Včerejší sloupek mé kolegyně Terezy Viry, zabývající se otázkou odvodů v Německu, říká, že ženy by neměly sloužit na frontě. S tím plně souhlasím, příroda to tak již zařídila, že ženy jsou méně nahraditelné než my muži. Už jen ty nepoměry v počtu pohlavních buněk, které nám je souzeno vyprodukovat, mluví samy za sebe. Leč zároveň je patrné, že za dlouhá léta míru jsme ztratili kolektivní pojem o tom, jak moderní armáda funguje, a že současné války nevypadají jako ta první světová, kterou známe z filmů.

Ta byla v rámci západní civilizace asi vrcholem „masové války“, kdy bylo potřeba nahnat do zákopů miliony mladých mužů a masakrovat je po tisících jako kuřata na jatkách. První den bitvy na Sommě, 1. července 1916, padlo za britské impérium 19240 mužů a dalších 38230 bylo zraněno, a to během pouhých dvaceti hodin operací. Nic takového už se nikdy neopakovalo, protože technický vývoj šel jinudy a zákopová válka v klasické podobě se stala neudržitelnou.

Dnešní armády jsou naopak charakteristické tím, že na jednoho „fronťáka“ připadá několik lidí v zázemí, kteří mu zajišťují přísun potravin, informací, munice a dalšího vybavení. V armádním žargonu se tomuto poměru říká „tooth-to-tail ratio“. Ani za Římanů nebyl tento poměr nižší než 1:1, dnes běžně nabývá hodnot mezi 1:6 a 1:10, přičemž poslední dobou tento poměr spíš roste, než že by klesal. Jak se válka robotizuje, ubývá syrové nezbytnosti mobilizovat kanónenfutr a přibývá piplavé práce v zázemí. Někdo musí vyrábět a opravovat drony, objednávat a rozbalovat náhradní díly, nahrávat nové firmwary do komunikačních terminálů, zajišťovat veškerou logistiku dopravy vojenského materiálu po celé zemi, sbírat informace od vojáků v poli a komunikovat je k vyšším štábům, studovat satelitní a dronové snímky s pomocí AI a snažit se rozlišit skutečné cíle od klamných – a koneckonců třeba i připravovat jídlo, což vůbec není tak banální věc, jak se zdá (veteráni z Afghánistánu vesměs tvrdí, že o francouzské potravinové dávky byla rvačka, kdežto ty americké byly spíš demoralizující; špatné jídlo znamená například průjem, což může být pod nebem plným dronů fatální jev).

Fronta asi nikdy nebude moci být úplně liduprázdná. I Ukrajinci sami si stěžují, že mají problém ji personálně pokrýt. Ale to neznamená, že bychom tam potřebovali hnát ženy a dívky. Ty můžou docela dobře, i v uniformě, vykonávat různé životně důležité aktivity v zázemí. V některých mohou možná být i lepší než muži – spousta těch úkolů popsaných výše vyžaduje jemné prsty a trpělivost. To jsou přesně ty funkce, které by brankyně mohly vykonávat ke všeobecné spokojenosti všech, a navíc by si z nich mohly odnést nějaké zajímavé životní dovednosti, drobnou mechanikou počínaje a řízením těžších vozidel konče. Ostatně i budoucí královna Alžběta sloužila za druhé světové války u automobilového sboru – a později na ta léta ráda vzpomínala.

A co se celkové plodnosti týče, Izrael, který ženy odvádí, má lepší porodnost (i mezi sekulárními Židy) než my. Důvodů je asi mnoho, ale jedním z nich může být i to, že se ta mládež v kasárnách má možnost navzájem promísit a poznat. V dnešní osamělé digitální době, kdy hlavním způsobem seznamování je naprosto patologický Tinder, by ta společná vojenská služba mohla být pro mladé lidi okénkem do reality. A toto okénko by se hodilo oběma pohlavím.