ÚHEL POHLEDU: V čem spočívá rozdíl mezi liberálním a národním konzervatismem, mezi starou a novou pravicí? Proč jsou liberální a národní konzervativci tak často na opačné straně barikády, i když sdílejí intelektuální základ? A proč se liberální konzervatismus přežil a jedinou nadějí pravice je národní konzervatismus?

Postoj k liberalismu

V zásadě se veškeré rozdíly mezi liberálním a národním konzervatismem odvíjejí od rozdílného postoje k liberalismu. Pro liberální konzervativce je liberalismus součástí jejich ideologie, jejich konzervatismus stojí na fúzi klasického liberalismu a konzervatismu. Jak o sobě s oblibou říkají: Jsme liberální v ekonomických otázkách a konzervativní ve společenských otázkách. Národní konzervativci se svým pojetím konzervatismu vracejí před tuto fúzi, kdy byl liberalismus stejně velkým protivníkem konzervatismu jako socialismus. Fúzi naopak vidí jako hlavní příčinu úpadku konzervatismu.

Z pohledu národních konzervativců se liberální konzervativci ve skutečnosti příliš podvolili liberalismu. Svobodu povýšili na svou nejvyšší hodnotu, společnost redukovali na součet jednotlivců a paralelu tržních operací, kulturu a morálku degradovali na ryze osobní volbu a zájem. Stali se hlasateli neomezeného trhu a vypjatého individualismu. Zaříkávají se konzervativními hodnotami, ale kdykoli se tyto dostanou do střetu s liberálními principy, dají přednost liberalismu. Liberalismus je povinný rámec, konzervatismus volitelný obsah. Liberalismus jim brání prosazovat konzervativní hodnoty.

Národní konzervativci hledají rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a celku, mezi svobodou a řádem. Na jedné straně je to svoboda, respektive kultura svobody a její konkrétní projevy jako svoboda slova, politické svobody (demokracie) a vlastnická svoboda. Na druhé straně to jsou kolektivní identity, hodnoty a instituce jako rodina, národ, národní stát a uchovávání západního civilizačního dědictví. Obojí je stejně důležité.

Jinak řečeno, liberálním konzervativcům jde primárně o jednotlivce (jeho autonomii a možnosti), který triumfuje nad celkem, a v tom odrážejí liberalismus. Národní konzervativci zdůrazňují význam kolektivních identit, institucí a kultury (obecně řádu) pro svobodu jednotlivce i prosperitu společnosti, v čemž jdou proti základům liberalismu. Ač mají společný ideový základ, mají úplně jinou perspektivu a pohled na společnost. V praxi to vede k značně odlišným politickým postojům. Příkladem budiž kulturní války, ekonomika a imigrace.

Kulturní války

Pro národní konzervativce jsou kulturní války naprosto zásadní. Politika je produkt kultury, proto má být kultura ústředním zájmem konzervativců. Kulturní války jsou nejen bojem o charakter společnosti a její hodnotovou a morální soustavu, ale jejich výsledek často ovlivňuje i každodenní život.

Liberální konzervativci kulturní války neřeší, protože je nezajímá charakter společnosti, ale jen to, jak přímo ovlivňuje možnosti jednotlivce. Na barikády kulturních válek tak vstupují zpravidla až v momentě, kdy je ohrožena jejich svoboda. Jinak kulturní války považují za podřadné, příliš toxické, případně je zesměšňují s tím, že nemají skutečný dopad a že je potřeba řešit „skutečné“ problémy, jako je ekonomika nebo zahraniční politika.

S kulturními válkami úzce souvisí vztah k institucím, formálním i neformálním, veřejným i soukromým. Liberálním konzervativcům postačí, že existují, a vzhledem k tomu, že věří v neutralitu veřejného prostoru, apelují na neutralitu institucí. Jediné, na čem jim záleží, je, aby instituce přehnaně nezasahovaly do osobní svobody jednotlivců, jinak je instituce příliš nezajímají.

Pro národní konzervativce jsou naopak instituce alfou a omegou. Z jejich pohledu je neutralita institucí chiméra, vždy budou odrážet a zároveň prosazovat určité hodnoty a pojetí morálky. Proto je zásadní, kdo je ovládá. Národní konzervativci si trpce uvědomují, že instituce jsou dnes vesměs v rukou liberálů. Ti ovládají intelektuální, vzdělávací, kulturní i ekonomickou infrastrukturu Západu a používají ji k prosazování svého světonázoru.

Velmi názorný je rozdíl v přístupu k té nejmocnější instituci – státu. Liberální konzervativci jsou ke státu tradičně skeptičtí, konzervativní hodnota je pro ně stát nepoužívat, trh a občanská společnost vyřeší cokoliv lépe. Z hlediska národních konzervativců je při míře institucionální dominance liberálů na tenhle přístup pozdě. Stát vidí jako tu nejvýznamnější instituci, kterou mají na rozdíl od nevolených institucí díky demokracii poměrně rychle na dosah, a nebojí se ho využít k prosazování konzervativních hodnot.

Ekonomika

V ekonomických otázkách je pro národní konzervativce nejvyšším hlediskem národní zájem, pro liberální konzervativce trh. Liberální konzervativci se drží klasicky liberálního přístupu k ekonomice. V praxi jsou zastánci neoliberalismu – trh vše vyřeší, stát a veřejné služby je potřeba neustále osekávat, privatizovat, deregulovat. Nejvyšším hlediskem je efektivita. Vlády nemají vůbec řešit strukturu jejich národního hospodářství a ekonomiky, protože trh alokuje veškeré zdroje efektivně, podle nabídky a poptávky, a nic jiného nehraje roli – ve světě, který je globalizován, nezáleží na tom, kde je co vyráběno, pokud je to vyráběno levně.

Národní konzervativci vidí volný trh a soukromé vlastnictví jako nejlepší cestu k prosperitě, ale odmítají volnotržní dogmatismus i neoliberalismus. Nejde jen o efektivitu, ale stejně tak o solidaritu, stabilitu, bezpečnost. Jako nejvyšší hledisko nestaví trh, nýbrž národní zájem, kterým je posilování národní ekonomiky a domácího kapitálu, ale i růst prosperity širokých vrstev a sociální smír. Je to přístup více pragmatický a paternalistický, neideologický ohledně role státu a trhu.

Imigrace

V otázce imigrace se liberální a národní konzervativci teoreticky shodnou, v praxi je to horší. Liberální konzervativci nesouhlasí s masovou imigrací, není to pro ně však skutečná nejvyšší priorita. Naopak jsou obvykle náchylní naslouchat argumentům podporujícím imigraci z ekonomických důvodů (dovoz levné pracovní síly, náhrada za nízkou porodnost).

Pro národní konzervativce je omezení imigrace naprosto zásadní téma. Historicky bezprecedentní masová imigrace, ilegální i legální, doprovázená doktrínou multikulturalismu podporující nově příchozí v neasimilaci, je největší hrozbou, jíž Evropa čelí a která ji již nyní nezvratně demograficky i kulturně proměňuje. Pro národní konzervativce je otázkou nejvyšší priority tento proces zastavit a zvrátit. Ekonomické hledisko, ke kterému rádi přihlížejí liberální konzervativci, je pro ně sekundární, nejdůležitější je kulturní rozměr imigrace.

Porodnost

Nakonec je tu otázka nízké porodnosti západních společností, která až krystalicky jasně ukazuje rozdíl mezi liberálními a národními konzervativci. Pro liberální konzervativce je nízká porodnost problém, zejména ekonomický, ale nakonec je to výsledkem osobní volby – a ta je na prvním místě, takže s tím nejde nic moc udělat.

Pro národní konzervativce je to otázka přežití vlastní společnosti, neschopnost západních společností se fyzicky reprodukovat považují za jejich největší ohrožení. Zvýšit porodnost je absolutní priorita. Nejde přitom jen o čistě ekonomické argumenty, jako jsou udržitelnost sociálních systémů a pracovní síla. Společnosti bez dostatečné reprodukce kolabují – fyzicky i kulturně, chybí vitalita, ochota riskovat, víra v budoucnost. Skvěle vystihl národněkonzervativní postoj J. D. Vance: nízká porodnost podle něj není „we can’t afford Social Security“ problém. Je to „your fucking society is collapsing“ problém.

Establishment vs. antiestablishment

Dala by se vyjmenovat řada dalších rozdílů, v zásadě vždy však bude platit, že veškeré rozdíly tak či onak končí u rozdílného postoje národních a liberálních konzervativců k hodnotovému, názorovému a politickému statu quo neboli k levicově liberálnímu režimu a establishmentu, který dnes na Západě dominuje.

Liberální konzervativci ztělesňují učebnicový přístup. Mají naučeno, že konzervatismus znamená umírněnost, příslušnost k establishmentu a obhajobu řádu. Současný Západ je v jádru v pořádku, jen potřebuje korekce a úpravy některých politik, případně jejich pomalejší implementaci.

Radikálních změn se bojí, požadují úpravy v rámci tohoto řádu anebo výjimky z toho řádu. Jejich modus operandi v reakci na neustálý tlak progresivistů je: Nechte mě na pokoji, já vás nechám taky na pokoji. Jakkoliv musí cítit, že konzervativní hodnoty jsou vytlačovány a veřejnému prostoru stále víc dominuje liberální progresivismus, vzývají kompromis s levicí a liberály. Sami sebe vidí jako zachránce Západu, jako sílu establishmentu, jako hráz jak proti populistické „krajní“ pravici, tak woke levici.

Z pohledu národních konzervativců liberální konzervativci obhajují režim, který nemá s konzervativními hodnotami nic společného. Jsou trpěnou stafáží liberálního režimu, navozující pocit plurality. Trpěnou stafáží jsou jen proto, že ve skutečnosti nic podstatného nezmění (nechtějí změnit). Akceptují liberální politický konsenzus, který je ekonomicky neoliberální a společensky progresivistický. Akceptují kulturní a institucionální dominanci liberální levice i mantinely veřejné debaty a hodnotový žebříček, který stanovila.

Prohráli souboj o řád, establishment i instituce a tuto prohru si racionalizují jako autentický projev konzervatismu. Jsou to ti správní konzervativci, jak s oblibou klasifikují liberální komentátoři ty konzervativce, kteří akceptovali morální nadřazenost liberálního projektu a sami sebe zredukovali na roztomile kuriózní staromilce, kteří mírně zpomalují liberální „pokrok“.

Národní konzervativci vidí, že konzervatismus dnes není ideologií elit či establishmentu a že levicově liberální dlouhý pochod institucemi je hotová věc. Liberální konsenzus nevidí jako přijatelný kompromis, nýbrž jako extrém, ze kterého profituje pouze malá část společnosti. Jeho nositel a vykonavatel, liberální establishment, za posledních třicet let „zkazil, na co sáhl“ – od ekonomiky a bezpečnosti přes společenské a kulturní otázky až po zahraniční intervence s bláhovými nedosažitelnými cíli.

Liberální režim

Liberální establishment nasměroval Západ k hospodářskému úpadku a deindustrializaci v důsledku globalizace a klimatické politiky uhlíkové neutrality, k sociálnímu inženýrství, poklesu životní úrovně, úpadku střední třídy, vyprazdňování demokratické politiky v důsledku přesunu pravomocí na byrokracii, soudy a nadnárodní organizace a k úpadku svobody projevu a nezvratné kulturní a demografické proměně kvůli masové imigraci a rezignaci na podporu porodnosti.

Kulturní a morální sféru ovládá liberální levice se svými apely na diverzitu, inkluzi, rovnost, antidiskriminaci a pocity, které jdou přímo proti tradičním západním hodnotám excelence, meritokracie, objektivity, rovnoprávnosti a patriotismu. Normou je apriorní a samoúčelné oslavování v podstatě jakéhokoli extrému a jinakosti proti tradičním normám, proti většinové představě normality. Normou je tolerance všeho s výjimkou tradičních západních identit, hodnot a norem. Duch doby ztělesňuje pocit, že na vše mám právo, všechno je na prodej.

Tragický stav Západu je přímý důsledek liberálních elit a jejich politik. Více liberalismu znamená více úpadku. Západní establishment a jeho konsenzus nehájí hodnotově ani ekonomicky velké segmenty populace, naopak ohrožuje jejich blahobyt a zpochybňuje jejich kulturní identity či jimi přímo opovrhuje. Je to politicky, intelektuálně i morálně zkrachovalý projekt.

Národní konzervativci tento liberální status quo odmítají konzervovat. Naopak jsou radikální v jeho odmítání a snaze jej změnit. Odmítají hrát na hřišti vykolíkovaném liberály. Nemají zájem o výjimky z režimu ani o kooptaci a kompromisy. Chtějí konzervativní pochod institucemi, výměnu establishmentu, budování konzervativní kontraelity. Nejde jim jen o změnu politik, ale o změnu řádu.

Souboj o podobu konzervativní pravice

Národní konzervativci jsou radikální a revoluční. Liberální konzervativci jsou umírnění a establishmentoví. Národní konzervativci se ostře vymezují proti progresivismu i proti neoliberalismu. Liberální konzervativci jsou smířeni s progresivismem a ordinují neoliberalismus. Národní konzervativci nabízejí frontální útok na levicově liberální establishment a jeho hodnoty, protože trpce vnímají hloubku kulturního, morálního i demografického úpadku Západu. Liberální konzervativci nabízejí moderovaný ústup, debatu a kompromis s liberály. Pro národní konzervativce je soudobý liberalismus hlavní problém. Pro liberální konzervativce je liberalismus součást řešení.

Přes společné intelektuální zázemí si národní a liberální konzervativci nemohou rozumět, protože národní konzervativci požadují radikální změnu systému, zatímco ti liberální vymýšlejí opt-outy a exit strategie v rámci systému. Liberální konzervatismus spočívá v konzervování – konzervování liberálního řádu, v rámci něhož se pro jednotlivce snaží vydobýt autonomii a maximalizovat jeho spotřebitelskou svobodu. Národní konzervatismus spočívá v obnově – fyzické i kulturní obnově západní civilizace a svobodných národů Západu. Národní konzervativci a liberální konzervativci hrají každý úplně jinou hru.

V každém případě platí, že výsledek souboje o podobu pravice mezi liberálními a národními konzervativci rozhodne o tom, zda se pravice pokusí Západ strhnout z jeho současné úpadkové trajektorie, anebo bude silou, která bude tento úpadek pouze zpomalovat.