Po Ukrajině a Blízkém východě je potencionálním třetím ohniskem napětí jihovýchodní Asie a Pacifik, kde na sebe narážejí americké a čínské zájmy. Pro někoho možná překvapivě americkým spojencem proti Číně je komunistický Vietnam. O lidskoprávní situaci ve Vietnamu a mezinárodním kontextu vypráví vietnamský disident Nguyễn Tiến Trun.
Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.
Články o tom, jak se někdo zapletl s StB, jsou stále ještě vydatným soustem pro mnohé pamětníky – i nepamětníky, kterých bude již pomalu většina. Dalo by se možná mluvit o posledním pachovém signálu, který dávná mrtvola onoho režimu je ještě schopna ze svého hrobu vyslat. Pro mnohé to jsou přitažlivé zápachy a nemohou jim odolat. Před pár dny jeden takový článek vyšel, byl o „šokujícím a zraňujícím“ odhalení významného filozofa Zdeňka Kratochvíla, profesora Přírodovědecké fakulty UK, předlistopadového účastníka poloilegálních i ilegálních aktivit.
Cenzura byla v roce 1968 původně zrušena proto, aby novináři mohli psát o stalinistické minulosti prezidenta Novotného, jehož potřebovalo nové vedení KSČ zdiskreditovat. Jenže pak se to celé trochu zvrhlo…
Stát by mohl odškodnit lidi, které komunistický režim nutil k opuštění země nebo je šikanoval prostřednictvím takzvaného ochranného dohledu. Kabinet ve středu schválil dva zákony, podle nichž by se takto perzekvovaní lidé měli dočkat jednorázového odškodnění částkou 100 000 korun. O schválení informovala ministerstva spravedlnosti a vnitra. Odhady dopadů na rozpočet se pohybují v rozmezí 17 až 283 milionů korun.
Sdělení Petra Fialy o tom, že pod jeho vedením budeme mít platy jako v Německu, se zařadilo do českého národního folkloru a slyšel jsem už nejedno přirovnání ke slavnému Jakešovu projevu z Červeného Hrádku. Upřímně si myslím, že toto přirovnání je nefér – k Jakešovi. On byl sice nevzdělanec, a proto jeho projev obsahoval několik blekotavých „perel“, kterým se smál celý národ, ale když se člověk podívá na celý jeho text a odmyslí si humpolácký tón, jde řada těch poznámek zcela k věci. Dá se říci, že Milouš Jakeš léta Páně 1989 jakž takž chápal hloubku marasmu, ve kterém se tehdejší Československo nacházelo.
Pětatřicet let od 17. listopadu 1989 znamená pětatřicet 17. listopadů, kdy se připomínal hrdinný průvod studentů Prahou. Posledních deset let, ale možná i déle, buď od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!), nebo nejpozději od roku 2014 (Červená karta pro Zemana), se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Za „vzpomínkový průmysl“ do Salonu Echa dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. Sestavu doplňuje influencer a youtuber Jan Špaček.
Na Národní třídu dorazil už i šéf hnutí ANO Andrej Babiš a jeho pravá ruka Karel Havlíček. Z davu se ozval silný pískot a skandování "Hanba!" či "Babiše do koše!" Máte tu hezkou společnost, komentoval Babiš. Na síti X už dnes uvedl, že lidé, kteří se dnes označují za jediné demokraty a elitu, používají stejné metody jako komunisté před listopadem 1989. "Společnost jen straší, přitom jim jde jen o jejich koryta," napsal při příležitosti 17. listopadu Babiš, který byl za normalizace členem KSČ.
Byli 17. listopadu 1989 v průvodu nějací estébáci? Spousta lidí se domnívá, že ano. Podle předběžných závěrů jedné z analýz ji možná i částečně řídili. To si ale nemyslí Robert Šimarek. Ten se protikomunistických demonstrací účastnil a svůj podíl měl pak i na kříšení zdecimované sociální demokracie.
Uplynulo třicet pět let od sametové revoluce a dnes stejně jako v mnoha předešlých letech se ukazuje, že je to jediný státotvorný a občanský svátek v průběhu českého roku, který společnost přijala plně za svůj. O jehož konsekvencích a významu nepřemýšlí, nýbrž který radostně a účastně prožívá. To samozřejmě znamená, že k oslavám patří také nějaká dávka kýče, jemuž se oslavenci neváhají oddat. I to je v pořádku. Ale jako by se celé oslavování zužovalo jenom na Prahu a Národní třídu – jako by to byl svátek enormně pragocentrický. Asi logicky, protože v Praze všecko začalo. A jako by to byl svátek především jedné generace, té nyní prostřední, tehdy studentské.
Ani 35 let od pádu komunistického režimu není podrobně zmapováno, kolik přesně prošlo Komunistickou stranou Československa členů. Ředitel Muzea paměti XX. století - historik Petr Blažek číslo odhaduje na šest milionů lidí za celou dobu trvání strany. Za první republiky přitom masová nebyla, spíše naopak. To, že komunistický režim zažilo několika generací, přineslo závažnější dědictví než období okupace. Blažek to uvedl v dnešním úvodu třídenní vědecké konference na téma (Ne)vyrovnání se s komunistickou minulostí.
Za dobu služby či funkce v někdejším komunistickém režimu má snížený důchod 177 lidí. V průměru se prominentům předlistopadové éry pobíraná částka krátila o 1473 korun. Naopak zvýšenou penzi vyplácí Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) zatím 430 disidentkám a disidentům. Kvůli věznění, emigraci či nemožnosti pracovat měli nízký důchod, v průměru se jim dorovnal o 4400 korun. Na tiskové konferenci to v pondělí oznámil ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL).
Řada politických hráčů se snaží přeformátovat českou politiku. Ruku v ruce s tím jdou jejich pokusy ukrást slovům obsahový význam, což umožňuje zatemnit skutečné cíle. V jakém prostoru se odehrává česká politika? Hlavní politické konflikty se stále odehrávají na horizontální ose pravice–levice. Tyto spory se týkají sociálně-ekonomických témat. Tedy míry přerozdělování, zdanění, zadlužení státu, jsou to spory o rozsah státních intervencí do ekonomiky atd. Tradiční pravice je pro menší a štíhlejší stát, s nižšími daněmi a rozumnou mírou regulací. Česká levice se vyprofilovala jako protiklad k těmto hodnotám
Téma této debaty je naprosto nekonfliktní, budeme se bavit o budoucnosti levice. „Krizi levice sledujeme vlastně všude, nejen v Česku. A řekla bych, že je to dáno tím, že sociálnědemokratické strany se od začátku hodně koncentrovaly na socioekonomická témata, zatímco ta kulturní, o kterých se dnes hodně mluví, zůstávala v pozadí,“ myslí si politoložka Kateřina Smejkalová. Budeme tedy debatovat!
Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Program a vstupenky naleznete na stránkách kina Atlas. Historik Petr Blažek, ředitel Muzea paměti XX. století, v rozhovoru přibližuje, jakou transformací si festival během let prošel a proč je důležité si připomínat události roku 1989.
Stát se chystá napravit některé dosud neodškodněné křivdy, které zažili disidenti během komunistického režimu. Postarat se o to mají hned dva návrhy, podle nichž by Česko mohlo jednorázově finančně odškodnit lidi postižené tzv. ochranným dohledem nebo vynuceným odchodem do zahraničí. Právní rámec pro kompenzace pochází z pera resortů spravedlnosti a vnitra.
Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.
Maďarský premiér Viktor Orbán dnes při příležitosti 68. výročí protikomunistického povstání vyzval Maďary, aby čelili Bruselu tak, jako v roce 1956 čelili Sovětské armádě. Stalo se tak poté, co v průzkumu veřejného mínění Orbánovu stranu Fidesz poprvé od roku 2010 předstihlo opoziční uskupení TISZA Pétera Magyara.
Pokud jste ten film ještě neviděli, určitě jste o něm slyšeli. Amerikánka vtrhla po extatickém premiérovém týdnu do kin a vyráží i na mezinárodní kolbiště. Její protagonistka už zdolala dětský domov, pěstounskou péči i pasťák – to vše v době, kdy proti ní stál i totalitní režim tehdejšího Československa. Vizuálně a obsahově výjimečný, důležitý film Amerikánka o jedné cestě za svobodným dospělým životem přivedl na svět režisér Viktor Tauš. Jeho Amerikánku přímo inspirovala dívka, kterou potkal v 90. letech na ulici.
Za to, že svou činností rozložili kapelu Pražský výběr a zavinili zákaz jejich veřejného vystupování, dostali bývalí příslušníci Státní bezpečnosti (StB) Jiří Karásek a Václav Sklenář dvouleté podmíněné a peněžité tresty. Muži uzavřeli se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu, kterou v pondělí soud schválil.
Koalice Stačilo! pod vedením KSČM nabízí ve svém e-shopu trička se srpem a kladivem nebo s Vladimirem Iljičem Leninem. Ve stejném e-shopu lze koupit i propagační trička přímo koalice Stačilo! a také KSČM. Nabízet portréty zrádců a masových vrahů je stejně odporné, jako nabízet zboží s podobiznami nacistů, uvedl například ministr kultury Martin Baxa (ODS).
Do boje o americkou cenu Oscar vybrali členové České filmové a televizní akademie (ČFTA) v kategorii Nejlepší zahraniční film snímek Vlny scenáristy a režiséra Jiřího Mádla. Film je inspirován skutečným příběhem skupiny novinářů mezinárodní redakce Československého rozhlasu a jejich odhodláním přinášet nezávislé zprávy za každou cenu.
V leckteré soukromé knihovně asi dodnes straší dvousvazkové Politické dějiny světa v datech, kolektivní práce českých historiků dovedená od starověku až do roku 1973 a vydaná v roce 1980. Je to výmluvná vizitka české marxistické historiografie z let sovětské okupace. Nebyl by důvod lézt pro ni po žebříčku k regálu až u stropu, sfoukávat z ní prach a listovat 1825 neilustrovanými stránkami – nebýt toho, že vedoucím čtrnáctičlenného týmu, který ji sepsal, byl Miroslav Hroch, jenž se teď ohlíží za svou kariérou ve Vzpomínkách (podtitul) nazvaných nepřiléhavě Jak jsem to tenkrát viděl.
Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“ Nemálo pamětníků jeho slova zaznamenalo s pobaveným či pobouřeným údivem. Michal David jako bojovník proti režimu.
Nejdřív odchod otce zakladatele Jiřího Kadeřávka kvůli tomu, že se strana obrátila proti svým původním ideálům. Potom odstranění výrazného Mikuláše Ferjenčíka. A jako by pirátských vnitřních sporů nebylo dost, nakonec přišla samozvaná komunistka Jana Michailidu, která se krátce před krajskými volbami rozhodla skrze mediální kampaň vyrazit do boje s alkoholem, a oznámila lidem, že jim Piráti plánují brzy zdražit pivo a omezit jeho prodej.
Zemřel Karel Sýs, básník komunistického režimu, jeden z těch, kteří se po normalizačních čistkách dostali k veslu. Jako šéfredaktor prakticky jediného literárního časopisu Kmen v tehdejších podmínkách rozhodoval, kdo smí a nesmí publikovat, byl skutečným cenzorem. Po roce 1989 mimo jiné prodával pornografické časopisy. Byl pochopitelně nositelem titulu zasloužilý umělec. Ale taky medaile Za zásluhy, kterou mu udělil prezident České republiky v roce 2018.
Zatímco spoustu diváků zahajovacího ceremoniálu olympijských her po celém světě rozděluje scéna Poslední večeře, v Polsku se dokonce politickým tématem stala jiná scéna z ceremoniálu. A to píseň Johna Lennona Imagine, kterou během živého přenosu ve veřejnoprávní televizi TVP označil populární sportovní komentátor Przemysław Babiarz za vizi komunismu. Dočkal se tvrdé kritiky, ale i zastání od politiků opozičního PiS. Veřejnoprávní televize potom v sobotu oznámila, že Babiarz už dění olympijských her komentovat nebude.
Předsedkyní Národního shromáždění dnes francouzští poslanci znovu zvolili Yaël Braunovou-Pivetovou, která je spojenkyní prezidenta Emmanuela Macrona. Informují o tom agentury Reuters a AFP. Třiapadesátiletá centristická politička v rozhodujícím třetím kole hlasování dostala 220 hlasů, zatímco její soupeř, čtyřiasedmdesátiletý komunistický zákonodárce Andre Chassaigne, jich obdržel 207.
O Michaele Pixové, české kritické sociální geografce (Přírodovědecká fakulta a Fakulta sociálních věd UK, VŠUP, zahraniční univerzity), zde hodláme psát jen s respektem. Toho se jejím postům na síti X, dříve Twitter, věnovaným boji proti klimatické změně, pohříchu nedostává. Příčinou je extrémní ideologičnost provázená nerovným bojem s nástrahami digitálních technologií. Případ, kdy ve snaze sdílet se čtenáři link na jakýsi dokument na internetu sdílela – při opakovaných pokusech – pouze link na tento dokument na pevném disku svého počítače, se stal legendárním.
Mír mír mír / jako hajzlpapír – padesát let staré dvojverší Egona Bondyho možná vystihuje, proč je dnes v České republice tak obtížné mluvit o riziku světové války mezi Západem a Ruskem. Ještě se vyrovnáváme s normalizací a důležitější než rok 2024 jsou pro nás léta 1968–1989. Touha po míru je u nás dosud zdiskreditovaná komunistickou propagandou. A co se mezitím děje na Ukrajině?
