Poslanecké interpelace jsou podceňovaný žánr. Třetím rokem zažíváme v republice strmý pokles porodnosti – zhruba: 2021 ještě 111 tisíc novorozenců, o rok později 100, loni 90 a letos to vypadá na 80+ tisíc –, a předseda vlády ještě ani jednou nebyl novináři přinucen se k této demografické havárii vyjádřit.
Republikánský kandidát na viceprezidenta J. D. Vance byl hostem podcastu Joea Rogana, podobně jako Donald Trump se s ním bavil tři hodiny. Nemůžu říct, že bych patřil mezi jeho fanoušky, rozhodně bych mu ale neupíral inteligenci. Projevil ji, myslím, když mluvil o motivaci stoupenců Demokratické strany a vůbec soudobých amerických velkoměstských elit. Podle něj ti lidé vyrůstali v době, kdy v americké společnosti existoval široký konsenzus a vysoká důvěra. Obojí je pryč a demokratické elity se snaží důvěru obnovit jaksi shora, společnosti ji vnutit, přivést ji k tomu, aby přijala jejich vnímání, hodnoty a společenské představy.
Český statistický úřad zveřejnil čísla o porodnosti a počtu obyvatel této země. Dělá to pravidelně, nejnovější zpráva přináší čísla za první pololetí letošního roku – a není příznivá: počet obyvatel povadl o jednadvacet tisíc, počet narozených dětí poklesl meziročně o deset procent, přičemž je to trend, který se opakuje po stejných předchozích dvou letech. Je to zpráva na první pohled tragická čili mediálně vděčná, a tak se již vyrojilo množství komentářů, které ji komentují.
Někoho je třeba polévat živou vodou jen při myšlence na návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Jiného popadá úzkost při představě Kamaly Harrisové jako prezidentky.
Nikdy není nadbytečné doporučovat čtenářům britský seriál The Thick of It. Je to dílo, jež zachytilo soudobý způsob nejen britského vládnutí způsobem vpravdě přízračným. Již jsme, tuším, upozornili, že jedna z politik kabinetu Borise Johnsona na pozvednutí periferních oblastí, rozmisťování šachových stolků v parcích, zazněla do slova a do písmene v tomto seriálu s patnáctiletým předstihem (ovšem jen proto, aby byla odmítnuta jako naprosto pitomá).
Polostátní ČEZ před pár dny s pompou podepsal s britským Rolls-Roycem spolupráci na vývoji modulárních reaktorů a koupi zhruba dvacetiprocentního podílu. To zní jako dobrá zpráva. Vláda to odprezentovala jako „další významný milník v naplňování cílů“, hned po výběru vítěze tendru na výstavbu dvou velkých jaderných bloků v Dukovanech. To je docela dost optimistické vyjádření.
Bylo by osvěžující šetřit s kritikou a moci také někdy pochválit. Marně pátráme, v tuto chvíli ale opravdu není za co. Kritika vlády ze strany opozice a její argumenty jsou trapné, hloupé a plytké. Ale je namístě otázka, proč jsme se dostali do situace, že některé výroky ministrů stínové vlády mohou znít nepoučenému voliči rozumněji než to, co slyší od koaličních ministrů. Ano, na to si hned můžeme střízlivě odpovědět, že žádná opozice nikdy nakonec nedoručila to, co slibovala, když ještě ve vládě nebyla.
Založení „buržoazní republiky“ se za komunismu moc nepřipomínalo. Teprve roku 1988, rok před kolapsem režimu, byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Ve starších kalendářích z Husákovy a Jakešovy éry najdeme u (pracovního) 28. října několik vysvětlivek, jako třeba vyhlášení čs. federace (1968) a den znárodnění (1945). Vyhlášení federace bylo pro Slováky důležité, dokonce asi tak důležité, že mnozí z nich kvůli němu považují rok 1968 za vcelku úspěšný rok, kdežto v české části bývalé federace bude už navždy spojen s invazí Varšavské smlouvy a rozdrcením pražského jara.
O každých volbách říkají účastnící se kandidáti, stranické aparáty, politicky angažovaní občané i média, že jejich význam je až historický, že jsou to ty nejdůležitější volby za posledních x let a podobně. Podobné přesvědčení o amerických prezidentských volbách, které vyvrcholí příští týden, sdílí daleko víc lidí než obvykle a zdaleka ne jenom v Americe, třeba i v Česku. Ovšemže by se pro to našly tzv. objektivní příčiny – ve světě se toho dost děje, zdá se chaotičtější, z toho chaosu by se mohlo něco zrodit, pohled na lidi, kteří na sociálních sítích propadají různým formám davového šílenství, naznačuje, co asi by to mohlo být.
Na setkání zemí BRICS, které se odehrálo tento týden v ruské Kazani, bylo nejzajímavější a nejzábavnější sledovat, jak se v současnosti peče velká politika. Ve výsledku to vypadalo jako sraz kluků na písku a boj o některou ze zachovalejších forem na bábovičky. Zaprvé celý summit byl hodnocen jako diplomatické vítězství prezidenta Vladimira Putina, protože se za ním sjeli státníci velkých zemí světa, a on tak mohl veřejně tvrdit, že jeho politika nestojí na planetě osamocena, není v izolaci a ukrajinská otázka trápí jenom minimum světových státníků.
Vraťme se ještě k výroku Andreje Babiše o zestátňování ČEZ. Respektive o vykoupení podílů menšinových akcionářů. Je totiž docela zásadní a neměl by se smést jen komentáři o tom, že Babiš neví, co říká. A že jde jen o jeho (dost chytrý) předvolební tah, který nemá hlouběji promyšlený. Spekulacím ještě více zavdal ministr dopravy Martin Kupka, který dosti nepromyšleně reagoval na Babiše slovy o tom, že daňové poplatníky svými řečmi obral o „stovky milionů navíc“.
Vyspělé demokracie se poznají podle toho, že před každými volbami se najde aspoň někdo, kdo je prohlásí za nejdůležitější volby v dějinách země, za nejdůležitější volby v poválečné historii, anebo aspoň za nejdůležitější volby, jaké jsme zažili (V USA se „nejdůležitější volby, jaké kdo zažil“ konaly poprvé ve státě Pensylvánie již v roce 1805 a formulace „nejdůležitější volby našich životů“ se objevuje v doslovném znění pravidelně od roku 1936).
Andrej Babiš a slovenské ministerstvo vnitra uzavřeli smír ve sporu o ochranu osobnosti, šéf ANO úřad žaloval kvůli – dle jeho tvrzení – neoprávněné registraci mezi spolupracovníky někdejší StB. Prezentuje to jako definitivní potvrzení, že s komunistickou tajnou policií nespolupracoval. Zároveň zaznívá, že slovenské ministerstvo vyšlo Babišovi vstříc, protože před volbami podpořil stranu Hlas, k níž patří ministr vnitra Eštok, a že smír fakticky nemění stav věcí, tedy Babišovu registraci coby agenta Bureše. Dá se se značnou dávkou jistoty odhadnout, že na vnímání sporu o Babišovo agentství se po smíru na Slovensku taky nezmění nic.
Lidovci se sami označují přízviskem klidná síla. Tentokrát jim však už došla trpělivost s poklesem stranických preferencí a obměnili většinu vedení své strany. Pomůže to? Když v jakékoli politické straně usilují o funkci předsedy víc než dva lidé, je to svědectvím o stranické nejistotě. Jak kdysi řekl Churchill, stranický lídr se nevolí, on prostě je, nebo není.
Založení „buržoazní republiky“ se za komunismu moc nepřipomínalo. Teprve roku 1988, rok před kolapsem režimu, byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Ve starších kalendářích z Husákovy a Jakešovy éry najdeme u (pracovního) 28. října několik vysvětlivek, jako třeba vyhlášení čs. federace (1968) a den znárodnění (1945). Vyhlášení federace bylo pro Slováky důležité, dokonce asi tak důležité, že mnozí z nich kvůli němu považují rok 1968 za vcelku úspěšný rok, kdežto v české části bývalé federace bude už navždy spojen s invazí Varšavské smlouvy a rozdrcením pražského jara. Nicméně za komentář stojí i ten druhý bod: „den znárodnění“.
