Velký Marty je ale film o ping-pongu asi tak stejně, jako je Taxikář filmem o taxikaření. Je to snímek o zoufale sebestředném hledání sebe sama, o absurdní touze něco si dokázat a o strachu z dospělosti, o vzdorovité potřebě zůstat dítětem, kterému se všechno promíjí. A také o pocitu, že nám něco může utéct – že když si nesplníme své sny teď, už na ně později nebude čas.
Dává smysl, proč titul s názvem Lazarus: The Second Coming of David Bowie nevyšel už v prosinci, kdy je knižní trh nejsilnější. Lednové vydání totiž připomíná smutné výročí, o němž se v následujících dnech jistě dočtete prakticky všude: když David Bowie 10. ledna 2016 ve věku 69 let zemřel, jeho odchod rozesmutnil celou Británii snad nejvíce od smrti princezny Diany.
Z kostela svatého Kryštofa v Kryštofově Údolí na Liberecku ukradl někdo osm olejomaleb Tance smrti z 18. století. Způsobená škoda přesáhla půl milionu korun, uvedla na webu krajská policejní mluvčí Iva Martínková. Policie žádá veřejnost o pomoc, informace, které by mohly vést k dopadení pachatele či pachatelů nebo informace k vypátrání odcizených obrazů je možné sdělit na linku 158 nebo na telefonu 974 466 477.
Jen málokterá rock’n’rollová postava byla v tuzemském mediálním prostředí opředená tolika mýty a vysloužila si tolik divokých interpretací jako Patti Smith, básnířka a punková kněžka newyorského undergroundu první poloviny sedmdesátých let. „Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé.“ Těmito slovy, recitovanými do jednoduchého klavírního doprovodu, začíná deska Horses. Neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, často pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci.
Který Čech se po druhé světové válce stal největší světovou celebritou ve sféře, řekněme, umělecko-společensko-intelektuální? Václav Havel určitě. Ale kdo pak? Milan Kundera? Miloš Forman? Možná je to Tom Stoppard. Sice se v Československu jen narodil, byl Angličan, který Anglii miloval, ale s léty se ke svému českému původu v myšlenkách i v díle vracel stále víc. Stoppard, jak sám říkal, žil báječný či čarovný život. Byl vtipný, okouzlující, měl šťastnou povahu.
Ve věku šestadevadesáti let zemřel nejvýznamnější americký architekt posledního půlstoletí. Frank Gehry se nebál velkých gest, v osobním ani profesním životě. Jeho dílo je doslova ztělesněním toho, co nazýváme ikonickou architekturou – v dobrém i špatném. Své návrhy komponoval jako umělec pracující v první řadě s emocemi lidí, a to tak dobře, že se stal doslova globální celebritou, kterých je v oboru jako šafránu. Vysloužil si i roli v jednom z dílů seriálu The Simpsons. „Franku Gehry, jsi génius!“
Recenze jsou ze své podstaty subjektivní disciplína, k nějaké objektivitě se lze dobrat jen stěží. Rád si představuji, že by se jí mohl blížit třeba můj názor na zpěvačku Rosalíu (nebo na Queen – absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jedné skupiny, s kníratou operní zpěvačkou, kytaristou v galoších, imbecilními skladbami a výpůjčkami z klasické hudby…). Jak je vidět na mém příkladu, i recenzent – nebo možná právě on – podléhá silným subjektivním svodům; většinou je to však způsobené láskou k hudbě, nikoli opakem.
V pražské Galerii Kodl padly nové rekordy českého výtvarného umění - obraz Čtenářka od Emila Filly se vydražil za 32,4 milionu korun a oboustranný obraz Nevěstka od Josefa Čapka za 30,6 milionu korun, čímž oba autoři dosáhli svých dosud nejvyšších cen na tuzemském trhu. Čtenářka pochází z roku 1930 a zobrazuje dívčí akt v křesle s rozevřenou knihou v ruce. Vyvolávací cena byla 11,5 milionu korun. V roce 1932 Filla obraz vystavil v pražském Mánesu při svých 50. narozeninách.
Na začátku osmdesátých let se New York otřásal hudební revolucí a vytvářel překvapivé předobrazy následující dekády. Patřil k nim vzestup hip-hopu i elektronické experimenty, stále ale poháněné punkovou energií, která se jen přesunula z legendárního klubu CBGB do klubu Mudd. V čele studiových pokusů a odklonu od punkového minimalismu stáli Talking Heads. Žádné album předtím neznělo jako Remain in Light: hutná, africkými vlivy nasáklá funková masa prokládaná exaltovanými promluvami a pronikavě vtíravými refrény zpěváka Davida Byrnea.
V požehnaném věku 88 let zemřel včera Tomáš Straussler neboli Tom Stoppard. Ta zpráva přišla později večer a vehnala krev do spánků a smutek do duše. Stoppardova smrt totiž není jen skon slavného britského dramatika – pro českou kotlinku je to další připomenutí, že ti, kteří v nedávných desetiletích rovnali naši páteř a kteří svým životem připomínali paradoxy a hnus 20. století a svou prací podtrhovali jeho ironii, jsou pryč a dál je to na nás.
Kurátorka Kristýna Jirátová (občas označovaná jako Otto M. Urban v sukni – milá lichotka!) připravila monumentální výstavu věnovanou motivům dvojnictví. Rozčlenila ji do několika tematických okruhů: víra v dvojníka, rozdvojenost a mnohočetnost osobnosti, alter ego, zrcadlo, stín a digitální dvojník. Na rozdíl od kurátorských vizí právě Otta M. Urbana není tato výstava tak temná a – bohužel – ani tak dramaturgicky sevřená. Přesto patří k nejzajímavějším počinům, s nimiž se letos GHMP představila.
Jubilejní desátý ročník nejvýznamnější české přehlídky soudobé architektury jednoznačně ovládl dětský hospic Dům pro Julii. Získal hlavní ocenění České ceny za architekturu, Cenu předsedy Senátu i Cenu veřejnosti. Letos se však mluví také o stavbě, kterou mezinárodní porota zcela opomněla. Jde o vůbec první dětský hospic v Česku, u kterého autoři svým promyšleným návrhem prokázali, že i architektura může lidem pomáhat zvládat přetěžké životní situace.
Před dvaceti lety jsem díky svému spolužáku Štěpánu Špoulovi měl šanci nahlédnout do Etnobotanické zahrady v mexickém městě Oaxaca de Juárez. A co víc, nahlíželi jsme rovnou s jedním z autorů. Alejandro de Ávila mi utkvěl v paměti jako rozvážný lysohlavý chlapík, který nám zvolna upředl před zraky příběh celého díla, které spojilo úsilí botanika a umělce. Francisco Toledo a Luis Zárate vnímali prostor a rostliny především z pohledu výtvarného.
Jako dravec sleduje krouživým pohybem svého oka myši pod sebou, tak recenzent hledá ubohou oběť, do níž by zaťal své drápy. Rád by zahlédl nějaké tučné sousto, na nějž by zaútočil, snesl by se ze svých výšin, vrazil by do něj pařáty i zoban a začal trhat, drásat, škubat, až by peří či chlupy létaly. Shlíží tedy pod sebe ze své výše, jeho orlí zrak zírá dolů na hemžení pod ním, už se chystá zvednout perutě a vytasit ostří kritické. Dlouho však otálí, máloco zdá se mu hodné jeho pozornosti, mnohokrát nechá cíl přejít, máloco vzruší jeho touhy krvelačné.
Autoportrét mexické malířky Fridy Kahlo se v newyorské aukční síni Sotheby’s ve čtvrtek večer tamního času vydražil za 54,66 milionu dolarů (1,15 miliardy Kč). Obraz nazvaný Sen (Postel) z roku 1940 se tak stal nejdražším v aukci prodaným výtvarným dílem, jehož autorkou je žena. Před aukcí se cena obrazu odhadovala na 40 až 60 milionů dolarů. Totožnost kupce nebyla zveřejněna.
Mexico City, září 1951. V baru sedí Čarostřelec. Miluje Joan. Spolu si hrají na Viléma Tella. Jenže i Čarostřelec (spisovatel William S. Burroughs) se jednoho dne utne. Moderní přepis klasické opery Čarostřelec v režii Roberta Wilsona měl premiéru v roce 1990. Inscenace slavila ohromný úspěch a od té doby se dočkala mnoha uvedení po celém světě. Nyní se konečně představí i v české premiéře v Divadle Komedie.
Portrét od rakouského malíře Gustava Klimta se při úterní aukci v New Yorku vydražil za 236,4 milionu dolarů (4,9 miliardy korun). Informovala o tom dnes agentura AFP, podle níž se obraz stal druhým nejdražším uměleckým dílem prodaným v aukci všech dob. Šest zájemců bojovalo po dobu 20 minut o Portrét Elisabeth Ledererové, který Klimt namaloval mezi lety 1914 a 1916. Dílo zobrazuje dceru Klimtova hlavního mecenáše v bílé čínské róbě na pozadí s asijsky inspirovanými motivy. Aukční síň Sotheby’s, která dražbu organizovala, totožnost kupujícího nezveřejnila.
Dílo amerického režiséra Martina Scorseseho je součástí filmového kánonu, jeho tvůrce je certifikovaný velikán. Jeho veřejný obraz je už jaksi ustálený – aktivní tvůrce, který je zároveň ztělesněním historie filmu posledního víc než půlstoletí, všeobecně respektovaný a také oblíbený. I lidé, kteří jeho dílo moc či vůbec neznají, vědí, že je to veliká postava. Jedním z mnoha potvrzení jeho statusu je i to, že o něm velká streamovací společnost (Apple TV+) nechala natočit pětidílný dokument.
Ve čtvrtek nechala radnice Prahy 1 odstranit od Stavovského divadla plastiku sochařky Anny Chromy nesoucí název Plášť svědomí. Ve skutečnosti se socha jmenovala Il Commendatore, protože byla inspirována postavou komtura z Mozartovy opery Don Giovanni, jejíž světová premiéra se uskutečnila právě ve Stavovském (tehdy Nosticově) divadle 29. října 1787. Čili pouhé čtyři roky po otevření divadla. Národní divadlo, a jeho prostřednictvím Stavovské divadlo, z někdejšího skladatelova rozhodnutí dodnes těží a láká na jeho dílo turisty z celého světa – aktuální nastudování opery je z roku 2021.
V Egyptě odstartovala nová kampaň, která vyzývá evropská muzea k navrácení řady starověkých exponátů odcizených během období evropského kolonialismu, píše deník Arab News. Iniciativa přichází krátce po otevření nového Velkého egyptského muzea. Výzvy navazují i na rozhodnutí nizozemského premiéra Dicka Schoofa, který se po summitu s egyptským prezidentem Abdalem Fattáhem Sísím zavázal vrátit Egyptu 3500 let starou kamennou hlavu z doby vlády faraona Thutmose III.
Volné seskupení malířů a sochařů – opravdu jen mužů, žena mezi nimi nebyla žádná – známé pod číselným označením 12/15 (celým názvem 12/15 Pozdě, ale přece) má v dějinách českého výtvarného umění místo jisté jako třeba Osma, Tvrdošíjní, Skupina 42 nebo Trasa. Teď se za tvorbou všech dvanácti členů skupiny v letech jejích počátků můžeme ohlédnout v příjemném prostředí bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře. Galerie Středočeského kraje (GASK) zkušeným a citlivým kurátorem, přizvala k přípravě expozice ještě další dva muže, Petra Macha a Josefa Vomáčku.
Už po uvedení filmu na festivalu v Benátkách zaznívalo, že to je dílo antifeministické, oživuje překonané stereotypy, provedením úvodních titulků a výběrem hudby k nim odkazuje ke snímkům Woodyho Allena a podobně. O Obvinění bylo víckrát napsáno, že to je „postMeToo“ film, myšleno to bylo sice většinou pejorativně, je to ale docela přesná charakteristika. Guadagninův film totiž popisuje drama svých postav způsobem, který nerespektuje konvenci příběhů dotýkajících se tématu sexuálního obtěžování a zneužívání, jež se ustavila v několika posledních letech také pod vlivem kampaně MeToo.
Nakladatelství Paseka vydá „nového“ Nabokova. Novela Pozvání na popravu v češtině sice již jednou vyšla (v roce 1990), ovšem jen jako součást společného vydání s Lužinovou obranou. Nyní se tak dočká své samostatné, opožděné premiéry a navíc – a to je možná vůbec největší lákadlo – ji tentokrát překládal Pavel Dominik, tuzemský dvorní překladatel Nabokova. Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě.
Základní způsob komunikace se světem je dívat se na něj, dívat se na něj pozorně. Jaromír Kačer to, myslím, věděl, těmito slovy by to ale asi neřekl, nebyl přítelem rádoby vznešených životních velkopravd. Jaromír Kačer se taky dívat uměl, díky tomu dokázal i vidět a viděné zaznamenat. Být kameramanem se může zdát jako velmi technická profese – všechny ty objektivy, parametry toho či onoho, světla, expozice a bůhvíco dalšího.
Poslední dny žije celý svět loupeží v Louvru. Podle francouzské policie je nepravděpodobné, že by odcizené císařské klenoty byly nalezeny. Během podobných krádeží se totiž diamanty rozřežou, drahokamy přebrousí, drahé kovy roztaví a všechno se následně prodá na černém trhu. Novinkou v případu je ale video, které natočil jeden ze svědků loupeže a zveřejnila ho francouzská televize BFMTV.
Adaptace, odpovědnost a kulturní otevřenost. To jsou hlavní sdělení letošního ročníku nejvýznamnějších slovenských cen za architekturu CE ZA AR. Ocenění, které každoročně vyzdvihuje to nejlepší z tamní architektonické produkce, letos akcentovalo téma udržitelnosti a přihlášení se k evropskému kulturnímu prostoru.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).
Vnitřní prostory jedné z nejstarších a nejvýznamnějších křesťanských staveb ve Velké Británii, Canterburské katedrály, jsou od minulého týdne pokryty ohyzdnými graffiti. Nejedná se o vandalský útok, ale o uměleckou instalaci s názvem „Slyš nás“ (anglicky „Hear Us“), která vychází – jak se dočteme v prohlášení zástupců katedrály – ze spolupráce s „marginalizovanými komunitami“ a je projektem „pandžábské, černošské a hnědé diaspory, neurodivergentních lidí a skupin LGBTQIA+“.
Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…
