Který Čech se po druhé světové válce stal největší světovou celebritou ve sféře, řekněme, umělecko-společensko-intelektuální? Václav Havel určitě. Ale kdo pak? Milan Kundera? Miloš Forman? Možná je to Tom Stoppard. Sice se v Československu jen narodil, byl Angličan, který Anglii miloval, ale s léty se ke svému českému původu v myšlenkách i v díle vracel stále víc. Stoppard, jak sám říkal, žil báječný či čarovný život. Byl vtipný, okouzlující, měl šťastnou povahu.
Ve věku 60 let dnes po dlouhé nemoci zemřela operní pěvkyně Anda-Louise Bogza. Sopranistka, která se narodila v Rumunsku a žila v Praze, byla emeritní sólistkou opery Národního divadla a Státní opery. Za roli Minnie v opeře Giacoma Pucciniho La fanciulla del West – Děvče ze Západu obdržela Cenu Thálie za rok 2007. ČTK o jejím úmrtí informoval mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.
České amatérské divadlo – v češtině je ovšem vhodnější držet se zavedeného slovníku a psát divadlo ochotnické – je od středy zapsáno na seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Jako již desátá česká položka. V období intenzivně rozpohybované světové politiky a v denní záplavě podivuhodných zpráv, jež vzbuzují neklid a nejistotu stran výhledů do budoucna, je toto zpráva skoro až dojemně uklidňující. Jestliže se ve světě objevují starosti o osud Evropy a o to, jestli se ještě drží své tradiční kultury, je nesmírně živé české ochotnické divadlo dokladem, že nic není tak horké, jak se to uvaří.
Přestávka skončila je žánrově i ideologicky nevyhraněný román – jaká radost se do něj začíst. Škoda že současná česká literatura už dávno rezignovala na minimální snahu napsat „velký evropský román“ a často se utápí v progresivistických klišé nebo autofikčních příbězích o tom, jaké hrozné střevní potíže autora postihly. Za skutečnou literaturou se tak musíme vydat na dovolenou: ještěže ty Bulhary (Gospodinov), Francouze (Binet) a Italy (Ferrari) máme.
Na pražském Výstavišti stojí jedna po všech stránkách svérázná stavba, do které v devadesátých letech proudily davy na muzikály v čele s Jesus Christ Superstar, pak však na více než dvě dekády upadla do zapomnění. Po loňské rekonstrukci ale opět otevřela své unikátní kruhové hlediště – a nabízí prostorový zážitek, jaký u nás nemá obdoby. Roku 1993 proběhl první ročník Grand Prix Obce architektů, vůbec prvního celostátního ocenění za architekturu. Zakládala jej mimo jiné Alena Šrámková a jeho váha byla mimořádná.
Jako dravec sleduje krouživým pohybem svého oka myši pod sebou, tak recenzent hledá ubohou oběť, do níž by zaťal své drápy. Rád by zahlédl nějaké tučné sousto, na nějž by zaútočil, snesl by se ze svých výšin, vrazil by do něj pařáty i zoban a začal trhat, drásat, škubat, až by peří či chlupy létaly. Shlíží tedy pod sebe ze své výše, jeho orlí zrak zírá dolů na hemžení pod ním, už se chystá zvednout perutě a vytasit ostří kritické. Dlouho však otálí, máloco zdá se mu hodné jeho pozornosti, mnohokrát nechá cíl přejít, máloco vzruší jeho touhy krvelačné.
Mexico City, září 1951. V baru sedí Čarostřelec. Miluje Joan. Spolu si hrají na Viléma Tella. Jenže i Čarostřelec (spisovatel William S. Burroughs) se jednoho dne utne. Moderní přepis klasické opery Čarostřelec v režii Roberta Wilsona měl premiéru v roce 1990. Inscenace slavila ohromný úspěch a od té doby se dočkala mnoha uvedení po celém světě. Nyní se konečně představí i v české premiéře v Divadle Komedie.
Ve čtvrtek nechala radnice Prahy 1 odstranit od Stavovského divadla plastiku sochařky Anny Chromy nesoucí název Plášť svědomí. Ve skutečnosti se socha jmenovala Il Commendatore, protože byla inspirována postavou komtura z Mozartovy opery Don Giovanni, jejíž světová premiéra se uskutečnila právě ve Stavovském (tehdy Nosticově) divadle 29. října 1787. Čili pouhé čtyři roky po otevření divadla. Národní divadlo, a jeho prostřednictvím Stavovské divadlo, z někdejšího skladatelova rozhodnutí dodnes těží a láká na jeho dílo turisty z celého světa – aktuální nastudování opery je z roku 2021.
Cenu Thálie za celoživotní umělecké mistrovství v činohře dostali Dana Syslová a Ladislav Frej. Proslavili se v desítkách rolí, v divadle i filmu. Jejich dílo dnes ocenila Herecká asociace při slavnostním večeru v Národním divadle. Sklidili potlesk vestoje. Za celoživotní mistrovství v dabingu Syslová obdržela v roce 2014 Cenu Františka Filipovského. Působila v různých pražských divadlech, nejdéle v Městských divadlech pražských.
Za to, jak ztvárnila roli Judy Garlandové v inscenaci Judy od Studia DVA divadla v Praze, dnes Cenu Thálie za nejlepší ženský muzikálový výkon obdržela Monika Absolonová. Z jejích mužských kolegů uspěl s rolí italského anarchisty a vraha císařovny Sisi Luigiho Lucheniho v inscenaci Elisabeth Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Lukáš Adam. Absolonová poděkovala mimo jiné režisérovi inscenace Judy Petru Gazdíkovi za to, že s ní měl ohromnou trpělivost.
Cenu Thálie za nejlepší ženský výkon v činohře dnes získala Tereza Dočkalová. Uspěla s rolí Oljy v inscenaci Máma Divadla pod Palmovkou v Praze. Cena Thálie za nejlepší mužský výkon v činohře míří do Studia G v Ostravě. Obdržel ji Petr Panzenberger za ztvárnění Romana v Perníkáři. Cenu pro umělce do 33 let si pak odnesl herec Viktor Zavadil. Pražskému Divadlu pod Palmovkou Dočkalová poděkovala za mnohaletou důvěru. Vyzdvihla také práci Herecké asociace, která podle ní není jednoduchá.
Pražští radní odvolali k dnešnímu dni ředitele Studia Ypsilon Karla Františka Tománka. Ve funkci byl od 1. března, plánoval propojení divadla a Divadelní fakulty Akademie múzických umění (DAMU). Informaci potvrdil mluvčí magistrátu Vít Hofman. Řízením městské příspěvkové organizace radní pověřili zástupkyni ředitele a vedoucí ekonomku Blanku Pechovou. Tománkovi vytýkají především chyby v hospodaření a nenaplnění klíčové části jeho koncepce.
Podívejte se, jak nám krásně kvetou růže, letos jsou obzvlášť nádherné, pravil nadšeně profesor Martin Hilský, když otevřel vrátka do předzahrádky u domku nedaleko Pražského hradu. A byla to scéna přesně jak ze staré dobré Anglie, kde hovor o růžích je nejen ideální začátek konverzace, ale i vyjádřením podstaty tamější kultury a mentality. Ať už se nyní s Anglií dějí různé věci, my máme ty její nejlepší rysy jisté v profesorovi Hilském, gentlemanovi, ke kterému by mohl přijít Shakespeare a skvěle si o růžích popovídat, klidně v alžbětinském blankversu. Není vyloučeno, že se tak děje.
Známý ruský hudební skladatel Rodion Ščedrin, autor světoznámých baletů, zemřel v noci na dnešek ve věku 92 let, oznámilo dnes moskevské Velké divadlo. Z prohlášení divadla o smrti "jednoho z největších géniů současnosti" a "světového klasika" citovaly agentury i další média. Skladatel, narozený 16. prosince 1932 v Moskvě, adaptoval v roce 1967 části opery Carmen Georgese Bizeta do stejnojmenného baletu Carmen, napsaného pro jeho manželkou Maju Pliseckou, primabalerinu Velkého divadla v Moskvě.
Přátelé, herečtí kolegové a veřejnost se v pátek ve strašnickém krematoriu v Praze rozloučili živou hudbou a zpěvem s hercem Jiřím Krampolem. Během smutečního obřadu zazpívala Šárka Rezková, melodii ze seriálu Cirkus Humberto zahrál saxofonista Felix Slováček a ze záznamu zazněla skladba Dnes už to vím v podání Krampola. Smuteční síň jen stěží stačila náporu zájemců o poslední rozloučení s oblíbeným hercem, dabérem a bavičem, který zemřel po dlouhodobých zdravotních problémech v sobotu 26. července. Bylo mu 87 let.
Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává.
Ani ten, kdo knihu Nezval: Básník a jeho syn od Krystyny Wanatowiczové už četl, rozhodně neudělá chybu, když si teď pustí i její zeštíhlenou (na vše ze 752 stran se dostat nemohlo) audio verzi, s níž přišel Český rozhlas. Však už jenom ten překrásný přednes Jany Štvrtecké! Její vyprávění je stejně civilní jako fatální. Málokterý rétor (snad krom Lukáše Hlavici či Pavla Soukupa) dokáže takto svým hlasem textu dodat jakousi další, novou kvalitu.
Když se v roce 2023 v naší nejprestižnější literární soutěži Magnesia Litera stala knihou roku sbírka básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, bylo to velké překvapení. Ne že by si ocenění zrovna tento titul nezasloužil, ale nezvyklé bylo, že porotci sáhli pro absolutního vítěze do vod poezie, která je často ve stínu prozaické či publicistické tvorby. Doležalovi se povedlo napsat poetické texty, z kterých pramenil intenzivně emocionální, ale přitom zřetelný archetypální prožitek. Ten reflektoval náhlou smrt jeho ženy Jany Frankové Doležalové.
„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.
Po invazi Ruska na Ukrajinu v roce 2022 zastavila Evropa ruskou kulturu – zakázala koncerty a stáhnula umělce s vazbami na Kreml. Situace se nyní však začíná měnit. Přestože válka stále pokračuje a mezinárodní sankce zůstávají v platnosti, někteří z nejvýznamnějších ruských umělců se pomalu vracejí do orchestrů a na divadelní pódia po celé Evropě.
Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa, opera, dalo by se říct, pro Janáčka osudová, se po dvaceti letech vrací do pražského Národního divadla, odkud ji kdysi, na úplném začátku 20. století, z nepochopení a malosti vykázali, takže tam musela vejít až pokryta evropskou slávou. Na té měl zásadní přičinění Kafkův přítel Max Brod, který o ní nadšeně psal do německých novin a sám přeložil libreto a všemožně se o ni a Janáčka zasazoval, což tu budiž připomenuto jako příklad prospěšnosti emisarů pro kulturní export.
V pražském Rudolfinu se dnes veřejnost může rozloučit s hercem a prezidentem karlovarského festivalu Jiřím Bartoškou, který zemřel ve čtvrtek 8. května ve věku 78 let. Dvořákova síň je od 10:00 do 17:00 hlavním vchodem do Rudolfina z náměstí Jana Palacha. Pietní místo bude na pódiu, kde bude také prostor pro květinové dary. V předsálí Dvořákovy síně je umístěno několik kondolenčních knih. Už víc než dvě hodiny před začátkem posledního rozloučení dorazila k Rudolfinu první návštěvnice.
Jedno z mála anglických slov, které snad může v konverzaci bez pocitů trapna používat i český staromódní boomer, je výraz „cool“. Ten v běžné mluvě (anglické i české) ovšem neznamená jen chladný a studený, ale daleko spíš úžasný, ale přitom úžasný nenuceně, bez křečí, přirozeně, každým gestem a každým vydechnutím – nejlépe cigaretového dýmu. Prostě cool. Je to něco, co se nedá naučit, něco, co se na člověka snese a on už to má jako dar, se kterým si hraje, většinou k radosti své a všech okolo. Klasický Hollywood miloval a produkoval hvězdy, které byly zatraceně cool.
V Panské ulici č. 1, v prezidentské kanceláři v domě bývalého piaristického kláštera, která připomíná původní kapli, jsou dvě kožené pohovky, uprostřed stůl s popelníkem plným nedopalků. Bylo po obědě, tak jsme si dáchli. Z jedné strany opěrek trčely kouřící hlavy, z druhé naleštěné černé polobotky. Koukali jsme na malovaný strop, který připomínal nebesa, a najednou zaznělo: „Já to vím, umřu v říjnu, to se nám narodily děti, narodil se Václav Havel a narodili se nám psi.“ Byl podzim loňského roku. Když jsem mu před měsícem volal, jak mu sedí nové ručně šité boty, které mu pořídil syn Janek, tak řekl, že si je chce ještě užít.
Zase jednou dostalo divadlo na pamětnou a nespravedlivě zůstalo stranou pozornosti, i když by jednoznačně mělo být v jejím centru. Aby mi bylo rozuměno: stejně jako vloni po úmrtí Karla Heřmánka se i po skonu Jiřího Bartošky vyrojily nekrology rozebírající výjimečnou kariéru obou herců a zdůrazňující jejich filmovou a televizní tvorbu a podnikatelské úspěchy. Když už došlo na připomenutí divadelního působení, zpravidla byla připomenuta tři až čtyři působiště obou tvůrců.
Nedávno vyšla v českém překladu kniha Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Kolankiewicz (nar. 1954) je polský divadelní antropolog a kulturolog, osobností Antonina Artauda se zabývá od svého mládí, dalo by se tedy říct, že je pro něj jeho životní prací. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy myšlenky obsažené ve sbírce esejí Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jejichž hlavním tématem je hledání takových forem divadla, které by byly lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět.
V devadesáti letech zemřel Štefan Kvietik, velký slovenský herec – velký vzrůstem a velký ovšem i významem. Nejsem si jist, zda ještě pro mou generaci lidí středního věku jde o všeobecně známé jméno, bohužel. Ale pro generaci mých rodičů, která ještě s nostalgií vzpomíná na slovenské televizní pondělky, to jistě zásadní jméno bylo. Na druhou stranu, důležitý i pro mě byl Kvietikův výkon ve filmu Tisícročná včela. Ve vzpomínkách trčí mi právě jeho výkon, nezpochybnitelný, nepřehlédnutelný.
Nakladatelství audioknih OneHotBook chystá na nejbližší dny a týdny hned několik zajímavých novinek. O čem všem český národ snil v uplynulých sto padesáti letech? Šestnáct esejů ze souboru České snění od Pavla Kosatíka načetl Petr Lněnička. Řada národních idejí, mýtů či stereotypů na nás Čechy nevrhá zrovna příznivé světlo. Brzy vychází i Americká idyla (Philip Roth) a Žízeň po živote (Irving Stone). Do divadla zveme na Rolanda Barthese.
Činohra Národního divadla Brno přichází s provokativní inscenací o kulturních válkách. Hra Mešita si všímá také dalších aktuálních fenoménů, jako jsou polarizace, hyperkorektnost nebo cancel culture, tedy ostrakizování lidí třeba za různé nepohodlné postoje. Premiéra bude 28. února v Redutě, oznámil za činohru Petr Tlustý. Hra je společným dílem Martina Glasera, ředitele Národního divadla Brno a budoucího ředitele pražského Národního divadla, a Olgy Šubrtové.
Generálním ředitelem pražského Národního divadla (ND) bude Martin Glaser. Stávající ředitel ND Brno první scénu povede od srpna 2028. Nahradí Jana Buriana. Jméno vítěze výběrového řízení dnes oznámil ministr kultury Martin Baxa (ODS). Glaser za zásadní označil otevření rekonstruované Nové scény a potřebu plnohodnotné zkušebny, která by umožňovala zvýšit výnosy divadla plnějším obsazením scén. Zmínil potřebu úzké spolupráce s ministerstvem kultury a finanční náročnost úkolů, které bude ND řešit.
