Tag: výstava

Články k tagu

Kariéra Marianne Faithfull, terapie ve skafandru, Houellebecq v divadle

Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává.

Z temnoty slyšíš ten hlas, který ti říká: Do světla!

K Davidu Lynchovi se historik umění a kurátor pražské galerie DOX Otto M. Urban dostal stejně jako mnoho lidí u nás – v roce 1992, kdy tu měla premiéru jeho Zběsilost v srdci. „Prvních pět minut toho filmu mě naprosto ohromilo,“ vzpomíná. Rok 1992 byl tak trochu i rokem Lynche, krátce po revoluci byli lidé plni touhy po čemkoli novém. Do kin šel i Modrý samet a Česká televize začala vysílat Twin Peaks, Lynchova tvorba tak zasáhla celou generaci. A bylo toho hodně, co u diváků způsobovalo naprosté vytržení a okouzlení.

Krása rozkladu, strašlivé vize, šílený Japonec

„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Hello darkness, poťouchle škodit, Elbe

Aktuální výstava v Kunstforum Wien je věnována Antonu Corbijnovi. Narodil se v roce 1955 v Nizozemsku a během své kariéry vytvořil nespočet ikonických, většinou černobílých portrétů umělců ze světa hudby, filmu, literatury, umění a módy. Dojde na obligátní snímky Davida Bowieho, kapel Joy Division a Depeche Mode, vzpomínat se bude také na Corbijnovo působení v kultovním britském hudebním týdeníku New Musical Express (NME). K vidění je i ne tak známá série fotografií výtvarníků v jejich ateliérech (např. německý malíř Gerhard Richter).

Nevěřte kritikům

S Wesem Andersonem to nemáme jednoduché. Z pastelově barevné estetiky jeho filmů se stal mem na sociálních sítích a každý jeho nový film je očekáván s čím dál většími obavami. Kdysi jednomu z nejoriginálnějších hollywoodských tvůrců se dnes vyčítá, že se až příliš urputně drží svého specifického rukopisu (z jeho filmů se tak někdy stávají spíše rozpohybované pohlednice) a již několikrát vytěžených témat. „Kolikrát ještě bude středobodem jeho filmu sbližování nefunkčního otce s odcizeným potomkem?“ ptá se rozlícený divák.

Strašidelný les v Berlíně, básník, který píše zvukem, intelektuál v kině

Klára Hosnedlová, původem z Uherského Hradiště, dnes žijící v Berlíně, je známá svou schopností posouvat hranice sochařství. Česká umělkyně představuje v Berlíně vskutku velkolepou instalaci, jedná se o její dosud nejambicióznější a nejrozsáhlejší dílo. Zahraniční výtvarní kritici už projevují patřičné nadšení, není se jim co divit.

Hříšné devadesátky

Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.

Nejde pouze o sexuální boom, ale o duši devadesátek. „Byla to zlatá doba erotiky a porna“

Sudety, devadesátky, prostitutky na německých výpadovkách a obsluha nahoře bez. To jsou divoké devadesátky podle fotografa Jaroslava Kučery. Ten se ve své knize Sex po převratu navrací do bouřlivé doby, kdy se společnost vyrovnávala s nově nabytou svobodou a otevírala dříve uzavíraná a tabuizovaná témata. Kniha popisuje příběhy ze šedé zóny společně s fotografiemi, které zprostředkovávají intimní pohled na lidské tělo i duši. „V knize nejde pouze o sexuální boom v 90. letech, ale o samotnou duši devadesátek,“ říká Jaroslav Kučera v rozhovoru pro deník Echo24.

Už zase křičí a ukazuje prstem, nech kámen oživnout, temné uličky

Na nejlepším albu britské kapely Pulp panuje shoda. Different Class nemohlo vyjít v příhodnější čas, trefilo se totiž takřka přesně do vrcholu britské hudební horečky poloviny 90. let. Snoubí se v něm ryzí emoce, sarkastické postřehy a hlavně jakási těžce definovatelná citlivost k problémům, které má každý druhý, ale málokdo o nich chce mluvit: ať už je to strach ze samoty, nebo ještě větší obava z toho, co se stane, pokud budeme skutečně sami sebou. Pulp nebyli tak přehnaně oslnění vlastním intelektem jako Blur ani tak přiznaně buranští jako Oasis.

Na Svět knihy dorazí Gospodinov i Tokarczuková

Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.

Cena Jiřího Ortena, za hranicemi poznání, ptačí zpěvník

Pro začínající české autory je Cena Jiřího Ortena jedním z nejprestižnějších ocenění, která v našem literárním prostředí existují. Může za to jednak velká mediální sledovanost a garance odbornosti poroty, ale také dlouhá tradice. Ocenění udílené autorům prózy a poezie, kterým nesmí být v době dokončení díla více než třicet let, se totiž uděluje pravidelně (vyjma roku 2001) už od roku 1987. Cena tehdy vznikla v samizdatovém podhoubí zásluhou překladatele Jindřicha Pokorného a spisovatele Vladimíra Pistoriuse.

Tutanchamon a dnešek

První písemné záznamy lidstva se vynořují z naprosté temnoty ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Cokoliv, co se stalo předtím, známe jenom z archeologických nálezů. Nejstarší příběhy, mýty a oficiální historie, které se nám dochovaly, jsou „jen“ něco přes pět tisíc let staré. Dvě nejstarší civilizace v našem okolí, Egypt a Sumer, byly „tak dávno, že už to skoro není pravda“. V každodenním životě na jejich stopy moc často nenarážíme. Nepíšeme jejich písmem, neuctíváme jejich bohy, zákony se od té doby také dost změnily. Ale stejně stojí za to, seznámit se občas s jejich historií, protože se v ní dají vysledovat společné prvky.

Zkouším to dál, být stále mlád

„I v této sérii jsme svědky rituálů, které se odehrávají v pro autora typických kulisách roubenek či horských masivů. Tyto odkazy k folkloru, stejně jako vytékající oko a reference k hororovému naturalismu, jsou pro autora typické. Na obrazech se objevují téměř výhradně dívky, nebojácné (spíše melancholické) hrdinky, které otevřeně stojí proti samotnému zlu,“ píše kurátor Otto M. Urban o nové výstavě Jana Vytisky Zjevení.

Japonský minimalismus i Otíkovy montérky: České úbory pro Expo 2025

Japonský workwear, minimalismus a české montérky. Co to je za kombinaci?, říkáte si. Odpovědí je jméno Jan Černý. Tento mladý návrhář je jedním z nejzajímavějších v tuzemsku. Jeho značku Jan Société zná snad každý, kdo se o módu alespoň trochu zajímá. Není žádným nováčkem, jelikož před rokem oblékal český olympijský tým, a teď představil úbory pro Český dům na Expo 2025 v Ósace. Podle jeho vlastních slov se inspiroval japonským minimalismem a montérkami, které jakoby vypadly z kultovní komedie Jiřího Menzela Vesničko má středisková.

Hřejivé večery, katalog zranitelností, drsnější a chudší

Umělecký prostor Artium by KKCG uspořádá na jaře sérii hned tří koncertů. Vše zahájí 26. března koncert Lenky Dusilové, druhý koncert proběhne 23. dubna, večer bude patřit Monice Načevě, Michalu Pavlíčkovi & smyčcovému kvartetu Pavla Bořkovce. Finále obstará v květnu slovenská zpěvačka a skladatelka Katarzia. Koncerty jsou benefiční, podpoří projekt Piana do škol. Je to na vás až příliš dobra a pohody najednou? Tak si 9. dubna vyrazte do MeetFactory na Michaela Giru z kapely Swans a jeho hlukový teror.

Postavy z rozpálené pece

Sotva ve Valdštejnské jízdárně skončila skvělá výstava Pařížská škola – École de Paris, nabízí se v Jízdárně Pražského hradu, tedy o pár stanic dvaadvacítky výše, její, dalo by se říci, dovětek. Malíř František Mertl se rovněž jako „Pařížané“ Jiří Kars, František Zdeněk Eberle a Otakar Kubín rozhodl pro Francii, vplynul do francouzského uměleckého světa a stal se českým Francouzem, tchèque Français.

SSSR a Amerika, tragédie a šílenství

Nakladatelství audioknih OneHotBook chystá na nejbližší dny a týdny hned několik zajímavých novinek. O čem všem český národ snil v uplynulých sto padesáti letech? Šestnáct esejů ze souboru České snění od Pavla Kosatíka načetl Petr Lněnička. Řada národních idejí, mýtů či stereotypů na nás Čechy nevrhá zrovna příznivé světlo. Brzy vychází i Americká idyla (Philip Roth) a Žízeň po živote (Irving Stone). Do divadla zveme na Rolanda Barthese.

Kryl měl být v Národním. Výstava skončila v pražském „sklepení“

Výstava „Ahoj občani!“, která připomíná odkaz písničkáře Karla Kryla, byla zahájena v Domě U Zlatého prstenu v Praze vloni na podzim. To je konstatování. Původně však bylo vše na cestě k tomu, že proběhne ve větším měřítku v prostorách Národního muzea. Nakonec ale hlavní roli v její realizaci sehrálo Muzeum hl. m. Prahy, což vyvolalo u některých kulturních nadšenců smíšené reakce. Národní archiv, který spravuje umělcovu pozůstalost, se od počátku snažil najít instituci, jež by mohla výstavu uspořádat.

Holky v sedle, přehlídka nevkusu, mezi smyslem a nesmyslností

Když kapela Horsegirl v roce 2022 vydala své debutové album Versions of Modern Performance, byla to vítaná útěcha pro všechny fanoušky Sonic Youth. Ti jsou stále rozhádaní a nové desky se od nich už těžko kdy dočkáme. Ze všech epigonů zněly nejlíp právě tyhle holky z Chicaga. Navíc navazovaly na jejich asi „nejpopovější“ desku Rather Ripped; je vždycky dobré si na začátek nevzít příliš velké sousto. Teď se vrací s druhou deskou, celkem překvapivě ale ztišily a tentokrát jim snad více nahlas zní rytmická sekce než kytary.

Sparks? Nejlepší kapela na světě

Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“.

Nadšená turistka FKA twigs

Devadesátkový fenomén rave parties, který už několik let zažívá renesanci, je něco, co novou desku britské hudebnice FKA twigs prý výrazně ovlivnilo. Jde o akce, které se často konají v opuštěných průmyslových objektech, informace o souřadnicích takového místa dostanete jen pár hodin před začátkem, u vstupu se vás pro jistotu ještě zeptají, na co přesně že dnes jdete, pokud nevíte, máte smůlu. Telefony odevzdáte do plastových obalů, na sociálních sítích se svou protančenou nocí tedy chlubit nebudete.

Nesmrtelnost prostřednictvím bratrů červů. Výstava Marka Škubala v DOXu

Kdo se neztratí v labyrintických chodbách holešovické galerie DOX (Poupětova 1, Praha 7) a dostane se do druhého poschodí, a tam ještě správně odbočí vpravo a pak vlevo, vstoupí do neobyčejného světa Marka Škubala: ocitne se na výstavě Prometheus. Marek Škubal (roč. 1986) je mistr úctyhodného řemesla sochařského, které provozuje na úrovni, jíž dosáhli naposledy velcí umělci doby J. V. Myslbeka či Augusta Rodina: ne že by potom sochaři neexistovali a sochařství zaniklo, ale ta preciznost, pečlivost, pokora, úcta k zobrazovanému objektu

Filmový kritik Quentin Tarantino

Kino Aero zatím ohlásilo pouze dvě dvojité projekce, ale snad se bude pokračovat dál. Bylo by krásné vidět na velkém plátně nějaký polozapomenutý špinavý western od Sergia Corbucciho (spojený s Nespoutaným Djangem) či něco z fascinujícího žánru blaxploitation (soul, disko a spravedlivá pomsta černochů!) v hlavní roli s Pam Grier (pouštěný před Jackie Brown).

Na Hradčany, vévodkyně a kuchařky, venetština

Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.

Mít srdce jinde není v pořádku

Libuše Jarcovjáková o sobě vždy věděla, že je vynikající fotografka; zbytek světa na to ale přišel až nedávno. Až do konce března 2025 vystavuje v Národní galerii ve Veletržním paláci svou dosud největší retrospektivu (zhruba 500 snímků), do 20. prosince jsou její snímky k vidění i v pražské Fotograf Gallery. Proč si její sláva dala tolik na čas?

Do Vídně za Chagallem!

Ideálním místem ke čtení tohoto víkendového doporučení je vlak na cestě do Vídně. Pokud v něm právě sedíte, uschovejte si jízdenku, neboť se vám bude hodit v Albertině, kam zajisté směřujete na výstavu Marka Chagalla. Na tu jízdenku dostanete dvacetiprocentní slevu na vstupném, o což je možné požádat při placení. Toto praktické sdělení berte jako nezištnou radu, která se vám možná bude hodit i při dalších cestách na vídeňské výstavy, neboť rakouské platy s těmi našimi jen tak srovnatelné nebudou. Ale cesta za Chagallem se nepochybně vyplatí tak jako tak. Chagall, to je samozřejmě jistota jistot, miláček všech, hojivá koupel očí.

Božský Blixa v Arše, nejkrásnější záchodky, sám a bez peněz

Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.