Marian Kechlibar - autor je publicista

/

Články autora

Mor, pozdrav ze středověku

Tak dlouho bušila ruská propaganda do Ukrajiny tématem „biolaboratoří“, až u nich doma v Irkutsku utekl z ohrádky mor. Klasická nemoc středověku a raného novověku, která vyhladila desítky milionů; tak například Olšanské hřbitovy, největší české pohřebiště, vznikly roku 1680 při morové epidemii, kdy už kapacita běžných pražských hřbitovů nestačila. Pomřela tehdy zhruba třetina pražského obyvatelstva. První oddělení Olšanských hřbitovů bylo dávno zrušeno, dnes je nejstarším oddělením sousední oddělení druhé, ale zbyla z něj kaple sv. Rocha, patrona vůči moru, kolem které dnes sviští auta a tramvaje rušnou křižovatkou.

Otevřete proboha ty krámy

Už skoro dvacet let existuje v České republice bizarní režim „některé svátky jsou světější než druhé“. Na svatého Václava jsou obchody zavřené, na svatého Cyrila a Metoděje nikoliv. Založení první republiky znamená zavřít, obnova demokracie 17. listopadu nikoliv. Na Svátek práce se pracuje, na oslavu konce druhé světové války nikoliv. Na Velký pátek je otevřeno, na Velikonoční pondělí ne… Jedině Vánoce jsou aspoň trochu konzistentní. Nemusíte mít vystudovanou matematiku, aby vás tento nelogický chaos štval.

Když za nimi ani nedokřikneš

Bavím-li se s lidmi kolem sebe o umělé inteligenci, získávám z toho hlavně dva dojmy: že se bojí a že úplně nedoceňují, jak moc jsme v této oblasti zaostali za špičkou vývoje. Obavy budou měřit jiní; ale tu zaostalost bychom si mohli ukázat docela přesně.

Když divoký machometán zavře cesty

Hútíové, radikální islámské vojsko, na jehož praporech vlaje slogan „Proklínejte Židy“, dobyli jednu stranu průlivu Báb al-Mandab, kterým vede zásadní obchodní cesta mezi Evropou a Asií. Tomuto místu se dokážete vyhnout leda tak, obeplujete-li celou Afriku, a přidáte si tedy k cestě nějakých 6000 kilometrů. „Severní cesta“ kolem Sibiře je dnes pro Západ nedostupná hlavně kvůli tomu, že vede ruskými vodami – a ani spřátelené státy jako Čína ji moc nevyužívají. Přece jenom je to velmi nehostinná oblast plná ledových ker.

Co je vlastně osobní preference

Komentář Macieje Ruczaje o svaté krávě osobní preference vede k zajímavé tezi: kdyby šlo při poklesu porodnosti jen o západní civilizaci, která silně akcentuje osobní autonomii, a jiné civilizační okruhy (islámský, latinskoamerický, indický, konfuciánský) na tom byly výrazně lépe, mohli bychom osobní preferenci označit jako základní příčinu celého tohoto katastrofického vývoje. Jenže více kolektivistické civilizace na tom nejsou o nic lépe, leckde je ta porodnost ještě horší než v Evropě. Nedávno jsem se po internetu bavil s keňským programátorem z Nairobi a ten mi říkal, že v Nairobi se už také zavírají školky.

Island stále venku

Referenda, která dopadnou jen těsně, málokdy uspokojí byť jen jednu stranu, ale poslední dobou jsou častá. Brexit byl odsouhlasen poměrem 52:48 – a téměř stejným poměrem se teď Islanďané rozhodli, že nebudou obnovovat jednání o vstupu do Evropské unie (53:47). Projevilo se přitom klasické dělení na město a venkov. Skutečné město je na Islandu jediné, a to Reykjavík, kde byly poměry převrácené; zbytek Islandu hlasoval proti.

Když se zpívalo za svobodu

Třiadvacátého srpna 1989 se ve třech pobaltských republikách, tehdy ještě sovětských republikách, uskutečnilo něco, co nemá v dějinách Evropy obdoby. Dva miliony lidí vytvořily lidský řetěz, sahající od Tallinnu až po Vilnius, a v předem domluvený okamžik si všichni podali ruce a začali zpívat. Šlo o padesáté výročí paktu Molotov–Ribbentrop, který rozdělil střední a východní Evropu na německou a sovětskou část – a který znamenal konec nezávislosti původních pobaltských států.

Velký stan s velkým napětím

Česká republika je silně sekulární stát, a to nejen podle ústavního uspořádání, ale i v praxi. Podíl věřících – zejména však těch praktikujících věřících – na celkové populaci viditelně klesá při každém dalším sčítání lidu a dávno poklesl na úroveň jednotek procent. Poslední bašty tradičního katolictví, jako je jižní Morava, berou viditelně zasvé. Ani ta porodnost tam není výrazně vyšší než jinde, rozhodně nejde o region, který by viditelně překypoval dětmi oproti zbytku neznabožského Česka. Roku 2025 se v Jihomoravském kraji narodilo devět tisíc dětí a ve Zlínském kraji čtyři tisíce, což je taková průměrná česká plodnost.

Spatři mne a zaplač

Tohoto suchého léta se z evropských veletoků – Dunaje, Visly, Labe, Rýna – vynořují stíny minulosti. Někde jsou to potopené říční lodě z druhé světové války, jinde „hladové kameny“, do kterých naši předkové vytesali různé vzkazy budoucím generacím. Jeden z nich, u Děčína, je nejméně 400 let starý a zdobí jej německý nápis „Wenn du mich siehst, dann weine“ – Když mě spatříš, zaplač. Tehdy znamenalo sucho reálnou hrozbu hladomoru, s adekvátně drsnými ztrátami na životech; úbytek pěti až deseti procent obyvatelstva nebyl výjimkou, a pokud se poskládaly dvě či tři špatné sezony za sebou, pak ještě daleko víc.

Když počítače nejen počítají

Matematika je nejčistější abstraktní věda, čisté úsilí (a radost) rozumu, někdy mimořádně krásné, jindy trýznivé. Úroveň té trýzně se liší. Někdo ji zažije na základní nebo střední škole, před tabulí popsanou nesrozumitelnými rovnicemi. Nejednoho maturanta, na kterého se takto vyzývavě šklebí křivky záhadných integrálů, musí napadnout, k čemu mu tyhle divné věci vlastně v životě budou. Oprsklejší typy pak ty pochyby vyslovují nahlas, k pramalé radosti svých kantorů.

Když vlaky stojí

„Nezdá se vám, že ty vlaky poslední dobou spíš stojí, než jedou?“ zeptal se distingovaný gentleman ve dvouřadém obleku sedící naproti mně ve vozu 1. třídy. Jeho šedostříbrná hříva prozrazovala příslušníka generace, která ještě komunikuje „face to face“, i dali jsme se do řeči. Toho nedělního rána jsem neseděl v první třídě proto, že bych byl nabob; prostě tam byla poslední volná místa, jinak byl vlak plný a ostatní vlaky jedoucí z Olomouce do Prahy byly také plné, ač jich nejezdí zrovna málo. Jízdenka za bratru 685 korun českých byla jedinou alternativou k tomu, jít dvě stě kilometrů pěšky.

Sovětský duch žije

Vztahy mezi ukrajinským ministrem obrany Fedorovem a vrchním velitelem armády Syrským se vyhrotily natolik, že se prezident Zelenskyj rozhodl Fedorova odvolat. Tím píchl do vosího hnízda, protože ukrajinská veřejnost má Fedorova podstatně raději než Syrského. Spor obou mužů je skoro symbolický. Fedorov má pětatřicet let a jde o moderního „geeka“ srostlého s digitálním prostředím. Za půl roku, kdy spravoval ministerstvo obrany, tam převrátil věci vzhůru nohama a řada lidí mu přičítá současné úspěchy na dronové frontě.

Kdo kope za Francii

Bývalý španělský premiér Mariano Rajoy pořádně zamíchal evropským kotlíkem přecitlivělosti, když napsal, že ve francouzském národním týmu nejsou žádní Francouzi. Byl to výrok přesně zkonstruovaný k tomu, aby popíchl další kolo nekonečné kulturní války – tím spíš, že Španělsko dnes má levicovou vládu, jíž se účastní i klub hyperprogresivních straniček pod jménem Sumar. Zároveň ale otevřeně otevírá otázku, která hlodá v hlavě mnohých Evropanů, aniž by ji ventilovali nahlas. Kdo je vlastně „náš“ a kdo „cizí“?

U kanónu stál…

Písničky mají dlouhý život a často jsou poslední připomínkou něčeho, co už jinak z živé paměti národa stihlo vymizet. Generál Laudon stále ještě jede skrz vesnici a má bílou čepici, i když ve skutečnosti už 250 let na koni neseděl. A kanonýr Jabůrek dále láduje svůj kanón, který by dneska dávno patřil do muzea. Ve skutečnosti jej ovšem ládoval právě před 160 lety, v bitvě u Hradce Králové, kde 3. července 1866 v řadách rakouské armády bojovalo – a padlo – hodně Čechů.

S pomyslnou kamerou na hlavě

Fotografie je zvláštní umění, po většinu času banální, někdy naopak nesmírně působivé. Do té druhé kategorie se řadí i jedna fotka, která před pár dny oběhla sociální sítě. Je na ní zachycena indická švadlena při práci a ta paní švadlena má na hlavě čelenku s kamerou, jež zabírá její ruce a pracovní stůl. Ta kamera tam přitom není proto, že by nadřízení chtěli doopravdy sledovat každý steh. Její účel je jiný. Vytváří videozáznam pro robota, který se z něj má učit, jak se šije, a jednoho dne ji nahradí.

Kuba zavádí kapitalismus

Nikoliv, nebude řeč o úspěšném jihočeském hejtmanovi, i když ani u něj by taková myšlenka nebyla scestná; budeme mluvit o onom karibském ostrově, kde až dosud platí heslo „Socialismo o muerte“ (Socialismus, nebo smrt). Obří balíček reforem, který teď jednohlasně (jak jinak?) schválilo prezidium tamní komunistické strany na základě návrhu prezidenta Miguela Canela-Díaze, neznamená nic menšího než přechod k tržní ekonomice.

Británie pod trojitým zámkem

Při veškerém rasovém a ideologickém účtování, které teď ve Velké Británii probíhá, je celkem snadné zapomenout, že ne všechny problémy sladkého Albionu jsou progresivního původu. Jeden z nich, takzvaný penzijní triple-lock, je obzvlášť varovný, protože je k němu nakročeno i tam, kde „wokismus“ ještě úplně nepronikl. Podstata britského trojitého zámku je v tom, že důchody v Británii se každý rok zvyšují nejméně o 2,5 procenta (první zámek), ale minimálně také o průměrný nárůst mezd (druhý zámek) a o inflaci (třetí zámek).

Podíl referenda na polidštění voliče

Příležitost zavést plnokrevnou přímou demokracii jsme bohužel už asi promeškali: ta byla buď roku 1990, nebo roku 1993, když vznikala nová ústava České republiky. Dnes je status quo, podle kterého ve všem rozhodují politici, tak zakotven, že natolik zásadní změnu nelze očekávat. Kapři si rybník nevypustí a mocní lidé si nenechají okleštit svoji moc; naopak, většina iniciativ, které procházejí parlamentem, směřuje spíš k tomu, aby stát byl silnější a věděl toho o nás ještě víc. Zákon o referendu, jak jej připravila současná vláda, musí být ústavním zákonem a asi nešlo připravit nic výrazně lepšího.

Svobodnější společnosti fungují líp

Jednou z nepříjemných fází duševního dospívání je uvědomění si, jak moc se od vás jiní lidé liší. Někdo tam nedojde nikdy a zemře ve sladké představě, že všichni jsou v podstatě stejní. (Tato sladká představa se může změnit v hrůzyplnou realitu, pokud jde o mocného člověka, který tu uniformitu začne vynucovat.) Jiný tam dojde – a musí se smířit… třeba s tím, že svoboda, kterou považuje za důležitou, je jiným lidem totálně šumák a spokojeně by žili i v Severní Koreji smíšené s nacistickým Německem, pokud by měli jídlo na talíři a klid na práci.

Kdyby odsouval Masaryk

Představme si alternativní vesmír, ve kterém se T. G. Masaryk narodil o dvacet let později, a na Beneše se tedy v prezidentském úřadu nikdy nedostalo. Roku 1938 by nastoupil do letadla směr Anglie, roku 1945 by se vrátil, stále ještě duševně svěží, a musel by se nějak popasovat se stavem věcí. Není to úplně jalová myšlenka, je to spíš „válečná hra“ testující možnosti alternativního vývoje, protože Masaryk je koneckonců pro nás dodnes morálním vzorem. Přemýšlel jsem nad tím a vychází mi z toho, že věc by proběhla jinak, ale následky by byly podobné.

Virové dýchánky 21. století

Toto je riskantní téma. Poté, co se za covidu ukázalo, kolik mikroautoritářů se schovává i v západních vládách a úřadech, má asi tak polovina světa tématu „virová onemocnění“ plné zuby. K tomu patří i zdravá chuť majznout nejbližšího člověka, který o takových věcech začne opět mluvit, paličkou na kapry. Leč ušetřete mě, prosím, není mým cílem vás všechny zavřít do postcovidových koncentráků a vytetovat vám na čela QR kódy. Spíše jen upozornit na to, co se děje. Coby občané vyspělého světa máme své vlastní zdravotní strašáky – infarkt, mrtvice, rakovina, alzheimer –, kteří nás vesměs postihují až v druhé půlce života.

Zelená barva přírody. A také islámu

Místní volby ve Velké Británii přinesly porážku tradičním stranám a posílení obou okrajů spektra. Nejvíce pozornosti se upírá na masivní úspěch Farageovy strany Reform UK. Ale neměli bychom přehlédnout ani to, jak moc ve velkých městech triumfovali zelení. Až donedávna byla Strana zelených v britské politice naprosto marginálním jevem. Dnes to vypadá, že v řadě volebních okrsků mohou ohrozit zavedené labouristy. Přitom tajemství jejich úspěchu je jednoduché: jde o klasický případ „nesvaté aliance“ mezi islámem a radikální levicí.

Banksyho krotké provokace

Britské hlavní město Londýn získalo další atrakci. Je jí socha muže v obleku, zaslepeného vlajkou, který sebevědomě vykračuje z podstavce kamsi do prázdna. Vzhledem k tomu, kde stojí (Waterloo Place), jde o jednoznačnou narážku na anglický či britský nacionalismus, který v poslední době reprezentuje hlavně Farageova strana Reform. Dá se vyložit i jako reakce na brexit, který „deset let poté“ britské veřejnosti poněkud zhořkl a v průzkumech veřejného mínění dnes převažuje názor, že šlo o chybu.

Čtyřicet let poté

Slyšeli jste to? V Černobylu prý zařvali jen dva lidi. Jeden zařval: „Vypni to!“ A druhý: „Nejde to!“ Tolik jeden z mnoha vtipů, kterými si československé obyvatelstvo v podmínkách pozdní normalizace ulehčovalo skutečnost, že na své okolí a další vývoj nemá v podstatě žádný vliv. Například na to, že komunistický režim si i přes první pozvolna pronikající zprávy o tom, že tam na východě se stalo něco zcela mimořádného, nedokázal odpustit okázalé oslavy Prvního máje a nahnal na povinně-nepovinné manifestace miliony lidí, z nichž by řada raději zůstala preventivně doma.

Odešel čaroděj čísel

Jméno Michaela O. Rabina, který zemřel před pár dny ve věku 94 let, není širší veřejnosti skoro vůbec známé. Podle příjmení se dá usoudit, že patřil k židovskému národu – a vskutku, šlo o izraelského občana. Narodil se ovšem v září 1931 v tehdejším Německu – konkrétně v Breslau, dnešní Wroclawi neboli Vratislavi – a jen prozíravosti jeho rodičů, kteří o pár let později sbalili kufry a vycestovali do britské Palestiny, vděčíme za to, že jsme coby lidstvo nepřišli o jeho mimořádný talent. Kdo ví, kolik jiných srovnatelných talentů skončilo v pecích nacistické říše…

Poločasy politického rozpadu

Všechna politická média dnes žijí skutečností, že Viktor Orbán přišel po šestnácti letech o křeslo maďarského premiéra. Možná stojí za to připomenout, že po stejných šestnácti letech sestoupila z kancléřského křesla i Angela Merkelová, se kterou si Orbán v evropském zákulisí výborně rozuměl, ač třeba jejich přístup k imigraci byl razantně jiný. Merkelová sama svého času sesadila vlastního patrona Helmuta Kohla, který ji přivedl do nejvyšších kruhů CDU jako „svoje děvče“. V době, kdy byl donucen vyklidit úřad, byl Kohl spolkovým kancléřem… inu, právě šestnáct let.

Záliv ve stínu žízně. Mořeplavci tu hrůzu znali dávno

„Water, water everywhere, nor any drop to drink,“ říká Coleridgův hrdina v Písni o starém námořníkovi (1798), což je báseň, která předběhla heavy metal o nějakých sedm generací. Kdo chce, může si poslechnout její silně zkrácenou podobu od britské skupiny Iron Maiden, v níž se ta slova o nepitelné vodě křičí obzvlášť silně. Jakákoliv mapa z 19. století by vám dnešní Perský záliv ukázala jako velmi řídce osídlenou oblast, jejíž břehy lemují jen drobná přístavní městečka, ve kterých bylo nejvýnosnější aktivitou pirátství.

Soukromí (dočasně) ubráněno

Nekonečná sága Chat Control, při které se evropské orgány neustále znovu snaží o to, získat paušální šmírovací práva nad komunikacemi všech Evropanů, prošla další fází. Dlouhá práce lidí, kteří systematicky obepisovali poslance Evropského parlamentu, přinesla ovoce, a EP nejenže odmítl další rozšiřování těchto mandátů, ale dokonce ani neprodloužil oprávnění první verze systému, dobrovolného (ze strany poskytovatelů, rozumějte; my uživatelé jsme do toho nesměli mluvit) skenování, které platilo už několik let.

Savci proti dinosaurům

S úplnou jistotou to nebudeme vědět nikdy, ale zdá se, že velké vymírání na přelomu druhohor a třetihor nepřežil žádný pozemský živočich těžší než pětadvacet kilogramů. Valná většina tehdejších savců se pod tento limit vešla, kdežto bývalí vládci planety, dinosauři, převážně nikoliv. Z jejich pomyslného rodinného kmene přežili pouze lehcí a pohybliví ptáci, kteří měli k „pevnostem z masa a kostí“, jako byl osmitunový Tyrannosaurus rex, pěkně daleko. Poskakuje-li vám tedy nyní za oknem jarní sýkorka, vlastně vás navštívil dinosaurus, byť značně moderního typu. Jasný biologický předěl tam není.

Odchod proroka zkázy

Mnohým mladším čtenářům už to jméno nic neřekne; jeho nositel se totiž časem tak vzdálil od současného dění, že bylo snadné zapomenout na to, že je vůbec naživu. Nicméně Paul Ehrlich, který zemřel v pátek 13. března ve věku 93 let, zvládl svého času nasměrovat intelektuální scénu někam, odkud se nikdy úplně nevrátila. Ehrlich se dostal na výsluní svým bestsellerem Populační bomba, který roku 1968 vydal (očekávatelně) Sierra Club, ekologická organizace ze Spojených států. Ve své knize prorokoval neúměrné přemnožení lidstva, které nevyhnutelně skončí hladomorem (...).

Starší články