Tag: literatura

Články k tagu

Škrtiči na brněnském hvězdném nebi

Už v předchozí knize Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (2020) se Jiří Kratochvil v autorské poznámce zmínil, že je to jeho „jakési rozloučení s literaturou“. Nyní, v právě vydané knize Škrtiči bohyně Kálí to opakuje a píše o ní v závěru přímo jako o svém „rozloučení s příběhy“. Knížku nazývá svou „poslední povídkovou knihou“, což ovšem také může znamenat, že chystá ještě delší prózu, v což jako jeho oddaný čtenář věřím a doufám. Nejvýznamnějšímu současnému českému spisovateli je osmdesát dva let.

Dramatcký život Karla Havlíčka, můj otec zabiják, bolest jménem deprese

Středočeské muzeum v Roztokách prezentuje výstavu připomínající život Karla Havlíčka Borovského, který za své názory skončil ve vyhnanství, zprvu bez manželky Julie (zemřela krátce před jeho návratem) a dcery Zdeňku. A právě jí – tedy kromě Havlíčka – věnuje výstava náležitou pozornost. Směle kupředu! Svět Karla Havlíčka, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, do 31. 10. 2022.

Telecí řízek ve vídeňském osudu

Méně nápaditým čtenářům knihy Pavly Horákové Srdce Evropy, třeba mně, může chvíli trvat, než jim dojde, že ta divná oranžová věc na obálce je smažený řízek. Tedy měl by to být asi vídeňský řízek, který by se ovšem v takové podobě před začátkem konzumace správně vyskytovat neměl, neboť jeho normativní forma je tzv. sloní ucho, tedy „koláč“ překrývající plochu talíře: brambor, respektive bramborový salát, se podává zvlášť.

Unipolární svět skončil

Válka na Ukrajině ukazuje v USA střet idealistů, stoupenců intervenční zahraniční politiky, a realistů, kteří ji kritizují. Jsou to dva legitimní postoje v západní myšlenkové tradici, jež se odvíjejí od Platona a Aristotela. Dnes mají podle všeho navrch idealisté, ale v minulosti se realistický přístup uplatnil často: namátkou v 19. století po napoleonských válkách v „koncertu mocností“ či za druhé světové války ve spolupráci Roosevelta a Churchilla se Stalinem.

Normalizace v Germanii

Leoš Šedo (1952) je autor čtivých próz, v nichž čerpá ze své profese a z prostředí jemu blízké rockové hudby, a také je trochu fantasta a hypotetik. Alternativní historii si poprvé vyzkoušel před lety v novele Beatles přistanou v Praze dnes večer (2009), v níž zhmotnil vroucí přání (nejen) své generace a skoro uspořádal v roce 1966 v Praze na Strahově koncert Beatles, který byl jen těsně předtím zmařen (jistou roli v tom hrál KGB), takže se dějiny o tom nedověděly a šly si dál svou smutnou cestou.

„Nejprve jsem mu sdělil, že se bude jmenovat Pátek...“

Po celé devatenácté století se objevovaly nové a nové české verze populární četby, „počet dalších edic vzrostl tou měrou, že by bylo nesnadno pořídit jejich úplnou bibliografii. Zdá se však, že by nám tento soupis nebyl valně ke cti. Teď je tu konečně překlad nový, jemuž budou dnešní čtenáři asi dávat přednost před poctivým pokusem Vyskočilovým. A řekněme rovnou, že Robinson má štěstí, protože nyní se ho ujal Martin Pokorný (1973), erudovaný překladatel, jehož jméno je příslibem kvality.

Život v matčiných poutech, fenomén samota, mladí, ale klidní

Bernarda Alba chce po smrti manžela svůj dům neprodyšně uzavřít a své dcery v něm. Všechny jsou ovšem už dospělé a touží po svobodě, po vlastním životě. Jenže Bernarda se rozhodla uzavírat sňatky svých dcer jen s muži jim rovnými. Dokážou se dívky osvobodit z těsných pout matky? Federico García Lorca: Dům Bernardy Alby, Divadlo na Vinohradech, Praha, premiéra: 20. 5. 2022.

Kněžky? Nutná budoucnost katolické církve

V těchto dnech přichází do prodeje nový román Kateřiny Tučkové. Spisovatelka, dramatička a kurátorka psala podle svých slov knihu Bílá Voda s přestávkami deset let, během nichž však nezahálela, stačila vydat Fabriku, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, knižně a posléze také na divadelních prknech představit hru Vitka, přispěla k sepsání souboru medailonů Hrdinky / Příběhy významných českých žen, a mezi tím vším ještě stačila vystavět literární svět pro hrdinku své nové knihy, svéráznou řeholnici Evaristu.

Německý rok 1968 a všechny jeho oběti

Když český autor napíše původní práci o zahraniční problematice, aniž jen přežvykuje, co se tak píše a vysílá, můžeme to považovat za událost. Mezi přežvýkavci na Německo se vymyká Aleš Valenta, historik, dlouhá léta učitel na univerzitě v Hradci Králové i publicista. Spouštěčem Valentova zájmu o Německo byla tzv. uprchlická krize před sedmi lety. Nejprve se z toho zrodila kniha Německo: Mýtus a realita, poměrně přesvědčivé nabourání mýtu o této zemi coby kolébce moderní tolerance a baště otevřené výměny myšlenek a politické kultury. Druhá kniha prohlubuje tu první. Jmenuje se Německý rok 1968.

Jak se nechat sežrat monstrem

I když historické analogie bývají ošidné, těžko popřít, že průběh Putinovy války na Ukrajině pozoruhodně připomíná tzv. zimní válku, kterou Stalinův Sovětských svaz vedl proti nepoměrně slabšímu Finsku. Když v listopadu 1939 ruským útokem začala, měla to také být záležitost několika týdnů, avšak Finové se bránili s takovou urputností a lstivou chytrostí, že se Stalinův válečný stroj záhy zadřel a měl co dělat, aby se nakonec, po strašných ztrátách, dovlekl k nějakému cíli. Finové sice museli v březnu 1940 kapitulovat a přistoupit na územní ztráty, ale ve výsledku si uhájili samostatnost a vlastně i respekt svého nevyzpytatelného nepřítele.

Nekorektní politická komedie, děravé Vieweghovy paměti, Island Heleny Kadečkové

Politická situační komedie těží z předvolebních tahanic a čachrů nejen v českých zemích. Děj hry má dvě souběžné linie ve dvou prostředích, která má divák stále před očima. Neochvějné postavení předsedy jedné politické strany získává trhliny. Mobily zvoní, preference se přelévají a voda stoupá… Petr Abraham: Mimo záznam, Východočeské divadlo Pardubice, premiéra: 23. 4. 2022.

Cesta na okraj poutníka Josefa K.

„Poutníkovi stačí manšestrové kalhoty, dobré boty, bavlněná košile… Život v podstatě je výzva k putování, cesta, na kterou není třeba brát si tolik věcí.“ To čteme v půvabné knize Josefa Kroutvora Stará škola; hned by se člověk k tomu poutníkovi přidal. Čtenář jeho textů to ovšem dělá už dlouhá léta, staly se součástí jeho vlastního putování, posloužily mu jako inspirace, zdroj poučení i jako breviář k denní potřebě číst něco vlídného a sdělného, co k němu promlouvá blízkým jazykem.

Tak jsem zrovna k té slavnosti přijel

„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“

O dobru, zlu a gruntech, cesty ke štěstí, od masopustu po Jana Křtitele

Film Je třeba zabít Sekala (1998) převedlo na divadelní prkna vinohradské divadlo. Ocitáme se v létě roku 1943 a Jura Baran přichází do vesnice Lakotice, aby se ukryl před Němci. Sekal, vychovávaný jako parchant, donáší na sousedy německým úřadům. Rigidní řád majitelů gruntů se obrací proti nim samým. Je třeba zabít Sekala, režie: Pavel Khek, Divadlo na Vinohradech, Praha, premiéra: 8. 4. 2022.

About Germany with love

Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.

Tam v Oděse, kde se kouří a zpívá

Celou dobu ruské agrese čekám, kdy její dračí ocas máchne do Oděsy. Představa, že by toto město potkal osud Mariupolu, je jak noční můra. Je snad naděje, že pomine, neboť zkáza, ale stačilo by i poničení, Oděsy, to by byla zkáza či poničení už nejen nějakého konkrétního města, to by byl zločin na lidstvu, na jeho celku, na jeho vážnosti a úctě k sobě samému. Rusové toho už udělali dost, ale pokud by tohle Rusové podnikli, pak veškeré další řeči jsou zbytečné. Snad to vědí, snad to ví i Putin, který je z Petrohradu-Leningradu, což je také urážka toho města.

Konec zírání na vlastní pupek

Čtyřdílný román Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi považují někteří za největší literární dílo v českém jazyce. Jiné pak o to víc dráždí. Švejk, jeho specifická povaha a ještě specifičtější způsob řešení problémů prý má být symbolem všeho, co je v naší národní identitě špatně. Zúžit Švejka jenom na Švejka samotného je ale neskutečné ořezání celého díla, jehož hlavní síla je v plejádě živě vylíčených figurek, které hlavního hrdinu doprovázejí na cestě z Prahy až na ruskou frontu.

Roušky jsou na nic

Někteří kritici nošení látkových roušek i respirátorů a dalších proticovidových opatření se odvolávají na princip svobody. Tento morální postoj jim však často bránil hledat důkazy proti kvalitě roušek. Jen někteří si dali tu práci a analyzovali data publikovaná v tak mainstreamových titulech, jako je třeba New York Times. Patří k nim Ian Miller. Tento americký novinář část svých článků zkompiloval do knihy Unmasked: The Global Failure of Covid Mask Mandates (Demaskováno. Povinnost nosit roušky byla celosvětově neúspěšná).

Sever láska a přátelství, festival Struny dětem, když vládnou ženy

Spisovatelku Tove Janssonovou zná každý jako autorku knih pro děti. V tomto svazku se ale seznámíme se dvěma prózami určenými dospělým. Ač mají obě autobiografický nádech, perspektivou se výrazně odlišují – jedna popisuje kouzelné dětství v rodinném kruhu, druhá konec života. Tove Janssonová: Dcera sochaře, Fair Play, přeložily Jana Satrapa Holá, Naďa Bilincová, Argo, 212 str.

Ať žije Mstislav Rostropovič!

Lze si asi dobře představit, že nějakou dobu nebude mít člověk asi chuť na ruské vejce, zmrzlinu a na ruské romány. Dívám se na svou knihovnu, kde je několik regálů vyhrazeno pro Rusy, ty klasické i ty moderní, někteří patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelům – a vlastně na ně nemám moc chuť. A asi to bude trvat nějakou dobu, než se zase vrátí. Bude taky záležet na nich, tedy nikoli na těch dávno mrtvých spisovatelích, ale na Rusech současných, kteří mluví stejným jazykem, jako psal Čechov nebo Babel nebo Platonov nebo Šukšin… Ti moji oblíbenci

Vzestup a pád fašistického romantika

Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.

Jak se stát klasikem aneb Michal Cihlář

I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách i v časopisech a svými stylizovanými obrazy zvířat propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.

Zvířata v Rock Café, daleko od lidí s Lovcem kožešin, apokalyptická Nová divočina

S velitelem Servazem se setkáváme již posedmé. Tentokrát je přivolán k případu autonehody, při níž auto srazilo nahého muže s jelení hlavou. Muže, který se snažil uniknout něčemu hroznému a který má na hrudi vypálené slovo „spravedlnost“. Minierův nový thriller se dotýká složitých otázek o úpadku společnosti. Bernard Minier: Lov, přeložil Jiří Žák, XYZ, 472 str.

Bludné duše ve víru pudů

Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.

Hlavně zdraví? Ani ne

„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka. Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě.