Nemusí to být ani Donald Trump nebo někdo z jeho party, aby nás Evropany upozornil na úpadek našeho milého kontinentu. Evropa se evidentně nalézá v dekadentní fázi své dlouhé historie, zjevně ztrácí dech a výdrž, vadne a chřadne, pustne a churaví. Přestává stačit světu, jeho střemhlavému pádění někam, kam ona už ani nedohlédne, protože ten šílený závod ona už sama neřídí, spíš se tak plete někde u konce, ráda, že je vůbec ještě na nohou.
Uběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce.
V diskusích o tom, co by západní civilizace měla v zájmu vlastního přežití ve svém životě výrazněji zviditelnit, často zaznívá výraz „židovsko-křesťanské hodnoty“. Operují jím i lidé, kteří se ke křesťanství (nebo judaismu) jako k náboženskému přesvědčení třeba nehlásí. Vnímají ale zásadní úlohu, již ta víra a její hodnoty ve formování a udržení západní civilizace měly, a jejich přežití považují za předpoklad jejího dalšího trvání.
Běloruské úřady zakázaly Santa Clause. Legendární vánoční postava, která se těší popularitě zejména v USA, ale s globalizací si jí oblíbil téměř celý svět, dostala v Bělorusku červenou. Kromě Santy chce Bělorusko omezit i anglické koledy a jiné cizojazyčné vánoční písničky. Namísto toho chce země posílit dodržování ruských vánočních tradic. O zprávě informuje web ukrajinská Pravda. Bělorusko brojí za omezení postavy Santy zejména ve školách a školních besídkách.
Pár dní před Velikonocemi v roce 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame požár. Tehdy měl možná nejeden z nás pocit, že sleduje symbolický zánik západní křesťanské civilizace. Teď v adventu se po pěti letech s velkou slávou katedrála znovu otevřela. Naše doba nemá moc důvodů k nějakým radostným kolektivním prožitkům, ale na tento bychom snad tak pohlížet mohli.
Liberální institut publikoval "Deklaraci o Západní civilizaci", která by měla obhájit a posílit základy moderní společnosti. Mezi patrony a podporovateli deklarace je i bývalý český prezident Václav Klaus, argentinský prezident Javier Milei a psychoterapeut Jordan Peterson. Deklarace vyzývá k návratu k principům utvářejícím moderní společnost a varuje před aktuálním směřováním Západu, které je ohrožováno silnými ideologickými a politickými proudy. Kompletní deklarační text si můžete přečíst zde.
Pokud jste sledovali olympijské hry čočkou, jak zní módní výraz soudobých humanitních věd, pozornosti ke společensko-politickému spektáklu spíš než ke sportu, pak vedle úvodní drag show ve vašem zorném poli možná přistálo vystoupení australské breakdancerky Raygun. Ač vyřazena hned v prvním kole, stala se virální. Z důvodů, jež ona sama a její příznivci označovali jako „hate“, a dokonce dezinformace. Ten blábol byl ovšem jen marnou snahou přebít ten skutečný důvod – Australanka byla zoufale, komicky špatná.
Globální značky nečelí jen hrozbě recese. Jak vychází z aktuálních dat za první pololetí roku 2024 značky jako Starbucks či KFC čelí poklesům tržeb v řadě muslimských zemí. A to především kvůli bojkotu ze strany místních obyvatel v souvislosti s válkou v Gaze. V Malajsii dokonce vláda slíbila zřízení komise, které identifkuje západní produkty, jejichž výrobci podporují Izrael. A západním firmám se nedaří bojkot místních zlomit ani letáky o apolitičnosti firem.
Spojené státy jsou republika, odmítnutí krále a království je podstatný element příběhu, který o sobě vyprávějí. Přesto ale jednoho krále měly. Respektive Krále, Elvise Presleyho. Postavu, k níž se vzhlíží, je uctívána jaksi zdola, není „jedním z nás“, je lidská a zároveň víc než lidská. A na Elvisovi nebo na jeho obrazu v kolektivní paměti je nadlidské prakticky všechno – hlas a magnetismus jeho pódiového projevu, popularita a vášnivé zbožňování fanoušky a fanynkami, jeho královské sídlo Graceland, dodnes jedna z nejznámějších amerických atrakcí, jeho příběh, v němž krále ničí cynický a majetnický manažer plukovník Parker.
Záminkou pro naši debatu je nedávné dvacáté výročí vstupu ČR do Evropské unie. Na to mohou být různé vzpomínky a různé názory, jež pravděpodobně během našeho hovoru vyplynou. Ale zde půjde o širší perspektivu. O to, kam v dějinách Evropy, našeho kontinentu, EU patří. Evropa byla vždy nesmírně rozmanitý kontinent, který zároveň měl tendenci se slučovat, mohutnět, sílit, chřadnout, slábnout a zase se rozpadat: římské impérium, Svatá říše římská, habsburská monarchie, třetí říše… Možná z druhé strany i Sovětský svaz. No a po druhé světové válce EU, původně nepochybně nadějný projekt, z něhož se stal evropský superstát…
„Rodina je základem státu, bohužel. Ženské myšlení nemá smysl pro revoluci, žena chce klid a spokojený život. V malých poměrech se o politice diskutuje v hospodě, ale s konečnou platností se řeší doma. Ženská ideologie trvale ovlivňuje mužské myšlení střední Evropy.“ Tato slova čteme v pozoruhodné esejistické sbírce Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora. Kniha vyšla roku 1990 a je dosud podnětná, zvlášť čte-li se na pozadí současnosti.
Prvního ledna 2024 se stalo něco, co pozorovatelé dlouho považovali za vyloučené: vypršela autorská práva společnosti Disney na nejstarší podobu myšáka Mickeyho, zachycenou v animovaném filmu z roku 1928 „Steamboat Willie“. Proč vyloučené? Protože společnost Disney byla jednou z hlavních hybných sil za neustálým prodlužováním copyrightu. Když roztomilý myšák vznikl, jeho ochrana měla trvat 56 let, což už bylo samo o sobě prodloužení předešlého osmadvacetiletého standardu. Šest let před uplynutím této lhůty, v roce 1978, si Disney spolu s dalšími velkými producenty vylobbovali plošné prodloužení o dvacet let a v roce 1998.
Andrease Reckwitze čte německý kancléř Olaf Scholz, akademici po celém světě i širší veřejnost. Sám sociolog to považuje za výhodu, vlastně za nutnost: „Sociolog, který píše jen pro sociology, je jako pekař, který peče jen pro jiné pekaře.“ Je autorem pojmu kulturní kapitalismus, který osvětluje paradox moderní společnosti. Kultura bývá zesměšňována jako zbytná aktivita, ale také platí, že není zbytí: Chceme-li uspět, musíme se všichni stát umělci.
Britská veřejnoprávní vysílací společnost BBC našla starý rozhovor s Banksym, který nikdy nebyl odvysílán celý a který patrně odhaluje křestní jméno záhadného streetartového umělce. Ten sám v dotyčném rozhovoru z roku 2003 tvrdí, že se jmenuje Robbie. V rozhovoru, který byl dnes použit pro zvláštní díl podcastu The Banksy Story, se novinář BBC tvůrce graffiti zeptal, zda jeho jméno je Robin Banks, na což umělec odpověděl: „Je to Robbie“.
Čím původnější myšlenky, tím inovativnější technologie potřebujeme, abychom je zpřístupnili současnosti. To si myslí mediální umělec Michael Bielický. V devadesátých letech se vydal po Mojžíšových stopách s vybavením, které je dnes součástí každého chytrého telefonu, ale tehdy musel povolat na pomoc izraelskou armádu. Zatímco projížděl v džípu Negevskou pouští, návštěvníci uměleckého festivalu v Linci sledovali jeho cestu na obrazovce. Tehdy zázrak, dnes nic neobvyklého. Exodus, jeden z nejmocnějších archetypů západní kultury, se pro tohoto „hybridního umělce“ pracujícího na pomezí analogových a digitálních technologií stal životním projektem. Tematizuje přerod otroctví ve svobodu i proměnu homo sapiens v homo digitalis.
„Je legenda“ – řekla o Salmanu Rushdiem jeho afroamerická kolegyně Toni Morrisonová a nemýlila se v tom, že málokterý autor se svým životem a dílem stal symbolem svobody slova tak jako on. Zopakujme jen, že na něj byla krátce poté, co vyšla jeho próza Satanské verše, vyhlášena fatwa. A že loni v létě po útoku ve státě New York přišel o oko, a proto vydání zatím posledního románu Victory City nepodporoval osobně. A že jako umělec narozený roku 1947 v Indii, leč dlouhodobě pobývající ve Velké Británii, odkud před třiadvaceti lety přesídlil do USA, představuje jakýsi civilizační most mezi Východem a Západem.
Indicko-britský spisovatel a autor kontroverzního románu Satanské verše Salman Rushdie poděkoval svým zachráncům, převzal cenu za odvahu a varoval před slábnoucí svobodou slova na Západě. Poprvé od loňského srpna, kdy přežil pokus o atentát, tak romanopisec vystoupil na veřejnosti a nečekaně se zúčastnil galavečera amerického PEN klubu v New Yorku. Spisovatel zde převzal cenu za odvahu, varoval před slábnoucí svobodou slova a kritizoval cenzuru knih Iana Fleminga, Roalda Dahla a Agathy Christie.
Když u nás lidé zabývající se politikou slyší o západních kulturních válkách, jejich první impulz bývá mávnout nad tím rukou: Netahejme to do politiky, je to osobní, intimní záležitost. Bohužel, i o této válce platí to, co o jiných – můžete se o ni nezajímat, ale ona se zajímá o vás. A transgenderismus, nejbizarnější projev této války, se už o nás zajímá. Přednedávnem vyšel na webu Refresher článek, jenž shromáždil stížnosti pacientů sexuologa Petra Weisse, jednoho z těch nemnoha „strážců brány“, kterou u nás musí projít každý zájemce o změnu pohlaví
Ty vůbec nejlepší věci často zažíváme, aniž si to uvědomujeme. Je celkem pravděpodobné, že právě s tímto pocitem se budeme za několik let dívat na tři mimořádné dekády vývoje vyspělého světa od pádu železné opony do nástupu covidu-19. Prožili jsme skutečně zlaté časy globalizace, rozvoje mezinárodního obchodu, otvírání hranic a bourání závor, volného pohybu lidí i kapitálu, celosvětové dělby práce a vtahování další a další pracovní síly do procesu tvorby celosvětového bohatství.
Kanadský módní řetězec La Maison Simons letos přišel opravdu s neobvyklou reklamou. V klipu zhruba třicetivteřinovém se rychle střídají scény, v nichž se stále ta samá sedící žena objevuje v nejrůznějších prostředích. Jednou na kraji moře, jindy v hlubokém lese, pak na nějaké oslavě. Do toho ženský hlas říká: „Poslední nadechnutí jsou svatá. Když si představím své poslední dny, vidím bubliny, vidím oceán, vidím hudbu. I nyní, kdy žádám o pomoc s ukončením svého života, stále existuje tolik nádhery, jen musíte být odvážní, abyste ji viděli.“
V poslední době už nelze pochybovat, že probíhá válka – zuřivá válka proti západní civilizaci. Není tomu ale tak jako kdysi, když se střetávaly armády a vyhlašoval vítěz. Dnes čelíme neúprosnému ideologickému útoku na samotné základy západní tradice, na všechno pozitivní, co kdy Evropa objevila a vykonala. Ta válka byla zpočátku skrytá, ačkoli mnozí z nás tušili, že něco není v pořádku. Divili jsme se, proč se najednou ozývají tak jednostranné, agresivní názory a tak nesplnitelné požadavky, léta jsme si neuvědomovali skutečný záměr nepřítele, protože útok se vedl podivným jazykem a slova ztratila svůj smysl.
Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.
Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že Západ vkročil do dalšího stadia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami (mnohem závažnějšího, než byla nedostatečná reprodukce jeho obyvatel v posledních dekádách). Víceméně nezávisle na kořeni jeho bytí hlodá „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, kulturní války vedené extrémním genderismem a „rasismem naruby“, a extrémní environmentalismus, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí.
Bezprostředně po jedenáctém září mohli lidé mnohokrát slyšet a číst, že na Světové obchodní centrum útočili lidé, kteří „nenávidí naši“ svobodu. Pořádaly se koncerty, jejichž smyslem bylo dát najevo teroristům, že Západ se svého svobodného životního stylu nevzdá. No. Dá se říct, že dnes už víme, jak to dopadlo. Mnoho lidí (včetně mě) se vzrůstajícími obavami sleduje postupnou přeměnu Západu v jakousi „společnost dohledu“, v níž soukromí jednotlivce prakticky přestává existovat.
Západ se po teroristickém útoku před 20 lety na USA naučil víc bránit, zlepšil koordinaci zpravodajských služeb, posiloval bezpečnost lidí, někdy i na úkor osobních svobod. Velkým testem prošla Severoatlantická aliance, jež navzdory krizím a rozdílným pohledům zůstala silná a soudržná. Dopad útoku byl též ideový a konceptuální. Řekl to místopředseda ODS Alexandr Vondra, který se v srpnu 2001 vracel do Prahy zpět z Washingtonu, kde působil jako český velvyslanec.
Od atentátů z 11. září uplyne zítra dvacet let, což je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, oč vlastně šlo a co tomu předcházelo. Pomineme-li šílence, fantasty a duševně nemocné, kteří vědí, že si to Američané spolu s Mosadem udělali sami, zůstalo především vědomí nějakého „velkého třesku“, přelomového výbuchu, jenž uzavřel jednu kapitolu dějin (docela nadějnou) a otevřel dveře k návratu do barbarství, úzkosti a iracionální krutosti.
Ne, Michel Houellebecq nevydal novou knihu, ale už je prý napsána a čeká se na ni, jako by to měla být další zpráva o veselém konci Západu, podobně jako několik jeho knih předešlých. Ale debatovat se o něm může i v tomhle mezičase, kdy lze číst jeho právě česky vydanou biografii Denise Demonpiona nazvanou prostě Houellebecq. Ani ona však nerozkryje plně tajemství, v čem spočívá fantastická přitažlivost tohoto divného Francouze,
Naše doba propadá masovému šílenství. Vypjaté projevy znechucení na veřejnosti i v soukromí se opakují, lidé jako v horečce reagují stádně a potřebují si nepřetržitě vulgárně ulevovat. Každodenní zprávy nám předkládají důsledky takového chování, ale příčiny nám unikají. V anglosféře se často uvádí zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo brexit, jenž také šokoval humanitní vzdělance.
O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč.
Kde končí Západ? To je jedna z otázek, které člověku možná vytanou na mysli po nedávném zápase Slavia Praha – Glasgow Rangers. Ten přerostl fotbalové hřiště a stal se společenskou kauzou, která se minimálně na týden stala hlavním tématem českých médií a vůbec veřejné debaty. Nešlo o oslavu úspěchu pražského klubu, kterému se podařilo zvítězit 2:0 a postoupit do čtvrtfinále Evropské ligy. Výsledek se totiž ocitl ve stínu chování hráčů na hřišti i po zápase.
