Na západě, ale i v některých zemích socialistického tábora volali lidé po větší svobodě, protestovalo se proti konzumní společnosti, místo kolektivismu začal být kladen důraz na individuální lidský osud a řešil se pocit odcizení nebo absurdity lidského údělu, v roce 1960 byla u nás přijata nová ústava, která mimo jiné změnila název státu na „Československá socialistická republika“ – ve zkratce ČSSR.
Romány se nečtou kvůli výročí, ani když je to výročí konce války, ale občas padnou do rukou v onen výroční čas. Tak se v těch rukou po třiceti letech od vydání může objevit román, který jeho autor psal také proto, aby pokud možno vyšel k tehdy padesátému výročí konce oné války, což samozřejmě nebyla motivace jediná a ani určující. Ale před třiceti lety ještě byla silná představa, že romány se píší i kvůli dějinám, ba jakýmsi způsobem dějiny i spolutvoří. To je dnes velmi archaická a naivní ambice, ale lze se domnívat, že jakmile se opustí, význam literatury značně utrpí a literatura se stane tím, čím dnes, lze se obávat, je: okrajovým koníčkem pro neurotiky.
V roce 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém pronesl Nikita Chruščov tajný projev nazvaný „Kult osobnosti a jeho důsledky“, ve kterém kritizoval některé diktátorské praktiky do té doby nedotknutelného a zbožňovaného Josefa Vissarionoviče Stalina. V Československu byly oficiální informace o Chruščovově projevu velmi mlhavé a vykostěné. Antonín Novotný s obsahem projevu seznámil ÚV KSČ až asi po měsíci, přičemž zcela vyškrtnul zmínku o porušovaní socialistické zákonností. Byla sice provedena prověrka Slánského procesu, ta ale skončila schválením správného postupu. Žádný český Chruščov se nenašel.
Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.
Když 5. března zemře Stalin, přijde na tryznu na Václavské náměstí asi 300 tisíc lidí. KSČ drží bezpečně otěže v rukou, i když vzápětí zemře nečekaně i Klement Gottwald. Prezidentem se stane Antonín Zápotocký a stranu vede Antonín Novotný, do té doby nejslabší a nejméně výrazný ze šestice tajemníků ÚV KSČ. Strana pokračuje v nastoupeném kurzu, tedy budování silné armády, podpoře těžkého průmyslu, kolektivizaci a likvidaci kulaků. Příznačně je i to, že Stalinův pomník v Praze byl odhalen až 1955.
K nejtragičtějším nacistickým masakrům za druhé světové války v českých zemích patří vypálení moravské obce Javoříčko nedaleko hradu Bouzov na Litovelsku nacisty na samém sklonku války. Nejspíš jako odvetu za pomoc partyzánům a po incidentu místní partyzánské skupiny obklíčili nacisté 5.výro května 1945 osadu a 38 mužů a chlapců starších 15 let na místě zastřelili. Většinu domů zničili pancéřovými pěstmi a zápalnými granáty.
Zájem amerického Úřadu strategických služeb (Office of Strategic Services, OSS) o Československo jako by po debaklu slovenských operačních týmů a jejich povraždění Němci začátkem roku 1945 ochladl. Pouze v rámci operace „Cottage“ byl 19. února 1945 u Červené nad Vltavou letecky vysazen Vlastislav Žuk, vycvičený čs. sekcí středomořského velitelství OSS v Itálii. Mladý agent se bohužel při seskoku zranil a rozbila se mu i vysílačka, takže přes veškerou svou snahu nebyl schopen navázat spojení. Další připravované operační týmy s kódovými názvy „Freedom“ a „Ferndale“ se již do Protektorátu Čechy a Morava vyslat nepodařilo.
Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.
Češi nebyli během II. světové války ani aktivní odbojáři, ale zároveň ani příliš aktivní kolaboranti. Němcům vyhovovala naše pasivní loajalita, neměli sice s námi pozitivní úmysly, ale během války potřebovali klid na práci.
Česká videoherní scéna a studio Warhorse slaví významný milník. Mimořádně populární historická RPG videohra Kingdom Come: Deliverance II se dostala mezi desítku nejvlivnějších videoher všech dob. Ve veřejném průzkumu, který pořádala Britská akademie filmového a televizního umění (BAFTA), se umístila na 7. místě. V prestižním žebříčku tak český titul stojí po boku kultovních sérií jako je například Doom, GTA, Half-Life nebo The Legend of Zelda.
Když se v Rumunsku „odnikud“ vynořil tzv. populistický kandidát Călin Georgescu a vzápětí Ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb a Georgescovi zakázal v těch budoucích kandidovat, přivolala na sebe tato velká balkánská země nárazovou pozornost. Co se to u nich děje? A co vlastně o té zemi víme? Co se tam za poslední léta stalo? Jak to, že tam najednou soud ruší volby? Může se to stát také někde jinde? Lidí, kteří Rumunsko sledují soustavně, není zas tak mnoho. Určitě mezi nimi ale je diplomat a historik Jiří Šitler, který byl v letech 2010 až 2015 velvyslancem České republiky v Bukurešti.
Připomíná výdech z lodi nebo periskop ponorky. Má kliku a po zatočení zpívá a vypráví o místě, kde stojí. Ve spodní části Václavského náměstí v úterý 25. března vyrostl Poesiomat. Posluchačům nabízí dvacítku autentických nahrávek. Mezi nimi například básně Karla Šiktance či Vítězslava Nezvala, oblíbené písně Divadla Semafor nebo archivní nahrávky významných historických událostí 20. století, které se na Václavském náměstí odehrály. Nový poesiomat odhalil autor projektu Ondřej Kobza.
Mnichovskou dohodou přišlo Československo o téměř 30 000 čtverečních kilometrů území, na kterém žilo 3,75 milionu lidí. Státnímu útvaru, který tak vznikl, se říká Druhá republika. Představitelé tohoto státu tvrdili, že je třeba se poučit z chyb První republiky.
Jan Kvirenc (nar. 1963) se označuje za popularizátora české historie – a opravdu jím je, protože formou přístupnou i lidem bez odborného vzdělání (jehož on sám na Filozofické fakultě UK dosáhl) vykládá v dosud vydaných dílech o našich hradech, zámcích, bitvách, „památných místech“ atd. Novinka (Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí) těží – přiznaně – z titulů předchozích.
Výstava „Ahoj občani!“, která připomíná odkaz písničkáře Karla Kryla, byla zahájena v Domě U Zlatého prstenu v Praze vloni na podzim. To je konstatování. Původně však bylo vše na cestě k tomu, že proběhne ve větším měřítku v prostorách Národního muzea. Nakonec ale hlavní roli v její realizaci sehrálo Muzeum hl. m. Prahy, což vyvolalo u některých kulturních nadšenců smíšené reakce. Národní archiv, který spravuje umělcovu pozůstalost, se od počátku snažil najít instituci, jež by mohla výstavu uspořádat.
Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho. Naše setkání začalo nedorozuměním. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.
Praxe prvorepublikových stranických sekretariátů vyvolala odpor k politickým stranám. První republika pro nás není jen vrcholem našich novodobých dějin, znamená v řadě ohledů vzor, ze kterého odvozujeme naše takzvané demokratické tradice. Například ústava ČR byla do značné míry opsána od té prvorepublikové. Ovšem praxe politických stran, jak fungovala za I. republiky, rozhodně nepatří k zářným příkladům demokracie.
„Čím víc se blížíme k německým oblastem, tím nápadnější je upravený vzhled vesnic, dokonce i těch, které obývají Češi, a proměna je patrná na krajině i na jejích obyvatelích. Na místě hliněných baráčků nastupují dřevěné, dobře stavěné domy (...) a místo došků jsou zde alespoň šindele. Je zde více ovocných zahrad, děti už nejsou polonahé a celé ušmudlané, nýbrž čisté a dobře oblečené.“ Reportáž "Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796" je pozoruhodná přinejmenším ze tří důvodů.
Antonín Novotný byl třetím komunistickým československým prezidentem, a to v letech 1957 až 1968. Do čela státu byl zvolen v listopadu 1957 po úmrtí Antonína Zápotockého na přání tehdejšího vůdce sovětského svazu Nikity Chruščova. Novotný vydržel ve funkci až do pražského jara 1968, kdy pod tlakem veřejné kritiky abdikoval. Zemřel před 50 lety, 28. ledna 1975.
Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.
Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře.
Na internetovém vysílání ČT se objevil dokumentární film slovenského režiséra Roberta Kirchhoffa, který se jmenuje Všichni lidé budou bratři. Verš ze Schillerovy Ódy na radost (zvěčněné Beethovenovým géniem) ironicky provází život Alexandra Dubčeka a tím i dvacáté století, které se mezitím stalo něčím dávným a pomalu již nepochopitelným. Nejde o životopisný film o víc než třicet let mrtvém politikovi (a funkcionáři a symbolu), ale o filmovou esej o postupném mizení člověka v dějinách, o zanořování se jedné „ikony“ v proudu času, který je nelítostný a komický zároveň.
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch.
Komunistický politik Jan Fojtík, který byl v dobách normalizace tajemníkem ústředního výboru strany, loni v září zemřel v 96 letech. Podle serveru Blesk.cz to oznámil politik KSČM Josef Skála. Fojtík v posledních letech života čelil trestnímu stíhání za to, že měl spoluzavinit smrt a zranění několika lidí na československých hranicích. Stíhání ale bylo zastaveno, podle znalců nebyl Fojtík schopen trestní řízení chápat.
„Byla to společnost srabů.“ Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nim poslušně každý den hlásil.
Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.
Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel.
Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:
Více o chování většiny českého národa během 50. let v nejnovějším díle podcastu „Minulost není historie“.
Sedmnáctého listopadu v centru dění, ale na opačné straně. Nedělní oslavy sametové revoluce nebyly podle prezidenta Petra Pavla abstraktním symbolem, ale připomínkou toho, že už 35 let máme příležitost budovat svou zemi i život podle svých představ. To bylo alespoň jeho hlavní poselství, když byl v neděli tázán novináři na Národní třídě, co pro něj svátek znamená. Před 35 lety měl ale zřejmě trochu jiné představy. V jednom ze starších rozhovorů dokonce i popsal, co 17. listopadu konkrétně dělal.
