V Budapešti se už potřetí koná americká konzervativní konference CPAC; někomu přijde zvláštní, že mezi hlavními hosty této víceméně MAGA akce jsou takoví ne-konzervativci jako Robert Fico nebo Andrej Babiš. Ovšem jedna z důležitých dělicích čar dneška vede mezi suverenisty a globalisty. Fico i Orbán rozhodně suverenisty jsou (Babiš je zvláštní kapitola a vydal by na jiný text). Uplynulý týden byly Budapešť a v menší míře i Bratislava ostřelovány právě za to, že trvají na zbytku své suverenity – především v zahraniční politice. Mají jiný názor na rusko-ukrajinsko-americko-evropskou válku a ovšem i kulturní války. Řízení Evropské komise proti Maďarsku kvůli údajnému narušování demokratických principů sahá do roku 2018, tedy dávno před ruskou invazi na Ukrajinu. Muziku Komise tvrdí tu a tam předáci některých západoevropských zemí a tento týden se k nim poprvé přidala i Česká republika. Měli bychom to samozřejmě chápat také jako projev předvolební kampaně u nás („Teď je čas stát na správné straně“), ale pro poměry a vývoj v Evropské unii to byl destruktivní tah.

To jsou silná slova, po nichž by všechny menší než největší členské země měly instinktivně protestovat a stavět se Slovensku a Maďarsku po bok, nezávisle na předmětu sporu. K čemu je právo veta v zahraniční a bezpečnostní politice, když se nesmí použít? To si jiné vlády, například česká, neumějí spočítat, že stejně tak to jindy může postihnout je? Český prezident a část vládní koalice k odstranění veta v zahraniční a bezpečnostní politice tíhnou. Stejné strany teď v české vládě prosadily připojení se k protimaďarskému tažení. Hlasování inicioval ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák, podařilo se mu to napodruhé. S Dvořákem byli ministři za STAN, TOP 09, KDU-ČSL a levicové křídlo ODS (Martin Kupka, Martin Baxa), překvapivě, nebo vlastně už ani ne, posléze i Petr Fiala. Zbytek ministrů za ODS se zdržel nebo nehlasoval. Nejvíc proti se stavěla Jana Černochová, ale marně.

Takže větší část české vlády otevřeně pracuje na rozkladu visegrádské čtyřky, toho ne sice všemocného, ale přece jen užitečného nástroje ke zvětšení vlastní váhy v EU. Každý s problematikou alespoň zběžně obeznámený člověk ví, že hlavní evropské metropole, jmenovitě Paříž a Berlín, Visegrád dlouhodobě irituje. Česká vláda se k tažení proti neposlušným připojuje vzápětí poté, co se v aféře Dukovany dramaticky prokázalo, že politika splynutí s hlavním proudem EU je nám ve chvíli, kdy se české zájmy kříží se zájmy velkého zvířete, úplně k ničemu.