Adaptace, odpovědnost a kulturní otevřenost. To jsou hlavní sdělení letošního ročníku nejvýznamnějších slovenských cen za architekturu CE ZA AR. Ocenění, které každoročně vyzdvihuje to nejlepší z tamní architektonické produkce, letos akcentovalo téma udržitelnosti a přihlášení se k evropskému kulturnímu prostoru.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015).
Vnitřní prostory jedné z nejstarších a nejvýznamnějších křesťanských staveb ve Velké Británii, Canterburské katedrály, jsou od minulého týdne pokryty ohyzdnými graffiti. Nejedná se o vandalský útok, ale o uměleckou instalaci s názvem „Slyš nás“ (anglicky „Hear Us“), která vychází – jak se dočteme v prohlášení zástupců katedrály – ze spolupráce s „marginalizovanými komunitami“ a je projektem „pandžábské, černošské a hnědé diaspory, neurodivergentních lidí a skupin LGBTQIA+“.
Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa…
Jen pár kroků od Pražského hradu se bez velké pozornosti otevřelo jedno mimořádné místo, kde byly po staletí slyšet jen kroky sester v klauzuře. Ticho z něj ale přesto nezmizelo – stále zůstává jednou z nejvyšších hodnot kláštera bosých karmelitánů pod novým názvem Fortna, kde se bratři dnes potkávají také s veřejností při meditacích i několikadenních pobytech v tichu. Součástí proměny kláštera jsou také dvě nové zahrady, které zhmotňují duchovní rozměr řádu a propojují jej s praktickým denním životem.
Zemřel slavný americký herec Robert Redford, bylo mu osmdesát devět let. Jeho skon přivedl mnoho lidí k reminiscencím na setkání s ním. Poštěstilo se to i jednomu mému kamarádovi na karlovarském festivalu v roce 2005. Dali se tam na baru do řeči se sympatickou Američankou, ta za chvilku zamávala směrem ke vchodu a radostně zvolala: „Hele, táta!“ Po několika vteřinách se k nim připojil Robert Redford. Kamarád na tu situaci zareagoval naprosto normálním způsobem – ztuhnul a nebyl mocen slova. Redford se k němu obrátil a velmi rychle a dalo by se říct zkušeně ho rozmluvil. Z toho vyplývá dvojí.
Na nové desce Davida Byrnea je písnička My Apartment Is My Friend (Můj byt je můj přítel), nasládlou ironií cinknuté vyznání lásky k místu, kde člověk prožil dlouhý čas, bylo svědkem jeho euforie, zmatků, hanby i těch nejtemnějších momentů, sdílelo s ním i všechno to, o čem jiným lidem nikdy neřekl. Kdybych zkusil popsat nějaký svůj imaginární byt, prostor, v němž se odehrává můj vnitřní život, zařízený starými známými věcmi, z nichž člověk vnímá jakousi uklidňující kontinuitu a jednou za čas k nim třeba přidá něco nového, viděl bych v něm i stopu Davida Byrnea a jeho hudby.
Na zdi budovy Royal Courts of Justice v Londýně se v pondělí ráno objevilo nové dílo tajemného streetartového umělce Banksyho. Obraz zachycuje soudce, který soudcovským kladívkem útočí na demonstranta ležícího na zemi. Na zdi však dlouho nevydrželo, když ho pracovníci ostrahy zakryli, argumentovali ochranou historické památky. Graffiti reaguje pravděpodobně na víkendové demonstrace proti zákazu organizace Palestine Action, kterou britská vláda zařadila na seznam teroristických organizací.
Čerstvě otevřené muzeum přináší do turisticky nejvytíženějšího města republiky, které žije především ze své dávné historie, záblesk něčeho nového, autentického a zároveň soudobého. Kromě samotné světově unikátní sbírky překrásných ilustrací dětského světa zaujme také architektonicko-designové řešení expozic, které popírá mantru, že méně je více. Jak vhodně, citlivě a zároveň moderně doplnit historické prostory a interiéry, je časté dilema všech architektů a designérů.
Americký písničkář Christopher Owens se narodil do rodiny náboženských fanatiků – vyrůstal v komunitě, kde byla zakázána televize i rádio, a s populární hudbou se během dospívání prakticky nesetkal. Možná právě proto na něj později zapůsobila tak drtivě. Klišé, že hudba někomu zachránila život, je v jeho případě skutečně pravdivé. Po deseti letech tvůrčího mlčení (ach ty drogy!) se loni vrátil ke skládání a jeho comebacková deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair patřila k nejlepším nahrávkám roku.
Koncert Melbournského symfonického orchestru, který byl součástí tradičního festivalu klasické hudby BBC Proms v Londýně, v pátek večer narušili propalestinští aktivisté. BBC o tom informuje na svých internetových stránkách. Orchestr musel koncert, který se konal v síni Royal Albert Hall, přerušit krátce po jeho začátku. Nucená přestávka trvala déle než deset minut. Za protestem stála skupina nazvaná Židovští umělci pro Palestinu, která se označuje za uskupení "protisionistických židovských spisovatelů a umělců"
Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…
V Benátkách začal letošní ročník filmového festivalu. V hlavní soutěžní kategorii se představí 21 filmů, premiéru dnes měl nový snímek italského režiséra Paola Sorrentina. Zlatého lva za celoživotní dílo dostal německý režisér Werner Herzog. Premiéru má později večer film Otec režisérky Terezy Nvotové, který vznikl v české koprodukci. Herzoga pořadatelé při předání ceny označili za "posledního velkého dědice německého romantismu".
Americký hudebník Cass McCombs (nar. 1977) vydal nové album. Interior Live Oak je nahrávka spojená se severní Kalifornií (už sám název odkazuje k odolnému stálezelenému dubu, kterému se daří v podhůří pohoří Sierra Nevada) a nese dvě hlavní zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Začněme tou dobrou: jde o nejlepší desku jeho kariéry. Pokud ho neznáte (a skoro nikdo ho nezná), není třeba dohánět poslech deseti předchozích. Špatná zpráva je, že je téměř nemožné popsat, co tenhle chlap vlastně dělá.
Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.
Už zítra ožije statek ve Všeticích hudebním festivalem Krásný ztráty Live 2025 v režii Michala Prokopa. Ten zde oslaví své 79. narozeniny i lásku ke komorní hudební scéně. Festival opět láká do malebného prostředí venkovského statku ve Všeticích, kde se uskuteční jedinečné setkání fanoušků živé hudby s předními jmény české i slovenské scény (Janek Ledecký, Jana Kirschner, Václav Koubek, J.A.R., atd.). V sobotu pak návštěvníci budou moci navštívit i živé natáčení podcastu Hej, Slované, nebo Echosalon
Hudebně nemusí být Black Sabbath po chuti každému, ale jedno je nepopiratelné: šlo o kapelu, která vznikla takzvaně „odspodu“. Na počátku 70. let byl rock spíš intelektuální záležitostí – Ozzy Osbourne a Tony Iommi však pocházeli ze skutečných dělnických poměrů. Existují dnes vůbec nějaké dělnické kapely? Bohužel ne – a stav současné rockové hudby tomu odpovídá. Všechno je vyčištěné, uhlazené, bez sebemenší známky nebezpečí. V době, která tak ráda adoruje průměrnost, by Black Sabbath působili jako zjevení stejně jako před pětapadesáti lety.
Turínské plátno, o němž věřící po staletí tvrdili, že sloužilo jako pohřební roucho Ježíše Krista, podle nové vědecké studie ve skutečnosti nikdy nepokrylo lidské tělo. Výzkum publikovaný v odborném časopise Archaeometry uvádí, že obraz na plátně spíše vznikl otiskem nízkého reliéfu, tedy sochařského modelu. Informoval o tom server New York Post. Digitální designér Cicero Moraes, který vedl výzkum, vytvořil pomocí 3D modelování simulaci toho, jak by se plátno obtisklo na lidské tělo.
Blýská se na lepší časy české kinematografie? Možná ano. Tuzemští mladí filmaři z Písku a FAMU se dostali do semifinále studentských Oscarů. Akademie filmového umění a věd oznámila na svých internetových stránkách filmy, které byly vybrány do finále prestižní soutěže Student Academy Awards 2025. Do semifinále se mezi 28 snímků z devíti zemí a 26 filmových škol probojoval i hraný snímek Smrt žije a animák Vlček.
Sedíme na verandě domu Luďka Veleho v Chotyni, přímo naproti vykukuje kulatá věž hradu Grabštejn. Ten byl v hrozném stavu, avšak Luděk Vele mu pomohl se z toho dostat. Mohutně znělý hlas operního pěvce už k hradu vlastně patří. S tím by jistě souhlasil Grabštejn - a souhlasí s tím i Luděk Vele.
Pokud máte rádi barda amerického písničkářství Neila Younga nebo neodolatelný patos Arta Garfunkela, je tu určitá pravděpodobnost, že by se vám mohl líbit i Cory Hanson. Už obal jeho nové desky působí dojmem, jako by vyšla kdysi dávno – a s jeho hudbou to není o moc „lepší“. Jeden z vrcholů desky, píseň On The Rocks, zní, jako by z hrobu povstal sám legendární Gram Parsons. Když napnete sluch, uslyšíte úsporný songwriting Boba Dylana z období Pat Garrett & Billy the Kid, a dokonce i Eltona Johna z jeho country desky Tumbleweed Connection.
Podtitul knihy zní: Veškerá lidská moudrost v jediné knize. Na debutový román to tedy rozhodně není malé sousto. Ocitáme se ve Francii roku 1685. Král Slunce – Ludvík XIV. – prosazuje katolicismus jako jediné povolené náboženství. Pravověrní hugenoti proto prchají do Nizozemí v naději, že tam naleznou novou vlast. Jejich exodus sleduje z oken kočáru skupina svérázných cestovatelů: vděčná kurtizána Veronika, úzkostlivý alchymista Markýz, světácký filantrop de Berle a němý kočí Gauche se svým věrným psem.
Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.
Spisovatel Dan Brown v září přijede do Prahy a představí zde svůj nový román Tajemství všech tajemství. Ten se odehrává v pražské metropoli a zaobírá se místními legendami. Kniha vychází v angličtině i češtině 9. září a slibuje další napínavý, akční, konspiracemi a legendami naditý příběh profesora symbologie Roberta Langdona. Není proto ničím překvapivým, že kniha ještě ani nevyšla, ale už byla oznámena filmová adaptace v režii Netflixu.
Anton Heinrich Springer (1825–1891) byl patrně nejvýznamnějším historikem umění, který kdy působil v českém hlavním městě. Jeho hvězda však zazářila na předních německých univerzitách, neboť ta pražská zamítla jeho žádost o soukromou docenturu. Protože pochyboval o možnosti češtiny stát se jazykem kultury, a tudíž se neztotožnil s programem českého národního hnutí, vysloužil si mezi obrozenci pověst odpadlíka, od Františka Palackého rovnou nálepku „českého Jidáše“. Jedním z mála, komu Springerovo „odnárodnění“ nevadilo, byl Tomáš Garrigue Masaryk.
Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.
Karlovarský festival se nezadržitelně blíží do finále. Přijely poslední filmové hvězdy jako je Stellan Skarsgård, představily se i poslední filmy v Hlavní soutěži. Mezi nimi byl i dokument Miro Rema Raději zešílet v divočině. Tento poetický dokumentární snímek popisuje život jednovaječných dvojčat Ondřeje a Františka Klišíkových, kteří žijí uprostřed šumavských lesů a hájů mimo civilizaci. Už jejich příjezd na červený koberec před hotel Thermal stál za pozornost. Bylo to patřičně divoké i vtipné.
Karlovarský festival se pomalu blíží ke svému závěru. Kromě pestré nabídky nových, soutěžních i nesoutěžních filmů přitahuje pozornost nejen svou pestrou nabídkou filmů, ale také svými událostmi, které často přesahují rámec kinematografie. Jedním z výrazných bodů letošního ročníku je uvedení starších, digitálně restaurovaných filmů, jež slouží jako připomínka známých osobností a tvůrců. Ve středu jste mohli navštívit ikonickou klasiku Stanleyho Kubricka Barryho Lyndona
Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává.
