„Řídit stát jako firmu“ je polické motto známé i z našich končin. Angažmá Elona Muska, nejbohatšího člověka na světě, v administrativě Donalda Trumpa se řídilo stejnou logikou. Majitel automobilky Tesla, vesmírné společnosti SpaceX nebo sociální sítě X (dříve Twitter) proslul schopností vyždímat ze svých firem maximální efektivitu. Například když koupil Twitter, osekal počet zaměstnanců o nějakých 80 procent (téměř z osmi tisíc na 1500). I proto byl Musk pověřen vedením projektu DOGE, ministerstva pro vládní efektivitu, s cílem zvrátit neustále bobtnající vládní dluh USA. Minulý týden Musk v této funkci oficiálně skončil. Přes ujištění o pokračujícím přátelství mezi ním a Trumpem odchází jako poražený, se zjevnou pachutí hořkosti.

Oficiálně Musk končí, jelikož mu vypršel jeho status „zvláštního vládního zaměstnance“, který je omezen maximálně na 130 dní. Rozloučení proběhlo korektně: Musk dostal od Trumpa symbolický zlatý klíč od Bílého domu. „Elonova služba Americe nemá v moderní historii obdoby,“ pochválil magnáta prezident. Ten na oplátku přislíbil pokračovat ve finanční podpoře republikánů a vyjádřil naději, že zůstane prezidentovým „přítelem a poradcem“.

Ve skutečnosti vztahy mezi „prezidentským kámošem“, jak sám sebe Musk nazýval, a Trumpem dost ochladly. A vinu nese právě DOGE. Ukázalo se, že osekání vládních výdajů je mnohem těžší, než se může zdát – jak politicky, tak prakticky. V tom může Muskův příběh sloužit jako varování nejrůznějším napodobovatelům po celém světě.

Musk se zpočátku prezentoval jako de facto spoluprezident, jehož úkol redukovat státní výdaje mu dává pravomoc zasahovat do chodu ostatních státních úřadů. Netrvalo dlouho a svými rozhodnutími začal budit velkou nevoli. Jedním takovým momentem bylo například Muskovo únorové nařízení, aby federální zaměstnanci poslali e-mail s popisem, čeho dosáhli za poslední týden. Šéfové ministerstev a agentur přikázali svým podřízeným Muskovu žádost ignorovat, tvrdili, že tím Musk překračuje své pravomoci.

Musk ovšem pokračoval v rozepřích, a to i se svými kolegy. Ministru zahraničí Marcovi Rubiovi údajně vynadal za to, že nevyhodil dostatečný počet lidí. Stěžoval si, že ministr dopravy Sean Duffy pokračuje v zaměstnávání lidí, kteří měli za Bidena na starosti progresivistickou agendu. A s ministrem financí Scottem Bessentem se pohádal o to, kdo by měl vést americký berňák. Bessenta prý označil za „Sorosova agenta“ (Bessent totiž dřív pracoval pro investiční firmu založenou miliardářem Georgem Sorosem). Podobně Trumpova ekonomického poradce Petera Navarra Musk nazval „hloupějším než pytel cihel“ a přidal ještě pár dalších urážek.

Samotný projekt DOGE přitom vykazoval nevalné výsledky. Musk sliboval seškrtat federální výdaje o dva biliony dolarů, později to revidoval na jeden bilion, nakonec se podle údajů samotného DOGE podařilo seškrtat jen 175 miliard dolarů (a i toto číslo mnozí zpochybňují). Příklad? DOGE do svých kalkulací zahrnul zrušený vládní kontrakt v hodnotě 1,9 miliardy dolarů, kritici ale upozornili, že tato smlouva byla zrušena již za Joea Bidena. DOGE jen chabě kontroval, že za Bidena byla pouze pozastavena, teprve nyní byla úplně zrušena.

Celý Muskův tým si navíc počínal jak slon v porcelánu. Řídil se heslem „Move fast and break things“, které si Musk přinesl ze Silicon Valley. Rychle ale zjistil, že osekat federální byrokracii není tak jednoduché jako vyhodit zaměstnance technologického start-upu. Jistě, podařilo se eliminovat některé neefektivity anebo politicky pochybné programy. Zároveň ale DOGE v přílišné horlivosti a bez domýšlení důsledků zrušil například některé granty na výzkum rakoviny nebo dostal do finančních problémů u Američanů populární instituce, jako jsou třeba správy národních parků. Nemluvě o tom, že řada zrušených programů a dotací byla schválena Kongresem – a zrušit či odebrat peníze může zas jenom Kongres. DOGE tak v podstatě ihned narazil na soudy, které nařizovaly odebrané finance vracet.

Nakonec ale hlavním důvodem, proč DOGE neuspěl – a ani uspět nemohl –, je to, že drtivou většinu federálního rozpočtu představují čtyři „posvátné krávy“: jde primárně o důchodový systém Social Security, federální zdravotní programy Medicare a Medicaid a výdaje na obranu. Seškrtat jakoukoli položku z těchto čtyř by vyžadovalo mimořádnou politickou odvahu. Dohromady činí asi 79 procent federálního rozpočtu. Když k tomu připočítáme fakt, že zbylých 21 procent z velké části činí například obsluha státního dluhu a další mandatorní výdaje, už mnoho míst, kde lze ušetřit, nezbývá.

A zde leží nejspíš poslední příčina rozchodu Muska s Trumpem. Trumpova vítězná koalice totiž byla vždy značně nesourodá: na jedné straně ji tvoří technooptimisté ze Silicon Valley, jejichž hlavním představitelem je právě Musk, kteří vyznávají minimální stát, deregulaci a volný obchod, a na druhé straně jsou národní konzervativci prosazující naopak zásahy státu do ekonomiky, například skrze obchodní politiku a cla. Právě kvůli clům Musk nadával do hlupáků Navarrovi, jejich hlavnímu zastánci v Bílém domě. Musk také zkritizoval legislativní balíček nazvaný po trumpovsku „jeden velký krásný zákon“, o němž sami vládní analytici říkají, že deficit rozpočtu zvýší do roku 2034 o 3,8 bilionu dolarů. Podle Muska balíček podkopává práci týmu DOGE. „Myslím, že návrh zákona může být velký, nebo může být krásný, ale nevím, jestli může být obojí,“ prohlásil.

Posledním prezidentem, kterému se podařilo dosáhnout rozpočtových přebytků, byl Bill Clinton, a to v letech 1998–2001 (to už vládl George Bush mladší, ale rozpočet sestavovali ještě demokraté). Podařilo se to díky ekonomickému boomu, zvýšení daní, rozpočtové odpovědnosti i cílenému a promyšlenému seškrtání vládních výdajů (Clintonovi se podařilo snížit počet vládních zaměstnanců o nějakých 17 procent).

Snahu Elonu Muskovi jistě upřít nelze, ale šel na věc příliš chaoticky. Jeho odchod věští definitivní porážku amerických rozpočtových jestřábů.