Divnosti a jinakosti, to je výmluvný název jedné ze sekcí letošního festivalu Film a architektura, který ke konci září zavítá do desítek měst v Česku i na Slovensku. Součástí této sekce je i dokument Soviet Bus Stops, který představuje fenomén architektury autobusových zastávek v postsovětských zemích. Kanadský fotograf Christopher Herwig podnikl roku 2002 cyklistickou túru z Londýna do Petrohradu. Cestou narážel na malé objekty rozmístěné v krajině i ve městech.
Kdysi se říkalo, že Američan je jako Rus, když se umeje. Tedy ten Rus… Není to zrovna nejelegantnější a už vůbec ne nejkorektnější vyjádření jisté bazální podobnosti obou příslušníků velkých národů, ale kdo chtěl, tak tomu rozuměl.
Historik Ladislav Kudrna pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů skoro od jeho vzniku. Poslední dva roky je jeho ředitelem a snaží se napravit pověst vědeckého pracoviště, jež o sobě dávalo vědět především veřejnými sváry svých zaměstnanců o ideově vhodný výklad tuzemských normalizačních dějin. V rozhovoru ale nezůstáváme jen u toho.
Vedení pražského magistrátu nechá k bronzové plastice s nápisem Moskva-Praha ve vestibulu stanice metra B Anděl doplnit vysvětlující tabulku. Bude na ní uvedeno, že tehdejší Československo bylo okupováno Sovětským svazem a přátelství mezi oběma zeměmi bylo pouze propagandistickým tvrzením. Vyplývá to z dokumentu, který v pondělí schválili pražští radní.
Náměstek pražského primátora Zdeněk Hřib (Piráti) je proti bronzové plastice s nápisem Moskva-Praha, která je umístěna ve vestibulu stanice metra Anděl. Pražští radní se proto budou zabývat její úpravou. Podle Hřiba by město vzhledem k chování moskevského režimu vůči tehdejšímu Československu a nyní k Ukrajině mělo podobu díla upravit nebo zasadit do nových souvislostí, a to pomocí výtvarné soutěže.
Šéfka Mezinárodního měnového fondu (MMF) Kristalina Georgievová přirovnala současné Rusko k Sovětskému svazu. Alespoň co se týče struktury ruské ekonomiky, která se stále silněji orientuje na válečnou výrobu a snižuje spotřebu. Jinak však vyhlídky globální ekonomiky vidí pozitivně. Je přesvědčena, že světová ekonomika směřuje k takzvanému měkkému přistání. Tedy že se jí podaří vrátit se k nižší inflaci, aniž by se objevila recese včetně negativních dopadů na podniky a spotřebitele. Úrokové sazby se pak začnou snižovat přibližně v polovině roku.
Ruský prezident Vladimir Putin na ekonomickém fóru ve Vladivostoku označil intervenci sovětských vojsk v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v srpnu 1968 za chyby sovětské politiky, uvedla ruská média. Politiku zjevně namířenou proti zájmům jiných zemí označil za nepřípustnou, ale Západ podle něj dělá ve své zahraniční politice stejnou chybu jako Sovětský svaz. O válce proti Ukrajině, kterou na jeho rozkaz rozpoutala ruská vojska, se prezident Ruské federace v této souvislosti nezmínil.
Z kyjevské sochy Matka vlasti, která je se svými 102 metry nejvyšším pomníkem zobrazujícím lidskou postavu v Evropě, byl odstraněn starý emblém z dob Sovětského svazu. Na štít, který personifikace ukrajinské vlasti drží, byl nyní dosazen trojzubec, tedy současný státní znak země. Moskva na to reagovala tím, že to celé vypovídá o "podstatě kyjevského režimu a jím vedených kyborgů. Matku nelze přejmenovat."
Čínský velvyslanec ve Francii odmítá uznat republiky bývalého Sovětského svazu za nezávislé státy. Zařazení Krymu k Rusku nebo Ukrajině podle něj "není tak jednoduché", ale "na začátku" patřil poloostrov podle něj Rusku. Diplomat to řekl v rozhovoru s francouzskou televizí LCI, informoval například web TVP. Kontroverzní odpověď čínského velvyslance přišla po otázce, zda Krym patří Ukrajině.
Do listopadu loňského roku bylo z ukrajinských knihoven vyřazeno přibližně 19 milionů výtisků knih, které vyšly v dobách Sovětského svazu nebo byly v ruštině. Informovala o tom dnes agentura Reuters s odvoláním na ukrajinskou poslankyni Jevheniji Kravčukovou. Co se s vyřazenými knihami stalo, není jasné. „Vyřazeny byly také některé knihy ze sovětské éry v ukrajinštině,“ uvedla Kravčuková, která je místopředsedkyní parlamentního výboru pro humanitární a informační politiku.
Před měsícem zemřel Michail Gorbačov. V naší dramatické době to už skoro nikoho nedojalo. A přitom, jaký zvláštní osud se uzavřel! A jak jiný svět tenhle „hodný člověk“ ze stranického aparátu za sebou zanechal! O tom budeme mluvit v našem Salonu, kde se sešli Pavel Bratinka, filozof a politik, Marek Pečenka, historik a nakladatel, Lucie Sulovská, politická komentátorka a analytička, a Karel Svoboda, historik a rusista.
Zemřel Michail Gorbačov. Kdo může být ještě dnes dojat? Svět je už tak daleko a je tak jiný. A Rusko je tak jiné! I když to je otázka. Bylo tehdy za Gorbačova Rusko jiné? A bylo tehdy vůbec Rusko, když to byl Sovětský svaz? Co se to tam na východě vlastně převaluje na všechny časy za monstrum? Vždycky z něj šel strach a vždycky byli rozumní lidé raději, když se převalovalo co nejdál.
Padl další pomník sovětské armády. Nově se ho zbavili v Rize, kde byl zdemolován 80 metrů vysoký obelisk. Jeho sesuv k zemi byl doprovázen potleskem a vřískotem přihlížejících. Velikého sovětského památníku by se rádi zbavili i v ukrajinském Užhorodě, tam je ale situace komplikovanější, monument je totiž památkově chráněný. Obelisk se k zemi zřítil ve čtvrtek, několik hodin poté, co stroje začaly bourat jeho základnu.
Poslední šéf sovětské tajné policie KGB Vadim Bakatin zemřel v Moskvě ve věku 84 let, oznámila v pondělí agentura RIA Novosti s odvoláním na nejmenovaný informovaný zdroj. Vládní list Rossijskaja gazeta upřesnil, že Bakatin zemřel v neděli. Agentura RIA Novosti, jejíž zprávu převzala i další ruská média, zdůraznila, že Bakatin svého času prozradil Američanům, jak je odposloucháváno jejich velvyslanectví v Moskvě. Bakatin, rodák ze sibiřského Kiseljovska, byl původní profesí stavbař.
Když v roce 1969 v zápase o titul mistra světa v šachu poráží ruský velmistr velmistra arménského, zajímá sovětský duel leda šachisty. Když se však o tři roky později probojuje k „šachovému trůnu“ Američan Robert Fischer, přitáhne „zápas století“, jak se mu na Západě začne říkat ještě před jeho začátkem, pozornost celého světa. Nejen šachového. Má-li kdo šanci narušit sovětskou hegemonii v této subkultuře, je to právě zázračné dítě z Chicaga. V úterý 11. července 1972 usedá v Reykjavíku k šachovému stolku mistr světa Boris Spasskij (35).
Komunisté to měli s jarem výborně vymyšlené. Rozkvetly bezy a šeřík vydával svou omamnou vůni a do toho přišly slavné májové dny. Nejdřív tedy První máj – Svátek práce přeměněný v defilé pokory s mávátky a hesly, pak devět dní nato patetické díkůvzdání sovětské armádě, která přišla včas jako borci z dávných bylin, což bylo slovo, kterému bylo trochu těžké porozumět. Přišli z rostlin? To, co se během toho květnového týdne rozpoutalo, to nebyla jenom oslava konce války, to byla oslava mytologického činu.
Noam Chomsky je americký profesor lingvistiky, hlavně je však znám jako doyen levicových aktivistů. V tomto ohledu má za sebou již dlouhou kariéru, je mu 93 let. Soustavně kritizoval to, co nazýval „americkým imperialismem“, ať už se jednalo o válku ve Vietnamu, nebo v Iráku. Nepřekvapivě u ruského vpádu na Ukrajinu je značně zdrženlivější. Před pár dny kolovalo po internetu video, ve kterém chválí Donalda Trumpa, jinak svého zarputilého ideologického nepřítele. Prohlásil, že je „jediným západním státníkem“, který má „rozumné“ nápady ohledně rusko-ukrajinské války.
„Kdo nikdy nezalitoval konce Sovětského svazu, nemá srdce. Kdo jej chce vzkřísit, nemá mozek.“ Tak pravil v únoru 2000 v New York Times tehdy-ještě-nikoliv prezident Ruské federace, Vladimir Putin. Éra Borise Jelcina právě končila a prezidentské volby, které určí jeho nástupce, se měly konat o měsíc později. Snad tak chtěl Putin uklidnit světové veřejné mínění, znejistělé odchodem prvního demokraticky zvoleného ruského prezidenta ze scény. První mírové předávání moci v čerstvých demokraciích je totiž vždycky zatěžkávací zkouškou nových institucí.
V Rusku se žádné podstatnější oslavy výročí definitivního konce SSSR, který nastal dne 26. 12. 1991, nekonaly. Důvodem ale není, že by sovětskou dobu nikdo nechtěl připomínat. Naopak: znak SSSR se srpem a kladivem, rudé hvězdy, zkratka CCCP i přídavné jméno „sovětský“ nejenom že nejsou tabu, ale jejich obliba stoupá, stejně jako zdůrazňování pozitivních aspektů stalinismu a zásluh samotného Stalina. Sovětská symbolika je v Rusku v módě stejně jako sovětská státní bezpečnost.
Před třiceti lety zanikl Sovětský svaz. Vyrůstal jsem v jeho stínu a nedokázal bych si tehdy představit, že takovou větu jednou napíšu. SSSR působil tak věčně a neotřesitelně, obrovsky – taky to byla největší země na světě, ježící se jadernými hlavicemi. Neustále se připomínající obyvatelům svých satelitů jako hrozba i vzor, černá díra, do níž jsou vtahováni, pán, jemuž při různých příležitostech musejí rituálně stvrzovat svoje vazalství.
Před šedesáti lety, 30. října 1961, se zmrzlá tundra na dálném severu Sovětského svazu rozsvítila oslepující září, jako by samotné slunce sestoupilo na zem. Do vzduchu se zvedl gigantický atomový hřib, jehož vrchol dosáhl výšky skoro sedmdesáti kilometrů, až tam, kde se řídnoucí vzduch začíná měnit ve vakuum vesmíru.
Během rozpadu SSSR, Jugoslávie a Československa na přelomu 80. a 90. let 20. století vznikla, jak známo, řada nových států – některé exsovětské republiky se přitom opíraly o dlouhé dějiny státnosti v minulých obdobích (Gruzie, Arménie nebo Litva), u jiných šlo spíš o kratší dějinnou zkušenost s vlastním státem, ale doprovázenou silnou emancipační a prozápadní, proevropskou orientací (Lotyšsko, Estonsko).
Institut Václava Klause (IVK) neustává v kritice Hospodářských novin a serveru Aktuálně.cz, které o něm nedávno napsaly, že na přelomu 80. a 90. let potají zaslal Sovětskému svazu půjčku v řádu miliard. Institutu bývalého prezidenta vadí, že se média odmítla omluvit, Klaus totiž jejich text považuje za lživý.
V roce 1974, v době, kdy se zdálo, že se svět už nebude měnit a lidé na Východě, kteří někdy pomysleli na svobodu, prostě mají smůlu na věčné časy, uveřejnil, Alexander Solženicyn stať Nežít se lží. Samozřejmě ji uveřejnil v samizdatu, ze kterého ji pak převzal západní tisk, takže se záhy stala světově proslulou. Byl to definitivní důvod k tomu, aby kremelský režim Solženicyna, jenž v roce 1970 dostal Nobelovu cenu, zbavil občanství a rok nato vypověděl ze země.
O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.
Ruský politik Lev Trockij, který zemřel 21. srpna 1940 v nuceném exilu v Mexiku, byl v roce 1917 druhým mužem revoluce.
Zakarpatská oblast na dnešní Ukrajině je lákavou destinací pro české turisty.
Předválečná Společnost národů (SN), jíž dominovaly Británie a Francie, selhala v předcházení konfliktům a nynější systém mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Napsal to ruský prezident Vladimir Putin v rozsáhlém článku, který otiskl ruský deník Rossijskaja Gazeta a americký magazín The National Interest. Neúčinnost předválečného uspořádání šéf Kremlu podrobně ilustruje i na osudu Československa. Jako jeden z nejvýznamnějších pozitivních důsledků 2. světové války Putin vyzdvihuje OSN.
Každoroční květnové oslavy vítězství v 2. světové válce probíhaly letos v Rusku kvůli pandemii covid-19 takřka ve ztlumeném režimu. Byla zrušena jak vojenská přehlídka na moskevském Rudém náměstí, tak Kremlem podporovaná společenská akce „Nesmrtelný pluk“, v jejímž rámci se na Den vítězství 9. května tisíce Rusů procházejí ulicemi svých měst s portréty příbuzných, kteří se kdysi zúčastnili bojů proti nacistickému Německu.
Prvního dubna 1970 vyšlo v Rudém právu na první straně oznámení, že hl. město Praha vypisuje soutěž na reprezentativní Leninův pomník, který by měl stát na náměstí Říjnové revoluce, tedy na Kulaťáku, v Dejvicích. Nikoho už nejspíš nenapadlo, že by šlo o apríl – a také o něj ani náhodou nešlo. Majestát Lenina nebyl ani za pražského jara dotčen, ostatně jedno z hesel po 21. srpnu znělo: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jako by Lenin byl nevinný, nějaká lepší alternativa mordoru z Východu, která by Brežněva pokárala a nechala Dubčeka dělat jeho „dělo“. Lze proto předpokládat, že na blížící se jubileum vůdce světového proletariátu by se dobře připravili i reformátoři, aby dokázali, že právě oni Leninův odkaz tvůrčím způsobem rozvíjejí a v žádném případě nezrazují. Ostatně k Leninovi se potom oddaně hlásil i Gorbačov, byť Lenin by ho zřejmě, vstav z mauzolea, proklel.
