Instinktivní odpor proti státním zákazům a příkazům je standardním pojítkem české pravice. Dokáže spojit její různé proudy. Může se napájet dědictvím odporu proti komunismu anebo ideologičtějším uvažováním – každému podle jeho gusta. Je to něco, s čím se může politik či influencer vytasit ve veřejné diskusi.
Michal Prokop slaví osmdesátiny ve velkém: o víkendu na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích pokřtí nové album Live 80, na podzim vyrazí na stejnojmenné turné, které zakončí 21. prosince ve Foru Karlín. Dobrá chvíle ohlédnout se za téměř šedesáti lety na pódiu – za normalizačními kompromisy, angažmá v politice i dvěma úspěšnými návraty k hudbě, které skutečně věřil.
Po maďarském Fideszu se do problémů dostala další strana, která byla po dvě dekády hegemonem na středoevropské pravici – polská Právo a spravedlnost (PiS). Fidesz drtí dozvuky oligarchických praktik a absolutní moci, které byly spojovány s jeho vládnutím, čehož nový premiér Peter Magyar nekompromisně využívá. Naopak PiS podobnému pronásledování v duchu „militantní demokracie“ („není svobody pro nepřátele svobody!“) i po volební „nevýhře“ v roce 2023 dlouho odolávala a dokázala se dokonce vrátit do hry vítězstvím svého prezidentského kandidáta Karola Nawrockého.
Není nijak originální postřeh, že i země, které nejsou vůbec žádné demokracie, považují za nutné provozovat rituály vytvářející fikci, že demokracie jsou. I komunistické režimy, ač se prohlašovaly za státy nového typu, stále měly ústavy a konaly volby. Sice nesvobodné a prakticky bezvýznamné, ale ten rituál, s nímž měly spoustu starání, považovaly za nutné provozovat.
Momentálně nejopakovanější vtip v Británii zní: „Blairovec, brownovec, milibandovec, corbynovec, starmerovec, insider a outsider vejdou do hospody. A barman se zeptá: Co si dáš, Andy?“ Nejnovějšího britského premiéra Andyho Burnhama, již sedmého za deset let, provází pověst převlékače kabátů, který v rámci Labouristické strany vystřídal už všechny názory, které existují. Z toho plyne i nejistota, jaký Burnham vlastně nastupuje do úřadu. Ten, který dělal poradce ve vládě Tonyho Blaira, tedy premiéra, jenž v mnoha oblastech navazoval na politiku konzervativní Margaret Thatcherové?
Česká vláda v pondělí s definitivní platností ohlásila vznik akceleračních zón pro větrníky (a v menší míře solární parky). Zásadní na výstupu ministra průmyslu Karla Havlíčka bylo potvrzení, že plocha vyčleněná pro zóny se z původních 2700 kilometrů čtverečních smrskne na necelých 300. Pokud nás monstra s lopatkami odpuzují, pořád je to zhoršení proti současnému stavu, kdy pro stavbu větrníků platí docela přísné povolovací řízení, a i proto jich je zatím v české krajině zanedbatelné množství.
Již jsme doporučovali Eda Westa jako jednoho z nejlepších britských komentátorů a máme příležitost to zopakovat. Ve svém posledním textu West srovnává bezpečnost letecké dopravy s veřejnou bezpečností v Británii. Bezpečnost letecké dopravy se totiž za poslední půlstoletí úžasně zvýšila; natolik, že nehody, k nimž dnes dochází, často nejdou na vrub běžné chyby nebo závady, nýbrž nějaké neproniknutelné podivnosti, třeba náboženského pominutí pilota. Zatímco v roce 1970 připadalo na jeden milion letů asi 6,5 smrtelných havárií, v roce 2025 to bylo při ohromném nárůstu letů méně než 0,5.
Víc než 33 let už uplynulo od rozdělení Československa. Vztah, který byl rozveden i pro svou počínající toxicitu, přešel v poklidné přátelství na dálku, než se opět stal toxickým asi před třemi lety, kdy Fialova vláda pro jiné názory na rusko-ukrajinskou válku a na její příčiny zmrazila vztahy s vládou Ficovou. Po ty tři roky je u nás v politice a publicistice běžný obrat „slovenská cesta“ jako černý scénář vývoje. Na vývoj vztahů mezi oběma národy jsme se byli zeptat otce slovenské samostatnosti Vladimíra Mečiara. Rozhovor mečiarovsky meandruje, kromě vzpomínek na polistopadové roky přijde řeč i na Andreje Babiše a samozřejmě na Rusko, k němuž mají Slováci historicky trochu jiný vztah než Češi.
Image Filipa Turka a v nějaké míře i strany, která z něho udělala svého čestného prezidenta, je do značné míry postavena na kombinaci usilovné snahy štvát ty – z hlediska Motoristů – správné lidi a schopnosti svoje kauzy jaksi okecávat. To znamená s nevinným výrazem tvrdit nějakou zjevnou nepravdu. Smyslem takových promluv primárně není přesvědčit veřejnost, že věci se měly tak, jak Filip Turek tvrdí, ale předvést před fanoušky schopnost vykrucovat se, dostat dotírajícího tazatele do úzkých, předhodit mu verzi, jež sice působí absurdně, v rámci polemiky ji ale není možné stoprocentně vyvrátit.
Budoucí britský premiér Harold Macmillan byl v roce 1943 cosi jako vládní zmocněnec ve Francouzské severní Africe, již Spojenci krátce předtím ovládli. Letadlo, kterým odlétal, při startu havarovalo a začalo hořet. Ošklivě popálenému Macmillanovi a dvěma dalším členům posádky se z něj podařilo dostat ven, uvnitř ovšem zůstal ještě francouzský důstojník. Macmillan se pro něj vrátil, vyprostil ho a vzápětí letadlo vybuchlo. Toto jeho statečné chování udělalo na ty, kdo byli jeho svědky, velký dojem. Avšak, jak upozorňuje Macmillanův životopisec D. R. Thorpe, Macmillan tento čin ve svých obsáhlých memoárech nezmiňuje.
„Klidně si před panem prezidentem kleknu a řeknu: Prosím nejezděte, nechte to být, neoslabujte vyjednávací pozici naší země!“ Zní vám to povědomě? Ne, není to vyjádření některého z českých koaličních politiků k prezidentu Petru Pavlovi a jeho účasti na summitu NATO v Ankaře. Tato slova pronesl polský ministr zahraničí Radek Sikorski na podzim roku 2008, kdy šlo o záměr prezidenta Lecha Kaczyńského zúčastnit se Rady EU v Bruselu.
Náš současný svět se nápadně podobá tomu, jak vypadala Evropa v roce 1930, tvrdí ve své nové knize Robert D. Kaplan, předseda katedry geopolitiky Institutu pro výzkum zahraniční politiky a bývalý poradce Pentagonu. A není sám. Srovnání s Výmarem se ve veřejném prostoru objevují čím dál častěji. Kaplanova nová kniha Pustá země nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Bourdon (jehož zakladatelem je exministr Ivan Pilip). Právě zde v poslední době vycházejí jedny z nejzajímavějších současných knih o geopolitice. Vyšla tu i novinka Giuliana da Empoliho Hodina predátorů.
„Čím méně lidé přemýšlejí, tím více mluví,“ napsal před třemi staletími Charles Louis Montesquieu. Digitální epocha tuto jeho pravdu mohutně eskaluje. Slova, slova, slova – to není jen banální hamletovské povzdechnutí, ale diagnóza celé naší společnosti. Nemyslíme, mluvíme, slibujeme. V politice, která by měla být o silných myšlenkách, vizích a zodpovědnosti, to s rozvojem sociálních sítí nabralo až bizarních rozměrů – kdo několikrát denně neoznámí své bublině zásadní odhalení, nezaútočí na politického oponenta, nevyhlásí válku či neslíbí růžové zítřky, nemá v politice co dělat.
Léto je v plném proudu, tentokrát se však Albánie do středu pozornosti nedostává jen jako populární turistická destinace, ale především kvůli ostrovu Sazan. O tento subtropický ostrov projevil zájem zeť amerického prezidenta Jared Kushner se svou ženou Ivankou Trumpovou. Kushner tu plánuje nebo plánoval zřídit drahé letovisko, osudným se celému záměru může stát i to, že jeho součástí je i část přírodní rezervace naproti na pevnině, v místech přírodní rezervace.
Předběžné opatření Ústavního soudu je krize, která byla hned v několika momentech bohužel logická a předvídatelná – v tom, že prezident Pavel sáhl po instanci, u níž mohl odhadovat úspěch; v tom, že jeho spor s ministrem Macinkou se od té doby, kdy odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, jen rozrůstal a rozrůstal a premiér Babiš ho nebyl schopen moderovat; ale i obecněji v tom, že asertivita českých prezidentů po schválení přímé volby zákonitě roste. Zároveň lze říct, že ten spor šel hned v několika momentech zastavit.
Jak bylo do dubna a epochální prohry Viktora Orbána u nás všude plno Maďarska, v posledních týdnech ho je zase až nezdravě málo. Přitom se v Budapešti rýsuje skandál, jakých moc nebývá. Týká se nepřímo, zato velmi zblízka vítěze nad Orbánem, jímž je samozřejmě Péter Magyar. O novém premiérovi se ví, že jako bývalý manžel bývalé ministryně spravedlnosti v bývalé Orbánově vládě toho hodně věděl a využil k politickému startu pedofilní skandál, v němž tehdejší prezidentka Katalin Nováková omilostnila muže, který patrně kryl zneužívání dětí v jednom sirotčinci.
Prezident Petr Pavel nakonec vytasil nejvyšší možnou kartu, kterou má jeho úřad, a podal na vládu Andreje Babiše kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, protože ho nechtěla vzít na výroční summit NATO v Ankaře. A rovnou připojil i žádost o předběžné opatření, jež by vládě přikázalo, aby prezident byl součástí české delegace. Tedy požadavek pro kompetenční žalobu velmi neobvyklý. A nezvykle rychle, zvlášť v kontextu nechvalně proslulé pomalosti a nepružnosti české justice, také Ústavní soud rozhodl.
Na konci května přišel magazín Time s otázkou na první pohled bizarní: kdo vyhrál „válku memů“ – Írán, nebo Spojené státy? V konfliktu na Blízkém východě si totiž znepřátelené strany vyměňovaly nejen balistické rakety, ale také ironizující videa, posměšné obrázky a další formy virálně šířeného digitálního obsahu. Nicméně i tady šlo v důsledku o vážnou věc: ve hře bylo globální veřejné mínění, jež je v moderním konfliktu stejně důležité jako munice nebo převaha na bojišti.
Ideová konference Občanské demokratické strany, první pod novým předsedou Martinem Kupkou, před dvěma týdny představila staré hodnoty v novém obalu (Modrý kodex), to nejtřaskavější se ale jen nakouslo. Má ODS zdvihnout téma přijetí eura? Nebo bude věrna svému původnímu suverenismu a české koruně? Hlavním nahazovačem eura ve straně je její místopředseda Pavel Drobil. Rozhovor je svým způsobem průzkum, jestli pozvolný posun k euru máme číst jako znamení pozvolného postupu celé strany. Téma eura bylo mimochodem odloženo na podzim, kdy k němu ODS svolá samostatnou konferenci.
V zásadě šlo o malicherný spor, který má význam jen ve formální rovině. Fakticky jeho vyústění ani o milimetr neposune směřování země. Obě strany sporu, a hlavně jejich sympatizanti, si najdou dostatek argumentů pro oprávněnost a legitimitu svého pohledu. Zvlášť když se do něj tolik nainvestovalo emocí (a testosteronu). Vláda v pondělí podle očekávání schválila oficiální delegaci na červencový summit NATO v Ankaře, k níž se chtěl přidat i prezident Petr Pavel.
Tragickým symbolem migrační krize roku 2015 se stala fotografie z 2. září, na níž bylo bezvládné tělo utonulého dvouletého Alana Kurdího, vyplavené na pláži u tureckého Bodrumu. Rodina tohoto syrského chlapce kurdského původu se pokoušela dostat na řecký ostrov Kos a při ztroskotání člunu zahynuli kromě něho i jeho matka a starší bratr. Snímek mrtvého batolete ležícího tváří v písku se dostal na titulní strany světového tisku a odezva šokované veřejnosti i politiků se dostavila okamžitě: charitativní příspěvky na pomoc uprchlíkům se zvýšily o tisíce procent (...).
Nedávno oslavil sedmdesáté narozeniny, za sebou má náročnou léčbu rakoviny slinivky, ale v rozhovoru je Mirek Topolánek energický podobně, jak to pro něj bylo charakteristické v dobách, kdy byl premiérem. Byť mluví o tom, že se u něj projevuje „amortizace materiálu“, kvůli níž už o návratu do politiky dávno neuvažuje, k výkonům současných politiků je hodně kritický. A to zdaleka nejen těch českých.
Mistrovství světa ve fotbale je pro mě veliká událost. Dnes se to už dá přiznat, aniž by kvůli tomu člověku hrozily problémy jaksi reputačního typu, všelijaká ta udiveně pozdvihnutá obočí. Dalo by se dokonce říct, že sledovat fotbal patří v tzv. lepší společnosti k dobrému tónu, stejně jako mít o fotbale nějaké povědomí, třeba i fandit, nejlépe nějakému týmu Premier League, což člověku umožní projevit rozhled a nesvázanost s upatlanými českými poměry. Takže to zase začíná. Tentokrát v Mexiku, Kanadě a Spojených státech, což může šampionátu dodat i trochu výraznější politickou dimenzi .
Ed West, jeden z nejlepších stylistů mezi mladší generací britských komentátorů, označil v nedávném sloupku skotskou vládu za „wuchanskou laboratoř příšerných nápadů v britské politice“. Psal o nově zvoleném skotském poslanci, který nemá nejen britské občanství, ale ani pořádné povolení k trvalému pobytu, jen studentské vízum. To by zatím ve zbytku Spojeného království nešlo – s důrazem na „zatím“, protože snaha umožnit postupně cizincům volit se projevuje všude v západním světě.
Co média hlavního proudu zajímá nejvíce? Není to ani tak státní rozpočet či výdaje na obranu, ale především reorganizace na Úřadu vlády, banální spor o to, zda na summit NATO do Ankary pojede prezident, či změna financování veřejnoprávních médií.
Konference Globsec minulý týden přivezla do Prahy jednoho hosta, který se dosti vymykal – nejen názory na současnou politiku či evropskou integraci, ale i svým dosavadním životem. Ač je s 57 roky věku na poměry Evropských rad pořád ještě mladý, zažil Mateusz Morawiecki, premiér Polska v letech 2017–2023, svým způsobem víc než všichni jeho kolegové ze summitů. Jako syn nejhledanějšího předáka polské protikomunistické opozice v 80. letech byl už jako nezletilý vystaven tvrdým výslechům, bití, dokonce výhrůžkám smrtí.
Zkraje letošního roku absolvoval chirurgický zákrok, o kterém nechce mluvit. Naproti tomu politiku bývalý předseda KDU-ČSL i TOP 09 Miroslav Kalousek komentuje stále rád a v rozhovoru pro Týdeník Echo dává najevo, že ho neopustila myšlenka na založení nové strany. Mluví také o tom, co chybí současné opozici i české politice vůbec. A co by opozice musela dělat, aby mohla pomýšlet na návrat do Strakovy akademie. Své bývalé spolustraníky neváhá kritizovat třeba za způsob, jakým se stavějí proti rušení koncesionářských poplatků veřejnoprávním médiím.
V jednom z minulých textů jsme zmiňovali, jak zajímavým průhledem do íránské revoluce je kniha íránské literární historičky Azar Nafisiové Číst Lolitu v Teheránu. Některé naše představy o totalitním režimu a o muslimské zemi potvrdí, v jiných nás naopak překvapí. Asi málokdo z nás si třeba představoval, že v roce 1988, uprostřed iráckých náletů na Teherán, se ve městě konal filmový festival se sérií projekcí filmů tehdy nedávno zesnulého režiséra Andreje Tarkovského.
Kdysi byla symbolem politické nestability Itálie. Nyní je to Velká Británie, kde se střídají ministerští předsedové jako na běžícím pásu. Momentálně bojuje o svůj politický život nepopulární labourista Keir Starmer, jehož se chce strana zbavit a doufá, že výměnou lídra se znovu posune v průzkumech na přední příčky, kde ji nyní ohrožují ostře nastupující zelení. I konzervativci bojují o své tradiční místo v politickém duopolu, na pravici se je snaží nahradit Reform UK Nigela Farage. A do toho všeho se snaží prorazit ještě Liberální demokraté. Chaos trvá minimálně od brexitového referenda před deseti lety.
Tento týden se v Bukurešti sešly hlavy států východního křídla NATO. Ve vypjaté atmosféře, která převládá na linii Washington – západní Evropa, byl nabídnut konstruktivní pohled vpřed. K tomu se ovšem sám region musí smířit s tím, že už není jen chráněncem té či oné velmoci, ale je schopen hrát samostatnou, „dospělou“ roli. Píše se rok 1919. Halford Mackinder, dnes považovaný za otce vědy známé jako geopolitika, patří mezi experty, kteří výrazně ovlivnili uspořádání Evropy po 1. světové válce.
