Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky. Brzy jsem ale už děj, byl-li tam nějaký, nevnímal.

Mou pozornost zcela a jedině upoutal zjev herečky, která v mém chlapeckém vnímání světa způsobila, co jsem do té doby pravděpodobně neznal. Cosi jako závrať a stav blaženosti, úžasu a uhranutí, pocit, že tohle je cosi, co nějak ve mně, byť stále ještě dítěti, probouzí něco, co tajemně znám, ale ještě nevím, co to je, ale už to ve mně je a budu po tom vždy toužit a nikdy to už nezmizí. Prostě jsem se právě setkal s ženským archetypem.

Ten film se, jak jste jistě poznali, jmenuje Viva Maria!, v roce 1965 ho natočil Louis Malle, hraje v něm krásná Jeanne Moreau, ale tím archetypem byla samozřejmě Brigitte Bardotová. To její tvář, ta zvláštním způsobem dětská, a přitom velmi smyslná, nepochybně něžná, a zároveň jaksi nelítostně krásná, podobná snad mláďatům nějakých obzvlášť roztomilých zvířat, srnčat, kolouchů, možná tuleňů, které pak zachraňovala, způsobila ten omamný a neznámý pocit. Druhý den jsem o tom filmu pověděl otci a opatrně se mu svěřil se svým zážitkem a dověděl se, že to byla Bardotka, nejkrásnější žena světa, sexbomba a idol celé generace, možná nejen jedné, i když nevím, jestli mi to takhle řekl. A možná že se na mě chápavě a pobaveně podíval, Bardotka se ti líbí, to chápu…

Takže Brigitte Bardot, Bardotka, BB… Fatální žena, ikona sexuální revoluce, lokomotiva ženské emancipace (tak ji nazvala Simone de Beauvoirová), dívka z rive gauche, z levého břehu, jak se říká v Paříži vyšším kruhům, kráska na titulní stránky časopisů. Velké hnědé oči, lehce vystouplé lícní kosti, plné a smyslné rty, často pootevřené, takže jsou vidět bílé zoubky s lehkou mezírkou, vlasy blonďaté, ovšemže obarvené, nejlépe jednoduše rozpuštěné, postava spíš křehká, ale zcela žensky oblá a souměrná, velmi bazálně přitažlivá, ale nikoli žena vamp a ani příliš obdařená valkýra, ale rovněž ne typ anemické modelky, které přijdou na řadu až později. Dalo by se říci, že BB naplňovala vzor klasické krásy a pohlavnosti na tom nejvyšším stupni obecné estetické líbivosti a erotické imaginace. Její fotografie mohl mít přilepené na kapotě řidič tiráku a na stěně připíchnuté třeba filozof Milan Machovec, vyznavač ideální ženské krásy. Ta byla opravdu v jejím případě „normativní“ a „standardní“, nebylo v ní aspoň navenek nic neurotického, žádná komplikace s genderem či identitou, naopak z ní čišel optimismus slavných třiceti let poválečné francouzské prosperity a sebevědomí (trente glorieuses), kdy sladká přitažlivost té země dostoupila zřejmě vrcholu. Hrdá a krásná Francie, douce France, vždy trochu výstřední a praštěná, revoltující a stále se pro něco bouřící, ale v podstatě úžasné místo k životu se všemi náležitostmi. Prostě Francie, země, kterou tehdy nešlo nemilovat, nebo aspoň ji nemít rád. Její esencí byla právě BB, se svými ďolíčky ve tváři, frivolní lehkostí, dráždivou drzostí a neomaleností, jíž prosvítal vtip a inteligence, jež to všechno spojovala dohromady.

Základním médiem té doby byl film. Bardotová chodila od dětství do taneční školy, uměla se pružně pohybovat celou figurou, dobře zpívala, přičemž její hlas byl zajímavě zabarvený, což mizí při dabingu, takže s filmem se nemohla minout. Stala se přirozenou potravou pro kameru a její služby pro voyeurismus publika. Natočila k padesáti snímkům, ale asi by se člověk musel hodně snažit (anebo být cinefilem), aby jich dal pět dohromady. V Americe by Bardotová hrála v komediích a romancích jako Marilyn Monroe, jíž se nemálo podobala, ale jejíž roli oběti a hračky nechtěla opakovat. Ve Francii se objevovala i ve velmi intelektuálních, a tedy i dost snobských kusech „nové vlny“ (J.-L. Godard), ale také v mnoha nevýrazných a jalových snímcích, kde jediným kladem byla její přítomnost. Francouzské filmy, ty z těch „nejlepších“ let, takže nejvíc „francouzské“, jsou, jak známo, zvláštní. Točilo se jich vždycky hodně, hodně se v nich zbytečně mluví a dlouho přemítá, hledí symbolicky do prázdna, mají specifické nároky na diváka, jemuž jako by mělo stačit, že je to přece film z té krásné a kulturně výjimečné Francie, takže jde jaksi automaticky o umění, u kterého se trochu interesantně trpí. Filmy, kde se Bardotová vyskytovala, byly často snesitelné jen její přítomností – a toho francouzského kolem. Její tvář a tělo, jak byla oblečená, jak se pohybovala, v jakých interiérech posedávala a polehávala, vynahrazovaly nedostatky ve scénáři, v napětí, v rytmu, v zápletce. Ta v typickém francouzském filmu obvykle spočívá v tom, že „manžel spí s Jeanne, protože Bernadette z něho udělala paroháče s Christianem, který předtím spal s Jeanne, a nakonec jdou všichni spolu do restaurace“, jak to jednou popsala Sophie Marceau, mladší kolegyně BB. Bardotová se svou jiskřivou krásou a temperamentem se pro takové psychoetudy moc nehodila. Do velkých dramatických rolí možná ale také ne. Pro průměrné filmy byla příliš ikonická, šla z ní příliš hvězdná záře, byla příliš Bardotovou. A také jí to přestávalo dávat smysl.

V červnu 1973 s filmováním skončila: poslední film, nejspíš zcela zapomenutý, Don Juan 73, režírovaný jejím „zasvětitelem“ Rogerem Vadimem, byl, co se sexu týče, nejodvážnější z celé kariéry, jinak jsou ty filmy vlastně docela cudné. Byl tedy konec. Stupňující se nechuť k filmování, o níž pak často mluvila i psala ve svých pamětech, trvala už delší dobu, od poloviny šedesátých let, a pokud v hraní pokračovala, tak proto, aby získala prostředky k tomu, co ji začalo zajímat především. O jejím vztahu ke zvířatům toho bylo mnoho napsáno a nemá smysl přidávat další banality. Při troše citu a vůle k empatii má její odhodlání pomáhat němým tvářím velkolepý rozměr. Kdo se tomu jen trochu otevře, tak pochopí a uzná, že ta žena udělala ani ne v polovině života to nejlepší, co udělat mohla. Její angažmá pro ubohé, týrané, mučené a zneužívané tváře, to nebyl pravděpodobně žádný rozmar z nudy nebo snobismu, nebylo to ani žádné mesiášství spojené s politickým aktivismem. Šlo o výsledek hluboce procítěného vztahu ke zvířatům, s nimiž si postupně, ale pak už i definitivně začala rozumět lépe než s lidmi. Mělo to někdy samozřejmě spektakulární rysy, ale bylo to promyšlené a vyžadovalo to osobní nasazení. Jako ta slavná akce s tuleni, kdy odletěla za polární kruh osobně přesvědčovat kanadské lovce (ve skutečnosti „utloukače“) tuleních mláďat, aby se svého krvavého řemesla vzdali. A mělo to, aspoň na chvíli, úspěch – kdo by se také nenechal aspoň naoko přemlouvat od BB. To bylo v roce 1977, v našem roce Charty, kdy starost (bývalých) filmových hvězd o osud tuleních mláďat se mohla jevit jako rozmar lidí, kteří moc nevědí, co se svým sladkým životem dělat. Údajně prý nadace BB nechala vytisknout letáky i v ruštině a ty padaly do sovětských kárných táborů, kde je sbírali udivení vězni gulagu. Citlivost západního světa byla tehdy poněkud jinde. BB byla zaujata zvířaty, nikoli politickými poměry, které si na sebe ušila lidská rasa, o níž už dávno přestala mít iluze.

Evidentně nešlo o rozmar stárnoucí slavné hvězdy. Soucit se zvířaty je cit, jenž se může projevit také jako kýč či pošetilost, ale to mu na jeho oprávněnosti nic neubírá. Pohled do očí zvířete je rozhovor s Bohem, shodla by se zřejmě s Bohumilem Hrabalem, který byl takovou naší verzí BB. Bardotová používala svou slávu, vliv a dlouho planoucí kouzlo pro solidaritu s těmi, kdo se ve světě lidí nejsou schopni sami bránit. Zřejmě nebylo na světě jedince, jemuž by tolik zvířat vděčilo za pomoc, za zmírnění utrpení, za lepší zacházení, za snesitelnější život. Dělala to paličatě, umanutě a systematicky: do médií se dostávaly spíš kuriozity, třeba že zaplatila protialkoholickou léčbu medvědům, které k pobavení Rusů opíjeli na baru kdesi v Soči, nebo že obstarala zubaře hrochovi, kterému zkazili v cirkuse chrup, nebo že vykupovala jiné medvědy od bulharských medvědářů, čímž samozřejmě narušovala tradiční folklorní zvyklosti. Vedla kampaň také proti Velké pardubické, ne vždy možná informovaně, ale obvykle věděla dobře, co dělá, a mnohé mělo své ratio. Protesty proti likvidaci toulavých psů v Bukurešti, zákon na zavedení povinného uspání jatečních zvířat před porážkou (ten prosazovala už v šedesátých letech) a ovšem protesty proti muslimským rituálním porážkám, kdy se ovce nechávají dlouze a bolestivě odkrvit. Tímhle se dotkla citlivého místa. Nebála se mluvit o tom, jak podivně se Francie mění.

To byla poslední epizoda vzdalování se té archetypální ženy s dobou, k níž se odmítala připojit. Bardotové už dávno nezáleželo na tom, co si myslí pařížská kavárna a lepší kruhy, směřování světa a její Francie sledovala se stále větším znechucením. Neměla důvod a chuť brát ohledy na správné vyjadřování, na to, čemu se začalo říkat politická korektnost. Ona byla Francouzka, která do nezanedbatelné míry definovala svobodomyslnou, emancipovanou a ležérní Francii, jež se jí ztrácela před očima. Občas se vyjádřila způsobem, z něhož v útlocitných uších liberálů zatrnulo, takže na ni poslali soudy, jimiž jí opláceli vše úžasné, co pro tu zemi, pro její slávu a krásu, udělala. Ona sama se měnila v nadženu, bájnou stařenu, které už vůbec nezáleželo na tom, čím byla kdysi dávno, protože to byla marnost a pomíjivost – na rozdíl od očí nevinných mláďat, jež se zrcadlily v těch jejích, které se na sklonku minulého roku naposled zavřely. Svatá Brigita…