Jen k máločemu má dnešní civilizace rozporuplnější vztah než k tomu, co všechno lze „provádět na dětech“. Jsou lidé, kteří považují za rozumné umožnit dorostencům chirurgickou změnu pohlaví; jsou lidé, kteří považují (mužskou) obřízku, nebo dokonce i propíchnutí uší kvůli náušnicím za nepřijatelný zásah do práv dítěte.

Prášky vypadají na první pohled neškodněji, takže objem léčiv, jež se dnes předepisují nezletilým pacientům, každým rokem roste. Nedávný pokus plzeňského psychiatra Vevery, který rozeslal několika desítkám mladých psychiatrů falešnou kazuistiku dospívajícího chlapce (ve skutečnosti šlo o úryvek z Toma Sawyera a Vevera správně odhadl, že jeho mladí kolegové už knihu nečetli), ukázal, že dvě třetiny lékařů by svého pacienta ihned „nacpaly léky“. Otázka, jestli tím nepatologizujeme naprosto přirozené lidské emoce, je samozřejmě nabíledni.

Leč za posledních sto let se biologie a medicína dost posunuly a naše dědičná informace se dá relativně levně analyzovat. Některé problémy, například choroby typu té Huntingtonovy, dokážeme predikovat téměř s jistotou, či alespoň s pravděpodobností tak vysokou, že se nedá ignorovat (nositelky některých mutací BRCA1 genu mají riziko vzniku rakoviny prsu přes 70 procent). Jiné jsou takzvaně polygenní, čili výsledkem spolupráce několika genů, z nichž každý má na celkový efekt jen malý vliv. Ještě před 10–15 lety se nad takovými polygenními vlastnostmi mávalo rukou s tím, že jim nikdy neporozumíme. Ale věda se nezastavila a pomalu, ale jistě začínáme rozumět i některým polygenním vlastnostem.

V posledních několika letech vzniklo v USA hned několik „embryonálních startupů“, které nabízejí budoucím rodičům detailní analýzu jejich embryí s tím, že slibují snížení rizika určitých nemocí: alzheimer, diabetes 2. typu, schizofrenie, astma, vysoký tlak, různé druhy rakoviny. Pořád je to ještě trochu nejistá (a velmi drahá) věda, ale směr je jednoznačný. Čím více se toho o genetice druhu Homo sapiens ví, tím větší je motivace nasadit takové akademické know-how ve zcela konkrétní praxi.

Pro některé pozorovatele má celý tento vývoj silný „fuj faktor“ a jejich první reakcí je bouřlivé ZAKÁZAT!. Není moc pravděpodobné, že by se tak skutečně stalo; možná v EU, jíž beztak ve vědě pomalu ujíždí vlak, a která by tak měla příležitost zahrát si na „z nouze ctnost“ v něčem, nač stejně nestačí. Ale v zemích jako USA a Čína, které mají početnou vrstvu relativně mladých milionářů, se embryonální selekce a časem asi i modifikace bude rozvíjet. Tím spíše, že spousta lidí proti ní má námitky jen velmi formálně. Vždycky se vyplatí sledovat, co lidé doopravdy dělají (v kontrastu vůči tomu, co říkají), a je vidět například to, že značné rozšíření prenatálního screeningu už teď vede k masivnímu poklesu počtu narozených dětí s Downovým syndromem. Skoro každý pár, který zjistí, že čeká malého downa, jde raději na potrat: jen 2–3 procenta takových rodičů si dítě nechají. Jinými slovy, v praxi má vůči určitým formám eugeniky skutečné námitky jen mizivá menšina populace.

Budeme si jednoho dne vyrábět děti na míru? Skoro určitě. Jako všechny společenské změny i tahle bude pozvolná a bude se počítat na generace. Starší lidé si třeba nezvyknou nikdy, mladším to naopak bude připadat jako přirozená součást světa, do kterého se narodili. Stejně jako internet, chytré telefony a Airbnb.

A je možné, že někdy kolem roku 2100 bude lidstvo hledět na nás, zrozence náhody, se stejnou směsicí lítosti a odporu, s jakou my občas hledíme na obrázky zubožených malomocných ze středověkých kronik: byli to ale chudáci, bezbranné oběti nemilosrdné přírody… Ještě že nás už se to dávno netýká.