Kardinála Dominika Duku netřeba čtenářům Echa představovat. Po dvanácti letech předal 2. července arcibiskupskou berlu svému nástupci v úřadu pražského arcibiskupa Janu Graubnerovi. S kardinálem hovoříme o tom, co se během jeho mandátu s katolickou církví dělo a zda nejstarší organizace světa dokáže vzdorovat dobovým trendům. Stranou nezůstal ani papež František a s ním spojená otázka, nakolik je klimatické zanícení soudobé společnosti pro křesťany konkurencí.
Dramaticky vysoká inflace a energetická krize vykonaly své. Podstatná část Čechů už příliš nevěří, že by se měla situace v příštích letech měnit k lepšímu, a obává se citelného zchudnutí a propadu životní úrovně. Domácnosti teprve nyní začínají silně omezovat své útraty a přestaly „pálit“ své úspory z dob covidového útlumu. To se ukazuje na velkém propadu tržeb maloobchodníků.
Řekl bych, že to je sama definice ošklivosti. Vlastně jeden z nejhnusnějších předmětů masového užití, co existují. Možná úplně nejhnusnější věc, co byla kdy vyrobena. A je jí plno. Je zřejmě oblíbená a jde na odbyt. A naše země se jí pokrývá. Je to šedá tvrdá deska z nějakého cementového či jakého materiálu, naskládaná na sebe ve výšce několika metrů. Na povrchu imituje zřejmě nějaký okrasný kámen či břidlici nebo něco takového, ale podstata je naprosto fádní, tupá a monotónní.
Liberalismus získal špatnou pověst. Ve třetím desetiletí 21. století se už této ideologii posmívají pravicoví populisté i levicoví progresivisté. A není přehnaný závěr, k němuž dochází americký politický filozof Francis Fukuyama ve své nové knize Liberalism and its Discontents (Omyly liberalismu), že „liberalismus je dnes po celém světě vážně ohrožen“.
Jeden z nejzajímavějších amerických textů posledních týdnů se přímo nezabýval žádným z chytlavých hesel kulturní války, jež dnes zaručují kliknutí. Nevyšel ani v žádném prestižním médiu, ani na Substacku, nýbrž v nové webové publikaci Palladium, jedné z těch, jež se snaží o trochu něco jiného a kupodivu pořád vznikají. Jmenuje se Válka Stanfordu se společenským životem a není to žádná velká investigace, nedávná absolventka této univerzity Ginevra Davisová vycházela z osobních zkušeností. To mu neubírá na ceně.
Z posledního sčítání je lidí, kterým je 90 let a víc, 64 300. Ještě se jich můžeme zeptat na jejich soukromou historii a jak se jim žilo poté, co se 15. března 1939 ozvalo z rozhlasů „Zachovejte klid a vyčkejte dalších zpráv“. Někdo z nich chodil tančit a žil si svůj život v rámci možností, jiný má trauma až do smrti, další se tímto tématem zaobírá bez ustání. Řada lidí, kteří zažili druhou světovou válku, ovšem ještě v dětském věku, si z onoho období moc nepamatuje. I když na ně válka měla pochopitelně vliv.
Mezi psychické poruchy naší doby patří prý také dromomanie, symptom nutkavé potřeby cestovat. Má to různé příznaky, především stav, kdy máte pocit, že nemůžete vydržet doma či na jednom místě, a když zrovna necestujete, tak aspoň cestu plánujete. Když se z pak z jedné vrátíte, už chystáte další. Tento stav prý postihuje v bohatém světě stále více lidí a lze o něm mluvit jako o civilizační chorobě. V Salonu Echa se sešli lidé, jichž by se mohla týkat. Majitelka cestovní agentury Zuzana Petrásková, filmař Petr Horký, novinář Ivan Brezina, filozof Jiří Zemánek, písničkář Jan Burian a profesor Stanislav Komárek.
Minulý týden byl v Praze známý portugalský analytik a konzultant Bruno Maçães. Představoval tu české vydání své poslední knihy Svět změny. Civilizace na prahu nové éry (INFO.CZ). V originále vyšla kniha před rokem, kdy se některé okolnosti pandemie mohly jevit naléhavěji než dnes. Maçães si je nicméně jist, že lekce z pandemie s námi zůstane, ba co víc, bude využita i v klimatické politice.
Přísné školní známkování zmenšuje ambice dětí ve vzdělávání i pracovní kariéře. Vyplývá to z nové studie think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR. Rozdíly ve známkování jsou podle ní v Česku velké, hodnocení stejných výsledků žáků se mezi školami liší v průměru o jeden klasifikační stupeň. Odlišný je navíc i přístup učitelů k dívkám a chlapcům či dětem z různě bohatých rodin.
Harald Welzer se médií nikdy nebál. Ale rozhořčená reakce na podpis Otevřeného dopisu, v němž spolu se sedmadvaceti intelektuály a umělci vyzval kancléře Scholze k přehodnocení dodávek zbraní na Ukrajinu, jej zaskočila. Uplynuly dva měsíce a útoky na signatáře neustaly. Až Haraldu Welzerovi přišlo na mysl, jestli se nebojíme si přiznat, že jsme se dopustili obrovské chyby.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických zrušit rozsudek Roe vs. Wade a tím i ústavně garantované právo na potrat vyvolalo všeobecné zděšení. Těžko najít západního politika, který by ho neodsoudil. Znepokojení vyjádřil třeba britský premiér Boris Johnson.Pobouření dorazilo i do České republiky. Například předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová tweetovala: „Některé země by se potřebovaly podívat do kalendáře, aby zjistily, že středověk už skončil.“
Představme si, že se ve společnosti nesmírně rozšíří droga, která bude neobyčejně návyková, lehce dostupná, ba dokonce mnohými autoritami doporučovaná jako velká hodnota naší doby. A přitom bude mít strašné následky. Mnozí lidé na ni budou nejen zcela závislí a budou s ní trávit velkou část svého času, ale hlavně jim po ní bude špatně. Duševně i fyzicky. Budou trpět různými neurózami, budou úzkostliví a podráždění, budou propadat různým panikám a stresům, což by ještě nebylo nejhorší.
První měsíce našeho života jsou tajemné a může se v nich odehrát mnoho věcí. Především se v nich rozhodne, zda se vůbec narodíme. To je základní okolnost našeho života, jestli nám to bude umožněno. Pokud ne, pak je pro nás veškerá debata o potratech zbytečná. Ať už v Americe, kde Nejvyšší soud rozhodl zrušit federální právo na interrupci (a předat pravomoc na jednotlivé státy unie), nebo tady, v Evropě, kde se za obvykle mainstreamový názor pokládá, že dostupná interrupce patří k důležitým vymoženostem.
Pandemie máloco vynalezla, ale leccos posílila, občas na hranici snesitelnosti. Třeba samotu. Až čtvrtina obyvatel západní Evropy uvedla, že během pandemie trpěla výrazným pocitem samoty. Ale o nový problém nejde. V Británii ustavili „ministerstvo pro samotu“ již v roce 2018 a analogická instituce existuje v Japonsku. Nikdy v dějinách nežilo tolik lidí samo. V Česku žijí v jednočlenné domácnosti tři lidé z deseti, v Německu to jsou čtyři z deseti a trend je vzrůstající.
Čím přesnější data, tím dokonalejší mýtus. To je poselství románu Homo faber od Maxe Frische (1911–1991). Čtenářský zájem o švýcarského romanopisce a dramatika nepolevuje ani pětašedesát let od vydání. A není divu, kniha akcentuje aktuální téma: bezmezná fascinace technologiemi nás proměňuje v emocionální kýčaře. Český čtenář si příběh nyní může přečíst v novém překladu Radovana Charváta. Když kniha vyšla poprvé, psal se rok 1957 a Sovětům se podařilo vyslat do vesmíru družici Sputnik. Americký pokus o dva měsíce později skončil nezdarem.
Je zamračené sobotní odpoledne, mně je tak pět let, hraji si se sousedovic holkou na ulici a obě tančíme do rytmu pohřební hudby, protože bydlíme blízko hřbitova. Pohřby jsou krásné, důstojné, obřadné. Průvod kráčí z kostela, farář je v černé sutaně, nese se rakev. Muži hrají na trubky klasickou pohřební píseň. Uběhlo přes třicet let a já bydlím v Praze v místech, odkud mé procházky směřují i na Olšanské hřbitovy. Kde je klid, sem tam v tichosti proběhne pohřeb, většinou se nese nebožtík v malé urně a pak se tiše odchází.
Slovo enantiodromie (řecky enantiodromia) bývá do češtiny překládáno jako protiběh a používá se v praxi poměrně zřídka. Je to škoda, protože s jevem jím označovaným se setkáváme dnes a denně a většinou si jej vůbec neuvědomujeme. Nově pak pojem enantiodromie zavedl pro účely poznání dynamiky duševních procesů C. G. Jung. V české tradici mu odpovídá tak nejspíš přísloví Odříkaného chleba největší krajíc.
Americký novinář, reportér a komiksový tvůrce maltského původu Joe Sacco (nar. 1960) je tuzemskému čtenáři znám ze svých grafických reportáží o válce v Bosně a o situaci v Izraeli. Na jednom uzavřeném, ale přece neustále doutnajícím konfliktu a na druhém dlouhotrvajícím, jehož řešení je naopak v nedohlednu, autor předvedl, že realita bývá složitější, než si média denní produkce a následně i společnost, která je konzumuje, jsou ochotny připustit.
Válka na Ukrajině vstoupila do nové, snad ještě krvavější fáze. Konec války je v nedohlednu. V této atmosféře se ozývá čím dál víc hlasů na Západě vyzývajících Ukrajince k nějakému vyjednávání s ruským agresorem. Francouzský prezident Emmanuel Macron mluvil o potřebě neponížit Putina, legenda světové politiky a bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger zmínil nutnost ukrajinských územních ústupků, deník NYT vyzval Ukrajince ke kompromisu. O tom, zda by Ukrajina měla na tyto požadavky přistoupit, debatovali v Salonu Pavel Havlíček, Petr Drulák a Radomyr Mokryk.
Minulý týden se na americké scéně odehrávalo docela dost důležitých věcí – výbor Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování útoku na Kapitol 6. ledna 2021 zahájil veřejná slyšení, u obydlí soudce Nejvyššího soudu Kavanaugha byl zadržen ozbrojený muž, který přiznal, že chtěl soudce zavraždit, v San Franciscu byl ve zvláštních odvolávacích volbách odvolán progresivistický státní zástupce Chesa Boudin, doznívaly zprávy o masové střelbě v texaském Uvalde a přicházely nové o naštěstí zmařeném pokusu jinde.
Streamovací služba Netflix plánuje natáčet novou reality show inspirovanou populárním jihokorejským seriálem Hra na oliheň. Na rozdíl od seriálu ale v chystaném pořadu nebudou soutěžící riskovat život a budou mít šanci vyhrát asi 108 milionů Kč. Desetidílná série „Squid game: The Challenge“ (Hra na oliheň: Výzva) se začne natáčet v roce 2023 a do výběrového řízení do soutěže s „největší jednorázovou výhrou v historii reality show“ se může přihlásit každý starší 21 let, který mluví anglicky.
Pokud progresivisté musí čelit vzpouře v takovém městě, jako je San Francisco, ve zbytku země evidentně mají utrum. Ukazuje se, že lidé nechtějí progresivistickou utopii, ale čisté město, nízkou zločinnost, dobré školy a to, aby jim před prahem neumírali bezdomovci. V USA se obrací karta proti progresivismu. Celkově je San Francisco město v úpadku. Zločinnost stoupá, množí se mrtví bezdomovci a všeobecný nepořádek. K tomu je potřeba připočítat astronomické ceny za bydlení.
Ekonomie je ve své nejhlubší podstatě psychologií. Co máme v hlavě, to se nám dřív nebo později projeví v peněžence a na životní úrovni. Ve vyhrocené době krize a největší inflace, jakou Evropa zažívá od osmdesátých let minulého století, to platí ve vyostřené formě. Obchodníci ceny zvedají nejen proto, že jim vzrostly náklady. Zdražují, protože si to mohou dovolit. Lidé jim ty vyšší ceny tolerují a utrácejí. Tento stav trvá až do chvíle, než už na to zákazníci nebudou mít. A obchodník bude nucen jít s cenou dolů. Lidé nevěří, že zdražování rychle skončí. Firmy propadly zdražovací mánii.
„Věříš mně, nebo svým prolhaným očím?“ ptá se manželka chycená při nevěře svého šokovaného manžela. Vtip už je poněkud otřepaný, ale pro internet roku 2022 začíná nepříjemně připomínat realitu. Tomu, co se děje na obrazovce, lze totiž věřit čím dál míň. Český výraz pro pojem „deepfake“ zatím nemáme, ale je nejvyšší čas jej vymyslet, protože tento fenomén nás určitě nemine. „Deepfake“ je částečně nebo totálně zfalšované video nebo audio – ale častěji video.
Horečka, kašel, rezignace. Na to, že se seznam covidových příznaků nepřestává rozrůstat, jsme si zvykli. Novou položku na seznam však připojili nikoli lékaři, nýbrž zaměstnavatelé. Podle amerických výzkumníků (ale i některých evropských, především německých) čelíme rezignaci na pracovištích. Pandemie nás zbrzdila, zastavila, vysadila, a když jsme se chtěli dát znovu do pohybu, něco nás zradilo.
Pět let trvající vztah Franze Kafky a Felice Bauerové vydal na několik stovek dopisů. Přátelství, které ji s Kafkou spojilo, udělalo z Felice pojem, zároveň ovšem hádanku, kterou je těžké i kvůli absenci její korespondence Kafkovi rozluštit. Přestože máme po ruce životopisné údaje pečlivě zasazené do dějinných souvislostí, zůstávají před námi otázky, kdo se skrýval za vyrovnaným povrchem a srdečným smíchem, o němž existuje svědectví, nebo kam až v životě Felice Bauerové dosáhl Kafkův stín. Do rekonstrukce světa Kafkovy přítelkyně a snoubenky se v knize Život po Kafkovi pustila spisovatelka Magdaléna Platzová.
Třetí den po začátku války na Ukrajině Olaf Scholz ohlásil změnu času. Kancléř sice mluvil o novém letopočtu pro celou Evropu, avšak konkrétní závěry slíbil vyvodit pro Německo, a to především ve třech oblastech: přechod k tvrdší linii vůči Rusku, vyzbrojení bundeswehru, změny v energetické politice. Od té doby se soudí, že Spolková republika opravdu prochází masivními změnami. Prochází? Ano i ne. Masivně se změnil vztah k Rusku. Veřejné mínění a ovšem většina politické scény doslova natlačily kancléře Scholze do vojenské podpory Ukrajině.
Láska – pravda – nenávist. Německý filozof Peter Trawny věnoval každému tématu jednu knihu. Poslední z trojice, kniha s názvem Hitler, filozofie a nenávist, vyšla jen několik dní po ruské invazi na Ukrajinu. Jméno Hitler i slovo nenávist se tehdy staly stálicemi denního tisku. A často jsme slýchali větu „První obětí války je pravda“. I druhé téma lze tedy považovat za trefu. Ale co si počít s láskou? Nežijeme snad v době po jejím skonu?
V těžkých nebo přelomových dobách je inspirující dopřát slova učencům, vzdělaným, kteří se neopírají jen o znalost dějin, ale především o vývoj myšlení. Války, nemoci nebo živelní katastrofy mohou být katalyzátorem společenských změn, jejichž pochopení nebude nakonec tak složité, stejně jako nalezení jejich podstaty, protože vše lidé už zažili. Nejtěžší a nejzdlouhavější je nalezení cesty pochopení. Na cestě stojí zátarasy dobových reálií, v dnešním kontextu zamořující mozek zmrtvujícím informačním smogem. To se ukazuje jako nezdolatelná překážka.
Katolická církev to nikdy neměla v této zemi snadné, ale dalo by se říct, že to snadné s katolickou církví neměli ani její obyvatelé. Přesto patří do dějin, bez ní by byly nemyslitelné, stejně tak zdejší kultura, architektura, krajina, asi i mentalita. V dobrém i horším. Tuto debatu proto věnujeme jí… Sešly se (on-line) antropoložka zabývající se církvemi a náboženstvím Barbora Spalová a publicistka Hana Svanovská, prezenčně pak sázavský farář Radim Cigánek, politolog Roman Joch a právník a novinář Tomáš Němeček.
