Tag: společnost

Články k tagu

Někoho zastřelili! Sláva!

V New Yorku byl na ulici nedaleko hotelu Hilton zastřelen šéf zdravotní pojišťovny UnitedHealthcare Brian Thompson. Ta vražda byla podobná těm, jež je člověk zvyklý vídat ve filmových thrillerech. Chladnokrevný zabiják střílí na rušném místě, rychle zmizí a ztratí se v chaosu velkoměsta plného kamer (jeho totožnost doposud není známa, na veřejnost se ale dostala vrahova fotka pořízená v okamžiku, kdy střelcova bdělost na okamžik polevila a dovolil si flirtovat s recepční v hostelu, kde přespával).

Osvobodit pravdy od bludů, díky nimž zvítězily

„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné.

Co takhle domovské právo?

Veřejným prostorem projela vlna pobouření nad návrhem senátora Zdeňka Hraby kriminalizovat bezdomovectví. Jako obvykle ono pobouření převládlo nad tím, co bylo důvodem a smyslem té ideje. Tím, jak senátor pak již bezmocně vysvětloval, nebylo zavírat lidi za bezdomovectví, ale podniknout něco s tím jevem, který opravdu „chránit“ není v zájmu ani těch lidí, tedy bezdomovců.

„Podněcujte svou vášnivost!“

Klesá inteligence, chřadnou vášně. Luigi Zoja, jeden z nejvýznamnějších psychoanalytiků, si všímá, že západ čelí nejen ekonomické stagnaci. I naše nitro je jedna velká recese. Zatímco po značnou část dvacátého století rostla inteligence, od devadesátých let nejprve stagnuje a následně padá. Sexuologové si navíc všímají, že napříč společností uvadá zájem o sexualitu.

Kdo nedá, nedostane

Podněcujte svou vášnivost! je titulek rozhovoru Terezy Matějčkové s jedním z nejvýznačnějších psychoanalytiků současnosti Luigim Zojou. Tento přední italský intelektuál se zamýšlí nad mezilidskými vztahy, které se pochopitelně promítají do nastavení společnosti. Samozřejmě se mluví především o změnách hraničících s hédonismem, dekadencí a eklekticismem, které rozleptávají hodnotovou konzistenci euroamerické civilizace. Tato ztráta orientace a elementárních instinktů kontrastuje s nastavením muslimských nebo asijských kultur, které se mohou zdát zaostalé až barbarské, ale z historie víme, že civilizovanost o přežití nerozhoduje.

„Oživili náplavku, nyní je Praha vystrnadila.“ Za zachování lodi vznikla petice

Na internetu vznikla petice za zachování lodi Avoid Floating Gallery spolu s galerií a kavárnou v takzvaných kobkách v nábřežní zdi pražského Rašínova nábřeží. Zatím ji podpořilo přes 1100 lidí. Smlouvy na kotvící místo lodi a kobky neprodloužila spolku Dvojka Sobě městská firma Trade Centre Praha (TCP) a provozovatelé apelují na radního Adama Zábranského (Piráti), aby proti rozhodnutí firmy ze své gesce zasáhl.

Restart dějin

Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.

Pohled do našich tváří

O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.

Dyk v pantoflích a otřesná afterparty. Fanynka chce zpět 12 tisíc za VIP lístek na koncert

Vojta Dyk v teplákách, mikině a pantoflích. Afterparty v prostoru, který připomínal černou noru. Arogance interpreta i pořadatelů. Tak popisuje svou zkušenost s posledním koncertem zpěváka Vojty Dyka v pražské O2 areně jedna z jeho fanynek, která si koupila VIP lístek za 11.990 korun. Po pořadatelích chce vrátit peníze. Podle produkční kapely Vojty Dyka jsou stížnosti paní Dagmar „neoprávněné“, neboť zpěvák na afterparty vůbec být neměl. Stížnosti podle ní vyřizuje O2 aréna.

Zní to absurdně, Newyorčané se až teď učí házet smetí do popelnic. I kvůli krysám

Poslední půlstoletí obyvatelé New Yorku vynášeli odpadky tak, že házeli plastové pytle plné páchnoucího obsahu přímo na chodník. Pytle často skončily roztržené a odpadky rozeseté po ulici, což znamenalo hostinu pro krysy. Teď si Newyorčané pomalu zvykají na radikální novinku, alespoň pro největší americké město, napsala agentura AP. Odpadky totiž musejí dávat do popelnic.

„Buržoazní nádhera“ StarDance

Je sezona debat o StarDance a rozjíždí se docela pěkně. Obvykle se spory o ten pořad týkají tématu veřejnoprávnosti, řeší se v nich, zda Česká televize má vysílat takovou komerci pro masy. K tomu nenapíšu nic, protože na to nemám silný názor a nejsem v té věci ani divácky zainteresován, StarDance jsem párkrát viděl, ale už dlouho ne, nijak mi to nechybí, ale vysílání toho pořadu Českou televizí mě ani nijak nenadzvedává. Zaujala mě ale jedna formulace z obsáhlého rozhovoru o StarDance, který serveru Seznam Zprávy poskytla socioložka z pražské fakulty sociálních věd Irena Reifová.

Mladší 16 let nesmí na sociální sítě, rozhodl australský parlament

Australský parlament schválil průlomový zákon, který zakazuje osobám mladším 16 let přístup k sociálním sítím, jako je Facebook, Instagram, TikTok nebo X. Informují o tom tiskové agentury. Provozovatelé sítí budou čelit pokutám až 50 milionů australských dolarů (zhruba 780 milionů Kč), pokud nebudou dostatečně bránit tomu, aby měly osoby mladší 16 let na těchto sítích účty, uvedla agentura AP. Zákon ve středu schválila Sněmovna reprezentantů, ve čtvrtek jej odsouhlasil i Senát.

Nové stereotypy jako svátost

„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí. Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá.

Hledání rovnováhy

V poslední době mě zaujaly dvě prvoplánově nesouvisející zprávy. Podle první se ministr spravedlnosti Pavel Blažek rozhodl návrhem nové právní úpravy vymezit vůči judikatuře Ústavního soudu ve věci soudcovských platů, jelikož ji nepovažuje za ústavní. Podle jeho názoru vytvořil Ústavní soud ze soudců privilegovanou skupinu, a to jak v přístupu k rozhodování o jejich platech, tak vlastně i vzhledem k absolutní výši platů. Zpráva druhá je méně brizantní. Na facebookové stránce Katolické teologické fakulty UK se v rámci dlouhodobých názorových výměn mezi zastánci a odpůrci fakultního vedení objevilo zajímavé sdělení.

Petice volající po nových volbách v Británii shromáždila během krátké doby přes milion podpisů

Petice požadující nové parlamentní volby ve Velké Británii překonala bleskurychle už přes milion podpisů. Tento výrazný nárůst zájmu přichází pouhých 143 dní po červencovém vítězství Labouristické strany ve volbách. Strana čelí sílící kritice za své politické kroky, jako je zrušení zimního příspěvku na paliva nebo zavedení nové dědické daně pro zemědělce, což tento týden vyvolalo protesty ve Westminsteru. Petici vytvořil Michael Westwood den po představení nového rozpočtu.

Úzkostná, avšak nikoli ztracená generace

Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.

Bezpohlavní Jaguar

Skupina bezpohlavních bytostí vystoupí ze žlutého výtahu na povrch fialové planety. Různě poskakují, máchají kladivy i štětci, zatímco se objevují slogany jako „vytvořte bujaré“, „žijte živě“, „vymažte obyčejné“, „rozbijte formy“ a „nic nekopírujte“. Pak přijde vyvrcholení. „Jaguar“ – hlásají písmena levitující nad kusem růžové skály. Právě jste byli svědkem rebradingu slavné automobilové značky. Reklama, jež je začátkem nové marketingové kampaně, vyvolala velké pozdvižení. „Prodáváte auta?“ komentoval ji na síti X Elon Musk. „Je myšlena automobilka Jaguar?“ ptal se jiný zmatený uživatel. Ano, je – a posledních pár let k ní nebylo příliš vstřícných.

Třicet pět let poté: dvě legendy a dva extrémy

Na podzim 2024 budeme jednou vzpomínat jako dnes na podzim 1989, kdy padla železná opona. Tehdy i dnes jsme svědky nástupu něčeho jiného. Přesné obrysy nové politiky zatím neznáme, ale cítíme, že nepůjde jenom o prostou výměnu garnitur. Ve středu 6. listopadu 2024 jsme byli svědky tří událostí, které předznamenají zítřejší posuny v evropské a světové politice. Brzy ráno probíhalo sčítání výsledků amerických prezidentských voleb. Zvolení Donalda Trumpa může být interpretováno různě. Rozhodně je to signál o nástupu odlišné politiky, nesené jinými společenskými a ekonomickými zájmy než dosud.

Tom Wolfe by rozuměl

Tomu, kdo sledoval americké předvolební dění, nemohl uniknout osud Peanut. Tak se jmenovala ochočená veverka, jejíž skon zarmoutil a rozlítil davy. Davy ji znaly proto, že její chovatel byl internetový influencer. A rozlícené byly proto, že orgány státu New York veverku usmrtily, přestože nikomu neškodila a vedlo se jí dobře – jen proto, aby dostály zákonu, který chov veverek zakazuje. Čtyři dny před volbami tu byl případ, který dával za pravdu přesvědčení, že státní úředníci, jednající údajně pro naše dobro, ve skutečnosti jen škodí. Přesvědčení, jež v Americe zastává mnoho lidí a zpravidla volí republikány.

Porážka amerických demokratů aneb antropologie The Groups

Na americké levici začalo hledání viníků volební porážky. Nepřekvapí, že v prvních chvílích zaznělo hodně emocionálních prohlášení, jež se vzpírají zdravému rozumu. Biden by byl Trumpa porazil, kdyby ho nebyli dotlačili k odstoupení, tvrdili někteří. Můžou za to ženy / Hispánci / bílé ženy / hispánští muži či jakákoli jiná demografická skupina, která se buď posunula směrem k Trumpovi, anebo se i posunula směrem k Harrisové, ale málo (a autor výroku na ni měl nejspíš spadeno už před volbami).

Existuje ještě „reálný život“?

Twitter není reálný život, dočtu se občas (jméno sociální sítě v té sentenci lze variovat). Je to výrok svým způsobem plný naděje, taky pro lidi, kteří – jako já – pracují v tzv. tradičních médiích. Vyplývá z něj totiž, že z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí, a na způsobu, jímž se tam lidé projevují, nelze založit představu, jací skutečně jsou. Že existuje ještě jiná, „reálná“ sféra, kterou je potřeba zkoumat, prohlížet, osahávat, pokud má člověk ambici nějak, třeba žurnalisticky, postihnout, co obnáší být dnes člověkem ve světě.

Nejsme trochu Ema Bovary?

Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje

V generaci 89 bylo fanoušků cenzury málo, to je dnes horší

Pětatřicet let od 17. listopadu 1989 znamená pětatřicet 17. listopadů, kdy se připomínal hrdinný průvod studentů Prahou. Posledních deset let, ale možná i déle, buď od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!), nebo nejpozději od roku 2014 (Červená karta pro Zemana), se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Za „vzpomínkový průmysl“ do Salonu Echa dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. Sestavu doplňuje influencer a youtuber Jan Špaček.

Spasit svět, nebo sebe?

Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.

Žádný sex a zadavte se krocanem. Hysterické demokratky proti Trumpovi

Oukej, uznávám. S takovým pádem dvojčat se to srovnat nedá – to si lidé i po čtvrt století živě vybavují, co zrovna dělali. Ale i vítězství Donalda Trumpa se mnohým dokázalo propsat do osobního života. V naší rodině kupříkladu v synchronicitě takřka magické připadlo na moment, kdy naše pětiletá dcera utržila první tragickou porážku v pexesu. Samozřejmě neprohrála se mnou, ale s jen o maličko starší sestřenicí, ono se nad pětiletou hlavou, na jedné straně otevřenou dokořán, na druhé ovšem taky ještě dost prázdnou, snad ani vyhrát nedá.

Stát jako matka, otec, šašek

V předvečer prezidentských voleb v USAse mnohé tamní vysoké školy snažily vyjít vstříc potřebám těch studentů, pro něž by volební výsledek mohl znamenat velký stres. Nabízely různé formy psychologické podpory. Na fakultě veřejné politiky Georgetownské univerzity ve Washingtonu byla pro ten případ připravena místnost určená k „sebepéči“, k dispozici tam bylo mj. kakao, sušenky, stavebnice lego a omalovánky. Vzbudilo to předvídatelné reakce. Co se to děje, když budoucí diplomaté a političtí činitelé potřebují klid, kakao a lego, aby dokázali zpracovat situaci, na níž v demokracii není nic neobvyklého.

​ Řval jsem radostí

Rod Dreher je významný americký intelektuál, známý ostatně i u nás také díky českému vydání knihy Benediktova cesta. Autora rozhovoru napadlo obrátit se na Drehera s žádostí analyzovat vítězství dvojice Donald Trump / J. D. Vance z toho prostého důvodu, že poprvé o Vanceově existenci slyšel kdysi od něho. Ostatně leitmotivem Benediktovy cesty byla pesimistická předpověď, že skuteční konzervativci nemají vkládat naděje do vysoké politiky,a místo toho radši mají budovat neformální sdružení, v nichž přečkají, až se přežene radikální vlna woke. Otázka ale je, jestli máme staronového prezidenta Trumpa brát za politický, nebo za civilizační úkaz.

Prošlo komunistickou stranou šest milionů lidí? Historici dodnes nemají jasno

Ani 35 let od pádu komunistického režimu není podrobně zmapováno, kolik přesně prošlo Komunistickou stranou Československa členů. Ředitel Muzea paměti XX. století - historik Petr Blažek číslo odhaduje na šest milionů lidí za celou dobu trvání strany. Za první republiky přitom masová nebyla, spíše naopak. To, že komunistický režim zažilo několika generací, přineslo závažnější dědictví než období okupace. Blažek to uvedl v dnešním úvodu třídenní vědecké konference na téma (Ne)vyrovnání se s komunistickou minulostí.

Zapomeňte na Latinx

Ruben Gallego, na Hispánce netypicky modrooký senátor z Arizony, pochází ze smíšené kolumbijsko-mexické rodiny. Jeho senátní křeslo se v posledních volbách stalo předmětem těžkého boje s republikánskou vyzývatelkou Kari Lakeovou. A Gallegovi přijeli na pomoc levicoví studenti z nepříliš daleké Kalifornie. Gallego jejich pomoc uvítal, ale pro každého měl důrazné varování: „Jestli řeknete Latinx, okamžitě vás posadím zpátky na autobus do Kalifornie!“ U nás je Latinx málo známý pojem, takže ono varování si zaslouží vysvětlit.