Možná to nevíte, ale i v České republice máme Fukušimu. V roce 2011, právě v době, kdy japonskou jadernou elektrárnu Fukušima I. poškodila vlna tsunami, se na průmyslovém brownfieldu v centru Ostravy stavělo obchodní centrum Nová Karolina. Jeho „kostkovitý“ charakter připomínal fotky v novinách natolik, že se mu začalo říkat „Fukušima“ – a název se ujal natolik, že mezi Ostraváky funguje dodnes. „Jdu do Fukušimy“ tady chápe úplně každý.

Japonsko samotné reagovalo na svoji domácí katastrofu podstatně méně radikálně než Německo na druhém konci světa. Po havárii poodstavovalo všechny elektrárny, ale počínaje rokem 2015 je začalo zase spouštět. V současné době běží v Japonsku 14 reaktorů, což je sice výrazně méně než dřív, ale v plánu je zapínání dalších. A nyní došla řada i na reaktor 6 v největší jaderné elektrárně světa, Kašiwazaki-Kariwa.

Na druhé straně širokého Tichého oceánu mezitím prožívá jaderná energetika jinou formu renesance. Extrémní hlad datových center, ve kterých běží „trénink“ umělých inteligencí, přinutil velké technologické firmy jako Microsoft, Meta a Alphabet investovat miliardy dolarů do projektů malých modulárních reaktorů (SMR). Jsou to ambiciózní projekty, ale u soukromého sektoru je větší pravděpodobnost, že si dohlédne na jejich opravdovou realizaci a přijatelnou koncovou cenu. O budoucnost v sektoru malých modulárních reaktorů bojují firmy jako Aalo Atomics, Kairos Power, X-energy a TerraPower, každá se svým miliardářem v zádech.

Teď zbývá otázka, nakolik se k tomuto trendu přidáme my. Je dobře, že Merzovo Německo už nesabotuje jadernou energii na evropské úrovni, ale pořád by se dalo dělat víc. Hodně se mluví o nutnosti proměnit Česko z „montovny“ na „mozkovnu“ – a vlastní jaderně-energetický výzkum by tomu mohl výrazně napomoci. Nemýlím-li se, jak ČEZ, tak ostravská společnost Witkowitz takové projekty mají. Udělá pro ně něco nová vláda, třeba jenom v podobě výrazného zjednodušení byrokracie? Má k tomu unikátní příležitost.