Maďarsko šlo první dubnový víkend k volbám. S převahou v nich zvítězil Fidesz, tedy Svaz mladých demokratů. Jeho zakladatelem byl v roce 1988 Viktor Orbán, který teď vládne už dvanáctý rok a čekají ho další čtyři. Spojená opozice šesti stran zleva až úplně doprava získala jen 35 procent hlasů. Fidesz má tedy opět ústavní většinu, 135 poslanců ve 199členném parlamentu.
Část amerických a evropských konzervativních intelektuálů (jistě ne většina) a veřejných osobností má značnou slabost pro režim Vladimira Putina – třeba vlivný Tucker Carlson z Fox News, Sohrab Ahmari a další lidé z končin bližších i nejbližších včetně třeba Václava Klause, jehož včerejší dopis premiéru Fialovi ovšem nelze přiřadit k textům intelektuálně či argumentačně významným, nebo aspoň koherentním.
„Ukázali jsme, že Evropa má jinou budoucnost, že má budoucnost založenou na suverénních státech, nikoli na centralizované struktuře, která by státům odebírala kompetence,“ řekl polský premiér Mateusz Morawiecki v sobotu po summitu se zástupci konzervativních, pravicových a národních stran v Madridu. Podle polského serveru wPolitice by strany měly za několik měsíců předložit návrh změn v unijních smlouvách.
Politická kariéra britského premiéra Borise Johnsona je na kapačkách. Pokaždé když se zdá, že to nemůže být již horší, tak nastane další sešup. V minulém týdnu nastaly dvě takovéto katastrofy. Nejdříve ve čtvrtek konzervativci prohráli doplňovací volby v okrsku Severní Shropshire, kde dominovali téměř 200 let. V sobotu ohlásil svou rezignaci lord Frost, který vedl brexitová vyjednávání za Británii a nyní měl za úkol dojednat nedořešené problémy.
Vládnoucí konzervativci britského premiéra Borise Johnsona překvapivě prohráli v doplňovacích volbách do Dolní sněmovny v anglickém North Shropshiru. Jde o obvod, kde jejich kandidáti vítězili v posledních skoro 200 letech, informuje na svých internetových stránkách britská BBC. Pro Johnsona znamená tato porážka další ze série neúspěchů a skandálů, které v posledních dnech ohrožují jeho pozici.
Lídři evropské konzervativní pravice a některých populistických stran dnes ve Varšavě jednali o spolupráci, která by měla přinést změnu Evropské unie. Ta se podle nich teď chová jako superstát, který ignoruje tradice i pravomoci členských zemí sedmadvacítky. Lídři deklarovali užší spolupráci při obraně suverenity jednotlivých unijních států v Evropském parlamentu. Novou politickou sílu v něm ale neutvoří, uvedla agentura AP.
Naskakovat na módní vlny a nechat se jimi unášet je výhodnější než se proti nim stavět. Varovat před riziky, která se skrývají za domnělým pokrokem v kostýmu dobra, nepřináší slávu ani peníze. Člověk se tak nestane hvězdou davů, protože dav žije z okamžiků a emocí, jimiž je ovládán. Ti, kteří varují, nestojí uprostřed davu, natož v jeho čele. Jsou na okraji. Dav jejich hlas nechce slyšet, protože touží jít kupředu.
Loni na podzim vyšla v USA kniha Nežít ve lži. Autorem není Alexandr Solženicyn, ale soudobý Američan, který apeluje na soudobé Američany. Spisovatel Rod Dreher (54) tvrdí, že zkušenosti protikomunistických disidentů jsou pro dnešní křesťany a konzervativce obecně v USA čím dál podstatnější. Amerika se nám mění před očima, zoufá si Dreher, a bylo by těžké tu proměnu zastavit i pro serióznějšího lídra na pravici, než jakým byl a zůstává Donald Trump.
Soudkyně Amy Coney Barrettová byla mezi těmi, z nichž prezident Trump vybíral, když navrhoval soudce Nejvyššího soudu minule, v roce 2018. Nakonec dal přednost soudci Kavanaughovi, prý i proto, že podle názoru některých vlivných senátorů mělo být jeho schvalování v Senátu hladší než u výrazně křesťansky orientované Barrettové. Ta předpověď tedy moc nevyšla.
Včera menší pozdvižení na českém Twitteru vyvolalo vyjádření Václava Klause mladšího, že „konzervatismus je punk dneška“.
Mnoho umělců touží po tom, aby se o jejich díle mluvilo, aby se do té debaty zapojila pokud možno celá společnost. Takové diskuse jsou však dnes velmi vzácné, můžeme to odůvodňovat uzavíráním se publika do bublin, sektářským založením části soudobé tvorby, jež chce oslovovat jenom „ty své“, otrlostí publika, které je obtížné šokovat a vůbec vytrhnout z letargie, a tak dále. A do toho přišly Kočičky.
Současný stav světa může zvlášť sociální konzervativce uvrhnout do těžkých depresí. Postupuje „politická korektnost“, vzrůstá vliv LGBT ideologie, maže se rozdíl mezi muži a ženami, kácejí se sochy a přepisuje se historie. Kam se člověk podívá, tam jsou konzervativní hodnoty na ústupu.
Odpovědí na momentálně probíhající kulturní revoluci na Západě by podle mnohých měl být návrat ke starému klasickému liberalismu, založenému na svobodě slova, toleranci opačných názorů a volné diskusi. Na americké pravici se však objevila skupinka myslitelů, kteří tento pohled odmítají. Tvrdí, že nynější „liberálové“ nejsou popřením klasicky chápaného liberalismu, ale jeho logickým důsledkem (více na str. 25). Představují proto alternativní model a tvrdí, že znají cestu k porážce levice v kulturních válkách. Jeden z čelných představitelů tohoto hnutí je i Adrian Vermeule, profesor práva na Harvardově univerzitě.
Předminulý týden v Polsku vyhrál prezidentské volby konzervativec Andrzej Duda. Porazil primátora Varšavy, levicového liberála Rafala Trzaskowského. Překvapivě vyrovnaný výsledek (jen 51 procent pro stávajícího prezidenta Dudu) vedl v zahraničí k pocitu zmařené šance. Polsku podle rozšířeného výkladu o fous unikla možnost vrátit se z autoritářské, netolerantní trajektorie zpět k liberální demokracii a k evropským hodnotám.
Nevidí se často, aby pravicový premiér musel přesvědčovat své okolí, že není komunista. Přesto britský předseda vlády Boris Johnson ve svém projevu, který přednesl 30. června ve městě Dudley, cítil potřebu zdůraznit, že „není komunista“. Tím však narážky na levicovou ideologii ze strany britských konzervativních politiků nekončí. Michael Gove, ministr pro kancelář kabinetu a kancléř lancasterského vévodství, ve skutečnosti superministr bez portfeje, ve svém proslovu 28. června pro nadaci Ditchley zase citoval italského marxistu Antonia Gramsciho.
Velké americké deníky jsou již dlouho orgány levice, ale udržují si téměř dojemnou tradici: snaží se o názorovou pestrost tím, že zaměstnávají pár konzervativních komentátorů. Psát pro publikum, které jejich názory předem odmítá, je pro tyto jedince výzva. Jsou pod trvalým tlakem – přizpůsobit se, nebo se nechat otrávit. Některé to autorsky zničí. Rossu Douthatovi, který se v roce 2009 jako třicetiletý stal nejmladším komentátorem New York Times vůbec, to prospělo. Své konzervativní katolické názory nezměnil, ale snaží se je formulovat tak, aby přesvědčil i lidi jiných východisek.
Středa 4. září může vejít do dějin jako den, kdy britská opozice prokaučovala úplně všechno. Nejdřív protlačila Dolní sněmovnou zákon zakazující brexit bez dohody, takzvaný Bennův zákon, a pak odmítla nabídku premiéra Borise Johnsona na předčasné volby. Opozice si tak mohla gratulovat, jak převezla nenáviděného lídra konzervativců. Zabránili mu splnit slib, že Británie odejde z EU 31. října, ať se děje, co se děje. Nyní již stačí vydržet do konce října a teprve pak vyvolat volby.
V Americe se politická řež odehrává mezi dědici klasických liberálů, kteří se dnes většinou označují za konzervativce a dominují Republikánské straně, a tzv. progresivními liberály ovládajícími Demokratickou stranu. Politická korektnost, genderová ideologie, útoky na různé historické velikány, kteří u dnešních zkoušek z politické korektnosti propadají – všechno to, co s úžasem sledujeme nejdřív ve zprávách zpoza oceánu, pak v Británii a časem i v kontinentální Evropě, přichází od progresivních liberálů.
Svoboda projevu bez náboženství vytvořila kult Člověka a rovnosti. Jak prohlásil jeden z amerických otců zakladatelů John Adams: „Vytvořili jsme ústavu pro zbožné a morální občany, pro žádné jiné fungovat nemůže.“ A katolický glosátor Ross Douthat progresivisty varuje: „Odmítli jste náboženskou pravici, nedivte se, jak vypadá ta postnáboženská.“
Ještě v první polovině 20. století bylo možné hovořit o třech hlavních politických proudech nebo formacích. Socialismus, liberalismus a konzervatismus. Ten první byl kolektivistický, zápasil o emancipaci dělníků, osmihodinovou pracovní dobu, bezpečnostní a hygienická opatření, zákaz dětské práce, zdravotní pojištění.
Pravděpodobný příští britský premiér Boris Johnson očekává, že jeho země po říjnovém odchodu z Evropské unie podepíše s Bruselem dohodu o volném obchodu, díky níž nebudou zapotřebí některé sporné pasáže dosavadní brexitové smlouvy.
Sir Roger Scruton, významný filozof a výrazná figura britské konzervativní strany, musel na jaře opustit pozici ministerského poradce kvůli údajným islamofobním a antisemitským výrokům v levicovém magazínu New Statesman.
Britský konzervativní poslanec Evropského parlamentu, vlivný intelektuál a přední zastánce volného obchodu Daniel Hannan je téměř synonymem pro slovo brexit.
Theresa Mayová neměla být premiérkou. Měl jím být charismatický Boris Johnson. Oblíbenec řadových členů Konzervativní strany se po vítězné kampani za odchod z EU ocitl na vrcholu popularity. Zdálo se logické, aby Británii z Evropské unie vyvedl hlavní brexitář. Jedinou překážkou byla Johnsonova osobnost. Neprovázela ho zrovna pověst nejpracovitějšího a nejkompetentnějšího politika.
Výběr lídra Konzervativní strany měl být především o brexitu. Přesto neustále zabočuje k malichernostem. Minulý týden bylo hlavním tématem, kdo bral jaké zakázané substance. Tento týden, kdy vrcholí parlamentní část voleb, zase byla tématem údajná protikonzervativní zaujatost televizních kanálů. To vyhovuje hlavnímu favoritovi, kterým je Boris Johnson. To, že se v tuto chvíli o něj nikdo nezajímá, je jedním z důvodů, proč sebejistě kráčí ke zvolení.
Do dalšího kola volby lídra britské Konzervativní strany ve středu postoupili exministr zahraničí Boris Johnson, současný šéf diplomacie Jeremy Hunt, ministr životního prostředí Michael Gove a ministr vnitra Sajid Javid. Ve třetím hlasování konzervativních poslanců získal nejméně hlasů ministr pro mezinárodní rozvoj Rory Stewart, a byl tedy z boje vyřazen. Už ve čtvrtek se rozhodne o podobě finálové dvojice, z níž nového lídra strany a tedy i příštího britského premiéra vyberou řadoví straníci.
Žijeme v časech mnohosti slov a jejich neustálého, snad až exponenciálního zmnožování. Zároveň se také slova ztrácejí, často jsou to i důležitá slova, užívána jsou ale natolik volně a ve významech často protichůdných, až ztratí jakýkoli význam, veřejnou debatu pak už jen spíš zamlžují, než aby ji projasňovaly. Tenhle smutný úděl postihl i slovo „liberalismus“ – člověk ho často slyší, jako kdyby mohlo znamenat cokoli.
Poslední zima vypadala jako zima, mrzlo, sníh byl, na místních horách se lyžovalo až do dubna. Zima to nebyla třeskutá, nebruslilo se na rybnících od prosince do února jako na ladovských obrázcích. Ale zase nebylo jaro, v dubnu bylo až moc teplo, nepršelo a nebylo žádné aprílové počasí. To okamžitě zvedlo alarmisty a zvěstovali katastrofální sucha, pak přišel květen. Ochladilo se a lilo jako z konve, alarmisty to neuklidnilo, ale konzervativci si oddechli, že není zase tak zle. Počasí je prostě proměnlivé, jako lidské nálady.
První potvrzení odhadů, že příštím britským premiérem bude exministr zahraničí Boris Johnson, je na světě. Ve čtvrteční tajné volbě obdržel 114 poslaneckých hlasů ze 313. Druhý skončil jeho nástupce na ministerstvu zahraničí Jeremy Hunt se 43 hlasy. Zdá se, že místo ve finále, kdy budou všichni členové konzervativní strany vybírat mezi dvěma kandidáty přeposlanými z poslaneckého výběru, má zaručené. K postupu stačí jen 105 hlasů.
Někdejší britský ministr zahraničí Boris Johnson vzešel jako jasný vítěz prvního kola hledání nástupce premiérky Theresy Mayové, podpořilo ho 114 konzervativních poslanců. Ti zároveň vyřadili tři z deseti kandidátů, kteří se ucházejí o post lídra strany, a tím i křeslo ministerského předsedy.
