Tag: umění

Články k tagu

Román avantgardního manželství

Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.

Dan Brown představí nový román z Prahy v Praze. Knihy si všiml i Netflix

Spisovatel Dan Brown v září přijede do Prahy a představí zde svůj nový román Tajemství všech tajemství. Ten se odehrává v pražské metropoli a zaobírá se místními legendami. Kniha vychází v angličtině i češtině 9. září a slibuje další napínavý, akční, konspiracemi a legendami naditý příběh profesora symbologie Roberta Langdona. Není proto ničím překvapivým, že kniha ještě ani nevyšla, ale už byla oznámena filmová adaptace v režii Netflixu.

Docent svobody

Anton Heinrich Springer (1825–1891) byl patrně nejvýznamnějším historikem umění, který kdy působil v českém hlavním městě. Jeho hvězda však zazářila na předních německých univerzitách, neboť ta pražská zamítla jeho žádost o soukromou docenturu. Protože pochyboval o možnosti češtiny stát se jazykem kultury, a tudíž se neztotožnil s programem českého národního hnutí, vysloužil si mezi obrozenci pověst odpadlíka, od Františka Palackého rovnou nálepku „českého Jidáše“. Jedním z mála, komu Springerovo „odnárodnění“ nevadilo, byl Tomáš Garrigue Masaryk.

O Věstonické venuši a Janečkových

Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.

Samotáři z Šumavy i znělka věnovaná Barťákovi

Karlovarský festival se nezadržitelně blíží do finále. Přijely poslední filmové hvězdy jako je Stellan Skarsgård, představily se i poslední filmy v Hlavní soutěži. Mezi nimi byl i dokument Miro Rema Raději zešílet v divočině. Tento poetický dokumentární snímek popisuje život jednovaječných dvojčat Ondřeje a Františka Klišíkových, kteří žijí uprostřed šumavských lesů a hájů mimo civilizaci. Už jejich příjezd na červený koberec před hotel Thermal stál za pozornost. Bylo to patřičně divoké i vtipné.

Klasika i nová krev ve Varech. Na festivalu se představil Barry Lyndon, Homolkovi i české novinky

Karlovarský festival se pomalu blíží ke svému závěru. Kromě pestré nabídky nových, soutěžních i nesoutěžních filmů přitahuje pozornost nejen svou pestrou nabídkou filmů, ale také svými událostmi, které často přesahují rámec kinematografie. Jedním z výrazných bodů letošního ročníku je uvedení starších, digitálně restaurovaných filmů, jež slouží jako připomínka známých osobností a tvůrců. Ve středu jste mohli navštívit ikonickou klasiku Stanleyho Kubricka Barryho Lyndona

Kariéra Marianne Faithfull, terapie ve skafandru, Houellebecq v divadle

Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává.

Ve Varech se představil první český viet-film, Tono Stano i bratři Cabanové

Karlovarský filmový festival není pouze o filmech, ale i o osobnostech s nimi spojených. Mezi zajímavé body vedlejšího programu patří například výstava Stars by Tono Stano, nebo Cabani 30 x Opening & Closing Ceremonies. První výstava vzdává hold filmových hvězdám, celebritám a tvůrcům, které zachytil světově uznávaný fotograf Tono Stano. Druhá výstava zase rekapituluje 30 let práce bratrů Cabanových na zahajovacích a závěrečných večerech festivalu.

Zpráva o stavu české architektury

Jubilejní desátý ročník České ceny za architekturu (ČCA) zná své nominované projekty. Pětadvacet stavebních počinů od nenápadné kapličky přes protierozní úpravy krajiny na moravském venkově po prémiový bytový development reprezentují různé podoby architektury i její dnešní témata. Je jedna zdánlivě banální otázka, při které se ale architekti a architektky zpravidla ošívají a dlouze hledají slova: Co je vlastně architektura?

Z temnoty slyšíš ten hlas, který ti říká: Do světla!

K Davidu Lynchovi se historik umění a kurátor pražské galerie DOX Otto M. Urban dostal stejně jako mnoho lidí u nás – v roce 1992, kdy tu měla premiéru jeho Zběsilost v srdci. „Prvních pět minut toho filmu mě naprosto ohromilo,“ vzpomíná. Rok 1992 byl tak trochu i rokem Lynche, krátce po revoluci byli lidé plni touhy po čemkoli novém. Do kin šel i Modrý samet a Česká televize začala vysílat Twin Peaks, Lynchova tvorba tak zasáhla celou generaci. A bylo toho hodně, co u diváků způsobovalo naprosté vytržení a okouzlení.

Karlovarský festival představil hvězdy. Do lázeňského města míří Skarsgård, Johnsonová i Sarsgaard

Karlovarský festival odtajnil filmové hvězdy, které už za pár dní přijedou do lázeňského města. Na 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se představí čtveřice hereckých osobností světového formátu. Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii převezme švédský herec Stellan Skarsgård, zatímco Vicky Kriepsová, Dakota Johnsonová a Peter Sarsgaard budou oceněni Cenou prezidenta festivalu.

Proč Tom Jones poráží Karla Gotta

Před čtrnácti dny oslavil pětaosmdesáté narozeniny velšský nezmar Tom Jones. Bylo by škoda se k nim nevrátit, když už se opožďujeme vinou mé nepozorné poznámky v kalendáři. Tom Jones si ovšem oslavu zaslouží kdykoli, protože je to skoro poslední velký zpěvák klasické éry – chlap, který umí osobitě zazpívat naprosto cokoli a který taky zpíval snad se všemi hvězdami, jež populární západní hudba dala po druhé světové válce světu. Přitom je to hvězda u nás známá málo, jelikož v dobách její největší slávy tu Zápaďáci měli utrum. Ostatně sám jsem ho pořádněji zaznamenal až v prvé půli devadesátých let, když hostoval v černošském sitcomu Fresh Prince.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Hello darkness, poťouchle škodit, Elbe

Aktuální výstava v Kunstforum Wien je věnována Antonu Corbijnovi. Narodil se v roce 1955 v Nizozemsku a během své kariéry vytvořil nespočet ikonických, většinou černobílých portrétů umělců ze světa hudby, filmu, literatury, umění a módy. Dojde na obligátní snímky Davida Bowieho, kapel Joy Division a Depeche Mode, vzpomínat se bude také na Corbijnovo působení v kultovním britském hudebním týdeníku New Musical Express (NME). K vidění je i ne tak známá série fotografií výtvarníků v jejich ateliérech (např. německý malíř Gerhard Richter).

Paní Dallowayová jde pro květiny

„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.

Evropa? Osmdesátnice, možná dementní

Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky.

Karlovarský festival odtajnil program. Šanci má i český Sbormistr, nebo Na druhé straně léta

Karlovarský festival odtajnil program Hlavní soutěže i vedlejší sekce Proxima. Tvůrci letošního ročníku představili témata, která se rozpínají od ruské agrese na Ukrajině přes zakázanou lásku až po navazování rodinných vztahů, místa jejich dějů od Afghánistánu přes Colorado až do Lisabonu. Mezi letošními kandidáty na Křišťálový glóbus je i české psychologické drama Sbormistr od Ondřeje Provazníka, nebo dokumentární portrét Raději zešílet v divočině vycházející z populární knihy.

Kohoutův hon na bestii

Romány se nečtou kvůli výročí, ani když je to výročí konce války, ale občas padnou do rukou v onen výroční čas. Tak se v těch rukou po třiceti letech od vydání může objevit román, který jeho autor psal také proto, aby pokud možno vyšel k tehdy padesátému výročí konce oné války, což samozřejmě nebyla motivace jediná a ani určující. Ale před třiceti lety ještě byla silná představa, že romány se píší i kvůli dějinám, ba jakýmsi způsobem dějiny i spolutvoří. To je dnes velmi archaická a naivní ambice, ale lze se domnívat, že jakmile se opustí, význam literatury značně utrpí a literatura se stane tím, čím dnes, lze se obávat, je: okrajovým koníčkem pro neurotiky.

Největší frajer Clint Eastwood

Včera oslavil pětadevadesáté narozeniny Clint Eastwood – muž, jehož není třeba představovat. Kdyby však někdo nevěděl: herec, režisér, producent, hudebník, ale také politik. Ve všech těchto polohách přitom vystupoval vždy suverénně, nepředvídatelně, promyšleně. Jako na režiséra na něho s úctou a láskou vzpomínají nejslavnější herci. Například Tom Hanks v jedné z britských talkshow vyprávěl, že okamžik před klapkou je na place samozřejmě chaos: „Každý někam chodí, něco přenáší, montuje, připravuje. Načež asistent režiséra začne všechny uklidňovat, režisér pak zařve ‚Akce!‘… a jde se na to.

Hádala se duše s tělem

Natálie Císařovská je filmová režisérka, dokumentaristka a scenáristka. Pochází ze skrznaskrz umělecké rodiny, její dědečkové byli Adolf Born (1930–2016) a kunsthistorik Josef Císařovský (1926–2017), rodiče jsou výtvarníci. Ona studovala režii na FAMU a také historii na FF UK, v čemž pokračovala na pařížské Sorbonně. Pro televizi natáčí sociální dokumenty na různá civilizační témata: odkládané mateřství, paliativní péče, manipulace s tělem.

Kostelnička a Jenůfa pro všechny časy

Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa, opera, dalo by se říct, pro Janáčka osudová, se po dvaceti letech vrací do pražského Národního divadla, odkud ji kdysi, na úplném začátku 20. století, z nepochopení a malosti vykázali, takže tam musela vejít až pokryta evropskou slávou. Na té měl zásadní přičinění Kafkův přítel Max Brod, který o ní nadšeně psal do německých novin a sám přeložil libreto a všemožně se o ni a Janáčka zasazoval, což tu budiž připomenuto jako příklad prospěšnosti emisarů pro kulturní export.

Zlatou palmu získal v Cannes film íránského režiséra Panahího

Zlatou palmu, hlavní cenu mezinárodního filmového festivalu ve francouzském Cannes, dnes získal film It Was Just an Accident (Byla to jen náhoda) íránského režiséra Džafara Panahího, informují tiskové agentury. Filmař byl kvůli své tvorbě několikrát zatčen a dosud naposledy byl na festivalu v Cannes osobně v roce 2003. Letošní ročník mezinárodního filmového festivalu Cannes započal již 13. května.

Do třetice

Rozvinutí původních hodnot neorenesančního paláce hudby, zachování stop Karla Pragera z devadesátých let a nová autorská vrstva empatické architektury ateliéru Lenky Míkové. Právě v takových intencích se nesou další úpravy pražského Rudolfina, které do jeho interiérů přináší živý dialog napříč epochami a styly. Postupné úpravy interiérů Rudolfina probíhají už několik let. Roku 2021 architektka Lenka Míková se svým týmem zrenovovala předsálí Dvořákovy síně a další přilehlé prostory.

Nejde pouze o sexuální boom, ale o duši devadesátek. „Byla to zlatá doba erotiky a porna“

Sudety, devadesátky, prostitutky na německých výpadovkách a obsluha nahoře bez. To jsou divoké devadesátky podle fotografa Jaroslava Kučery. Ten se ve své knize Sex po převratu navrací do bouřlivé doby, kdy se společnost vyrovnávala s nově nabytou svobodou a otevírala dříve uzavíraná a tabuizovaná témata. Kniha popisuje příběhy ze šedé zóny společně s fotografiemi, které zprostředkovávají intimní pohled na lidské tělo i duši. „V knize nejde pouze o sexuální boom v 90. letech, ale o samotnou duši devadesátek,“ říká Jaroslav Kučera v rozhovoru pro deník Echo24.

Už zase křičí a ukazuje prstem, nech kámen oživnout, temné uličky

Na nejlepším albu britské kapely Pulp panuje shoda. Different Class nemohlo vyjít v příhodnější čas, trefilo se totiž takřka přesně do vrcholu britské hudební horečky poloviny 90. let. Snoubí se v něm ryzí emoce, sarkastické postřehy a hlavně jakási těžce definovatelná citlivost k problémům, které má každý druhý, ale málokdo o nich chce mluvit: ať už je to strach ze samoty, nebo ještě větší obava z toho, co se stane, pokud budeme skutečně sami sebou. Pulp nebyli tak přehnaně oslnění vlastním intelektem jako Blur ani tak přiznaně buranští jako Oasis.

Betonové ploty – symbol naší nesmrtelnosti. Proč je u nás tolik zprzněných staveb?

Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.

Začal festival v Cannes. Robert De Niro získal cenu za celoživotní přínos, šanci má i český film Karavan

Začal jeden z největších svátků filmu na francouzské riviéře. Na slavnostním zahájení 78. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Cannes převzal v úterý večer americký herec Robert De Niro čestnou Zlatou palmu za celoživotní přínos filmu. Přehlídku na slavnostním ceremoniálu prohlásil za zahájenou americký režisér Quentin Tarantino. Festival, který potrvá až do 24. května, pak zahájil režijní debut francouzské režisérky Amélie Bonninové s titulem Jednou odejít.

Hledání harmonie

Světová výstava se po 55 letech vrátila do Ósaky. Ve zcela jiném společenském kontextu a se značně odlišným pojetím architektury. Vzhledem k dobrým česko-japonským vztahům v politické, obchodní i architektonické rovině najdeme mezi stavbami od předních světových studií také tuzemský národní pavilon. A v silné konkurenci rozhodně nijak nezaostává.

Jak se skládá portrét doby? „Poválečnou éru zastínil euforický konec války,” říká režisér

"Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost!" Česká televize si v rámci osmdesátiletého výročí od konce 2. světové války přichystala dokumentární minisérii My, budovatelé nové republiky. Třídílná televizní série ukazuje obyčejný život a budování poválečného Československa v mozaice deníkových zápisků, Režisér, scenárista a střihač Ondřej Veverka navazuje na svůj rok starý cyklus My, občané Protektorátu a znovu staví do popředí autentické deníky, dopisy a unikátní rodinné filmové záznamy.

Rád bych do papíru obtiskl své tělo

Nedávno vyšla v českém překladu kniha Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Kolankiewicz (nar. 1954) je polský divadelní antropolog a kulturolog, osobností Antonina Artauda se zabývá od svého mládí, dalo by se tedy říct, že je pro něj jeho životní prací. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy myšlenky obsažené ve sbírce esejí Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jejichž hlavním tématem je hledání takových forem divadla, které by byly lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět.