Tag: umění

Články k tagu

Tragédie malého člověka

Tragédie je velké slovo. A výraz „tragický hrdina“ asociuje nějakou velikost – není to jen člověk, který dopadne špatně. Příběh chlapíka, kterého cestou do práce zabije padající balkon, je jistě smutný, ale ne nutně tragický, tedy jednotlivce nějakým způsobem přesahující, na osudu jednotlivce odhalující nějaký neměnný rys lidského údělu obecně, jeho potenciální tragičnost, která je lidským bytostem souzena.

Další šichta pro mdlého mesiáše

Jednou z oblíbených fint soudobého, ironií přesyceného dyškurzu je jakási preemptivní (sebe)kritika. Autor, dejme tomu, napíše něco přepjatě patetického, naváže na to ale konstatováním, že si je toho přepjatého patosu dobře vědom, třeba si z něj udělá i trochu legraci. Má se za to, že se tak neutralizuje, zbezvýznamní kritika toho přepjatého patosu a jiných podobným způsobem „ošetřených“ selhání a nedostatků.

Od protoplanety do krystalické současnosti

Výstava je autorským a zároveň kurátorským dílem Jana Dotřela, umělce a kurátora výstavního prostoru pražské galerie Kvalitář. Koncept, který vznikal dva roky, vychází z jeho dlouhodobého zaujetí propojením vědy a umění. Jeho fotografie a konceptuální objekty ilustrují chemické prvky a biologické procesy, ze kterých začal vznikat první život a následně se na planetě Zemi vyvinul. Jan Dotřel tyto fotografie vždy komponuje reálným způsobem, tedy bez techniky retuše či digitální montáže.

Zemřel básník Karel Šiktanc. Psal téměř 70 let

Ve věku 93 let dnes zemřel básník, novinář, spisovatel a překladatel Karel Šiktanc. Uvedla to Česká televize. Katedra české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity na sociálních sítích uvedla, že „zemřel jeden z posledních velkých básníků 20. a zcela jistě též 21. století, kdy bylo i mezi všemi generacemi nutné sledovat jeho stále výjimečně přítomný hlas“. Psát začínal ještě v 50. letech, jeho počátky byly spjaté s komunismem, za normalizace ho ale režim pronásledoval a jeho sbírky vycházely jen v samizdatu a v zahraničí.

Architekt písmen

Jedním z velkých obdivovatelů architektury, typografie a minimalismu je umělec používající pseudonym Zeb One. Tuto přezdívku uplatňuje ve své tvorbě už od svých writerských začátků, kdy jako teenager maloval na ulicích a piloval své jméno sprejem na fasádách. Writer, téměř až s inženýrským přístupem k malbě buduje na svých plátnech geometrickými tvary a zjednodušením znaků prostorové objekty, které zdánlivě připomínají architekturu či městský prostor.

Pomsta talentovaného podvodníka

Han van Meegeren byl nejslavnější padělatel moderní doby, svým způsobem hvězda a fenomén. On byl autorem onoho díla, které tak vychválil starý profesor, v té době ředitel Mauritshuisu v Haagu, jedné ze slovutných institucí, jež okamžitě po zázračně objevném díle zatoužila. Obrazů tajemného Vermeera není mnoho a pro Holanďany to byl národní svátek, když se objevil nový. Každý Vermeer je zážitek, jak dokazuje i probíhající výstava v Drážďanech. Tam jsou nejspíš praví…

Sociální sutě a jiné příběhy 21. století

Videoart či videoobjekty už nejsou v dnešním galerijním světě neobvyklou součástí, v soukromých sbírkách už jsou trochu vzácnější, nicméně jejich instalace ve veřejném prostoru či v architektuře mají u veřejnosti čím dál větší oblibu. Vzpomeňme Signal festival, který je průkopníkem nejen světelných a kinetických instalací, ale často vyzývá umělce s přesahem do videa, animace, mappingu atp.

Prohlídka ledničky po čtyřiceti letech

Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“.

Činoherní klub musel stáhnout hru kvůli podmínce autora. Nemají černošského herce

Pražský Činoherní klub byl donucen stáhnout inscenaci hry Martina McDonagha Ujetá ruka. Držitel licence totiž zakázal, aby postavu černošské postavy hrál běloch. Konkrétně ji ve zmíněném zpracování nyní hrál známý herec Ondřej Sokol, který je zároveň režisérem představení. Činoherní klub uvedl, že požadavek držitelů autorských práv není schopen splnit a nechápe, proč na něm s ohledem na kulturní kontext autor trvá.

Proč se Odysseus vlastně vracel?

Na začátku Kunderova románu Nevědění je otázka Francouzky Sylvie, kterou položí své přítelkyni, české emigrantce Ireně. Zní: „Co tady ještě děláš?“ Irena odpoví otázkou: „A kde bych měla být?“ a Sylvie: „Doma!“ Irena: „Chceš říct, že tady už nejsem doma?“ Žije přece už dlouho ve Francii, stejně jako autor tohoto dialogu. Co po ní ta Sylvie chce? Má se vrátit tam, kde se mezitím toho tolik změnilo?

Sbohem, Meky. Na rozloučení s Miroslavem Žbirkou přišla i slovenská prezidentka Čaputová

Miroslava Žbirku v pátek ve strašnickém krematoriu v Praze na poslední cestu doprovodily slzy přítomných, dlouhý potlesk a písně jeho oblíbených skupin The Beatles a The Kinks. Piety se za velkého zájmu médií účastnila rodina, blízcí přátelé a pozvaní hosté, mezi nimi slovenská prezidentka Zuzana Čaputová se svým partnerem. Dorazil také český premiér Andrej Babiš. Na místě bylo několik stovek lidí, řada z nich dorazila s bílými růžemi jako odkaz na Žbirkův hit Biely kvet.

Příběhy krajiny hrdé a pusté

Cestování krajinou a její zachycování v plenéru patřilo k oblíbeným tématům převážně 18. a 19. století a proslavilo velké množství krajinářů, kteří jsou dodnes obdivovaní pro svou dokonalou zobrazivost viděného nebo pro romantizující či realistické příběhy v krajině zaznamenané. Julius Mařák, Otakar Lebeda, Antonín Slavíček, František Kaván, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, Josef Mánes, Josef Váchal, v zahraničí Camille Corot, William Turner, August Bedřich Piepenhagen, Caspar David Friedrich a mnozí další dodnes rezonují v mnoha sbírkách a výstavních síních.

Vyvolávání obrazu

Očekávání od uměleckého díla, které si pořizujeme do svého soukromí, bývá často pochopitelně vysoké. Dalo by se říci, že na ně sběratelé mají často stejně vysoké nároky jako na partnera, se kterým své prostory obývají. U umění hodnotí nejen první dojem, myšlenku, řemeslnou dovednost, nejednoznačnost, která překvapuje, a vrstevnatost, která neomrzí, a zároveň požadují, aby dílo jejich životní prostor zdobilo, aby se na něj s radostí dívali jako do ohně třeba s otevřenou lahví dobrého vína v dobré společnosti.

Hádka o Radostný den

Byl krásný a radostný den v totalitním státě, 2. dubna 1981. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák otvíral Palác kultury, ve kterém se čtyři dny nato konal XVI. sjezd KSČ. Před novou budovou stála na vysokém granitovém pylonu pětimetrová socha národního umělce Jana Hány (1927–1994) Radostný den. Typické dílo ve stylu normalizačního socialistického realismu. V roce 1995 se Pakul přejmenoval na Kongresové centrum a v roce 1998 byla socha odstraněna.

Progresivisté zjistili, že v Londýně je dvakrát více soch zvířat než žen. Khan to bude napravovat

V Londýně je dvakrát více soch zvířat než známých žen. Vyplývá to ze studie, o které informoval list The Guardian. Starosta města Sadiq Khan oznámil, že nechá vytvořit nový městský fond, v němž bude k dispozici jeden milion liber (30 milionů korun) a který má podpořit rozmanitost veřejných prostranství v britské metropoli. Z výzkumu vyplývá, že zhruba 20,5 procenta z přibližně 1500 londýnských soch je věnováno známým mužům a pouhá čtyři procenta známým ženám.

Memento mori a Mr. Spray

Dnes už se nikdo nepozastaví nad tím, že v galeriích a v mnoha soukromých interiérech najdete umění, které má pouliční kořeny. Živelné psaní tagů, jakýchsi streetartových podpisů či přezdívek převážně nečeských jmen, zkratek a čísel, které často působí jako záhadné a nečitelné šifry, se stalo nezřídka začátkem umělecké tvorby, jež se v čase rozvinula buď v malování tzv. pieců, tedy větších prostorových jmen, či později muralů, abstrakcí, textů a fantazií.

Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Ve Vídni není možné minout se s Egonem Schielem, i kdyby se o to člověk snažil sebevíc. Chodec jde po Karlově náměstí (Karlsplatz) a už stojí před nedávno zrekonstruovaným Domem umělců, Künstlerhaus, příkladnou budovou z roku 1865, tedy z velkolepých časů Vídně, kdy se budovala Okružní třída, po níž pak nakráčela do města moderna. Před dvěma lety v tom domě zahájila svůj provoz „druhá scéna“ slavné Albertiny, galerie Albertina modern.

Madona z krabice

Umělci se často potýkají se snahou o maximální autenticitu, nalezení nové umělecké cesty, neobvyklé formy, druhu sdělení, originálního podání myšlenky, aby se tak odlišili od ostatních autorů, vybudovali si vlastní výraz a rozpoznatelnost. Vědomé definování takového osobitého autorského rukopisu a jeho postupný vývoj je jedna z cest, jak vystoupit z řady ostatních umělců a zaujmout veřejnost.

Panenka a Brikcius: prvotřídní událost společenské Vídně

Toto bude očitá zpráva ze společenského života vídeňského. Týká se však i společenského života pražského, ba všečeského, který byl kdysi s tím vídeňským úzce spjat, což nebylo tomu pražskému, a tedy i všečeskému na škodu. Tak tedy na starovídeňské ulici Herrengasse čili Panské mohli minulý týden ve čtvrtek náhodní chodci vidět skrz okna Českého centra, jež tam léta sídlí, zvláštní úkaz.

Obrazy rozsypané do střepů

Malířka a ilustrátorka knih pro děti Anna Neborová v posledních letech věnuje pozornost zdánlivě obyčejným předmětům, jako jsou misky v jejím ateliéru, dětské hračky nebo oblečení. Osobitým způsobem ale na plátně posouvá jejich význam. Obrazy, které do 1. září vystavovala v pražské Trafo Gallery, zachycují také české umělecké sklo 20. století nebo všední atributy ženskosti, jako jsou stuhy, korálky či spodní prádlo.

Noční vidění Eriky Bornové

V paláci Colloredo-Mansfeldském na Starém Městě pořádá Galerie hl. města Prahy výstavy, které většinou dobře zapadají do malebně omšelé atmosféry toho barokního skvostu hned u Karlova mostu. Interiéry paláce jsou dávno vyklizené, ale zůstaly tam na stěnách krásné tapisérie, kachlová kamna a sem tam odkryté malby naznačují, jak kouzelné to bývalo místo: mimochodem v tanečním sále natáčel Forman významné scény Amadea.

Beethoven taky musel do Vídně

Výsledkem toho rozhovoru byla pro jeho autora výprava do Ostravy, kam přijel v sobotu (28. 8.) na závěrečný koncert festivalu nové a experimentální hudby Ostravské dny. Dojmy z koncertu v něm ještě teď rezonují a všem, kteří se tzv. soudobé vážné hudby bojí, doporučuje: Zkuste to! U zrodu toho festivalu byl výjimečný muž naplněný energií a vůlí něco lidem přinést, něco jim nabídnout. Třeba krásu z nezvyklého a nevšedního, ze současné hudby. Jmenuje se Petr Kotík.

Mluvit velšsky je rasistické, rozhodla velšská rada pro umění

Velšská rada pro umění je rasistická a přiklání se k ideologii bělošské nadvlády. K takovému závěru došel posudek, který si rada sama zaplatila. Podle Antirasistické unie velšského umění se rasismus projevuje například tím, že rada pro umění vyžaduje po svých pracovnících znalost velšštiny. Informuje o tom server Daily Mail. Povinnost velšštinu ovládat se u pracovníků každoročně zajišťuje „vlastním hodnocením“. Problém se má týkat i organizace Národní muzea Walesu, která je s radou úzce spjatá.

Příběh šílenství současného světa, olympijské Tokio včera a dnes, festival rozezní Kutnou Horu

Douglas Murray vysvětluje problémy, které se objevily v západním světě jako důsledek ztráty smyslu lidské existence. Vznikla utopická ideologie společenské spravedlnosti, jež ovládla veřejný diskurz a stala se novou státní legitimitou. Je však zmatená a absurdní, a tak vede doslova k masovému šílenství.

To málo, co se dá říct o umění

Od cyklu s názvem Malujeme s Johnem by jeden čekal a), že v něm bude vystupovat nějaký John, a b), že bude malovat a zasvěcovat diváky do nějakých fíglů svého řemesla, motivovat je, aby třeba zkusili něco namalovat sami. Dokumentární minisérie toho jména splňuje podmínku a, na bod b však rezignuje až okázalým způsobem. Ukazuje sice malujícího Johna, o procesu malování a jeho výsledcích ale nepadne ani slovo, jakkoli se v ní mluví docela hodně.

Zpověď kajícného opičáka

Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.

Památku na mrtvého Floyda zničil blesk. Vandalismus, nebo boží zásah, odmítá autor

Zeď s rozsáhlou malbou na počest mrtvého Afroameričana George Floyda v americkém Ohiu už nestojí. Podle svědků do ní uhodil blesk a následkem toho se zhroutila. Z malby tak zbyly jen zbytky, jinak je vidět pouze holé zdivo. Autor díla David Ross však odmítá zásah blesku a tvrdí, že poničená zeď je výsledkem buď vandalství, nebo „božího zásahu“. Město Toledo už s umělcem jedná o obnově zdi.

Písně k letním tripům

Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti.