Nejznámější profesor symbologie Robert Langdon míří do konspiracemi prolezlé Prahy. Nejnovější román Dana Browna vychází 9. září 2025 v angličtině i v českém překladu pod příznačným názvem Tajemství všech tajemství. Nakladatelství Argo dnes odhalilo českou obálku, kterou na svých sociálních sítích sdílel i Dan Brown. Titulní straně dominuje noční scenérie Karlova mostu a Staroměstské mostecké věže.
Román Miroslava Hlauča Letnice obdržel dnes ocenění Kniha roku, hlavní cenu soutěže Magnesia Litera 2025. Letnice zvítězily i v kategorii debut roku. Vyhlášení literárních cen se dnes večer uskutečnilo na Nové scéně Národního divadla. Hlaučo své Letnice situoval do blíže nespecifikovaného horského městečka, v němž se ještě začátkem 20. století dějí zázraky. Nastupuje ale racionální moderní epocha. Podle spisovatele šlo o zlomovou dobu, podobnou té dnešní.
Literární festival Svět knihy Praha letos představí literární Portugalsko, širokou škálu žánrů a opět podpoří autory bojující za svobodu. Hvězdným jménem festivalu bude autorka nejen polské, ale i světové literatury, laureátka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková. Křty nových titulů, besedy s autory či diskuse překračující žánrové i literární hranice čekají na návštěvníky Světa knihy Praha od 15. do 18. května na Výstavišti Praha v Holešovicích.
„Jaké bude příští téma Lindy Bartošové, kde asi je podle ní další šedá zóna?“ ptal jsem se nedávno v komentáři Utrpení Lindy Bartošové (Echo 48/2024). Na odpověď jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Kniha někdejší finalistky České Miss a později novinářky nese slibný název Jako by mě opustila všechna síla, pokud ale čekáte syrovou reportáž například ve stylu Saši Uhlové o vykořisťování dělníků, budete zklamáni. Mít výhrady ke knize, ve které jde několik mladých lidí s kůží na trh a vypráví o svých psychických obtížích, to je chůze po velmi tenkém ledě.
„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.
Pro začínající české autory je Cena Jiřího Ortena jedním z nejprestižnějších ocenění, která v našem literárním prostředí existují. Může za to jednak velká mediální sledovanost a garance odbornosti poroty, ale také dlouhá tradice. Ocenění udílené autorům prózy a poezie, kterým nesmí být v době dokončení díla více než třicet let, se totiž uděluje pravidelně (vyjma roku 2001) už od roku 1987. Cena tehdy vznikla v samizdatovém podhoubí zásluhou překladatele Jindřicha Pokorného a spisovatele Vladimíra Pistoriuse.
Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.
Začátek jara přinesl hned několik nových desek, které si můžeme žánrově zařadit do populární škatulky „stárnoucí muži se dojímají nad světem (a nad sebou)“. Není to špatný žánr, leckterému čtenáři (a čtenářce!) nad čtyřicet se taková letmá exkurze může hodit.
Skoro třicet let, které recenzenta věkově dělí od autorky knihy Lover/Fighter Kristiny Hamplové, ho staví do poněkud ožehavé situace: neboť co o takové knize, kde se holky baví tím, že se do krve mlátí a natáčejí to na sociální sítě, může takový muzeální exponát asi tak soudit? Že to ti mladí mají dneska těžké a že za jeho adolescentních let, to jsme se panečku bavili jinak? Že jsme sice vypili dost piva, ale o steroidech, o droze z modrého papouščího masa, psychonautech, dystopické depresi a podobných radostech jsme věru mnoho nevěděli?
„I v této sérii jsme svědky rituálů, které se odehrávají v pro autora typických kulisách roubenek či horských masivů. Tyto odkazy k folkloru, stejně jako vytékající oko a reference k hororovému naturalismu, jsou pro autora typické. Na obrazech se objevují téměř výhradně dívky, nebojácné (spíše melancholické) hrdinky, které otevřeně stojí proti samotnému zlu,“ píše kurátor Otto M. Urban o nové výstavě Jana Vytisky Zjevení.
Výskyt jména F. X. Šalda není mezi běžnými mediálními komentáři naší doby právě vysoký, což má svou logiku. Jako by osobnosti jeho formátu byly opravdu už z jiné epochy, takoví pozapomenutí giganti na cestě do loutkového divadla dneška. Co by takový Šalda také mohl říct téhle době? A přitom jaká byla jeho doba? Zajisté v mnohém velmi odlišná, ale doby jsou vždy odlišné – ale třeba je lidé mohli prožívat jako my dnes. Šalda zemřel 4. dubna 1937, v tom samém roce umřely tři sloupy české společnosti, v lednu Josef Pekař, v září Masaryk
„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět. Ale já už byl trochu netrpělivý, protože jsem chtěl ten „dům radosti“, jak se to fantazmagorické obydlí jmenuje ve filmu Perličky na dně, nalézt.
V této roční době, kdy se udílejí literární ceny, by se mohlo zdát, že si literatura dál udržuje společenskou relevanci. Do jejího světa ale prší Jobovy zvěsti – knižní trh se potýká s potížemi, podle průzkumů klesá schopnost publika zvládnout čtení delšího textu, spisovatele má nahradit umělá inteligence. V českém prostředí k tomu lze přičíst obvyklé stížnosti na kulturní politiku státu.
Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.
Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.
Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.
Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.
Umělecký prostor Artium by KKCG uspořádá na jaře sérii hned tří koncertů. Vše zahájí 26. března koncert Lenky Dusilové, druhý koncert proběhne 23. dubna, večer bude patřit Monice Načevě, Michalu Pavlíčkovi & smyčcovému kvartetu Pavla Bořkovce. Finále obstará v květnu slovenská zpěvačka a skladatelka Katarzia. Koncerty jsou benefiční, podpoří projekt Piana do škol. Je to na vás až příliš dobra a pohody najednou? Tak si 9. dubna vyrazte do MeetFactory na Michaela Giru z kapely Swans a jeho hlukový teror.
Nová česká literárně-hygienická kauza se snesla na knížku autora mnoha jiných takových knížek Jana Žáčka Fotbalový král. Kniha obsahuje pasáž, v níž se dva kluci domlouvají, že jeden z nich umožní kamarádovi okukovat jeho nahatou sestru, pokud mu na oplátku obstará hamburger s colou. V knize se píše zhruba toto: „Viděl jsi už nahatou ženskou?“ ptá se mě Kopi. Ukáže se, že on viděl nahatou svou sestru. Jeho kamarád by ji také rád viděl nahatou. „To by se muselo nějak zorganizovat, aby to nevěděla. Vymyslím a zařídím,“ slíbil Kopi.
Téma umělé inteligence a její postavení v dnešním světě je čím dál častěji ve středu zájmu. Neustále se vedou debaty, zda umělá inteligence nahradí lidskou práci a myšlení. Jak se tedy dnešní přebujelé technologie promítnou do našeho světa? Na tyto otázky a řadu dalších se snaží nalézt odpověď i technologický a finanční analytik Dalibor Vavruška ve své knize Život v době robotů. Nakladatelství Grada vydalo ilustrovanou knihu, která je inspirovaná dílem Karla Čapka.
Jan Kvirenc (nar. 1963) se označuje za popularizátora české historie – a opravdu jím je, protože formou přístupnou i lidem bez odborného vzdělání (jehož on sám na Filozofické fakultě UK dosáhl) vykládá v dosud vydaných dílech o našich hradech, zámcích, bitvách, „památných místech“ atd. Novinka (Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí) těží – přiznaně – z titulů předchozích.
Mít za svou uměleckou tvorbou silné téma ještě neznamená napsat dobrou básnickou sbírku. Přesvědčit jsme se o tom mohli nedávno v tzv. příležitostné poezii reflektující válku na Ukrajině nebo v básních tematizujících střelbu na filozofické fakultě. Naštěstí v současné české poezii máme i témata, v nichž velké dějinné příběhy absentují. Pro její inspiraci je důležitější subjektivně prožívaný mikrosvět, který přesto promlouvá v nějaké přesahující univerzálnosti. Takovým příkladem je i prvotina básnířky Lenky Chýle s názvem Raná / Deník pastýřky.
Výzkumníci z Oxfordu objevili rozšířenou verzi Sonetu 116 Williama Shakespeara. Informoval o tom zpravodajský web BBC. Obsahuje nové verše, které ho zasazují do kontextu anglické občanské války ze 40. let 17. století. Vzácný objev učinila Leah Veroneseová, která sonet našla ve sbírce básní Oxfordské univerzity ze 17. století. V Bodleyově knihovně si sonetu všimla, když prohlížela materiály patřící Eliasu Ashmoleovi, zakladateli britského Ashmoleova muzea.
Na zadní straně obalu, mimochodem velmi pěkném, knihy Miroslava Hlauča Letnice je dobrozdání literárního kritika Petra A. Bílka tohoto znění: „Na člověka dýchne čas meziválečných experimentujících vypravěčů… Už dlouho jsem z české prózy nečetl nic, co by bylo tak zajímavé a zábavné.“ Předpokládám, že citát bude z lektorského posudku, kterým text doporučil k vydání. Nebylo by nezajímavé dozvědět se, jaké „meziválečné experimentátory“ má na mysli a jak zdůvodnil onu „zajímavost“ a „zábavnost“.
Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho. Naše setkání začalo nedorozuměním. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.
Když kapela Horsegirl v roce 2022 vydala své debutové album Versions of Modern Performance, byla to vítaná útěcha pro všechny fanoušky Sonic Youth. Ti jsou stále rozhádaní a nové desky se od nich už těžko kdy dočkáme. Ze všech epigonů zněly nejlíp právě tyhle holky z Chicaga. Navíc navazovaly na jejich asi „nejpopovější“ desku Rather Ripped; je vždycky dobré si na začátek nevzít příliš velké sousto. Teď se vrací s druhou deskou, celkem překvapivě ale ztišily a tentokrát jim snad více nahlas zní rytmická sekce než kytary.
Jednou za čtyři roky v únoru se na knižním trhu stane něco zvláštního – platí to alespoň v případě knihy Když se z Harryho stala Sally. V únoru roku 2021 byla stažena z Amazonu, v témže měsíci roku 2025 byla vrácena do prodeje. V prvním případě nastupovala v USA Bidenova administrativa a zástupci internetového obchodu seznali, že kniha je nenávistná; v druhém případě nastoupila Trumpova administrativa a nyní znělo, že publikaci nelze nic vytknout. Autor Ryan T. Anderson v ní předložil kritické stanovisko k převládající péči o trans lidi a poukázal na ideologičnost zasahující výzkum a ohrožující nezletilé.
Že je vám ten titulek povědomý? Stejně se jmenuje i film z roku 1974, v němž německý režisér a scenárista Werner Herzog vypráví o osudech mladého Kašpara Hausera. Ten se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Jako by spadl z jiné planety, bez sebemenší představy o tom, co to jsou stromy, domy, mraky, bez znalosti jazyka a představ o jiných lidech s výjimkou sebe sama. Herzog své nejlepší filmy (Fitzcarraldo, Aguirre, hněv Boží, Stroszek) točil o fanaticích, kteří se vzpírali osudu, očekáváním, ať už společnosti, nebo sebe samých.
Další dobrodružství Roberta Langdona může přilákat nové turisty do Prahy. Tuzemská metropole očekává nápor zahraničních turistů po vydání hojně očekávané knihy Tajemství všech tajemství od Dana Browna. Turistické organizace se shodují, že románový thriller plný konspirací, šifer a tajemných symbolů, který vyjde 9. září 2025, pomůže přilákat další turisty do pražských ulic. Podle CzechTourism by to nebylo žádným překvapením, jelikož fanoušci Roberta Langdona se často vydávají po jeho stopách.
Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.
