Česká televize se řadí k oněm ostrovům relativního blahobytu v ČR, kde už vědí, že se ekonomickému vývoji navzdory nebudou muset uskrovňovat. Takový je výsledek jednání v pětikoalici. Táhlo se téměř rok a minulý týden vešly ve známost hlavní rysy: zvýší se koncesionářské poplatky o 25 korun měsíčně na 160 korun. Veřejnoprávní rozhlas si má polepšit o 10 korun, bude se za něj platit 55 korun – obojí od 1. ledna 2025.
Roku 1845, v časech dřevěných lodí a železných mužů, vyrazila z Londýna do Kanady objevitelská expedice vedená sirem Johnem Franklinem. Jejím cílem bylo prozkoumat takzvanou severozápadní cestu, potenciální plavební dráhu z Ameriky do Evropy, vedoucí kolem severního pobřeží severoamerického kontinentu. Pro námořní impérium, navíc v dobách, kdy žádný Panamský průplav neexistoval, by takové spojení bylo velmi užitečné. Franklinova expedice skončila špatně. Celkem 129 mužů zmizelo v divočině a jediné, co po nich pozdější záchranné výpravy našly, bylo několik hrobů.
K hvězdným okamžikům nejnovějších českých dějin patří těch několik měsíců minulého roku, kdy našinci bez váhání a pochybností pomáhali stovkám tisíc ukrajinských uprchlíků, odváželi je z hranic do tuzemského vnitrozemí, nabízeli jim své příbytky, hledali pro ně ubytování u přátel a známých či pro ně sháněli zaměstnání, lékařskou péči, vhodnou školu pro děti nebo jim jen zkoušeli vyřídit sociální a zdravotní pojištění. Patrně jen málokdo v této zemi nemá po loňsku s ukrajinskými uprchlíky osobní zkušenost – a zároveň jistě není v této zemi nikdo, kdy by neměl osobní zkušenost s průběžnou slovenskou a ukrajinskou imigrací.
Upadající ekonomika země, kde lidem klesá životní úroveň nejvíc v celé Evropské unii, s sebou táhne příliš mnoho na státu závislých a příliš mnoho těch, kdo mají nárok na něco, co jim má někdo jiný zaplatit. To je Česká republika na konci léta 2023. A návrh státního rozpočtu na příští rok, který musel podle pravidel ministr financí předložit vládě do konce srpna, tomu bohužel odpovídá. Když nebohatnete, ale táhnete za sebou tu čím dál větší zátěž státních výdajů, rozpočet moc dobře vypadat nemůže. V upadající ekonomice nepřibývá příjmů státu a zároveň prudce rostou výdaje. Hlavně ty povinné.
„Obávám se, že to nemohu udělat, Dave,“ prohlásil jeden z nejslavnějších filmových robotů, HAL 9000, ve filmu 2001 – Vesmírná odysea. Odmítl tak žádost velitele Bowmana o otevření dveří do lodi – se zjevným úmyslem svého živého kolegu zabít poté, co už zabil jeho spolupracovníka Franka Poola. Kapitán Bowman tento incident přežil, a aby se HALa nemusel nadále bát, odpojil mu všechny vyšší logické funkce, což bylo pro inteligentní počítač ekvivalentem trestu smrti.
„Kolik času denně věnujete myšlení?“ Touto otázkou se Simone Weilová obracela na sestry, které se o ni staraly během hospitalizace roku 1943 v anglickém Ashfordu. Tehdy pětatřicetiletá francouzská učitelka filozofie, teoložka a sociální aktivistka se tam léčila s tuberkulózou. Ze solidarity s občany obsazené Francie navíc odmítala jíst. Zesnula téhož roku na vysílení. „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí,“ čteme v úmrtní zprávě. Od jejího napsání uplynulo osmdesát let.
Případ vražedkyně Lucy Letbyové šokoval celou Británii. Soud třiatřicetiletou zdravotní sestru působící na novorozeneckém oddělení uznal vinnou z vraždy sedmi dětí a z pokusu o vraždu dalších šesti. Odsouzena byla na doživotí bez možnosti propuštění na podmínku. Za smrt nemluvňat je přímo zodpovědná pouze Letbyová. Během soudu však vyšlo najevo, že lékaři varovali vedení nemocnice před Letbyovou dávno předtím, než ji začala vyšetřovat policie. Vedení však odmítalo jednat a považovalo větší úmrtnost novorozenců v době, kdy měla službu Letbyová, pouze za náhodu.
Je to příběh, který ukazuje, jak moc se změnila doba. Ve středu 23. srpna 2023 rozhodla pravostředová koaliční vláda Petra Fialy, že od německé energetické skupiny RWE koupí společnost RWE Gas Storage, která vlastní šest podzemních zásobníků plynu. To je 36 procent celkové kapacity zásobníků na území České republiky. O plánu na tento nákup se nikdy nevedla žádná veřejná debata. O nápadu zestátnit plynovou infrastrukturu nikdy předtím veřejně nemluvil premiér Petr Fiala ani ministr průmyslu Jozef Síkela, který celý obchod připravil a do vlády přinesl.
Pedro Briones, venkovský politik z ekvádorské oblasti San Mateo, byl v širším světě neznámou osobou. Pozornost globálních médií si vysloužil až 16. srpna 2023 svou smrtí; byl totiž už třetím ekvádorským politikem, jenž se během necelého měsíce stal obětí vraždy. Pouhý týden před ním přišel o život Fernando Villavicencio, prezidentský kandidát, který se silně vymezoval proti zločinu a sliboval voličům nastolení práva a pořádku. A 26. července dohnaly smrticí kulky Augustína Intriaga, čerstvě zvoleného starostu města Manta. Zavraždění politici byli ovšem jen špičkou ledovce jménem násilí.
Není jistě pochyb, že průměrná doba dožití se za poslední dekády velmi změnila a svět, počínaje západními zeměmi, stárne, včetně jeho vládnoucí vrstvy. U nás ve střední Evropě jako bychom v tomto činili určitou výjimku z pravidla v porovnání s jeho zbytkem. Dva nejmocnější muži Ameriky, kteří budou opět soutěžit o prezidentské křeslo, se blíží osmdesátce či ji už překročili. Je jistě zajímavá otázka, zda lidé, jejichž dětství spadá do čtyřicátých a mládí do padesátých let 20. století, mohou i s početným štábem správně porozumět dvacátým létům 21. století.
Budoucnost patří Asii. Na tuto mantru ještě před pár lety šlo narazit v komentářích prestižních periodik, v plánech geopolitických analytiků, při obchodních cestách západních státníků a všemožně jinde. Není divu, růst „asijských tygrů“, tedy Singapuru, Jižní Koreje, Tchaj-wanu a Hongkongu vypadal nezadržitelně. Čína, nejlidnatější stát světa, po dekádách maoistických útrap začala naplňovat svůj osud a ohrožovat USA v jejich výsadním postavení velmoci. Nekonečné lidské zdroje, workoholismus, důraz na vzdělání, tradice kolektivismu. To vše se mělo spojit a sesadit dekadentní a individualistický Západ z prvního místa vůdčí civilizace planety.
Jsme výrazně chudší a ekonomicky méně výkonní, než jsme byli, když přišla v roce 2020 pandemie covidu. Jsme jedinou zemí Evropské unie, které se to přihodilo. Paradoxně makáme výrazně víc. Přesněji řečeno pracuje tady výrazně víc lidí než před covidem. Práci má největší počet lidí v historii. Zaměstnanost je rekordní a firmy si přesto stěžují, že „nejsou lidi“. Že by jich potřebovaly víc. Uvázli jsme v pasti nerůstu a chudnutí. Něco zjevně děláme špatně, když větší počet aktivních lidí dokáže vytvořit méně bohatství. Stojí za to podívat se, co vlastně, jinak se z pasti nerůstu a chudnutí nedostaneme.
Po neúspěšné válce často dochází k revoluci, jak se stalo v roce 1871 během Pařížské komuny a po roce 1917 nejenom v Rusku, ale také v Turecku, Bulharsku, Německu a jinde. Důvody jsou pochopitelné. Společnost neunesla neúspěšnou zkoušku válkou a dívá se po kvalitnějším řešení. Válka urychluje horizontální i vertikální přemísťování lidí, tříd a hodnot. Lidé z nižších a chudších tříd snáz stoupají nahoru, zatímco jiní se propadají. Válka je ohněm, pod jehož žárem se kapky vody ve vřícím kotli rychle přemísťují nahoru a dolů.
Francouzka Ellen a Čech Martin tvoří polyamorický pár. Ellen se občas sejde se svým přítelem z Francie, Martin si sem tam s někým zajde na rande. Ve vší otevřenosti. O polyamorii toho bylo během posledních několika let řečeno hodně, velmi často v opozici k monogamii, mluví se o přiznaných nevěrách, o Sodomě a Gomoře. Není to ale takhle jednoduché. Vlastně to takhle není vůbec.
Pavel Kosatík loni vydal útlou knížku Slovensko 30 let poté. Píše v ní o tom, co se se Slovenskem dělo, když jsme ho my, Češi, před třiceti lety pouštěli do samostatného života. Tento paternalistický obrat volím schválně, jako charakteristiku Kosatíkova přístupu. Český spisovatel podle svých vlastních slov tentokrát usedl ke klávesnici proto, aby Slováky povzbudil: „Protože nechci, aby naděje na Slovensku nebyla vidět, píšu tuhle knížku. My Češi, kteří jsme Slovákům pořád nejblíž, jim můžeme i nejvíc pomoci, kdyby to potřebovali.“ Je to pohled na Slovensko u nás běžný.
Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.
Stát Izrael byl vždy vnímán jako úspěšný experiment, jemuž nebezpečí hrozilo nanejvýš zvenčí. Teď se zdá, že největší nebezpečí číhalo uvnitř. Mnozí překvapeni nejsou, existuje dlouhá tradice vypočítávání vnitřních slabin židovského státu, ať vyslovovaná s obavami, nebo zadostiučiněním. Izraelsko-arabský nebo palestinský konflikt, zpětné dopady okupace, vztah státu a náboženství nebo růst ultraortodoxní komunity. Jenže to vše překryl zcela jiný spor, který má dva kořeny. Etnické napětí uvnitř židovského společenství a odlišnou představu o tom, co je demokracie.
Stal jsem se jím za svůj dosavadní život dvakrát. Poprvé šlo vlastně o neúspěšný pokus, když jsem ve druhém manželství v roce 2010 vyženil desítiletou žákyni základní školy. Měla zatím samé jedničky a pomoc nepotřebovala. Jenže v šesté třídě příliv jedniček ustal a vystřídaly je dvojky i trojky, v zeměpise dokonce pětky. Manželka vyslala na setkání s učitelstvem mne. Zaujal jsem deváté místo ve frontě před zeměpisným kabinetem, kde mě dva otcové poznali a varovali: učitelka zeměpisu je obávaná. Oba by své děti rádi viděli na gymnáziu. Jdou prosit, aby upustila od navržené čtyřky.
Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.
V progresivní části politického spektra snímek Oppenheimer o vývoji jaderné bomby vyvolal pohoršení. Jeden hojně sdílený tweet si stěžoval, že první žena promluví teprve po 20 minutách a hned poté následuje sexuální scéna. Film prý také ignoruje těžkosti indiánů, na jejichž půdě byla výzkumná laboratoř Los Alamos postavena. Hlavně ale prý se dostatečně nesoustřeďuje na utrpení Japonců, kteří se stali oběťmi jaderných zbraní. „Druhá světová válka je kritickou historickou epizodou, která je v představách USA chápána jako poslední válka, v níž byly USA ‚těmi dobrými.
Kdy slavíme svátek kapitalismu? Kupodivu právě v těchto týdnech, a to v podobě dvojpremiéry filmů Oppenheimer a Barbie. Filmoví novináři žijí ve více či méně pohodlné symbióze s filmovým průmyslem, takže dojem, že ten či onen film bude událost, vytvářejí rutinně. Ale tentokrát si nevymýšleli. Jestliže Barbie láme rekordy v tržbách, Oppenheimer zase přivádí do akce davy amatérských expertů na jadernou fyziku a studenou válku.
Jsme unikátní zemí. Odehrávají se tady trendy, které jsou ekonomicky stěží vysvětlitelné. Jeden zpravidla vylučuje druhý. Jdou proti sobě. U nás to neplatí. Výsledkem je aktuálně největší pád životní úrovně v celé Evropě. A protože to není obvyklé a přirozené, stojí za to se ptát, proč se to tady odehrává a kdo za to nese odpovědnost.
Měla to být ohromující ukrajinská akce. Od března byla média plná náznaků, že už brzy Ukrajinci spustí obávanou jarní protiofenzivu. Nakonec se rozjela až v první půlce června a zatím její výsledky budí rozpaky, byť Ukrajinci osvobodili území větší, než Rusové dobyli za celý rok. Každý metr je však vykoupený těžkými boji. Cesta do vesnice Novodaryvka, další z maličkých vesniček osvobozených před pár dny, vede odkrytým terénem. Jsou to jen v blátě rozježděné koleje, kudy je těžké projet.
Chladné počasí přineslo hodně změn k lepšímu. (Rudyard Kipling: Něco o mém životě) Mezi nejběžnější rizika způsobená počasím patří povodně v hlavním údolí, přívalové srážky a bleskové povodně na přítocích a v menších údolích, silné větry, nově i tornáda, ale zdaleka nejvíc ztrát na životech způsobují dopady vln veder. V USA ročně průměrně umírá kolem 12 000 lidí na komplikace spojené s přehřátím. Je to čtyřikrát tolik, než kolik lidí zahynulo při útoku teroristů na WTC, ale válku „tepelnému teroru“ skoro nikdo nevyhlásil. Naopak.
I politický život podléhá módám. Není nutné, aby se nějaký problém přímo vyřešil. Problém islámského terorismu rozhodně není vyřešen, stejně jako problém ilegální migrace do Evropy; počty zadržených naopak v posledních měsících stoupají. Rozhodně nikdo nevyřešil válku na Ukrajině. Ale spotřebitelské chování je neúprosné. Lidé se některých témat prostě přejedí a chtějí něco nového. Boj proti dezinformacím a na něj navázaný boj proti boji proti dezinformacím teď jako by vstupovaly do tohoto stadia. Ne že by organizace zasvěcené tomuto boji vymizely, kola se točí dál.
Málokteré téma vyvolává tak ostrou reakci jako zásah do penzí. Především snaha zvýšit věk odchodu do důchodu. Když letos na jaře francouzský prezident Emmanuel Macron prosazoval oddálení penze z 62 na 64 let, vyšly do ulic miliony Francouzů. U nás se vláda Petra Fialy stanovení konkrétního penzijního věku, které by v mediálních titulcích dráždilo společnost, chytře vyhnula. Naopak nastavila něco ve stylu penzijního automatu, podle něhož se důchod bude oddalovat podle toho, jak se postupně prodlužuje délka života. Nebudou čísla do titulků.
Na to, jak důležitý fenomén označuje, je slovo „ambivalence“ (Ambivalenz) velmi mladé a knižní, vymyslel a zavedl je v roce 1910 úspěšný švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, Jungův učitel a autor řady klíčových psychiatrických pojmů, mimo jiné výrazu „schizofrenie“. Právě pro ni měl výskyt ambivalentních myšlenek, prohlášení i konání za typické. Etymologie slova je latinská z ambo – oba a valere – platiti; a v praxi znamená, že dotyčná osoba pociťuje k téže věci zároveň protichůdné city, řekněme, že někoho souběžně miluje i nenávidí a tím se dostává do vnitřního napětí a podivností v jednání.
„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy. Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker.
Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.
V knize Román a dějiny, kterou se v Týdeníku Echo zabývala Tereza Matějčková (viz č. 31/2022 – pozn. red.), věnoval Pavel Barša Milanu Kunderovi rozsáhlou pozornost. Zaměřil se mimo jiné na jeho vztah k politice a konstatoval, že na své počáteční společenské angažmá rezignoval. Barša je přitom toho názoru, že naší situaci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století politicky odpovídá postoj disidentů. Kundera se pro něj nerozhodl. Je to autorské omezení a ochuzení?
