Naše doba propadá masovému šílenství. Vypjaté projevy znechucení na veřejnosti i v soukromí se opakují, lidé jako v horečce reagují stádně a potřebují si nepřetržitě vulgárně ulevovat. Každodenní zprávy nám předkládají důsledky takového chování, ale příčiny nám unikají. V anglosféře se často uvádí zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo brexit, jenž také šokoval humanitní vzdělance.
O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč.
Kde končí Západ? To je jedna z otázek, které člověku možná vytanou na mysli po nedávném zápase Slavia Praha – Glasgow Rangers. Ten přerostl fotbalové hřiště a stal se společenskou kauzou, která se minimálně na týden stala hlavním tématem českých médií a vůbec veřejné debaty. Nešlo o oslavu úspěchu pražského klubu, kterému se podařilo zvítězit 2:0 a postoupit do čtvrtfinále Evropské ligy. Výsledek se totiž ocitl ve stínu chování hráčů na hřišti i po zápase.
Začnu „šokujícím“ přiznáním: chci mít děti. Nejlépe větší počet, tři a možná i víc. Cítím se trochu nepatřičně, když o tom píšu, vždyť je to moje věc a nikoho to nemusí zajímat. Jak sama narážím na vnitřní zábrany, divím se o to víc, že je někdo nemá a svým rozhodnutím nemít dítě musí oblažit celý svět. V poslední době se roztrhl pytel s lidmi, kteří děti nemají údajně ze vznešených důvodů. Sepisují o tom deklarace a knihy, ostatní nabádají, aby se zařídili stejně.
V minulých týdnech se hodně četl esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu, který vyšel v časopise Respekt. Tento typ článku se obvykle u nás čte jako validace – podívejte, tady říká respektovaná zahraniční autorita to, co jsme si mysleli. Článek lze ale číst i jako jiné varování – před nástrahami, jaké pro nás má svět, když se nevyvíjí podle našich představ.
Na Letní škole Občanského institutu Saša Vondra zahájil svoji přednášku momentem z nedávného uzavřeného zasedání skupinky evropských zahraničněpolitických profesionálů v Cambridge: Když předsedající nechal účastníky hlasovat, zda z dlouhodobého hlediska představoval větší mezinárodněpolitický nebo prostě historický zlom rok 1989, anebo rok 2008 (rok pádu Lehman Brothers a rusko-gruzínské války), přiklonili se téměř všichni přítomní (většina jichž byla ze západní Evropy) k pozdějšímu datu.
Stalo se v poslední době módou pojímat kdejakou událost u nás v kategoriích „Západ“ versus „Kreml“. Když něco udělá Babiš, mladý Klaus, starý Klaus, kterékoli médium, komentátor, případně i umělec či sportovec, všechno to lze nacpat do jediného jednorozměrného mustru. Uprostřed lana, o které se přetahujeme, je bod, na kterém se měří, o kolik centimetrů jsme se posunuli na Západ nebo o kolik centimetrů nás Putinovi pohůnci posunuli směrem ke Kremlu. Je to neobyčejně hloupé, protože to přisuzuje lidem jen dva myslitelné motivy a nic mezi tím. Ale taky z dalšího důvodu. Co je to ten Západ?
Západ Evropy je už nějakou dobu v civilizačním úpadku. Nejvýraznějším rysem je ztráta touhy mít děti. Demografie se propadla na nejnižší laťky ze všech civilizací.
Nápadným rysem letošních českých Vánoc je móda betlémského světla. Děje se tak v době, kdy je existence starobylých křesťanských církví na Blízkém a Středním východě ohrožena jako nikdy za celých těch 2000 let.
Komplex viny Západu za příkoří spáchaná v dějinách bílým mužem – to je celoživotní téma spisovatele a filozofa Pascala Brucknera.
Západní společnost se potýká se závažnou demografickou krizí. Podle oficiálních statistik EU třetina všech německých žen zůstává bezdětných. Mezi absolventkami vysokých škol je číslo ještě vyšší. V naprosté většině případů se jedná o bezdětnost dobrovolnou. Státy si hledí ekonomických aspektů a dopadů na důchody, ale stárnutí populace a její úbytek o nás něco vypovídá.
Dodávka na pěší zóně Las Ramblas v Barceloně, čtrnáct mrtvých a 120 zraněných, posléze jeden muž ubodaný v autě nedaleko místa činu – to je bilance radikálního salafisty marockého původu Júnise abú Jakúba z minulého čtvrtka.
Před dvaceti třiceti lety na to byla Evropa zvyklá. Na výbuchy na veřejných místech, na útoky ze zálohy, na úkladné vraždy. Léta páně 2017 se tato situace vrací, jen za bombami a atentáty nestojí nedovzdělaní salonní levičáci, ale snad ještě primitivnější vrazi, konající ve jménu svaté války.
Mladí ve vyspělých, bohatých zemích Západu vyrůstají ve zvláštní atmosféře. Jsou první generací od průmyslové revoluce startující do života s pesimismem. To ovlivňuje jejich hodnoty a názory ve chvíli, kdy získávají právo sami rozhodovat. Volit, ovlivňovat podmínky na univerzitách, vybírat si kariéru. Společnost do značné míry funguje ve stylu sebenaplňujících se proroctví. Optimismus a důvěra přináší prosperitu a vzestup.
Na webu Opedemocracy.net se nedávno objevil zajímavý článek nazvaný „Podivuhodný vzestup ‚bílé levice‘ jako čínské internetové urážky“. Autorka, akademička čínského původu žijící v Kodani, v něm informuje o tom, jak se v posledních dvou letech na čínských sociálních sítích rozšířila nová urážka, baizuo, což znamená „bílý levý“.
Zatímco politická reprezentace zprava doleva řešila vládní krizi, na náměstích českých měst demonstrovaly tisíce občanů za lepší Česko bez Babiše a prezident republiky se chystal na cestu do bratrské Číny, sešla se ve čtvrtek 11. května v parlamentní kavárně Demokracie skupina lidí, jíž leží na srdci docela jiné problémy.
Novým hitem západního světa posledních let je nesvéprávnost. Postupná rezignace na kdysi základní hodnoty, jako je vůle, řád, schopnost odolat pokušení, vede k tomu, že k dospělým lidem se začínají vlády chovat jako k nesvéprávným jedincům, kteří nejsou schopni mít kontrolu nad svým životem. Snaží se je zbavit odpovědnosti a chránit před sebou samými.
Trochu se bojím, že lidé na Západě jsou ochotní zpřetrhat, zrušit a zpřevracet kdeco, protože systém už stejně nefunguje. Nemají ponětí, jak to vypadá, když systém opravdu nefunguje.
Silvestrovské útoky v Kolíně nad Rýnem otevřely širokou diskusi, zda jde o jednotlivý exces opilých mladíků, či zda takové chování není migrantům z arabských zemí vlastní.
Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou se konal měsíc po masakru v pařížském časopise Charlie Hebdo, při kterém útočníci křičeli „Alláh je velký“.
Velký rozruch vzbudila na sklonku roku 2014 tzv. výzva šedesáti, která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem.
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Známý britský historik Niall Ferguson sepsal v knize Civilization (česky vyšla letos v nakladatelství Dokořán) šest fenoménů, které udělaly ze Západu superiorní civilizaci. Říká jim killer applicatons (volně se dá přeložit jako zabijácká kombinace). Považuje za ně: konkurenci, vědu, moderní medicínu, vládu práva, konzum a pracovní etiku. Pečlivě
Pětadvacet let už mohou Češi obcovat s vyspělejším Západem. Na počátku 90. let sem proudila spousta firem, dobrodinců i dobrodruhů, v Praze se usadilo několik desítek tisíc mladých Američanů. Ty časy jsou dávno jsou pryč, ale vyvinul se aspoň u těch, co zbyli, nějak pohled na domorodce?
Zaobírat se tím, jestli nad vámi ostatní za zády neohrnují nos, je tak trochu nedůstojné. Ale co když vám někdo z „nich“ poví, že je to pravda? Edward Lucas v článku pro European Voice vypočítal to, co považuje za chyby Západu po roce 1989. Mimo jiné uvádí: „Další velkou chybou po roce 1989 byla přezíravost vůči Východoevropanům.
Po pětadvaceti letech nastal čas znovu mluvit o studené válce. Během desetiletí po roce 1989 jsme skoro nemluvili o ničem jiném. Nikdo z nás neočekával tak rychlý rozpad sovětského impéria ani stejně rychlý návrat východní Evropy k ústavní demokracii anebo splasknutí revolučních hnutí, která Moskva podporovala.
