Biedermeier bratří Ebenů
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Folková, respektive folkrocková skupina Bratři Ebenové, zprvu opravdu sourozenecké trio, je dávno vícečlenná, což se samozřejmě projevuje v tom, jaký má zvuk při živých produkcích i v nahrávacích studiích, leč pro následující zamyšlení to není důležité. Řeč tady bude nikoli o kapele a její hře (to nechme hudebním kritikům), nýbrž pouze o jejích písních, a ani to ne, jen o písňových textech. Ty jsou teď pohodlně dostupné v knižním souboru Zpěvník. Jeho zdrojem je šest alb z let 1984–2023 (celkem 87 písní), přídavek tvoří sedm popěvků pro děti, složených do (zbytečné?) dramatizace příběhů kocoura Modroočka od Josefa Koláře.
Marek Eben (nar. 1957) je výlučný skladatel a skoro výlučný textař kapely; jeden kousek napsal s Karlem Plíhalem, vzácně zhudebnil klasiky: Jana Kollára, citovaného ne zcela přesně, navíc přejmenovaného tu bůhvíproč na Jána, Vítězslava Nezvala, ba i Williama Shakespeara v překladu Jana Vladislava. Pochvala náleží prostřednímu z Ebenů za to, že neměl ambici prezentovat své slovesné výkony jako poezii, tedy pouhé verše bez notových záznamů, což udělal leckdo: Voskovec, Suchý, Vodňanský, Karásek, Kryl, Burian, Dědeček atd. Ve Zpěvníku, který „je orientován především na kytaristy“, jsou primární noty a akordy, slova si musí čtenář scelovat, například „Horko jak na partajní schů-ů-ůzi / natoč mi ještě jedno, Zu-u-uzi / Co tedy provedem s tou fú-ú-úzí / holky už rozepínaj’ blů-ů-ůzy“ (píseň Hey-By, album Čas holin, 2014; holinami se míní holínky, nikoli nezalesněné pozemky).
Kultivovaný moderátor Eben píše od mládí přes mužný věk po senium vesměs o „životě kolem nás“, řečeno názvem oblíbené edice české prózy, jejíž svazky jistě viděl v rodičovské knihovně, úspěšně se vyhýbá patosu, v letech „reálného socialismu“, kdy jako textař začínal, nebyl nikterak prorežimní (na rozdíl od rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?, v němž se uplatnil jako herec), o kritický pohled na husákovskou realitu se však s publikem nepodělil.
Svými texty se často snaží vyjadřovat vlastní pocity; v mládí myslel na erotiku („Stránky čítanky chci si založit / tvými copánky“), stáří přineslo i otázky eschatologické („Co my víme / Třeba se po smrti znovu narodíme“). Z mentálního brouzdaliště jako by se bál jít na hloubku: „Krok tam a dva zas zpátky / tak chodí tenhle svět“, „Je tak hezké dlouho spát / a pozdě vstávat, zvolna kafe v hrnku míchat“, „Co bolelo, už nebolí / co vonělo, už nevoní“, „Není doma vždycky všechno tak / jak by si člověk představoval“, „Jsem vždycky tam, kde ty jsi“ (adresátkou je „ona“)... Půl století nás i sebe Eben ubezpečuje, že banalit se nebojí, vplétá je do svých textů hladce i obrace. „Půvab banality,“ víme už sto let od Karla Poláčka, „spočívá v tom, že je všechno na svém místě jako pantofle pod postelí.“ Také doctor honoris causa Univerzity Hradec Králové chce mít své „pantofle pod postelí“. A má je tam.
Rýmové dvojice dodáte/podáte, dravý/zdravý, chytá/zmítá, klekni/smekni, lilo/bylo, nenudíš/probudíš, projde/dojde, příčka/hříčka, přijde/vyjde, šustí/pustí, tanec/žvanec, tužky/stužky, vlašák/pašák, zacvičí/zafičí, zloba/doba, změřit/věřit, zvolil/drolil apod. netřeba komentovat, avšak buďme spravedliví, občas to na konci veršů mile cinkne nápadem (Cheopsa/nehopsá, Karkulky/titulky, uhličitý/linoryty...), ctitel Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra se potěší dokonce makarónskými verši, v nichž se rýmuje baby, honey / dabovaný, cool/hul či stainless steel / prorazil).
A stejně je to všechno pořád uhlazené, jímavé, bez poetické force. Humor se tu praktikuje takzvaný laskavý (čili „Drápky nech zatažený“, viz Polštářky tvých tlapek), příkladem budiž píseň Trampská (album Já na tom dělám, 2002) – ovšem jen ve srovnání se sarkastickou Hymnou osady bobrů od Krausberry. Nechce se věřit, že by Eben při všem svém pódiovém, televizním a rozhlasovém vytížení neznal bravurní perzifláž z alba Na větvi (1996). Chtěl i on jalovost české country učinit terčem posměchu, avšak „vlídnějšího“? A proč? Jeho Trampská se dá poslechnout jednou a při jistém sebezapření i podruhé, zatímco z nekompromisní Hymny je už evergreen.
Bratři Ebenové: Zpěvník. Euromedia Group, 296 str.
Diskuze
Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.