Marian Kechlibar - Autor je publicista

/

Články autora

Nepříliš pravděpodobní kamarádi

Mírová smlouva uzavřená mezi Arménií a Ázerbájdžánem patří k „překvapením roku“ – málokdo s ní počítal. To, že se na jejím uzavření podíleli Američané, je očekávané ještě míň. Plánovaný komunikační koridor, který má procházet arménským územím a spojovat Ázerbájdžán s jeho nachičevanskou exklávou, povede prakticky na dohled íránské hranice. Bude se jmenovat po Trumpovi (jak jinak) a Američané si vyhradili právo v něm zřídit a udržovat veškerou nezbytnou infrastrukturu. Procházet tudy má železnice, silnice, ropovod, plynovod a optické komunikační kabely.

Konec dlouhého pochodu institucemi – nebo jen přestávka?

Kolumbijská univerzita, jedna z největších vysokých škol v USA a prominentní člen „Břečťanové ligy“, se dohodla s Trumpovou administrativou na mimosoudním vyrovnání, jehož součástí je také pokuta ve výši 200 milionů dolarů. Ta není pro instituci nijak závažná, elitní vysoké školy vesměs sedí na pořádném balíku peněz („endowments“), darovaných zámožnými absolventy. Závažnější je, že v rámci vyrovnání musela slíbit, že upustí od všech možných „rasově citlivých schémat“ a zavede striktně neutrální principy přijímání nových studentů i učitelů.

Orlová, Achillova pata republiky

Slavný řecký hrdina Achilles byl prý na celém těle nezranitelný, protože jej matka máčela v řece Styx. Držela jej přitom ale za patu – a pata byla jediným místem jeho těla, kterého se nedotkla posvátná voda Styxu. Tím pádem bylo možno Achillovi ublížit právě jen zásahem do paty – a to se právě povedlo v trojské válce princi Paridovi, který Achilla zabil. Po Achillovi se tak jmenuje i mohutná šlacha, která spojuje lýtkový sval s patou – a právě tato šlacha stála za dnešním sloupkem, protože autora postihl „zánět jak bič“.

Prezident šlápl do bažiny

Historie je užitečná učitelka – za předpokladu, že při jejím výkladu dáváme pozor. Pokud ale posloucháme jen napůl, můžeme se pak dopustit, v nejlepším případě, pořádného faux pas. Jedno takové faux pas má nyní na kontě prezident Petr Pavel, který se v rozhovoru s Natalií Sedleckou z Rádia Svobodná Evropa vyjádřil pro striktnější sledování Rusů v Evropě s tím, že Spojené státy za druhé světové války také „podrobily sledování japonskou populaci“.

U Torre-Pacheco se bojuje za Prahu

Když před 90 lety zuřila španělská občanská válka, na stranu levicových republikánů odcházeli bojovat dobrovolníci z různých evropských zemí. V Československu jsme měli levicových intelektuálů dost a vžila se mezi nimi formulace „U Madridu se bojuje za Prahu“. Měla symbolizovat myšlenku, že nepodaří-li se fašismus porazit ve Španělsku, hrozí dříve či později i u nás. Nakonec jsme dopadli ještě daleko hůře, protože se u nás vystřídaly oba vražedné totalitní režimy; to, že Praha přežila a nedopadla stejně jako Varšava, je menší zázrak. Nicméně historie nikdy nekončí a některé analogie můžeme pozorovat i teď.

Dvě ega a Muskova třetí strana

Rychlé rozkmotření mezi Donaldem Trumpem a Elonem Muskem se dalo čekat. Oba muži jsou ze svého okolí zvyklí na to, že mají poslední slovo. V Bílém domě ovšem oba zároveň poslední slovo mít nemůžou. Číst jejich konflikt pouze jako srážku dvou eg by ale bylo krátkozraké. Oba jsou velmi odlišné typy lidí. Současného amerického prezidenta by bylo férové charakterizovat jako baviče, kterého vynesla k moci jeho mimořádná schopnost mobilizovat zájem uživatelů na sociálních sítích. Pro tuto schopnost je naprosto nepodstatné, jestli jeho výroky něco znamenají nebo zda mají něco společného se skutečným záměrem něco dělat.

Kdo je jednou zapsanej

Kdo je dneska zapsanej, zítra bude v kole lámanej, říká se na jednom místě fantasy ságy o Zaklínači. Jedna boční postava (otčím lučištnice Milwy) tím odůvodňuje svůj útěk do lesa v momentě, kdy se přiblížili královští sčítači lidu. Historicky je to docela trefné pozorování: poddaní vesměs instinktivně nedůvěřovali jakýmkoliv snahám je „zmapovat“, protože typicky po nich následovaly nějaké ty nové daně nebo robotní povinnosti. Běžnou součástí různých selských bouří bylo spálení panského archivu, dostali-li se vzbouřenci k němu.

Rozbité hodiny a zničená brána

Války mají tendenci oscilovat mezi tvrdým pragmatismem a významným symbolismem a poslední vlna izraelských náletů na Teherán zahrnovala hojnou míru obojího. Izraelské ozbrojené síly tvrdí, že zničily několik objektů patřících íránským revolučním gardám (Basídž), a to v okamžiku, kdy se v nich nacházelo několik set jejích příslušníků. To by představovalo ten pragmatismus – za předpokladu, že se tato informace ověří. Basídžové jsou opěrnou silou celého systému, jejich zdecimování je v logickém zájmu protivníka.

Poslední argument králů, prezidentů a ajatolláhů

Ludvík XIV., zvaný též král slunce, ozdobil svoje kanony velmi upřímným nápisem „Ultima ratio regum“ – Poslední argument králů. Králů od té doby ve světě značně ubylo, ale jejich náhradníci se tohoto principu drží dál, jen pod jinými tituly a v jiných jazycích. Vznešená latina vyšla z módy (ale to, že v ní po dva tisíce let byla, bylo přímým důsledkem římské vojenské dominance, nikoliv subtilních myšlenek římských intelektuálů). Evropská unie, ve které žijeme, je v tomto smyslu „obětí“ dlouhodobého míru, protože na válku jsme tady přestali věřit.

Záře arabského zlata

Zpráva o vlivu Muslimského bratrstva ve Francii, která přednedávnem unikla na veřejnost, byla ze strany obvyklých podezřelých (levicoví politici, imámové, část akademické obce) odsouzena coby „alarmistická“. Nám ostatním nezbývá než se chmurně zasmát. Před takovým vývojem varoval už Pim Fortuyn kolem roku 2000 a jediné, co vidíme, je, že mainstreamová politika konečně dospěla svým obvyklým tempem lenochoda tamtéž. Existuje rčení, že je obtížné přimět člověka něco pochopit, pokud jeho výplata závisí na tom, aby to nepochopil.

Letiště, znamení optimismu

Sousední Polsko rozjíždí první tendry na stavbu obřího letiště (Centralny Port Komunikacyjny). Je to značně odvážná stavba: celkový objem peněz, který na ni má být spotřebován, se odhaduje na skoro bilion korun a kromě letiště samotného jsou v něm i tratě rychlovlaků, které sem zamíří z Varšavy a Lodže. Teoreticky by nové letiště mělo být dokončeno do roku 2031. Náhrada historického Chopinova letiště ve Varšavě byla dlouhodobě nezbytná, protože leží blíž centru města než Ruzyně Praze a životu dvoumilionové metropole značně překáží.

Stát rozhodně nejsme my všichni

Nedělní večerní duel Jana Zahradila a Otakara Foltýna dostupný na Echo Podcastech stojí za poslech sám o sobě, byť tam nic zcela nečekaného neuslyšíte. Foltýn se projevuje jako obvyklý arogantní vševěd a Zahradilovi se nedaří do tohoto krunýře sebevědomé ignorance proniknout žádným ze svých ostrých, někdy možná až příliš ostrých, oštěpů. S těmito plukovnickými typy nic nenaděláte. Inteligenci mají značnou, ale moudrost v podobě aspoň miniaturní pochybnosti o sobě sama se jich ani nedotkla. Možná je to někde v zákopech výhodné; pro „strategického komunikátora“ české vlády je to katastrofa

Postjaderné Německo

Nový německý kancléř Merz slíbil stávajícímu francouzskému prezidentovi Macronovi, že Německo přestane sabotovat jadernou energii na celoevropské úrovni a zasadí se o odstranění řady byrokratických překážek ze společné evropské politiky. Na ospalé německé poměry je to téměř revoluce. Země, jejíž intelektuální vrstvu těžce zasáhla myšlenka „Atomkraft – nein, danke!“, si rozmyslela svoji obvyklou snahu dokopávat do německých řešení i zbytek Evropy hlava nehlava. Není ale úplně jasné, zda České republice taková revoluce ještě k něčemu bude.

Napětí na střeše světa

V celém historickém Kašmíru, který je dnes de facto rozdělen na indickou, pákistánskou a čínskou část, nežije ani osmnáct milionů lidí. Shodou okolností to vychází jen asi na jedno procento obrovské lidské masy, která obývá Pákistán, Indii a Bangladéš. Kdybychom připočítali i tu Čínu, rázem bychom se dostali na půl procenta. I jedno procento ale může být solidní rozbuškou velkých problémů; ostatně sudetští Němci tvořili svého času také zhruba jedno procento obyvatel Evropy. Když se z Indie stáhla britská koloniální moc, muslimové požadovali (a dostali) samostatný stát, Pákistán (tehdy byl jeho součástí i Bangladéš).

Hluboký a mělký stát

Je trochu příznačné, že pojem „hluboký stát“, který se už občas používá i v České republice a stihl se rozšířit do všech koutů anglosféry, vlastně původně pochází z turečtiny: derin devlet. Sekulární charakter Turecké republiky měl být střežen jejími silovými složkami, a to i proti vlastnímu obyvatelstvu, které zas tak sekularizované nebylo a jemuž se nedalo věřit, zda jednoho dne nezvolí nábožensky orientované politiky.

Poprvé od Čingischána

Tak to tedy ruské ministerstvo obrany přiznalo otevřeně: v Kurské oblasti bojuje značné množství severokorejských vojáků. K účasti na rusko-ukrajinské válce se veřejně přihlásil i samotný severokorejský diktátor Kim Čong-un. Skončilo tak poněkud trapné období, podobající se jako vejce vejci onomu období při záboru Krymu: období, kdy někde operovali „zelení mužíci“, jasně ve prospěch Ruska, ale jak Moskva samotná, tak její příznivci zuřivě popírali jejich identitu. Teď už nic nepředstírají – a časem se možná dočkáme i nějakého toho rozdávání medailí.

Poučení z konkláve

V poslední den Velikonoc se papežský stolec nečekaně uprázdnil, protože zemřel papež František. Jeho nekrolog určitě napíšou jiní, daleko lépe, než bych to dokázal já. Zároveň to ale znamená, že musí být zvolen papež nový, a procedura, pomocí které se volí, stojí za mimořádnou pozornost. Katolická církev je nejstarší funkční instituce západní civilizace, a i když se proces volby papeže měnil, dnešní konkláve je výslednicí spousty ponaučení z historie a je zajímavé i z informačně-bezpečnostního hlediska. Podívejme se tedy na jeho principy. První princip – izolace od světa.

Proč v EU platíme vysoké mezinárodní poštovné

Nová americká administrativa vystřelila do mezinárodního prostoru přímo brokovnicový oblak cel, které zase vzápětí pozastavila (s výjimkou Číny), a na některé zboží (počítače) úplně zrušila. Psát komentáře k tomuto dění je poněkud nevděčná práce, protože cokoliv napíšete v pátek, nemusí už v pondělí platit, a někdy se za těch pár dní stihnou ty veletoče i dva. Nicméně i taková situace je k něčemu dobrá a jednou z těch dobrých věcí je to, že přitáhla pozornost k takzvaným necelním bariérám na trhu. Cla jsou jen špička ledovce.

Tutanchamon a dnešek

První písemné záznamy lidstva se vynořují z naprosté temnoty ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Cokoliv, co se stalo předtím, známe jenom z archeologických nálezů. Nejstarší příběhy, mýty a oficiální historie, které se nám dochovaly, jsou „jen“ něco přes pět tisíc let staré. Dvě nejstarší civilizace v našem okolí, Egypt a Sumer, byly „tak dávno, že už to skoro není pravda“. V každodenním životě na jejich stopy moc často nenarážíme. Nepíšeme jejich písmem, neuctíváme jejich bohy, zákony se od té doby také dost změnily. Ale stejně stojí za to, seznámit se občas s jejich historií, protože se v ní dají vysledovat společné prvky.

Osudová tlačítka

V jedné vzdálené galaxii před dávnými časy… No dobře, v České republice před půl rokem, pokud jste vyslovili pochybnosti o nákupu F-35, zařadilo vás to téměř automaticky do kategorie Putinových zrůd, které chtějí vydat svoji vlast hordám z východu. Bylo až překvapující, jak vyhraněné názory v této souvislosti padaly z humanitních intelektuálů, kteří jinak stěží rozeznají pistoli od revolveru a před vypuknutím války na Ukrajině se k věcem vojenským stavěli s tichým pohrdáním moderního světoobčana.

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Život bez oceli

Městu, ve kterém žiju, se kdysi říkalo „ocelové srdce republiky“. Kdo si ještě pamatuje pozdní socialismus, asi si vybaví všechno to obřadné uctívání, kterým komunisté zahrnovali těžký průmysl a dělníky pracující v něm. Překročení plánu, rekordy ve výrobě oceli, hrdé pochody horníků a hutníků, rudé hvězdy pomalu na každém komíně. Pětiletku splníme! Normálnějším lidem to lezlo krkem. Nikdo nemůže říci, že se věci nemění, protože k jakémusi eurokomunismu jsme se mezitím vrátili obloukem, ale přístup k průmyslu překmitl do zcela opačné polohy.

Pětadvacet let od velké bubliny

10. březen 2000 je už dnes dávná minulost, pro nejmladší generaci dospělých skoro stejně vzdálená jako napoleonské války: žádné vlastní vzpomínky na ni nemají. Na rozdíl od 11. září 2001 se ten den ani nijak zvlášť nezapsal do širšího kulturního povědomí. Ale zajímavý byl i tak, protože toho dne dosáhla americká burza v rámci takzvané dot-com bubliny svého maxima: technologický index Nasdaq měl hodnotu téměř 5049 bodů. Překonána byla až za dalších patnáct let – a mezi oběma vrcholy leží velmi hluboké údolí, v němž Nasdaq poklesl až k tisícovce.

Život v dobách velkého mazacího tlačítka

I software může být dospělý, a Skype, naprogramovaný několika estonskými vývojáři na začátku 21. století, by letos měl dvaadvacet let. Leč nebude, protože na své narozeniny (29. srpna) už bude odpočívat na digitálním hřbitově. Microsoft, současný majitel, se jej rozhodl vypnout. Pěkně globálně, totální výmaz. Má totiž ve svém portfoliu ještě jedno konkurenční řešení (Teams) – a dva kohouti na jednom smetišti jsou prý příliš. Hlavně jde ale asi o to, že Teams jsou integrované do různých korporátních řešení, kdežto Skype stál tak trochu stranou.

Atomová Rzeczpospolita

Kolaps polsko-litevské konfederace v 18. století zanechal ve střední Evropě první velké mocenské vakuum, ke kterému se přidalo druhé po zhroucení habsburské monarchie roku 1918. Od té chvíle se asi sto let považovalo za normu, že středoevropský prostor je hřištěm velmocí, které si s ním dělají víceméně to, co se jim zachce. Někdy se dohadují o počet gólů, někdy sázejí nový trávník, někdy do tamních národů čutají ze všech sil – a místní si při tom můžou nanejvýš zakňučet bolestí.

Umění odejít včas

V roce 2013 udělal tehdejší papež Benedikt XVI. nečekané a důležité gesto: po osmi letech pontifikátu rezignoval na svůj úřad. Byl to první papež za 700 let, který tak učinil bez nátlaku a zcela dobrovolně. Blížily se jeho 86. narozeniny a zkrátka pochyboval, že mu na výkon tak těžké práce ještě stačí tělesné síly. Nakonec jej čekalo ještě dalších devět poklidných let života v ústraní, což mu můžeme jedině popřát – nějaké síly tedy ještě musel „v záloze“ mít. (Třeba by je v papežském úřadě vypotřeboval dříve.) Tím spíše je ale nutné ocenit, jak velkomyslné gesto tehdy udělal.

Co všechno je „pomoc“

Trumpův úřad-neúřad DOGE, svolaný za účelem redukce federálního rozpočtu, se pustil, mimo jiné, do likvidace organizace USAID (U.S. Agency for International Development). USAID bývala „nadstranickou“ organizací, do které ani republikáni, ani demokrati příliš „nevrtali“: priority se mohly různě proměňovat, ale její postavení bylo v zásadě nedotknutelné. To, že tomu tak nyní není, je velké znamení měnící se doby. Jedním z důsledků je skutečnost, že předešlé hospodaření USAID se stalo trochu transparentnějším a vyšlo najevo, jak extrémně široké pole aktivit bylo z peněz agentury placeno.

Návrat kyvadla

Víkendové referendum ve Švýcarsku (ach, jak já tyhle možnosti Švýcarům závidím!) mělo rozhodnout o tom, zda alpská konfederace akceptuje velmi ambiciózní návrh místní mládežnické organizace Zelených. Podle něj by součástí švýcarské ústavy byl závazek zredukovat uhlíkovou stopu státu o více než 90 procent. Referendum skončilo očekávaným neúspěchem, ale rozsah toho neúspěchu očekávání překonal: proti se postavilo zhruba 70 procent občanů a iniciativa nezískala na svoji stranu ani jeden ze 26 kantonů. O moc jednoznačněji už nějaký návrh odmítnout nelze.

Test zřícením

Kvalita vládnutí, ono anglické „governance“, se notoricky špatně měří. Málokde je statistický úřad tak nezávislý, aby odolával všem pokusům vládních politiků o pozitivní přiohnutí čísel před volbami. Navíc leckdy není jasné, co přesně měřit; ono slavné premiérovo šermování nutellou bylo sice trochu bizarní, ale leckterá střízlivá, úředně vyhlížející statistika je ve skutečnosti ještě méně vypovídající než ty ceny pomazánek v supermarketu.

Krvavý džihád v Södertälje

Södertälje je město velikosti Frýdku-Místku ležící nedaleko švédského hlavního města Stockholmu. Až do včerejška bylo zbytku světa neznámé, nyní se ocitlo na titulních stránkách všech informačních portálů. Právě zde byl totiž zavražděn Salwan Momika, irácký běženec, který na sebe v minulých letech připoutal pozornost veřejným pálením koránu. Švédská policie už pozatýkala pět podezřelých. Máloco je v Evropě předmětem tak extrémního pokrytectví jako problémy západních zemí s následky masové imigrace z islámského světa. Příčinou jsou, mimo jiné, poměrně tvrdé zákony o „podněcování nenávisti.

Starší články