Tag: literatura

Články k tagu

Když smrt na život nestačí

K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám:.

Hello darkness, poťouchle škodit, Elbe

Aktuální výstava v Kunstforum Wien je věnována Antonu Corbijnovi. Narodil se v roce 1955 v Nizozemsku a během své kariéry vytvořil nespočet ikonických, většinou černobílých portrétů umělců ze světa hudby, filmu, literatury, umění a módy. Dojde na obligátní snímky Davida Bowieho, kapel Joy Division a Depeche Mode, vzpomínat se bude také na Corbijnovo působení v kultovním britském hudebním týdeníku New Musical Express (NME). K vidění je i ne tak známá série fotografií výtvarníků v jejich ateliérech (např. německý malíř Gerhard Richter).

Paní Dallowayová jde pro květiny

„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.

Evropa? Osmdesátnice, možná dementní

Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky.

Prášky pro Toma Sawyera

Opatrovnice do ordinace přivedla dvanáctiletého sirotka, protože po domácí rozepři mluvil o sebevraždě. Podle opatrovnice pacient vykazuje známky poruch chování, podvádí a vyrušuje ve škole, nerad vykonává domácí práce, mezi dětmi je populární, ale vrstevníky někdy manipuluje. Opatrovnice připouští, že ho během hádky udeřila, on pak utekl a domů se vrátil až v deset večer. Pacient tvrdí, že byl neprávem obviněný z toho, že rozbil cukřenku, a za trest dostal takovou facku, až spadl ze židle. Křičel na tetu, že už by nejradši nebyl na světě, a pak šel k řece, představoval si, jak se v ní utopí, nakonec se uklidnil a šel domů.

Hackeři zaútočili i na knihkupectví Kosmas. Ochromili expedici knih

Tuzemské knihkupectví Kosmas se stalo terčem cíleného kybernetického útoku. Hackeři ochromili interní logistický systém a omezili expedici zakoupených knih k zákazníkům. Obchod zároveň uvedl, že internetové stránky a e-shop zůstávají funkční a bezpečné. Podle firmy nebyly ohroženy osobní údaje a platební informace zákazníků. „Požadovali výkupné. My ho nezaplatili,“ uvádí Kosmas na svém webu.

Excentrici v přízemí, filozofická sci-fi, doma je doma

„Poslouchat New Puritans je jako nahlížet do tajemných cizích světů skulinou ve zdi obrostlé rostlinami“ či „zní to, jako kdyby byli Nine Inch Nails gayové“, dočtete se v komentářích na YouTube u písní Where The Trees Are On Fire a Season In Hell. Kapelu These New Puritans tvoří bratři Jack a George Barnettové (desky s nimi ale často nahrává až čtyřicet dalších muzikantů), gayové nejsou, ale hezky to ukazuje, jaké problémy mívají lidé se škatulkováním jejich hudby. Když v roce 2008 vydali svou první desku Beat Pyramid, patřili mezi to nejzajímavější, co tehdy dojíždějící vlna indie rockových kapel ještě nabízela.

Proč holky čtou a proč kluci ne

V jedné scénce populárního komického kvartetu Tři tygři upozorňuje Albert Čuba své spoluhráče a publikum, že při pečlivém sledování olympijských her si nelze nepovšimnout překvapivé korelace mezi zdánlivě uzavřenou historií a spořádanou současností: totiž že v běžeckých disciplínách vyhrávají černoši, zatímco v těch střeleckých běloši. Je to sice vtip, ale taky přesný postřeh: jako bychom nebyli schopni překonávat v sobě zavedené společenské vzorce, jenom jsme je uplatňovali v jiných rámcích než kdysi.

Už zase křičí a ukazuje prstem, nech kámen oživnout, temné uličky

Na nejlepším albu britské kapely Pulp panuje shoda. Different Class nemohlo vyjít v příhodnější čas, trefilo se totiž takřka přesně do vrcholu britské hudební horečky poloviny 90. let. Snoubí se v něm ryzí emoce, sarkastické postřehy a hlavně jakási těžce definovatelná citlivost k problémům, které má každý druhý, ale málokdo o nich chce mluvit: ať už je to strach ze samoty, nebo ještě větší obava z toho, co se stane, pokud budeme skutečně sami sebou. Pulp nebyli tak přehnaně oslnění vlastním intelektem jako Blur ani tak přiznaně buranští jako Oasis.

Rád bych do papíru obtiskl své tělo

Nedávno vyšla v českém překladu kniha Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Kolankiewicz (nar. 1954) je polský divadelní antropolog a kulturolog, osobností Antonina Artauda se zabývá od svého mládí, dalo by se tedy říct, že je pro něj jeho životní prací. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy myšlenky obsažené ve sbírce esejí Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jejichž hlavním tématem je hledání takových forem divadla, které by byly lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět.

Psychiatrův dekalog

Všechno ví jenom pánbůh – a hned po něm psychiatři. Problém pánaboha v naší době je, že mlčí, což je jaksi součást jeho moderní identity, proto to za něj v rámci svých možností musí vzít oni, psychiatři. Ty lze považovat za následovníky starozákonních mudrců a proroků, což ovšem kryjí svým jakoby civilním povoláním. Klasickým vtělením proroka byl Sigmund Freud, vlídnější a lidštější podobou proroka naší české současnosti se jeví Radkin Honzák, který vedle toho zosobňuje archetypální roli moudrého starce (senex či moderně: wise old man).

Na Svět knihy dorazí Gospodinov i Tokarczuková

Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.

Dan Brown ukázal českou obálku své knihy o Praze. „Můj nejambicióznější a nejzábavnější román“

Nejznámější profesor symbologie Robert Langdon míří do konspiracemi prolezlé Prahy. Nejnovější román Dana Browna vychází 9. září 2025 v angličtině i v českém překladu pod příznačným názvem Tajemství všech tajemství. Nakladatelství Argo dnes odhalilo českou obálku, kterou na svých sociálních sítích sdílel i Dan Brown. Titulní straně dominuje noční scenérie Karlova mostu a Staroměstské mostecké věže.

Hlavním vítězem cen Magnesia Litera 2025 se staly Hlaučovy Letnice

Román Miroslava Hlauča Letnice obdržel dnes ocenění Kniha roku, hlavní cenu soutěže Magnesia Litera 2025. Letnice zvítězily i v kategorii debut roku. Vyhlášení literárních cen se dnes večer uskutečnilo na Nové scéně Národního divadla. Hlaučo své Letnice situoval do blíže nespecifikovaného horského městečka, v němž se ještě začátkem 20. století dějí zázraky. Nastupuje ale racionální moderní epocha. Podle spisovatele šlo o zlomovou dobu, podobnou té dnešní.

Festival Svět knihy představí literární Portugalsko, přijede i polská nobelistka Olga Tokarczuková

Literární festival Svět knihy Praha letos představí literární Portugalsko, širokou škálu žánrů a opět podpoří autory bojující za svobodu. Hvězdným jménem festivalu bude autorka nejen polské, ale i světové literatury, laureátka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková. Křty nových titulů, besedy s autory či diskuse překračující žánrové i literární hranice čekají na návštěvníky Světa knihy Praha od 15. do 18. května na Výstavišti Praha v Holešovicích.

Jako by mě opustil mozek

„Jaké bude příští téma Lindy Bartošové, kde asi je podle ní další šedá zóna?“ ptal jsem se nedávno v komentáři Utrpení Lindy Bartošové (Echo 48/2024). Na odpověď jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Kniha někdejší finalistky České Miss a později novinářky nese slibný název Jako by mě opustila všechna síla, pokud ale čekáte syrovou reportáž například ve stylu Saši Uhlové o vykořisťování dělníků, budete zklamáni. Mít výhrady ke knize, ve které jde několik mladých lidí s kůží na trh a vypráví o svých psychických obtížích, to je chůze po velmi tenkém ledě.

Tohle je život?

„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.

Cena Jiřího Ortena, za hranicemi poznání, ptačí zpěvník

Pro začínající české autory je Cena Jiřího Ortena jedním z nejprestižnějších ocenění, která v našem literárním prostředí existují. Může za to jednak velká mediální sledovanost a garance odbornosti poroty, ale také dlouhá tradice. Ocenění udílené autorům prózy a poezie, kterým nesmí být v době dokončení díla více než třicet let, se totiž uděluje pravidelně (vyjma roku 2001) už od roku 1987. Cena tehdy vznikla v samizdatovém podhoubí zásluhou překladatele Jindřicha Pokorného a spisovatele Vladimíra Pistoriuse.

Invalidní soud nad Egonem Bondym

Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.

O čem dnes mladé ženy sní

Skoro třicet let, které recenzenta věkově dělí od autorky knihy Lover/Fighter Kristiny Hamplové, ho staví do poněkud ožehavé situace: neboť co o takové knize, kde se holky baví tím, že se do krve mlátí a natáčejí to na sociální sítě, může takový muzeální exponát asi tak soudit? Že to ti mladí mají dneska těžké a že za jeho adolescentních let, to jsme se panečku bavili jinak? Že jsme sice vypili dost piva, ale o steroidech, o droze z modrého papouščího masa, psychonautech, dystopické depresi a podobných radostech jsme věru mnoho nevěděli?

Zkouším to dál, být stále mlád

„I v této sérii jsme svědky rituálů, které se odehrávají v pro autora typických kulisách roubenek či horských masivů. Tyto odkazy k folkloru, stejně jako vytékající oko a reference k hororovému naturalismu, jsou pro autora typické. Na obrazech se objevují téměř výhradně dívky, nebojácné (spíše melancholické) hrdinky, které otevřeně stojí proti samotnému zlu,“ píše kurátor Otto M. Urban o nové výstavě Jana Vytisky Zjevení.

Šaldovo doporučení lidským opicím

Výskyt jména F. X. Šalda není mezi běžnými mediálními komentáři naší doby právě vysoký, což má svou logiku. Jako by osobnosti jeho formátu byly opravdu už z jiné epochy, takoví pozapomenutí giganti na cestě do loutkového divadla dneška. Co by takový Šalda také mohl říct téhle době? A přitom jaká byla jeho doba? Zajisté v mnohém velmi odlišná, ale doby jsou vždy odlišné – ale třeba je lidé mohli prožívat jako my dnes. Šalda zemřel 4. dubna 1937, v tom samém roce umřely tři sloupy české společnosti, v lednu Josef Pekař, v září Masaryk

Kozí pábitel u Unhoště

„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět. Ale já už byl trochu netrpělivý, protože jsem chtěl ten „dům radosti“, jak se to fantazmagorické obydlí jmenuje ve filmu Perličky na dně, nalézt.

Pišme knihy, které budou lepší než sociální sítě!

V této roční době, kdy se udílejí literární ceny, by se mohlo zdát, že si literatura dál udržuje společenskou relevanci. Do jejího světa ale prší Jobovy zvěsti – knižní trh se potýká s potížemi, podle průzkumů klesá schopnost publika zvládnout čtení delšího textu, spisovatele má nahradit umělá inteligence. V českém prostředí k tomu lze přičíst obvyklé stížnosti na kulturní politiku státu.

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Shánčliví lidé a jejich děti

Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.

Neschopnost vyprávění a krunýř empatie, zapomenout na sebe

Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.

Don Quijote na (jiho)české návsi

Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.

Hřejivé večery, katalog zranitelností, drsnější a chudší

Umělecký prostor Artium by KKCG uspořádá na jaře sérii hned tří koncertů. Vše zahájí 26. března koncert Lenky Dusilové, druhý koncert proběhne 23. dubna, večer bude patřit Monice Načevě, Michalu Pavlíčkovi & smyčcovému kvartetu Pavla Bořkovce. Finále obstará v květnu slovenská zpěvačka a skladatelka Katarzia. Koncerty jsou benefiční, podpoří projekt Piana do škol. Je to na vás až příliš dobra a pohody najednou? Tak si 9. dubna vyrazte do MeetFactory na Michaela Giru z kapely Swans a jeho hlukový teror.