Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově, tehdy Německém Brodě vlastně ukončil jako osmiletý druhou světovou válku, možná postřílel i pár Němců… A pak ale raději mluvil třeba o vaření nebo o autech nebo o tom, jak je důležité něco umět rukama, což on uměl. Nebo o ženských. A chodu světa.

Uběhlo pár dní a nečekaně jsem dostal e-mail od Karla Hvížďaly, že Soukromá vzpoura vychází jako audiokniha namluvená Jiřím Lábusem a jestli bych ji nemohl uvést v Knihovně Václava Havla. A tomu předcházelo to, že jsem se krátce předtím vrátil z výletu za básníkem Milošem Doležalem, který bydlí u Světlé nad Sázavou. A ten mě vzal do malé vesnice Dobrnice, kde mě vedl na hřbitov k hrobu, že budu asi překvapen, kdo tam leží, a já jsem zůstal opravdu překvapeně stát, neboť na něm byla deska s portrétem a nápisem Pavel Landovský 11. 9. 1936 – 10. 10. 2014: rod Landovského matky byl odtamtud, děda vedl pivovar: otec se tam dostal po návratu z Ruska, kam jeho otec odešel v 19. století. Všechno to do sebe nějak zapadalo.

Pavel Landovský byl originál už od pohledu. Svůj pracovní nástroj si nosil ve tváři. Měl fantasticky zahnutý nos, jenž mu čněl jako skoba na divokém, jaksi orientálním obličeji. Vlasy mu obvykle vzpurně trčely do všech stran, knír mu jako podkova dotvářel ostře řezané rysy, které by odpovídaly zaniklé profesi koňského handlíře. Pohled tmavých očí zpod hustého obočí člověka probodával a způsoboval mu lehkou neurózu, kdyby zároveň v nich nebyla ta jiskra legrace, která zapalovala hořák permanentního humoru a fórů, které se z Landovského sypaly jako listí ze stromu na podzim. Takové fotogenické vzezření by samo o sobě stačilo k tomu, aby okamžitě upoutal pozornost a aby na něj člověk jen tak nezapomněl.

Landovský byl ale výrazný i jinak než jako herec s kubistickou tváří a expresivním pojetím herectví, které přitom nikdy nestudoval a které se ani nemusel učit. Byl to případ naturálního talentu, který si pravidla vytvářel sám a sám jimi ovládal prostor, kde se ocitl. Ta pravidla byla přitom značně divoká, anarchistická a asi někdy i bezohledná, v herectví stejně jako v běžném životě, v něm tedy hlavně. Přitom to ale byla pravidla jasná a férová, tesaná do jednoho materiálu a kusu. Tou základní látkou, ze které byla stvořena, byl živelný temperament a těžko zkrotitelná vášeň k životu. Dokud měl síly, tak ho ovládala čistá a jako neředěný alkohol mocná a vášnivá potřeba žít naplno, tedy se všemi riziky, maléry a průšvihy, které to nutně přináší. Zároveň Landovský nebyl žádný proklatec, nebyl to sebedestruktivní typ jako třeba Jirous, i když k němu měl v něčem blízko. Byl to přece jenom úspěšný umělec, jednu dobu i opravdu slavný a hýčkaný, což jeho ješitnosti vyhovovalo. Ale na slávě a úspěchu nelpěl, protože ještě silnější byl pud dělat si věci po svém a vést život, který ho bude bavit. V tom byl vždycky prominent a šampion, vědomý si své ceny a přitažlivosti. Byl to nepochybně alfa-samec a možná by někdo od ideově-genderové policie řekl paleosexuál, ale právě tahle neotesanost spolu s jeho citlivostí a intelektem tvořilo jeho kouzlo. A přispívalo ke kouzlu světa, ve kterém byla zábava žít. Samozřejmě s jistým rizikem.

V rozhovoru s Hvížďalou je Landovskému něco po padesátce. Žije už asi osm let v Rakousku, zdá se, že nijak netrpí, má stálé angažmá ve vídeňském Burgtheateru, kde dostává role, při kterých nemusí moc mluvit, protože němčinu nikdy úplně neovládl. Nestěžuje si, ale je znát, že jeho skutečný život zůstal ve vlasti, kam ho nepustili z původně dvouletého angažmá zpátky. Je docela možné, že se domů už nemusí nikdy vrátit, to v roce 1987 vůbec ještě nešlo odhadnout. Sleduje ale pozorně, co se v Československu děje, na komunisty a režim nadává energicky a výstižně, ale asi se i trochu krotí, neboť ví, že by mohl někomu i ublížit: to se týká třeba jeho přátel ze „šedé zóny“, kteří ho „pokrývali“, když na něj padl absolutní zákaz, a přitom se psaním živil: mj. rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?

Ale v každém případě to, co řekne, stačí k tomu, aby čtenář měl pocit barvitého zážitku z plného a sytého prožívání světa a života. Landovský především chrlí jednu historku za druhou, podobaje se Hrabalovu strýci Pepinovi, který byl také u všeho a vždycky vítěz. V každé té historce je králem on, hrdinou, který si vždycky věděl rady, který vždycky přesně odhadl druhého, který přesně věděl, co a proč se bude dít. Landovský je ve svém pojímání světa absolutní suverén a tvůrce, nikdy nenastane situace, kdy by kapituloval a něco měl za prohrané. Říká tam třeba, že věděl už v osmi letech, jak se věci mají, věděl, jak jsou rozdané karty, věděl, jakými principy se řídí svět a proč jsou lidé takoví, jací jsou. A samozřejmě věděl všechno o ženách, které ho vždycky zajímaly a kterým vždy podléhal tím, že je dobýval. Padal do jejich pastí, ale zároveň nad nimi vždy nějak vyzrával, protože jeho základní poznatek je, že „ženské se nesmí brát moc vážně“. Tento ryzí machismus, pro který by dnes mohl být předvolán před komisi, přitom existuje v integrální jednotě s hlubokým obdivem k ženskému světu a ženám, „které jsou ustrojeny jinak: tak, aby se jich většina věcí nedotýkala“. Přitom kvůli nim, kvůli jejich obdivu a uznání, všechno vlastně zároveň dělá, neboť jsou palivem jeho životního elánu. Samozřejmě že kvůli nim hraje, kvůli nim píše, kvůli nim je Landovským: „ženské jsou jiný živočišný druh“, ale muž je potřebuje, i když lépe je mužovi s jinými mužskými, protože s těmi si opravdu rozumí, se ženami si skutečný muž opravdu rozumět nikdy úplně nemůže, ty jsou na to, aby se před nimi mohl chlubit a ony měly koho obdivovat. To říká často a velmi bezelstně, aniž by ho napadlo, že to už brzy může být dost problematické a že jde o kvintesenci machismu, k němuž by Landovský mohl nejspíš složit jako kabinetní exemplář.

Mužský a ženský svět je tedy jasně oddělený, ženy jsou prostě ženy, mezi nimi moc rozdílů není. Muži jsou naproti mnohem diferencovanější, jsou to buď svině, nebo jsou geniální. S těmi prvními, kterých je nepochybně mnohem víc, je třeba se nějak utkat, s těmi druhými je báječné dát se do party, třeba s nimi hrát divadlo, což se nejlépe povedlo v Činoherním klubu, kde Landovský prožil nejlepší léta. Nebo s nimi něco dobrodružného podniknout, třeba rozvracet režim a dát dohromady Chartu 77, u jejíhož zrodu nemohl chybět a která byla pro Landovského především manifestací kamarádství a dobrodružství, což je vlastně totéž. Slavná scéna z 6. ledna 1977, kdy s Václavem Havlem, Ludvíkem Vaculíkem a Pavlem Kohoutem unikají zledovatělými uličkami Dejvic silám Veřejné i Státní bezpečnosti, která se snaží zabránit, aby nacpali dopisy s podpisy signatářů do poštovních schránek, nese rysy heroického podání. Je to možná jeden z posledních autenticky bojovných či rytířských výjevů aktivního českého mužství ve službách nadosobní věci. Má to v podání Landovského jednoznačně westernový charakter, čtyři stateční se vypraví proti houfu desperátů, kteří ovládli poměry v krajině. Oni do toho jdou, protože od toho jsou muži a muži tohle dělají. Je to mužská záležitost, ženy jsou od toho, aby je obdivovaly.

Tato až komická suverenita a vševědoucnost je přitom podávána z pozice rváče, průšviháře a outsidera, člověka, který je stále v nějakém konfliktu, pořád jednou nohou v průseru, pořád ho odněkud vyhazují, pořád naráží na nějakou svini, která po něm jde. Ale to patří k věci, tomu on se vlastně nediví, protože nemá o lidech iluze, ví, že většina z nich za moc nestojí, ale ti, kteří jsou dobří, tak ti jsou většinou opravdu skvělí, to jsou jeho přátelé a kamarádi a ti jsou geniální. Tahle jistota, že vždy najde správný směr, ho udržuje při životě a při síle, je mu hlavní obranou proti tomu nejhoršímu, co se může stát a co se přitom děje. Říká tomu „zmrtvění“, přeměna lidí na „živé mrtvoly“, umělé lidi v umělé společnosti, složené ze součástek, které nic nevidí, nic necítí, nic neprožívají. Celé směřování civilizace, jde směrem k zmrtvolnění. Platí to pro Východ i Západ, i když na Západě to má jiné projevy, tam se člověk stává čím dál zkrocenější, tedy „zmrtvolněnější“ technikou a konzumem, ztrátou vztahu k přirozeným věcem, k prostým předmětům, k autentickým zážitkům, jejichž hodnota je v tom, že je nemůže nahradit žádná technologie, žádné komputery, žádná umělá realita. Tak mluví český herec v exilu v roce 1987.

Jeho dcera Beatrice o něm ve vzpomínkové knize Nikdy není pozdě na šťastné dětství, která vyšla předloni, napsala: „Miloval jízdu v autě a nade vše pak své kamarády, s nimiž se rád oddával co nejbizarnějším společenským dobrodružstvím. Mimo jiné i různým happeningům, jak se později tato nekonformní tvořivá setkání začala pojmenovávat, společenským událostem kulturním i nekulturním, tematizovaným pijatykám a soukromým žranicím, kde táta většinou spontánně zaujal roli lidového vypravěče. V neposlední řadě, a to není žádné tajemství a nikdy nebylo, se táta rád věnoval různým milostným eskapádám.“ Následuje kniha, v níž se její otec vyskytuje jako zvláštní úkaz, který se jednou za čas objeví na rodinné obloze, způsobí nějaký atmosférický jev obvykle katastrofické povahy a pak zase zmizí. Přesto účinek toho výskytu je tak mocný, že působí ještě dlouho poté, co se fyzicky odebral za horizont. Zajisté nejen pro ty, kdo mu byli nejblíž a měli ho přímo nad hlavou. Lanďáka, posledního macho romantika.