Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.
Zatímco v Praze bylo předloni její vystoupení zrušeno, v Bratislavě světově proslulá operní pěvkyně vystoupila. Ruská diva s rakouským pasem Anna Netrebko, která figuruje na ukrajinském sankčním seznamu, vystoupila ve středu na půdě Slovenského národního divadla. Její zcela vyprodaný koncert však provázely protesty. Slovenská platforma Otvorená Kultúra! uspořádala ve středu protestní shromáždění s názvem „Netreba nám Netrebko“.
V rámci vyšetřování teroristické buňky, která loni plánovala zmařený útok na koncert americké zpěvačky Taylor Swiftové ve Vídni, byl v Rakousku zadržen 20letý Slovák. Člověk narozený na Slovensku, který žije ve vídeňské čtvrti Favoriten, je podezřelý z členství v buňce, jež plánovala také útoky v Mekce, Dubaji a v Istanbulu. Tři podezřelí mladíci byli zřejmě od května 2023 v úzkém kontaktu a jsou příznivci teroristické organizace Islámský stát (IS).
„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?
Pro začínající české autory je Cena Jiřího Ortena jedním z nejprestižnějších ocenění, která v našem literárním prostředí existují. Může za to jednak velká mediální sledovanost a garance odbornosti poroty, ale také dlouhá tradice. Ocenění udílené autorům prózy a poezie, kterým nesmí být v době dokončení díla více než třicet let, se totiž uděluje pravidelně (vyjma roku 2001) už od roku 1987. Cena tehdy vznikla v samizdatovém podhoubí zásluhou překladatele Jindřicha Pokorného a spisovatele Vladimíra Pistoriuse.
Známou francouzskou herečku Marii Trintignantovou zbil v červenci 2003 její partner Bertrand Cantat tak, že skončila v nemocnici. Slavný zpěvák (frontman skupiny Noir Désir, někdejších velkých hvězd francouzského rocku) tvrdí, že to byla nehoda. Obhajoba zlehčovala Cantatovu odpovědnost, ale pitevní protokol mluvil jasně. Ostře sledovaný soudní proces ještě ani nezačal a celá Francie už se rozdělila na dva tábory. Tímhle způsobem láká Netflix na svou novou dokumentární sérii Z rockera vrahem. Nebudeme soudit poněkud bulvární úroveň seriálu, mnohem zajímavější je v umění věčná otázka, která se po zhlédnutí nabízí: Lze oddělit život umělce od jeho díla?
Začátek jara přinesl hned několik nových desek, které si můžeme žánrově zařadit do populární škatulky „stárnoucí muži se dojímají nad světem (a nad sebou)“. Není to špatný žánr, leckterému čtenáři (a čtenářce!) nad čtyřicet se taková letmá exkurze může hodit.
Nejen český kulturní svět oplakává mladou zpěvačku Annu Slováčkovou, která zemřela v neděli v pouhých 29 letech. Dcera herečky Dagmar Patrasové a saxofonisty Felixe Slováčka byla nejen zpěvačkou, ale také herečkou a moderátorkou. Rakovina prsu jí byla nejdříve diagnostikována v roce 2019, o čtyři roky později oznámila, že se jí nemoc vrátila. Také proto žila až do posledních chvil naplno.
Českou hudební scénu zasáhla tragická zpráva, ve věku 29 let zemřela talentovaná zpěvačka a herečka Anna Julie Slováčková. Po dlouhém a statečném boji podlehla zákeřné rakovině, která se jí vrátila podruhé. Zprávu potvrdil pro CNN Prima NEWS a deník Blesk její otec, saxofonista Felix Slováček. „Je to pravda, jsem ještě u ní,“ uvedl Felix Slováček v neděli večer.
The Walkmen na prvních dvou deskách zvuk Jonathan Fire*Eater ještě rozvíjeli. Není divu, když tři čtvrtiny kapely zůstaly stejné. Skvělá je především deska z roku 2004, Bows + Arrows. Na čtvrté desce (You & Me z roku 2008) se jim už podařilo najít svůj vlastní zvuk. Je méně divoký, v něčem snad až antirockový. Tímhle svým přístupem připomínají The Velvet Underground (jejich duchu se dokázali přiblížit jako málokdo jiný).
Umělecký prostor Artium by KKCG uspořádá na jaře sérii hned tří koncertů. Vše zahájí 26. března koncert Lenky Dusilové, druhý koncert proběhne 23. dubna, večer bude patřit Monice Načevě, Michalu Pavlíčkovi & smyčcovému kvartetu Pavla Bořkovce. Finále obstará v květnu slovenská zpěvačka a skladatelka Katarzia. Koncerty jsou benefiční, podpoří projekt Piana do škol. Je to na vás až příliš dobra a pohody najednou? Tak si 9. dubna vyrazte do MeetFactory na Michaela Giru z kapely Swans a jeho hlukový teror.
Plánovaná stavba Vltavské filharmonie u stanice metra C Vltavská i se souvisejícími úpravami okolí vyjde Prahu podle aktuálních odhadů na 16,53 miliardy korun bez DPH. Vyplývá to z dokumentu, kterým dnes městští radní schválili založení příslušných investičních akcí. Souhlasili také se vznikem nadačního fondu pro výběr příspěvků na stavbu filharmonie, která má vyjít na 11,65 miliardy korun. Její budování by podle harmonogramu mělo začít v roce 2027 a skončit o pět let později.
Technologie klonování hlasu pomocí umělé inteligence se v posledních letech rychle vyvíjí a stává se uživatelům čím dál tím dostupnější. Nový průzkum ukázal, že většina předních nástrojů pro klonování hlasů nemá dostatečně silné ochranné mechanismy, které by bránily lidem v předstírání identity bez souhlasu dané osoby. Podle průzkumu Consumer Reports mohou uživatelé snadno obejít ochranná opatření a neoprávněně zneužít hlas někoho jiného.
Když dnes vyjedete z New Yorku na východ města, pořád najdete místa, která jsou skutečná. Místa, kde žijí i chudí lidé a kde pochopíte, co je to síla ulice. V centru a okolí už nic zajímavého nezažijete. Ze čtvrti Lower East Side a přilehlých ulic jako Bowery Street se stalo místo, kde ještě oceníte nájmy v Praze, a z punkového klubu CBGB, než ho ranou z milosti zavřeli, byla dlouhé roky už jen smutná prodejna pro turisty na procházce po městě téměř zcela pohlceném gentrifikací. Pamětníci toho, jak moc rozdílný byl New York v 70. letech, stárnou a postupně umírají.
Minulý týden jsme se dozvěděli o smrti Gena Hackmana, tento týden zemřel Josef Zíma. Psát druhý týden po sobě nekrolog za zemřelého herce devadesátníka znamená naléhavě si v současné turbulentní politické době připomenout, že dvacáté století a jeho dobré i špatné dědictví definitivně a skutečně bez náhrady mizí v historii a že dál je to jen na nás. Zrovna na Zímovi a jeho osudu je dost znát, jak daleko některé dobové zákruty jsou a jak už jim je bez dějepravců a pamětníků těžko rozumět.
Mít za svou uměleckou tvorbou silné téma ještě neznamená napsat dobrou básnickou sbírku. Přesvědčit jsme se o tom mohli nedávno v tzv. příležitostné poezii reflektující válku na Ukrajině nebo v básních tematizujících střelbu na filozofické fakultě. Naštěstí v současné české poezii máme i témata, v nichž velké dějinné příběhy absentují. Pro její inspiraci je důležitější subjektivně prožívaný mikrosvět, který přesto promlouvá v nějaké přesahující univerzálnosti. Takovým příkladem je i prvotina básnířky Lenky Chýle s názvem Raná / Deník pastýřky.
Legendární zpěvák a nekorunovaný "král české dechovky" Josef Zíma, který se proslavil i filmovou rolí prince Radovana v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, zemřel ve čtvrtek v Praze. Informaci o skonu 92letého zpěváka zveřejnil jeho kamarád a hudebník Pavel Skalický. Zíma naposledy na veřejnosti vystoupil na konci minulého roku. V listopadu mu kvůli zdravotním problémům amputovali nohu.
Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.
Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“.
Americký rapper Kanye West, v současnosti vystupující pod pseudonymem Ye, na svém webu prodává trička s hákovým křížem. Zároveň byl deaktivován rapperův účet na sociální síti X, kde West v posledních dnech šířil celou řadu rasistických, misogynních a antisemitských příspěvků. Není jasné, zda si účet zrušil sám West nebo administrátoři platformy. Píší o tom americká média.
Ruský prezident Vladimir Putin svým dekretem přikázal ruské vládě obnovit hudební soutěž Intervize, která se konala v časech sovětského vládce Leonida Brežněva. Hudební soutěž by se měla konat ještě letos v Moskvě, aby tak nahradila mezi Rusy nesmírně populární hudební soutěž Eurovize, ze které bylo Rusko vyloučeno kvůli invazi na Ukrajinu, uvedl server The Moscow Times.
Devadesátkový fenomén rave parties, který už několik let zažívá renesanci, je něco, co novou desku britské hudebnice FKA twigs prý výrazně ovlivnilo. Jde o akce, které se často konají v opuštěných průmyslových objektech, informace o souřadnicích takového místa dostanete jen pár hodin před začátkem, u vstupu se vás pro jistotu ještě zeptají, na co přesně že dnes jdete, pokud nevíte, máte smůlu. Telefony odevzdáte do plastových obalů, na sociálních sítích se svou protančenou nocí tedy chlubit nebudete.
V Americe po nástupu Donalda Trumpa probíhají až revoluční změny, názory na ně se různí, avšak všechny jsou silné... V tomto textu se jim ovšem věnovat nebudu. Ale každá revoluce hodná toho jména má taky svou hymnu, má ji i ta Trumpova – je to píseň Y.M.C.A. od kapely Village People, která se často hrála během prezidentovy kampaně a při různých slavnostních příležitostech, včetně oslav inaugurace. Ta skladba má v něčem zajímavou historii a to, že se dostala do „prezidentského“ kontextu a osvojila si ji právě Trumpova administrativa, je v něčem paradoxní.
„Psal se rok 2007, když se Kate Moss s cigaretou v puse za dozoru svého tehdejšího partnera Peta Dohertyho hrajícího na kytaru vyklonila z okna. Tak vznikla asi nejikoničtější party fotka prvního desetiletí nového milénia,“ můžeme si dnes přečíst i na takovém webu, jako je Ženy.cz. Titulek zní: Indie Sleaze je zpět! Jak ale může být zpět něco, co nikdy neexistovalo? Jde o klasický případ historického revizionismu.
Hudební vydavatelství Supraphon má nového majitele, americkou společnost Sony Music Entertainment (SME). Cenu transakce firmy nezveřejnily. Supraphon bude ve své dosavadní funkci generálního ředitele nadále řídit Libor Holeček. V úterý to sdělil mluvčí Supraphonu Vladan Drvota. Dosud Supraphon vlastnili podnikatelé Zdeněk Kozák a Miloš Petana. Supraphon, založený v roce 1932, je jedním z nejstarších hudebních vydavatelství ve střední Evropě.
Pokud jste stejně jako já nemístně dlouho váhali, jestli si pustit nejúspěšnější slovenský film loňského roku Miki, teď je nejlepší doba, kdy tuhle zbytečnou chybu můžete napravit. Už na konci ledna totiž do kina zamíří Černák, jeho pokračování. Příběh ve zkratce: Miki, původním povoláním řidič autobusu, v sobě postupně objevuje schopnosti k tomu, aby vybudoval jednu z nejobávanějších mafiánských skupin v zemi a posléze pronikl i do politiky. O čemž bude druhý díl, jde tedy spíše o jeden film rozdělený do dvou částí. Reflexe 90. let je v československé kinematografii poměrně smutnou podívanou, o nějaké alespoň trochu upřímné snaze zachytit ducha té doby nemůže být řeč. Miki se o to pokouší.
Aspoň něco pozitivního, dokonce přímo hezkého se na tom světě občas ještě stane. Tak koncem roku se prý smířili Art Garfunkel a Paul Simon, zpěváci američtí, hvězdy nedostižné velikosti, jejichž písně, Artův nebeský vokál a Paulovy melodie, se klenou nad rozbouřenými vodami životů několika generací, byť těmi posledními už si nejsme tak jistí. Ale to je jedno, třeba k tomu dorazí. Zašli si prý ti dva do restaurace v New Yorku, určitě nějaké dobré, dali si oběd, odhadoval bych něco veganského, ale to je jejich věc, pak možná víno v hodnotě více než slušné.
Těžko říct, jestli se stalo od Silvestra 1992, kdy naposledy běžela v televizi a v rozhlase československá hymna, aby Češi projevili zvýšený zájem o slovenskou hymnu a všímali se třeba jejích slov. Až letos, když byla na Nový rok odvysílána slovenská hymna v nové instrumentaci skladatele Oskara Rózsy. Výsledku se totiž kdekdo posmívá, protože mu není rozumět (skutečně zejména druhé sloce není – takže se Češi o slovenské hymně zase dozvěděli kulové), mnohým se nelíbí a na adresu Slováků si škodolibě ulevují. Podstatnou roli v tomto hromadném odmítnutí hraje zvyk: hymna je symbol, což znamená, že přesahuje nároky prosté písně.
Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel.
Z hlediska velkých témat dneška, budu psát o naprosté prkotině. Ale nemohu si pomoci, cítím se dotčen, snad i potupen. Doneslo se mi totiž, že městská část Praha 2 má hymnu. Jako první v Česku, kde prý žádná jiná obec nebo její část svou hymnu nemá, což je prý chyba a mělo by se s tím něco dělat. A Praha 2 udělala, hymnu objednala i k té realizaci došlo, takže si na závěr posledního předvánočního jednání mohli zastupitelé stoupnout do pozoru a ten kus si vyslechnout. Bylo to zaznamenáno a sdíleno, vyslechl jsem ho i já, už se to nemůže odestát. Beru si to osobně.
