Tag: kniha

Články k tagu

Laureátem 30. ročníku Literární ceny Knižního klubu je Filip Roháč s románem Královna racků

Porota Literární ceny Knižního klubu zvolila vítězem jubilejního 30. ročníku autora Filipa Roháče a jeho knihu Královna racků. Roháčova kniha obstála v konkurenci 78 zaslaných prací. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub a prémie 100 000 korun. Vítěz 30. ročníku Literární ceny Knižního klubu byl slavnostně vyhlášen ve čtvrtek 11. září v Kaiserštejnském paláci. Práci autora Filipa Roháče vybrala pětičlenná porota

Okouzlující Cassandra Jenkins, Tarantino a Altman, mlč aspoň chvíli

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.

Tragická balada z anglických vřesovišť

„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.

Překrásný nový svět Mariel Franklinové

„Nacházíme se ve čtvrtině jednadvacátého století a navzdory neustálému propouštění zaměstnanců digitální ekonomika setrvale roste. Ve vzduchu visí jakási malátnost, nejasný pocit, že něco není v pořádku. Není tajemství, že svět je stále podivnější v ohledech přesahujících prostou ekonomiku. Všeobecně rozšířené povzbuzování, že máte následovat své štěstí, mnoho štěstí nepřináší. Víc než co jiného přináší marketing. Každý okamžik je jím nasáklý. Nekonečný proud marketingového obsahu prosycuje úplně všechno. Za takových okolností je těžké se na cokoli soustředit, obzvlášť na ostatní lidi.“

Střepy z jednoho domu

Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…

Teď váš křik už uslyší

Loňská pátá série Farga patří k nejlepším věcem, které scenárista Noah Hawley kdy napsal. Hlavní hrdinkou je subtilní, zdánlivě křehká žena, která by podle všech předpokladů neměla mít v reálném světě kriminálních živlů velké šance na přežití. Každá z výborně napsaných postav vychází z archetypu, na který jsme ve filmech desítky let zvyklí. Všechny jej však naplňují zcela jinak, než bychom očekávali. Fargo v Hawleyho podání místy působí až parodicky, nejde ale o laciné zesměšnění. Seriál je tvořený s vědomím, že i když máme určitý žánr rádi, dnes může v lecčems působit zastarale a nelze jej donekonečna jen kopírovat.

Jak hobit Benda bojoval s komunismem

Na velkém žlutém činžovním domě v rohu pražského Karlova náměstí 18 visí ve výšce asi dvou metrů kovová pamětní deska „disidentovi a politikovi“ Václavu Bendovi, který, jak je na té desce napsáno, v tom domě žil v letech 1969 až 1999. Fasáda je zaprášená a též bronzovou Bendovu hlavu, která z té desky shlíží, pokrývá povlak času, jenž maže rysy kdysi tak výrazné. Léta se možná někdo odhodlává vzít štafle a hlavu opucovat, ale dřív, než to někdo udělal, pustila se do vydatného oprašování Bendovy hlavy novinářka a spisovatelka Alice Horáčková.

Vrchol Houellebecqova manýrismu

Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.

Zírání na vznešenost v éře páry

O většině věcí, které již nějakou dobu trvají, se nyní říká, že jsou post. Tak se mluví (už dlouho) o postmodernismu, o postdemokracii, o době postmediální, o době postevropské… Všechno, co už má něco za sebou, co tady nějakou dobu bylo, je ve stavu jakéhosi dojezdu, fáze, které se v medicíně říká terminální, konečná. Stále to přitom ještě existuje, možná dokonce v podobě nebývale rozbujelé, ale už je to nějak divné, přerostlé, přezrálé, překonané, prostě post.

Až zas někdo řekne „dělnictvo“

Sebevražda ztýraného skláře, příběh zamilovaných estébáků v kulisách babické kauzy, věznění básníka Jana Zahradníčka, smrt statkáře při osvobozování, zatčení faráře na základě vymyšlených obvinění. Miloš Doležal se ve svých dokumentárních povídkách, plných bezmoci a bezpráví, noří do 50. let minulého století v Československu a popisuje osudy skutečných hrdinů i příslušníků Státní bezpečnosti.

Richmanovo srdce na dlani, přítomný okamžik, hlad, krev a revoluce

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“

Dan Brown představí nový román z Prahy v Praze. Knihy si všiml i Netflix

Spisovatel Dan Brown v září přijede do Prahy a představí zde svůj nový román Tajemství všech tajemství. Ten se odehrává v pražské metropoli a zaobírá se místními legendami. Kniha vychází v angličtině i češtině 9. září a slibuje další napínavý, akční, konspiracemi a legendami naditý příběh profesora symbologie Roberta Langdona. Není proto ničím překvapivým, že kniha ještě ani nevyšla, ale už byla oznámena filmová adaptace v režii Netflixu.

Padnu v lese, přijdou srnky, stanu se pařezem

Každý kraj by měl mít svého básníka, kronikáře a poutníka. Zcela jistě ho má Vysočina, jejíž nejnovější literární dějiny jsou spjaty s Milošem Doležalem, který přitom není žádný regionální autor, ale jedna z nejčtenějších a nejrespektovanějších osobností celé české literatury. Jeho dokumentární knihy vznikají vedle poezie, poezie vedle dokumentárních knih. Miloš je spontánní a zemitý vypravěč, odkrývač zasutých vrstev a neúnavný pátrač. A také člověk s horoucím srdcem a hurónským smíchem. Vždy když ho potkám, mám pocit, jako bych se ocitl u zvonů, které právě začaly bít.

„Normalizace“ pro nepamětníky

Do jaké doby autor zasadí děj příběhu, je jeho výsostná volba. Kulisami pro milostný román (respektive novelu, což je případ pozdního debutu Roberta Kapala) může být pravěk, biedermeier, německý protektorát..., jakákoli epocha, již si spisovatel troufne líčit. Má to svá pravidla, jistěže. Čtenář je obvykle citlivý na anachronismy, sotva by se třeba smířil s informací, že Žižka si před bitvou na Vítkově dal k večeři brambory na loupačku.

Audio orgie, shakespearovské slavnosti, Blixa zpívá Bowieho

Ani ten, kdo knihu Nezval: Básník a jeho syn od Krystyny Wanatowiczové už četl, rozhodně neudělá chybu, když si teď pustí i její zeštíhlenou (na vše ze 752 stran se dostat nemohlo) audio verzi, s níž přišel Český rozhlas. Však už jenom ten překrásný přednes Jany Štvrtecké! Její vyprávění je stejně civilní jako fatální. Málokterý rétor (snad krom Lukáše Hlavici či Pavla Soukupa) dokáže takto svým hlasem textu dodat jakousi další, novou kvalitu.

Po atentátu teror i naprosto moderní propaganda

Zdálo by se, že k atentátu na Reinharda Heydricha a následné heydrichiádě se už nic nedá zjistit. Archivář Vojtěch Šustek předkládá obsáhlou studii Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům, která nás vyvede z omylu. Málokdy čteme o historické události takovou až mikroskopickou rekonstrukci. I dnešního čtenáře, který ani nemusí mít speciální zájem o druhou světovou válku či odboj, zaujme detailní líčení akce proti Heydrichovi 27. května 1942 a následného teroru nebo německé propagandy a psychologické ofenzivy, jimž byl český národ během tří týdnů po atentátu vystaven.

České sny, zraňující i zraněné

Románový deník Ludvíka Vaculíka z roku 1979 jako by předjímal deníkový román George Orwella 1984. V ušmudlané normalizaci Gustáva Husáka, opřené o bodáky Leonida Brežněva, se rozeznívá úděsná Oceánie Velkého bratra. Autora, prototyp Valacha, jsem v samizdatovém fejetonu k jeho padesátce oslovil: S tebou se musí každý rozhodnout, bude-li tě mít rád, jaký jsi, nebo trhnout mezi dveřmi!

Krása rozkladu, strašlivé vize, šílený Japonec

„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.

Hoře z rozumu tlustého klauna

Vypadá jako neškodný tlustý klaun, ale to je právě jeho silná zbraň, která mu pomáhá dosáhnout toho, co chce. Lidé na něj pobaveně pohlédnou a pak před ním začnou mluvit otevřeněji a příměji, než jsou zvyklí, takže z nich vypadávají věci zajímavější a upřímnější, než by svěřili sociologickým průzkumům. Jeho neprůhledná identita (je to blonďatý izraelský Žid, takže jeho mateřštinou je hebrejština, ale vedle angličtiny a němčiny ovládá i arabštinu) mate jeho oběti, které pak zapomínají na opatrnost a na „taktiku“, kterou právě lidé z Blízkého východu používají jako přirozenou formu chování

K čemu nám vůbec jsou nějaké romány?

S četbou jsou od určitého věku akorát samé problémy. Váš čtenářský vrchol je už dávno za vámi (sám vím, že rok 2004 a těch devadesát dva výpůjček z knihovny nikdy nepřekonám), a i když je pořád strašná spousta toho, co byste si měli a chtěli přečíst, už se vám do toho nechce s takovou vervou jako kdysi (kolikátý že rok už mám rozečtený Bledý oheň od Nabokova?). To prvotní nadšení prostě časem vyprchá – ono je to tak nakonec se vším. Lepší to mají ti, kteří čtením usilují o sebevzdělání. I to ale může dopadnout tragicky.

Jevištní báseň ve Viole, přidušená čtvrť, Lynchovská bloudění

Když se v roce 2023 v naší nejprestižnější literární soutěži Magnesia Litera stala knihou roku sbírka básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, bylo to velké překvapení. Ne že by si ocenění zrovna tento titul nezasloužil, ale nezvyklé bylo, že porotci sáhli pro absolutního vítěze do vod poezie, která je často ve stínu prozaické či publicistické tvorby. Doležalovi se povedlo napsat poetické texty, z kterých pramenil intenzivně emocionální, ale přitom zřetelný archetypální prožitek. Ten reflektoval náhlou smrt jeho ženy Jany Frankové Doležalové.

Když smrt na život nestačí

K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám:.

Nezvládnutá migrace svědčí i o nevzdělanosti

„Trh ztracených“ – tak popisuje rakouská spisovatelka a esejistka Sabine Schollová neutrální Portugalsko za druhé světové války. Stalo se místem, kde se střetávalo zoufalství s nadějí. Knihou Transit Lissabon, jež pojednává o útěcích před nacisty, se autorka snaží vyrovnat se současnými migračními vlnami. Co znamená ztratit se na útěku – a možná také znovu najít sám sebe? A jak se jako společnost vypořádáváme s těmi, kteří třeba i u nás dnes hledají útočiště?

Hello darkness, poťouchle škodit, Elbe

Aktuální výstava v Kunstforum Wien je věnována Antonu Corbijnovi. Narodil se v roce 1955 v Nizozemsku a během své kariéry vytvořil nespočet ikonických, většinou černobílých portrétů umělců ze světa hudby, filmu, literatury, umění a módy. Dojde na obligátní snímky Davida Bowieho, kapel Joy Division a Depeche Mode, vzpomínat se bude také na Corbijnovo působení v kultovním britském hudebním týdeníku New Musical Express (NME). K vidění je i ne tak známá série fotografií výtvarníků v jejich ateliérech (např. německý malíř Gerhard Richter).

Nevěřte kritikům

S Wesem Andersonem to nemáme jednoduché. Z pastelově barevné estetiky jeho filmů se stal mem na sociálních sítích a každý jeho nový film je očekáván s čím dál většími obavami. Kdysi jednomu z nejoriginálnějších hollywoodských tvůrců se dnes vyčítá, že se až příliš urputně drží svého specifického rukopisu (z jeho filmů se tak někdy stávají spíše rozpohybované pohlednice) a již několikrát vytěžených témat. „Kolikrát ještě bude středobodem jeho filmu sbližování nefunkčního otce s odcizeným potomkem?“ ptá se rozlícený divák.

Evropa? Osmdesátnice, možná dementní

Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky.

Kohoutův hon na bestii

Romány se nečtou kvůli výročí, ani když je to výročí konce války, ale občas padnou do rukou v onen výroční čas. Tak se v těch rukou po třiceti letech od vydání může objevit román, který jeho autor psal také proto, aby pokud možno vyšel k tehdy padesátému výročí konce oné války, což samozřejmě nebyla motivace jediná a ani určující. Ale před třiceti lety ještě byla silná představa, že romány se píší i kvůli dějinám, ba jakýmsi způsobem dějiny i spolutvoří. To je dnes velmi archaická a naivní ambice, ale lze se domnívat, že jakmile se opustí, význam literatury značně utrpí a literatura se stane tím, čím dnes, lze se obávat, je: okrajovým koníčkem pro neurotiky.

Strašidelný les v Berlíně, básník, který píše zvukem, intelektuál v kině

Klára Hosnedlová, původem z Uherského Hradiště, dnes žijící v Berlíně, je známá svou schopností posouvat hranice sochařství. Česká umělkyně představuje v Berlíně vskutku velkolepou instalaci, jedná se o její dosud nejambicióznější a nejrozsáhlejší dílo. Zahraniční výtvarní kritici už projevují patřičné nadšení, není se jim co divit.

Hříšné devadesátky

Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.

Excentrici v přízemí, filozofická sci-fi, doma je doma

„Poslouchat New Puritans je jako nahlížet do tajemných cizích světů skulinou ve zdi obrostlé rostlinami“ či „zní to, jako kdyby byli Nine Inch Nails gayové“, dočtete se v komentářích na YouTube u písní Where The Trees Are On Fire a Season In Hell. Kapelu These New Puritans tvoří bratři Jack a George Barnettové (desky s nimi ale často nahrává až čtyřicet dalších muzikantů), gayové nejsou, ale hezky to ukazuje, jaké problémy mívají lidé se škatulkováním jejich hudby. Když v roce 2008 vydali svou první desku Beat Pyramid, patřili mezi to nejzajímavější, co tehdy dojíždějící vlna indie rockových kapel ještě nabízela.