Svazek nazvaný Dar čarodějky mám, sestry nebeoké představuje dosud nejrozsáhlejší výbor z Chlebnikovovy poezie v češtině. Vojtěch Frank a Jana Kitzlerová přeložili až na výjimky všechny Chlebnikovovy verše z období let 1908–1916. Výbor prezentuje autora jako bezbřehého experimentátora na poli jazyka a záměrně opomíjí jeho válečnou zkušenost a rozklížené duševní zdraví, které se zhoršilo básníkovou mobilizací v roce 1916. Je zřetelné, že výbor chce poodstoupit od životní legendy autora směrem k tvůrčímu zrodu jeho díla, které se nejsilněji utvářelo právě v předválečných letech.

Velemir Chlebnikov se narodil v roce 1885 v obci Malé Děrbety poblíž Kaspického moře. Od mládí byl fascinován přírodními vědami, matematikou a fyzikou, ty také vystudoval. Jako samouk studoval i japonštinu a po otci zdědil vášnivou zálibu v ornitologii. Jeho hlavním posláním ale byla literatura. Už v roce 1910 se sbližuje s ruským futurismem a brzy se stává jeho hlavním mluvčím. Tvoří tzv. „zaumný jazyk“, což je jazyk stojící před hranicemi rozumu nebo za nimi. Skrz tento futuristický princip nadřazuje formu nad obsah a napíná tětivy jazyka k prasknutí – tvoří poetické novotvary a neologismy vyrůstající z opakování a zvukových asociací. Nikdy ale nejde o samoúčelné, líbivé slovní hříčky. Chlebnikov má do důsledku vše promyšlené a logicky zdůvodněné. Verše doslova štěpí, zaklesává je do sebe, čímž je zvukově rozrezonuje do významové víceznačnosti.

Pokud bychom dnes do literatury aplikovali řečová schémata ruské futuristické avantgardy, nikoho bychom tím asi příliš nešokovali. Tehdejší slovní extravagance futurismu byla zdařile kanonizována a bezpečně uložena do učebnic dějin literatury. To ale neznamená, že by se na počátku 20. století v jazyce neodehrálo něco mimořádného. Teze futurismu byly od počátku radikální snad ve všech směrech. Do svého jádra absorbovaly utopistickou myšlenku, která věřila, že čím víc osvobodíme jazyk z jeho zažitých gramatických a syntaktických vazeb, tím větší dopad to bude mít na vliv společnosti na její svobodu. Čím větší bude mít poezie po formální stránce autonomii, tím zdařilejší bude budování nového světa. A právě Chlebnikovova poezie stvrzovala názor, že jazyk není jen pouhým nositelem výrazu či myšlenky, ale že myšlenku prostřednictvím imaginativní poetické síly spoluvytváří.

To ostatně odpovídalo potřebám avantgardy, včetně futurismu, který svůj slovník sytil dobovým technologickým boomem i širším filozoficko-náboženským diskurzem. Vrcholila průmyslová revoluce, náboženství se ocitlo v krizi a osvícenskou racionalitu čekal soumrak. Ve světě se za krátkou dobu udála epochální transformace a koncept humanity, jak jsme jej dosud znali, ztratil své tradiční formy. Chlebnikov do tohoto nově utvářeného prostoru, který explodoval první světovou válkou, vstoupil snad ze všech básníků nejodvážněji. Jeho poezie byla ovlivněna historickým kontextem, jehož obzor mu ale nestačil. Chtěl vidět dál. Tím, že se ale dostával tak dopředu, jako by se navracel nazpět: k pohanství. Vytvářel novou řeč, jeskyni archetypů. Naivně toužil nalézt světový řád s oporou v kosmologii a matematických zákonitostech čísel. Fascinovala ho magie, pohanská božstva, alchymismus a folklorní motivy. Věřil, že lze zaslechnout zvuk čísel a že barvy se transformují ve zvuk. Chrpově modrou přirovnával k hlasu kukačky nebo pláči dítěte a písmenům přiřazoval barvy: „M“ bylo šedé, „L“ bílé či v barvě slonoviny, „Č“ zelené, „B“ červené a „V“ blankytné.

Chlebnikov byl přesvědčen, že starý jazyk není schopen držet krok s nastupujícím myšlením, že je nutné zaslechnout nové zvuky, nový rytmus či tep řeči. Chtěl jazykem vzedmout oceány a přemístit hory. Na této cestě musel selhat. Nešlo to jinak. Zároveň ale tímto vyhroceným způsobem řeči poodhalil krizi identity, čímž prorocky otevřel dveře neurotickému a roztříštěnému individuu, které se třese v našem století.

Velemir Chlebnikov: Dar čarodějky mám, sestry nebeoké. Výbor z díla (1908–1916), přeložili Vojtěch Frank a Jana Kitzlerová, Nakladatelství Academia, 359 str.