Tag: kinematografie

Články k tagu

Poslední archetypální žena zanikajícího světa

Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky. Brzy jsem ale už děj, byl-li tam nějaký, nevnímal.

„Měšťanské umění“ a jeho meze

Norský snímek Citová hodnota režiséra Joachima Triera je považován za jeden z nejdůležitějších filmů právě skončivšího roku. Na festivalu v Cannes dostal Grand Prix, obdobu stříbrné medaile, dá se čekat, že se objeví v nominacích na různá výroční ocenění. Trierův film je navíc dílo, které se snaží o jakousi neexkluzivnost, má ambici oslovit širší vrstvy publika, než jsou lidé, kteří pečlivě sledují festivalové trendy. Pokouší se dotknout čehosi univerzálního, nesnaží se publikum poučit o nějaké podobě jinakosti (...).

Pohádka jako vývozní artikl socialismu

„Od privatizace Barrandova jsem nezaměstnaný, takže se téměř 35 let živím příležitostnou prací pro film, divadlo a televizi,“ říká s oblibou režisér a scenárista Zdeněk Zelenka. Ten má za sebou desítky televizních inscenací, filmových komedií, detektivek, psychologických dramat, dokumentů, ale především pohádek. Mezi nimi je kultovní Nesmrtelná teta, oblíbené jsou i pohádkové komedie Kouzla králů, Čarovné dědictví nebo Freonový duch. Kromě toho je podepsán pod scénáři k filmům Requiem pro panenku, Rebelové či Hlídač č 47. Jak prožívá Vánoce autor řady štědrovečerních pohádek?

Viktimizovaný proti traumatizovanému

Ve světě streamovacích společností se projevuje jistá setrvačnost. Jeho těžiště se sice – hlavně v případě Netflixu – přesouvá ke standardizovaným žánrovým kusům určeným publiku, které se dívá jaksi napůl (vedle toho scrolluje na mobilu, uklízí, vaří a podobně). Nemělo by proto být obtěžováno požadavky na soustředěnou pozornost, vše by se mu mělo řádně a pokud možno několikrát vysvětlit, neznepokojovat ho tím, že by konzumovaná zábava nějak vybočila z algoritmem stanoveného rámce. Zároveň ale ještě dobíhají starší projekty a koncepty z časů, kdy služba chovala jiný typ ambicí.

Stranger Things a nostalgie na druhou

Občas i dojatě vzpomenu na to, jak jsme s rodinou vyrazili do kina na první díl Pána Prstenů. Nejstarší dcera z kina odcházela s očima navrch hlavy a hlásila, že by dala milion, kdyby mohla vidět druhý díl hned teď. Samozřejmě si musela počkat, ale netrvalo to tak dlouho. Další pokračování bylo v kinech po roce, za dalších dvanáct měsíců mělo premiéru finále. Neviděli jsme na tom tenkrát nic zvláštního. Ale aby mohla být trilogie uvedena takhle rychle, musela produkční společnost New Line Cinema strašně zariskovat. Souhlasit s tím, že před uvedením první části bude natočena celá trilogie.

Bubák: konečně parádní dětský film

Už půl druhého týdne se v kinech promítá nový český dětský film Bubák. Prozatím ale straší nenápadně. Návštěvnost je nízká, ostatně na dopolední projekci v pražském multikině jsem byl včera sám se třemi dětmi. Dosavadní přehlížení jmenovaného dílka je ovšem ke škodě milovníků filmu, protože natrefit na tak pěkné, promyšlené a povedené dětské vyprávění je vzácnost. Předloni se sice stejně pěkně vyvedly Děti Nagana, ale jinak je inteligentní tuzemský dětský film, postavený nikoli na tricích a atrakcích, nýbrž na duchaplném vyprávění, výjimečné zboží.

I dnes Moskvou prochází ďábel

Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých.

Vlasta hrála s noblesou i svoji poslední roli

Kameraman a režisér Jaroslav Brabec vystřídal řadu žánrů, od symbolistních filmů po hororově laděné snímky přes dramata po pohádky či detektivní seriál. Ve všem je ale znatelný jeho rukopis, který byl oceněn i třemi Českými lvy. V rozhovoru vzpomíná na normalizační dobu, kdy začínal tvořit hned v několika oborech. Ale i na polistopadové období, kdy se jeho tvorba protnula s Vlastou Chramostovou, o níž natočil dokument, který bude uveden na tomto ročníku festivalu „Nezlomní a obětování“. A řeč došla i na Odcházení Václava Havla, které měl původně točit.

Zemřel „nejkrásnější chlapec na světě“. Proslavila ho Smrt v Benátkách

Ve věku 70 let zemřel švédský herec Björn Andrésen, kterého proslavila role ve filmu Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho. Andrésen roli chlapce Tadzia, do kterého se zamiluje starší muž, získal, když mu bylo 15 let. Když Visconti s médii hovořil o tomto snímku z roku 1971 natočeném podle románu Thomase Manna, nazýval Andrésena „nejkrásnějším chlapcem na světě“. Toto označení Andrésenovi k jeho nelibosti pak už zůstalo a o spolupráci s Viscontim později mluvil jako o špatné zkušenosti, která ho poznamenala na zbytek života, uvádí The Guardian.

Zemřela Diane Keatonová, hvězda filmů Woodyho Allena

Ve věku 79 let zemřela americká herečka Diane Keatonová, která v roce 1978 dostala Oscara za roli Annie Hallové ve stejnojmenném filmu režiséra Woodyho Allena. Podle agentur dnes sdělil mluvčí rodiny časopisu People. Podrobnosti o jejím úmrtí nebyly zveřejněny. S Allenem se Keatonová seznámila v New Yorku, kde se po studiích herectví v rodném Los Angeles uplatnila především v muzikálech. V roce 1970 ji Allen obsadil do své broadwayské hry Zahraj to znovu, Same.

Revolucionáři v bizarní Americe

Americký režisér Paul Thomas Anderson je zcela právem považován za jednoho z největších filmových tvůrců dneška. Jeho nejlepší snímky (pro mě to jsou Mistr a Nit z přízraků) jsou v dobrém slova smyslu grandiózní – provedením, ambicí, intenzitou… A také jistou unikavostí, tím, že se vzpírají různým úhledným interpretacím. Nedá se z nich abstrahovat poselství, jež by bylo možné shrnout na třech řádcích textu. Neznamená to ale, že jsou „o ničem“, jejich témata jsou často zjevná, nejsou to filmy jaksi zašifrované.

Well, she was an American girl, Art Week, deformace lidství

Americká hudebnice Fiona Apple v rozhovoru pro magazín The New Yorker popsala, jak probíhal jeden večírek ve společnosti filmových režisérů Quentina Tarantina a Paula Thomase Andersona. Během něj oba filmaři hojně konzumovali kokain a několik hodin v kuse se bavili o filmech. „Každý závislý by měl být zavřený v soukromém kinosále s Quentinem Tarantinem a Paulem Thomasem Andersonem na kokainu – a už by nikdy nechtěl kokain,“ postěžovala si zkroušená umělkyně.

Umění blbého fóru

Blbý fóry, to je žrádlo, zpívá se v písničce z filmu Zítra nehrajeme, posledního díla klasika americké kinematografie Roberta Altmana. Umět najít tu správnou míru blbosti je ovšem vzácný dar. Když se o to pokusí tvůrce přízemní a opatrný, skončí v bažinách přiblblosti. Pokud někdo šlápne na plyn nohou příliš těžkou, vystřelí ho to do sféry, pro niž se ujal termín z komedie Tropická bouře: full retard. Etalonem blbosti radostné a místy k popukání bývaly filmy trilogie Bláznivá střela, natočené na přelomu 80. a 90. let.

Okouzlující Cassandra Jenkins, Tarantino a Altman, mlč aspoň chvíli

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.

Žádný si ji nezaslouží. Cenu Andreje Stankoviče poprvé nedostane žádný film, ale trojice osobností

Dvacátý třetí ročník cen Andreje Stankoviče ocení trojici osobností, které jsou podle poroty mimořádně společensky a kulturně přínosné. Od předchozích ročníků se však bude tento lišit tím, že nedojde k ocenění žádného filmu, uvedli zástupci cen v tiskové zprávě. Podle poroty si to totiž žádný loňský film nezaslouží. Iniciátorem ceny za opomíjená díla, kterou v pondělí porotci předají potřiadvacáté, byl Andrej Stankovič (1940 až 2001) známý pod přezdívkou Nikolaj.

Lockdown jako stav ducha

Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.

Groteskní pohádka o smutných zbraních

Horor už dlouho představuje jakousi zkratku, po níž se dostatečně oprásklý mladý tvůrce může dostat do světa „velkého“ filmu třeba i z pozice outsidera. Je to žánr velice filmový, ambicióznímu autorovi může posloužit, aby předvedl, jak zvládá formu nebo jak inovativně dokáže pracovat s nějakou konvencí. Horor se k tomu hodí, protože se v něm snáz než v jiných žánrech dají obejít omezení, která s sebou nese „punkový“ způsob natáčení, mizivé produkční možnosti, neznámí a třeba ani ne moc dobří herci…

Potíže s „pravdivými“ příběhy

Členové České filmové a televizní akademie vybírali hlasováním film, který by měl Česko reprezentovat mezi díly, z nichž bude americká akademie vybírat kandidáty na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený snímek. Stane se jím dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, nekonvenčně a působivě pojatý portrét fotografky Libuše Jarcovjákové. Volba, proti jejímuž výsledku nelze nic namítat. Předcházela jí však místy vyhrocená diskuse o jiném snímku – Sbormistrovi scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka (recenzi najdete v Echu č. 29/2025 – pozn. red.).

Fiume, první influencerský stát

Prožíváme dobu znejistění demokracie, kdy se o alternativách k ní mluví s otevřeností ještě nedávno nemyslitelnou. Sílí i chuť zkusit je realizovat v praxi – pro určitý typ publika bylo nejzajímavější zprávou, jež z Česka v poslední dekádě vzešla, založení ministátu Liberland, v bouřlivém americkém létě 2020 v Seattlu zase existovala asi měsíc na šesti městských blocích anarchistická zóna známá jako CHAZ. Myšlenky jako „homesteading“, „network state“ nebo technomonarchie hlásají lidé, u nichž je těžko říct, zda je označit za intelektuály, politiky, umělce, nebo vizionáře, ale vystihuje je nové povolání naší doby – influenceři.

Jako když trávíte čas s přáteli

Citová hodnota, komediální drama o hojivé síle umění, přicestovala na závěr festivalu ve Varech v jediné projekci jako jeden z největších hitů z Cannes, kde získala Velkou cenu. I ve Varech snímek rezonoval: citlivé i vtipné drama slavného dánsko-norského režiséra a scenáristy Joachima Triera přijela spolu se Stellanem Skarsgårdem představit do Varů vycházející herecká hvězda, norská herečka Inga Ibsdotter Lilleaasová. Hraje postavu mladší sestry Agnes. I na hloubavější otázky, které obvykle v malých novinářských junketech nepadají, mimo jiné třeba o podstatě síly skandinávského herectví, odpovídala Inga ve Varech soustředěně, vtipně a s nadhledem.

Osoby práce se štítící triumfují

Žijeme v jednadvacátém století. A to už dost dlouho, takže deník New York Times uspořádal anketu mezi 500 hybateli amerického filmového průmyslu – herci, režiséry, producenty, manažery filmových studií – o sto nejlepších filmů posledního čtvrtstoletí. Každý účastník měl uvést deset filmů a redakce pak z počtu hlasů, které filmy dostaly, sestavila žebříček. Když se soustředíme nikoli na pořadí, ale na vzniklou sbírku jako celek, můžeme být příjemně překvapeni. Stovka je asi dostatečně velký počet na to, aby se do ní dostal každý film, kterému byste to přáli, včetně filmů, u nichž jste se obávali, že jsou na takový výběr příliš svérázné anebo stačily už za to čtvrtstoletí sejít z mysli.

Křišťálový glóbus v Karlových Varech získal snímek Raději zešílet v divočině

Velkou cenu v hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu dnes dostal snímek Raději zešílet v divočině. Za dokument o dvou neustále se hašteřících bratrech-dvojčatech žijících podivínským způsobem na zchátralém statku mimo civilizaci převzal režisér Miro Remo Křišťálový glóbus z rukou výkonného ředitele festivalu Kryštofa Muchy, uměleckého ředitele Karla Ocha a švédského herce Stellana Skarsgaarda. Velká cena hlavní soutěže je spojená s odměnou 25.000 dolarů (asi 600.000 korun).

Vzpomínky na Jiřího Bartošku: Nikoli tryzna, ale oslava. Jaké byly letošní Vary

Karlovarský festival se chýlí ke konci a chystá se na slavnostní zakončení, ale zároveň se tu pořád dějí velké věci: herec Stellan Skarsgård je stejně okouzlující, jako když byl hostem festivalu v roce 2002. Ve Velkém sále včera společně s herečkou Ingou Ibsdotter Lilleaas uvedl vynikající film Citová hodnota, který letos získal Velkou cenu na festivalu v Cannes a který přítomné diváky rozsekal na zbytek odpoledne. Skarsgård předtím v devadesátiminutové talk show KVIFF Talk probral celou svou kariéru.

Samotáři z Šumavy i znělka věnovaná Barťákovi

Karlovarský festival se nezadržitelně blíží do finále. Přijely poslední filmové hvězdy jako je Stellan Skarsgård, představily se i poslední filmy v Hlavní soutěži. Mezi nimi byl i dokument Miro Rema Raději zešílet v divočině. Tento poetický dokumentární snímek popisuje život jednovaječných dvojčat Ondřeje a Františka Klišíkových, kteří žijí uprostřed šumavských lesů a hájů mimo civilizaci. Už jejich příjezd na červený koberec před hotel Thermal stál za pozornost. Bylo to patřičně divoké i vtipné.

Íránské filmové samizdaty

Výrazem současného Íránu nejsou jenom apokalyptické hrozby ajatolláhů a sevřené šiky revolučních gard. V zemi existují i lidé, kteří se diktatuře dokážou odvážně a třeba i za cenu těžkých obětí postavit. Patří mezi ně i někteří íránští filmaři, tamní kinematografie je oceňována už od konce minulého století, kdy festivalové publikum zaujaly filmy tzv. íránské nové vlny, především její nejvýraznější osobnosti – Abbáse Kiarostamího, filmaře a básníka, autora snímků na první pohled jednoduchých a zároveň velice komplexních, prodchnutých velmi přesvědčivým a neokázalým humanismem.

Dnes začal v Karlových Varech filmový festival, poprvé bez Bartošky

V Karlových Varech dnes začal 59. ročník mezinárodního filmového festivalu, po třiceti letech poprvé bez Jiřího Bartošky. V zaplněném Velkém sálu hotelu Thermal se otevření ve futuristickém pojetí v režii bratrů Cabanů neslo v duchu vzpomínek na dlouholetého prezidenta festivalu, který zemřel 8. května. Bylo mu 78 let, několik let bojoval s rakovinou. Moderátor Marek Eben v úvodním slovu dojal přítomné vzpomínkou na Bartošku.

Cenu prezidenta MFF ve Varech dnes převzali Peter Sarsgaard a Vicky Kriepsová

Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary dnes na zahájení 59. ročníku festivalu převzali americký herec Peter Sarsgaard a lucemburská herečka Vicky Kriepsová. Ocenění jim ve Velkém sále Thermalu předali za bouřlivých ovací publika výkonný ředitel Kryštof Mucha a programový ředitel Karel Och. K poctě Sarsgaarda uvede festival snímek Jak nezískat Pulitzera, Kriepsová představí film Love Me Tender.

Bez „pankáče“ Bartošky to bude jiné. Tři mušketýři zvou na letošní festivalové Vary

Letošní filmový festival v Karlových Varech, který právě začíná, bude jiný. Poprvé bez něj – bez Jiřího Bartošky, který byl coby prezident jeho tváří i duší. Ale bez pomyslných tří mušketýrů by tahle akce, kterou obdivují baťůžkáři i světové hvězdy, fungovala jen stěží. Jak se dělá světový filmový festival? O tom si šéfredaktor magazínu HROT Tomáš Otta povídal s výkonným ředitelem KVIFF Kryštofem Muchou, kreativním ředitelem Karlem Ochem a ředitelem produkce Petrem Lintimerem.

Kukaččí hnízdo slaví ve Varech

„Ale zkusil jsem to, ne? Kristaboha, aspoň jsem to zkusil.“ Klasická, dnes by se řeklo skoro motivační hláška Jacka Nicholsona v roli Randla McMurphyho u nás zlidověla. Viděli jste ten film určitě mnohokrát, a přestože je americký, je svým způsobem součástí i naší národní identity. Teď hollywoodský klenot Přelet nad kukaččím hnízdem režiséra Miloše Formana slaví 50. výročí od svého natočení speciálním promítáním restaurované verze. Ta svoji cestu odstartovala letos na filmovém festivalu v Cannes, od 13. července bude k vidění v redistribuci v amerických kinech a slavnostní českou premiéru uvede hvězdná delegace na festivalu v Karlových Varech.

Padesát let v Čelistech

Koncem června uplynulo půl století od premiéry filmu Čelisti režiséra Stevena Spielberga, díla, které v mnohém změnilo svět filmu jako umění i jako průmyslového odvětví. Vrcholného prázdninového a plážového filmu, jenž změnil vztah širokých mas k parybám, inspiroval mnoho a mnoho starostlivých pohledů propátrávajících hladinu moře, jestli se nad ní nemihl zlověstný trojúhelník žraločí ploutve. Čas Čelistem, myslím, neubral na síle, měl jsem v životě příležitost ověřit si, že působí i na generace narozené dlouho po jejich vzniku. Je to film s jasně vymezenou ambicí, kterou ale naplňuje bezezbytku.