Dalibor Balšínek - šéfredaktor

/

Vystudoval literární vědu na FPF Slezské univerzity v Opavě a masovou komunikaci na FSV UK v Praze. Začínal v regionálním tisku jako kulturní redaktor, od začátku studií v Praze (1994) pracoval jako redaktor Lidových novin. Na jaře roku 1996 nastoupil jako politický reportér do televize Nova. Po dvou letech z televize odchází do vydavatelství Stratosféra, aby založil a vedl svůj první časopisecký projekt, titul Spy. Časopis, který byl koncipován jako politický tabloid, opouští po necelém roce. Pracuje opět pro televizi Nova a v polovině roku 1999 je jmenován ředitelem tisku a PR TV Nova. V červnu 2000 se stává šéfredaktorem časopisu Týden. Za jeho působení se zvedl prodaný náklad časopisu Týden trojnásobně (z 16 200 v roce 2000 na 57 800 v roce 2003), Týden získává ocenění Časopis roku. V roce 2002 zakládá časopis Instinkt a stává se mediálním ředitelem vydavatelství Mediacop. Časopis Instinkt po roce úspěšného vydávání získává ocenění Hvězda roku. Z vydavatelství Mediacop odchází v lednu 2009 do představenstva mediální skupiny MAFRA, kde byl tři roky zodpovědný internetové aktivity skupiny a deník Lidové noviny, jehož byl zároveň šéfredaktorem. V polovině listopadu 2013 z Mafry odchází. Počátkem roku 2014 zakládá vydavatelství Echo Media a.s., která vydává internetový deník Echo24.cz.

Články autora

Babišova koalice s adolescenty

Česká společnost nechce extrémy, ani zprava, ani zleva. Chce žít racionální a normální život. Nenechá se obalamutit ideologiemi, průhledným pokrytectvím a lacinými gesty. Většinově chce zůstat pevně ukotvená v NATO, Evropské unii a být součástí západního světa, i když prochází složitým vývojem. Proto ve volbách neuspělo hnutí Stačilo! a oslabilo hnutí SPD, která toto směřování v různé míře zpochybňovala. Volby s vysokou účastí ale zároveň jasně ukázaly, že Češi chtějí změnu. Nepřekvapivě v duchu fenomenálního spisovatele Jaroslava Haška a jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona.

Strach není řešení

Poslední dny zbývají do sněmovních voleb, jejichž význam víc než kdy dříve určují zásadní geopolitické změny – především ty ve Spojených státech amerických, které jsou klíčovým spojencem Evropy. Přišly se zvolením Donalda Trumpa a odehrávají se ve třech rovinách: společenské, ekonomické a zahraničněpolitické. První dvě jsou poměrně jasně čitelné. Na prvním místě jde o zapuzení módní progresivistické ideologie a omezení vlivu politických neziskových organizací, jejichž nátlakové metody a tvrdý lobbing už byly ohrožením celého demokratického systému.

Nezabiješ! Odkaz zavražděného Charlese Kirka

Jméno Charles Kirk bylo pro většinu české veřejnosti až do minulého týdne neznámé. Není divu. Žijeme v hluboce stratifikované a atomizované společnosti, která jako celek ztrácí schopnost společného sdílení a prožívání. Mladý americký muž, pevně křesťansky a konzervativně založený, se stal známým influencerem, v dobách minulých by se možná řeklo i misionářem, vůdčí osobností těch mladých lidí v Americe, kteří odmítají módní progresivistické myšlenky a woke ideologii.

Jaké otázky jsou důležité pro čtenáře Echa?

Zvláště teď před volbami si v redakci klademe otázku, kdo jsou naši čtenáři, přesněji – jaké jsou jejich názory a postoje a co od nás očekávají. Je přitom rozdíl mezi čtenáři deníku Echo24, jehož obsah je z větší části bezplatný, a předplatiteli Týdeníku Echo včetně digitální verze a o podcasty rozšířeného Echo Prime. Naposledy jsme si udělali rozsáhlý průzkum před pěti lety (jeho výsledky najdete na našem webu). https://www.echo24.cz/a/SRize/vyzkum-echo-ma-vzdelane-ctenare-ocenuji-jeho-nezavislost-a-duveryhodnost. Oběma skupinami čtenářů jsme byli vnímáni jako pravicové a důvěryhodné médium.

Souboj Fialovy národní fronty s Babišovým protestním hnutím

Přišel čas paradoxů. Do parlamentních voleb zbývá pár týdnů a agentura STEM zveřejnila průzkum aktuálních volebních preferencí. A výsledek? Skoro stejný jako před čtyřmi lety: ANO Andreje Babiše lehce nad 30 procenty, Spolu premiéra Petra Fialy kolem 21 procent, pořadí ostatních stran v zásadě také podobné. Vypadá to tedy, že karty jsou rozdány stejně, ale zdání klame. Za ty čtyři roky se totiž mnohé změnilo. V první řadě to není ANO, kdo obhajuje vládnutí.

Vláda Petra Fialy ohrožuje důvěru ve stát

O nejdůležitějších událostech posledních dnů není pochyb. Na prvním místě jsou to jednání mezi americkým prezidentem Trumpem a jeho ruským protějškem Putinem, která mají vést k míru, nebo alespoň k ukončení bojů na Ukrajině. První setkání obou představitelů klíčových světových mocností se odehrálo minulý týden na Aljašce. Jednání žádný jasný výsledek nepřineslo, a tak se hned spustila vlna spekulací, pochval i odsudků, v zásadě kopírujících obvyklé sympatie či antipatie k Donaldu Trumpovi.

Češi potřebují ostřejší pejsky. A Brusel taky

Uprostřed léta se obvykle spíše řeší kruhy v obilí, utonulí opilci na přehradách či otravy houbami, ale teď se blíží sněmovní volby, v nichž půjde – jako vždycky – o všechno. I když o všechno, musíme si přiznat, že máme pramalý vliv na zahraniční politiku, a to i na blízké evropské úrovni. Už nejsme ti nevypočitatelní, bláznivě nepochopitelní švejci nebo – mnohem výstižněji a poetičtěji řečeno s dnes už opomíjeným klasikem Bohumilem Hrabalem – „smějící se bestie“. Teď připomínáme spíše roztomile se tvářící kudrnaté pudly, běhavé whippety či rozkošně hloupoučké briardy.

Oto nebo Pavel, už je to passé

Každý, kdo se rozhodne vstoupit do veřejného prostoru, je nakonec vystaven obrovskému tlaku, který dopadá nejen na něj, ale i na jeho nejbližší okolí. Vůbec nejtěžší je dnes vstoupit do politiky. Každý výrazný člověk, který by díky svému pohledu na svět mohl posunout společnost dál, v sobě nese mnohé dobré i špatné. Lidé, kteří jdou s davem, v sobě takové rozpory nemají, prostě plynou, nedělají problémy, a když se proud otočí, umějí se mu přizpůsobit. I takoví lidé jsou důležití, každý člověk má svou roli, někteří plynou s proudem, jiní ho mění, směřují jinam, často k dobré změně proudu.

Kdo zůstane normální, skončí s hlavou v polštáři

S počínajícím létem ustupují, aspoň načas, nezáživná a často únavná politická témata. Všichni chtějí mít trochu klid a směřovat své kroky a myšlenky jinam, každý podle tužeb nebo naturelu. Většina národa vcelku pochopitelně míří na jadranské pobřeží či do podobných destinací, ta kulturněji naladěná pak třeba na tradiční filmový festival v Karlových Varech. Ten se za ta léta stal největší kulturní a společenskou událostí v zemi. Letos poprvé bude chybět duchovní otec festivalu Jiří Bartoška, který odešel z našeho pozemského světa.

Půjde vláda Petra Fialy do brněnského pekla?

Nad vládní koalicí Petra Fialy se stahují mračna bouřky, která může smést její naděje na slušný výsledek v říjnových volbách. Formálně teď sice opozice vedená Andrejem Babišem prohrála, když se už počtvrté v řadě neúspěšně pokusila vládu sesadit, i tak ale současným koaličním stranám řádně zatopila. Ještě když před pár týdny uskupení Spolu zahájilo svou kampaň, zdálo se, že se mu začíná dařit a v průzkumech postupně dotahuje velkou ztrátu na Babišovo ANO. Pak ale přiletěla – nepřekvapivě z Brna – černá labuť v podobě tzv. bitcoinové kauzy.

Proti všem

Radikální levičáci nesnáší lidi, kteří se umí v životě prosadit tvrdou, poctivou prací, odmítají přímost, úspěch a vůli k životu a svou falešnou představou rovnostářství decimují západní svět. Zacházejí už přitom tak daleko, že ve svém psedohumanismu popírají i vlastní identitu a přetrhávají své kulturní a civilizační kořeny. Jsou nositeli myšlenek sebezničující dekadence rozleptávající euroamerickou civilizaci. Jejich hlas je díky médiím a sociálním sítím hodně slyšet, a má tudíž velký vliv, ale každá vyspělá demokracie s pudem sebezáchovy ho musí ustát.

Bitcoinové lži a Blažkovy nepravdy

Lže Pavel Blažek? A podílel se tento zkušený, bystrý, vzdělaný, kouzlem osobnosti obdařený odstupující ministr spravedlnosti a také brněnský Richelieu vlády Petra Fialy na praní špinavých peněz? Rigorózně vzato, odpověď na obě tyto otázky musí zatím znít: Ne. Na naší poradě k tomuto vydání Echa trvala Tereza Matějčková na definici lži jako na záměrně šířené nepravdě. Podle této definice lhaní Pavlu Blažkovi prokázat zatím nelze. Jisté ale je, že mnohokrát neříkal pravdu – postupně je usvědčován z nepravd, když se mu rozpadá první verze příběhu, v němž vytáhl miliardový dar pro český stát z elektronické peněženky plné bitcoinů, pocházejících nejspíše z prodeje drog a zbraní.

Česká politika v zákrytu

Dočkali jsme se stanovení termínu sněmovních voleb, které dostávají vlivem zásadního tektonického posunu zemských desek, vyvolaného zvolením Donalda Trumpa, zvláštní význam. Evropa, hovící si ve srovnání s většinou světové populace v přepychu a zahleděná do své výlučnosti, nečekala, že přijde tak radikální změna ekonomického a společenského paradigmatu. Připravena byla jen Itálie v čele s energickou a zdravým rozumem vybavenou premiérkou Giorgií Meloniovou a také Orbánovi Maďaři. Relativně umně lavírují ještě Poláci, kteří už před drahným časem vsadili vše na vztahy s Amerikou.

Děti moje… Jiří Bartoška

V Panské ulici č. 1, v prezidentské kanceláři v domě bývalého piaristického kláštera, která připomíná původní kapli, jsou dvě kožené pohovky, uprostřed stůl s popelníkem plným nedopalků. Bylo po obědě, tak jsme si dáchli. Z jedné strany opěrek trčely kouřící hlavy, z druhé naleštěné černé polobotky. Koukali jsme na malovaný strop, který připomínal nebesa, a najednou zaznělo: „Já to vím, umřu v říjnu, to se nám narodily děti, narodil se Václav Havel a narodili se nám psi.“ Byl podzim loňského roku. Když jsem mu před měsícem volal, jak mu sedí nové ručně šité boty, které mu pořídil syn Janek, tak řekl, že si je chce ještě užít.

Zdají se mi kuřácké sny a je mi blaze, říkal Jiří Bartoška v rozhovoru pro Týdeník Echo

Zemřel herec a prezident MFF Karlovy Vary Jiří Bartoška. Uvedla to mluvčí festivalu. Herci, který se potýkal s vážnou nemocí, bylo 78 let. Bartoška se narodil 24. března 1947. Patřil mezi nejvýraznější a nejcharismatičtější osobnosti českého filmu. Úspěchy slavil na jevišti i před filmovou či televizní kamerou. V posledních letech se prezentoval zejména jako prezident filmového festivalu. Spolu s někdejší uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou a jejich týmem se jim podařilo skomírající přehlídku vrátit mezi elitní filmové akce.

Cyril Höschl, lékař duše a diagnostik společnosti

V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje.

Kam může dojet Vidlák s rudou károu?

V redakci Echa bývá nejbouřlivější pondělní porada, která začíná v deset ráno a často se protáhne až na dvě hodiny. Všichni jsou po víkendu odpočatí a řádně nabuzení komentovat, co který z kolegů napsal třaskavého do týdeníku nebo na web, jakou bouři vyvolal svým postem na sociálních sítích nebo kdo všechno nám spílá a chce nás nacpat do nějaké ideologické škatulky – to ale z povahy pestrého názorového složení redakce prostě nelze. Pondělní porady mají přesně definovaný formát: dokončit aktuální týdeník, ujistit se, že nám nic podstatného neuniklo, a pokud možno se dohodnout na podobě titulní strany.

Věčné války názorových bublin

Už delší dobu vyzývám členy naší kulturní redakce, která je mimochodem zřejmě jednou z největších v českých časopisech (natož mezi umírajícími deníky), aby napsali něco o veřejných štvanicích – ne nepodobných našim současným kulturním válkám –, které se vedly mezi intelektuálními elitami v předminulém století. Stálo by za to připomenout, co třeba zažíval Tomáš Garrigue Masaryk, když se vzepřel étosu doby a postavil se proti pravosti Rukopisů. Boj o Rukopisy se stal největší „kulturní válkou“ národního obrození, a kdo jako Masaryk poukazoval na to, že se jedná o falzifikáty, byl označen za zrádce českého národa.

Kde je správná strana a za co bojovat

Česko čekají za půl roku volby do Poslanecké sněmovny a bez přehánění půjde o jedny z nejdůležitějších voleb od revoluce v roce 1989. Prezident proti zvyklostem zatím přesné datum neurčil, ale to není podstatné. Ostatně jejich význam tentokrát víc než kdy jindy určí kromě domácích faktorů také ty vnější, evropské, ale nejsilněji ty zaoceánské. Na uspořádání poměrů doma totiž pod náporem bruselských směrnic a nařízení ztrácíme čím dál více vliv. Jejich destruktivní charakter vidíme jasně na ekonomickém a geopolitickém oslabování – zoufalá a bezvýznamná role Evropy při řešení války na Ukrajině budiž toho jasným důkazem.

Konec krásných časů

Druhý věk belle époque, který si Evropa začala užívat od konce minulého století, rychle bere zasvé. Každý nějaké vědomí konce má, někdo se i zvládne připravit, přesto – navzdory varování – konec přichází nezván. Nastává konec jedné, několik desetiletí trvající éry a přichází čas nejistoty. Diametrálně se mění geopolitické vztahy, mluví se o novém světovém řádu, nově se bude definovat euroamerické spojenectví, dostane jinou, dosud neznámou podobu, dochází k rozkolísání dosavadního uspořádání společenských poměrů formovaných woke hnutím a klimatickou ideologií, které byly pro euroamerickou civilizaci společné.

Válka slov

Politika amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho administrativy, ať už ji někdo vítá, nebo je jí pobouřen, obnažila slabá místa Evropy i České republiky. Ale ačkoli extrémní nepopularity dosáhl Trump hlavně u evropských politických elit, žádná pádná odpověď Evropy na radikální americkou politiku zatím nepřichází. Od koho by ale vlastně měla přijít? Evropská unie má sice formálně prezidenta, tedy předsedu Evropské rady (upřímně, kolik z vás zná Antónia Costu?), máme také evropskou ministryni zahraničí Kaju Kallasovou a samozřejmě šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou.

Trumpova Amerika je náš spojenec

Asi je dobré mít na paměti, že kdykoli se v našich končinách pustíme do vášnivé debaty, jak by se měla vyřešit válka na Ukrajině, narazíme na limit, že na její vývoj máme nakonec pramalý vliv a jsme z většiny odkázáni jen na informace z veřejného prostoru. Vztah Čechů k válce na Ukrajině je definován mnoha faktory: nepochybně geografickou blízkostí konfliktu a historickou zkušeností, která vychází z okupace sovětskými vojsky v roce 1968. Není proto překvapivé, že Rusko se s nástupem Vladimira Putina stalo nejnenáviděnějším nepřítelem.

Evropa v slzách, Evropa mimo hru

Před třemi lety Rusko napadlo Ukrajinu. Válka visela ve vzduchu dlouho, režim Vladimira Putina několik měsíců stahoval vojska o síle téměř dvou set tisíc mužů a velké množství techniky k hranicím s Ukrajinou. Rusko udeřilo 24. února – a k překvapení celého světa narazilo na tuhý odpor. Nečekaný hrdinný vzdor Ukrajinců vyvolal obrovskou vlnu podpory, hlavně v Evropě. Notně překvapen byl ale i agresor, který počítal se snadnou a rychlou anexí. Ukrajina platila za jednu z nejzkorumpovanějších zemí s rozpadlými státními strukturami, kterou fakticky řídili tamní oligarchové.

Trumpovy Pandořiny skříňky

Největší rozruch ve veřejném prostoru nadále zcela spolehlivě vyvolává Donald Trump a jeho administrativa. Po první várce dekretů a vyhrožování cly (která mimochodem velmi dobře fungují i jako nátlakový prostředek) přišlo zastavení financování zahraniční pomoci, jež přes agenturu USAID mířila do různých, navýsost politických neziskových organizací, a plán na řešení napětí na Blízkém východě spočívající v přeměně Gazy na „americkou riviéru“.

Nástup Donalda Trumpa vyvolává spoustu otázek, jak se k jeho politice postaví Evropská unie

Ve vydání, které držíte v ruce, přinášíme komplexní a detailnější pohled na nástup nového amerického prezidenta. Téma tentokrát důkladně zpracovali Martin Weiss, Daniel Kaiser, Ondřej Štindl a Bohumil Pečinka. Razantní nástup Donalda Trumpa vyvolává spoustu otázek, pro nás je ale nejdůležitější, jak se k politice nové americké administrativy postaví EU. Ta zatím, alespoň podle šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové, nic na Green Dealu nebo migrační politice měnit nechce. Všichni ale tak nějak tuší, že tento postoj je neudržitelný

Velký návrat

Donald Trump se triumfálně ujal úřadu jako 47. prezident USA. Svůj návrat do úřadu označil za „revoluci zdravého rozumu“ a začátek „zlaté éry Ameriky“. Zcela zadupal dosavadní politiku demokratů, vyhlásil boj levicovému progresivismu, klimatické ideologii a nelegální migraci. Evropa musela po těchto slovech ustrnout. Musí ale pochopit, že ji Trump nevyzývá na souboj, jen jí ukazuje směr, aby se opět vrátila na cestu prosperity a vymanila se z utopických teorií, které ji zahnaly do společenského zmatení a ekonomického úpadku.

Když řádí miliardář

Donald Trump se ještě neujal úřadu prezidenta a některé evropské země už začínají pociťovat dopady amerických voleb, které nepřináší jen obvyklou výměnu politické garnitury, ale také zásadní společenský obrat, fundamentální změnu ideologie. Po levicovém liberalismu přichází návrat ke konzervativním hodnotám. S novými technologiemi a sociálními sítěmi přichází jiný styl vládnutí. Obsahově nejde o nic nového, ale zásadně se mění forma. Za každou politickou silou nejen v Americe byl vždycky byznys, který z různých důvodů podporoval ten či onen politický proud.

Proč nejít s davem

Není to žádná povinná zdvořilostní fráze, rád bych vám i za celou redakci, milí čtenáři, poděkoval za přízeň, kterou Echu zachováváte. Nejen týdeníku, ale všemu, co pod značkou Echo vzniká. Sám si uvědomuji, jak nesamozřejmé to je. Jsou dva vlivy, kvůli nimž je důležité zůstat neustále ostražitý. Jedním je postupná, ale nezadržitelná změna v mezilidské komunikaci, v získávání a vyhledávání informací. Z této změny, důsledku digitální revoluce, vyplývá ten druhý vliv. To je přeskupování společnosti, úmyslně se vyhýbám pojmu rozdělení společnosti, protože ta je spíš atomizovaná a roztříštěná do různě velkých, vzájemně do sebe narážejících molekul.

Kdo nedá, nedostane

Podněcujte svou vášnivost! je titulek rozhovoru Terezy Matějčkové s jedním z nejvýznačnějších psychoanalytiků současnosti Luigim Zojou. Tento přední italský intelektuál se zamýšlí nad mezilidskými vztahy, které se pochopitelně promítají do nastavení společnosti. Samozřejmě se mluví především o změnách hraničících s hédonismem, dekadencí a eklekticismem, které rozleptávají hodnotovou konzistenci euroamerické civilizace. Tato ztráta orientace a elementárních instinktů kontrastuje s nastavením muslimských nebo asijských kultur, které se mohou zdát zaostalé až barbarské, ale z historie víme, že civilizovanost o přežití nerozhoduje.

Starší články