Tag: kniha

Články k tagu

„Dostal jsem 100 milionů dolarů. To jsem nedokázal odmítnout. Byla to chyba,“ vzpomíná exmonarcha

Bývalý španělský král Juan Carlos ve svých pamětech vyjadřuje obdiv k diktátorovi Franciskovi Frankovi, po kterém nastoupil do čela Španělska, a stěžuje si na svého syna krále Felipeho VI. Uvádí to francouzský a španělský tisk o některých pasážích z knihy, která vyjde příští týden ve Francii. Kvůli korupčním skandálům bývalý král žije v ústraní v Abú Zabí. Dar od Saúdské Arábie ve výši 100 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun), kvůli kterému čelil podezření z korupce, označil za vážnou chybu.

„Nový“ Nabokov

Nakladatelství Paseka vydá „nového“ Nabokova. Novela Pozvání na popravu v češtině sice již jednou vyšla (v roce 1990), ovšem jen jako součást společného vydání s Lužinovou obranou. Nyní se tak dočká své samostatné, opožděné premiéry a navíc – a to je možná vůbec největší lákadlo – ji tentokrát překládal Pavel Dominik, tuzemský dvorní překladatel Nabokova. Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě.

Myslím, že táta by mě tam poslal

Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…

Malá domů, takový pěkný infarkt, osmipivo u Jelínků

Ne nadarmo se říká, že každý spisovatel píše za svůj život jen jednu knihu. Když se pročítáme Štindlovým nejnovějším románem, nevstupujeme s přihlédnutím k jeho předchozím rukopisům do nových tematických prostor. Půdorys knihy je znovu vystavěn na groteskně kulminujícím příběhu outsiderů, kteří se vinou náhody i vlastních rozhodnutí ocitnou na osudové křižovatce svých životů. Štindl zde opět praktikuje až jakési ryze existenční eschatologické vnímání skutečnosti, jehož tíhu ale rozlamuje absurdním vnímáním reality. Časový kolorit románu je pak zasazen do současné postinternetové doby.

Státní cenu za literaturu dostala in memoriam Zdena Salivarová

Státní cenu za literaturu za celoživotní dílo dnes obdržela Zdena Salivarová Škvorecká, která letos 25. srpna zemřela ve věku 91 let v Kanadě. Cena u spoluzakladatelky nakladatelství Sixty-Eight Publishers zohlednila mimo jiné její péči o rozvoj české literatury. Státní cenu za překladatelské dílo dostala Anežka Charvátová, překladatelka ze španělštiny, italštiny a francouzštiny. Předání ocenění spolu s udělením šesti Cen ministerstva kultury se dnes večer uskutečnilo ve Stavovském divadle v Praze.

Tajemství v kulisách karikatury

Jedna z postav v nové knize Dana Browna Tajemství všech tajemství se v anglickém originálu jmenuje Golěm. Pro Browna je to příznačné. Vypadá to exoticky a tajemně. Brown tím také poukazuje na podivnou českou diakritiku, jako by říkal: Tam na východě píší a uvažují jinak než my. Zdánlivě zasvěcuje čtenáře do tajného vědění, ukazuje na „správnou“ formu slova golem. Naznačuje své světáctví a znalosti – on ví, jak používat ta záhadná znaménka. A stejně jako většina Brownových výtvorů to nedává vůbec žádný smysl. V české verzi překladatel raději nesmyslný háček nad „e“ odstranil.

Zemřel spisovatel a dramatik Ivan Klíma

Spisovatel a bývalý disident Ivan Klíma zemřel v sobotu ráno ve věku 94 let. Informoval o tom syn Michal Klíma. Klíma napsal přes 20 knih a jeho dílo bylo přeloženo do 30 jazyků. Ústředním motivem jeho knih jsou vztahy mezi muži a ženami. K jeho nejznámějším dílům patří mimo jiné Milenci na jednu noc, povídkový soubor Má veselá jitra či novela Láska a smetí. „Můj otec spisovatel Ivan Klíma zemřel po dlouhé nemoci dnes brzy ráno doma obklopen rodinou,“ uvedl syn Michal Klíma.

Podpovídkou k povídce?

Literárně bylo v poslední době o rodině Bendových slyšet najmě letos na jaře v souvislosti s biografií Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. O ní šla řeč skutečně všude, zatímco o loňském počinu Patrika Bendy, jednoho ze synů v titulu zmíněných manželů, se mlčí. Snad je to dáno výlučností jeho knížky. Ta si cestu ke čtenářům komplikuje už složitým, vlastně neproniknutelným názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň, který kombinuje tři autorovy pseudonymy a časové období, kdy jeho texty v průběhu roku vznikaly.

Půvab krize středního věku

Jeho nové album Allbarone (2025) je nabité zlobou, ztracenými iluzemi i poťouchlou škodolibostí. V postironických textech odkazuje na postavu Kubla Khana z básně Samuela Taylora Coleridge, legendární berlínský klub Berghain nebo třeba na tzv. habsburský ret – aristokratický znak degenerace. Právě skladba Hapsburg patří k vrcholům desky. „Celé je to o toxické maskulinitě a o tom, jak nedospět. O ztroskotaných, ale stále ambiciózních chlapech. Jako jsem já,“ směje se Baxter Dury.

Základy charakteru

Každý autor dává do svého díla sebe sama, jinak ani snad nelze psát. Přesto není třeba pídit se po detailech. Zavátý život není pouhopouhá zašifrovaná biografie, je příběhem touhy duše, která se chce zahřát o duši, je básní o zavátém dětství, o lásce, která jest a která trvá. Tak je dobré jej číst, jako klasický příklad žánru zvaného Bildungsroman. Kniha zahrnuje dva nestejně dlouhé a v mnohém ohledu odlišné texty. První díl nazvaný Jáchym vede čtenáře do krajiny šťastného dětství, v níž sledujeme přerod chlapce v muže.

Laureátem 30. ročníku Literární ceny Knižního klubu je Filip Roháč s románem Královna racků

Porota Literární ceny Knižního klubu zvolila vítězem jubilejního 30. ročníku autora Filipa Roháče a jeho knihu Královna racků. Roháčova kniha obstála v konkurenci 78 zaslaných prací. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub a prémie 100 000 korun. Vítěz 30. ročníku Literární ceny Knižního klubu byl slavnostně vyhlášen ve čtvrtek 11. září v Kaiserštejnském paláci. Práci autora Filipa Roháče vybrala pětičlenná porota

Okouzlující Cassandra Jenkins, Tarantino a Altman, mlč aspoň chvíli

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.

Tragická balada z anglických vřesovišť

„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.

Překrásný nový svět Mariel Franklinové

„Nacházíme se ve čtvrtině jednadvacátého století a navzdory neustálému propouštění zaměstnanců digitální ekonomika setrvale roste. Ve vzduchu visí jakási malátnost, nejasný pocit, že něco není v pořádku. Není tajemství, že svět je stále podivnější v ohledech přesahujících prostou ekonomiku. Všeobecně rozšířené povzbuzování, že máte následovat své štěstí, mnoho štěstí nepřináší. Víc než co jiného přináší marketing. Každý okamžik je jím nasáklý. Nekonečný proud marketingového obsahu prosycuje úplně všechno. Za takových okolností je těžké se na cokoli soustředit, obzvlášť na ostatní lidi.“

Střepy z jednoho domu

Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…

Teď váš křik už uslyší

Loňská pátá série Farga patří k nejlepším věcem, které scenárista Noah Hawley kdy napsal. Hlavní hrdinkou je subtilní, zdánlivě křehká žena, která by podle všech předpokladů neměla mít v reálném světě kriminálních živlů velké šance na přežití. Každá z výborně napsaných postav vychází z archetypu, na který jsme ve filmech desítky let zvyklí. Všechny jej však naplňují zcela jinak, než bychom očekávali. Fargo v Hawleyho podání místy působí až parodicky, nejde ale o laciné zesměšnění. Seriál je tvořený s vědomím, že i když máme určitý žánr rádi, dnes může v lecčems působit zastarale a nelze jej donekonečna jen kopírovat.

Jak hobit Benda bojoval s komunismem

Na velkém žlutém činžovním domě v rohu pražského Karlova náměstí 18 visí ve výšce asi dvou metrů kovová pamětní deska „disidentovi a politikovi“ Václavu Bendovi, který, jak je na té desce napsáno, v tom domě žil v letech 1969 až 1999. Fasáda je zaprášená a též bronzovou Bendovu hlavu, která z té desky shlíží, pokrývá povlak času, jenž maže rysy kdysi tak výrazné. Léta se možná někdo odhodlává vzít štafle a hlavu opucovat, ale dřív, než to někdo udělal, pustila se do vydatného oprašování Bendovy hlavy novinářka a spisovatelka Alice Horáčková.

Vrchol Houellebecqova manýrismu

Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.

Zírání na vznešenost v éře páry

O většině věcí, které již nějakou dobu trvají, se nyní říká, že jsou post. Tak se mluví (už dlouho) o postmodernismu, o postdemokracii, o době postmediální, o době postevropské… Všechno, co už má něco za sebou, co tady nějakou dobu bylo, je ve stavu jakéhosi dojezdu, fáze, které se v medicíně říká terminální, konečná. Stále to přitom ještě existuje, možná dokonce v podobě nebývale rozbujelé, ale už je to nějak divné, přerostlé, přezrálé, překonané, prostě post.

Až zas někdo řekne „dělnictvo“

Sebevražda ztýraného skláře, příběh zamilovaných estébáků v kulisách babické kauzy, věznění básníka Jana Zahradníčka, smrt statkáře při osvobozování, zatčení faráře na základě vymyšlených obvinění. Miloš Doležal se ve svých dokumentárních povídkách, plných bezmoci a bezpráví, noří do 50. let minulého století v Československu a popisuje osudy skutečných hrdinů i příslušníků Státní bezpečnosti.

Richmanovo srdce na dlani, přítomný okamžik, hlad, krev a revoluce

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“

Dan Brown představí nový román z Prahy v Praze. Knihy si všiml i Netflix

Spisovatel Dan Brown v září přijede do Prahy a představí zde svůj nový román Tajemství všech tajemství. Ten se odehrává v pražské metropoli a zaobírá se místními legendami. Kniha vychází v angličtině i češtině 9. září a slibuje další napínavý, akční, konspiracemi a legendami naditý příběh profesora symbologie Roberta Langdona. Není proto ničím překvapivým, že kniha ještě ani nevyšla, ale už byla oznámena filmová adaptace v režii Netflixu.

Padnu v lese, přijdou srnky, stanu se pařezem

Každý kraj by měl mít svého básníka, kronikáře a poutníka. Zcela jistě ho má Vysočina, jejíž nejnovější literární dějiny jsou spjaty s Milošem Doležalem, který přitom není žádný regionální autor, ale jedna z nejčtenějších a nejrespektovanějších osobností celé české literatury. Jeho dokumentární knihy vznikají vedle poezie, poezie vedle dokumentárních knih. Miloš je spontánní a zemitý vypravěč, odkrývač zasutých vrstev a neúnavný pátrač. A také člověk s horoucím srdcem a hurónským smíchem. Vždy když ho potkám, mám pocit, jako bych se ocitl u zvonů, které právě začaly bít.

„Normalizace“ pro nepamětníky

Do jaké doby autor zasadí děj příběhu, je jeho výsostná volba. Kulisami pro milostný román (respektive novelu, což je případ pozdního debutu Roberta Kapala) může být pravěk, biedermeier, německý protektorát..., jakákoli epocha, již si spisovatel troufne líčit. Má to svá pravidla, jistěže. Čtenář je obvykle citlivý na anachronismy, sotva by se třeba smířil s informací, že Žižka si před bitvou na Vítkově dal k večeři brambory na loupačku.

Audio orgie, shakespearovské slavnosti, Blixa zpívá Bowieho

Ani ten, kdo knihu Nezval: Básník a jeho syn od Krystyny Wanatowiczové už četl, rozhodně neudělá chybu, když si teď pustí i její zeštíhlenou (na vše ze 752 stran se dostat nemohlo) audio verzi, s níž přišel Český rozhlas. Však už jenom ten překrásný přednes Jany Štvrtecké! Její vyprávění je stejně civilní jako fatální. Málokterý rétor (snad krom Lukáše Hlavici či Pavla Soukupa) dokáže takto svým hlasem textu dodat jakousi další, novou kvalitu.

Po atentátu teror i naprosto moderní propaganda

Zdálo by se, že k atentátu na Reinharda Heydricha a následné heydrichiádě se už nic nedá zjistit. Archivář Vojtěch Šustek předkládá obsáhlou studii Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům, která nás vyvede z omylu. Málokdy čteme o historické události takovou až mikroskopickou rekonstrukci. I dnešního čtenáře, který ani nemusí mít speciální zájem o druhou světovou válku či odboj, zaujme detailní líčení akce proti Heydrichovi 27. května 1942 a následného teroru nebo německé propagandy a psychologické ofenzivy, jimž byl český národ během tří týdnů po atentátu vystaven.

České sny, zraňující i zraněné

Románový deník Ludvíka Vaculíka z roku 1979 jako by předjímal deníkový román George Orwella 1984. V ušmudlané normalizaci Gustáva Husáka, opřené o bodáky Leonida Brežněva, se rozeznívá úděsná Oceánie Velkého bratra. Autora, prototyp Valacha, jsem v samizdatovém fejetonu k jeho padesátce oslovil: S tebou se musí každý rozhodnout, bude-li tě mít rád, jaký jsi, nebo trhnout mezi dveřmi!

Krása rozkladu, strašlivé vize, šílený Japonec

„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.

Hoře z rozumu tlustého klauna

Vypadá jako neškodný tlustý klaun, ale to je právě jeho silná zbraň, která mu pomáhá dosáhnout toho, co chce. Lidé na něj pobaveně pohlédnou a pak před ním začnou mluvit otevřeněji a příměji, než jsou zvyklí, takže z nich vypadávají věci zajímavější a upřímnější, než by svěřili sociologickým průzkumům. Jeho neprůhledná identita (je to blonďatý izraelský Žid, takže jeho mateřštinou je hebrejština, ale vedle angličtiny a němčiny ovládá i arabštinu) mate jeho oběti, které pak zapomínají na opatrnost a na „taktiku“, kterou právě lidé z Blízkého východu používají jako přirozenou formu chování

K čemu nám vůbec jsou nějaké romány?

S četbou jsou od určitého věku akorát samé problémy. Váš čtenářský vrchol je už dávno za vámi (sám vím, že rok 2004 a těch devadesát dva výpůjček z knihovny nikdy nepřekonám), a i když je pořád strašná spousta toho, co byste si měli a chtěli přečíst, už se vám do toho nechce s takovou vervou jako kdysi (kolikátý že rok už mám rozečtený Bledý oheň od Nabokova?). To prvotní nadšení prostě časem vyprchá – ono je to tak nakonec se vším. Lepší to mají ti, kteří čtením usilují o sebevzdělání. I to ale může dopadnout tragicky.