Šéfdirigentem Vídeňského symfonického orchestru bude od sezóny 2024/25 na pět let český dirigent a skladatel Petr Popelka. Podle agentury DPA to uvedli to zástupci orchestru a města Vídeň. Na svých internetových stránkách o tom informuje i sám Popelka, který je v současnosti druhou sezonu šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Cirkulum je mezinárodní festival, který zahrnuje prezentaci uměleckých žánrů, jako jsou nový cirkus, tanec, hudba, pantomima či pouliční, pohybové a improvizační divadlo. Nový cirkus se stal fenoménem dneška. Představení propojují disciplíny: akrobacii, žonglování, moderní tanec, divadlo, hudbu a připojují divadelní režii a dramaturgii.
Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.
Před ministerstvem kultury se v pondělí sešlo několik desítek žen a mužů, aby si zkusili demonstraci. Požadavkem bylo zřízení tzv. statusu umělce. Hned je nutné říct, že taková věc okamžitě vyvolává tzv. silné názory. Co to ti lidé zase chtějí? Vždyť ani nevypadají nějak hladově, otrhaní nejsou, a navíc jsou většinou z Prahy (a asi z Brna). To, že jsou umělci, jak o sobě tvrdí, přece není důvodem pro nějaké privilegované postavení. Jednak by to mohl o sobě říct každý a jednak – copak to neplyne z podstaty umělce, že trochu hladoví?
Lze dnes vyslovit slovo elita bez přízviska „takzvaná“? V onom zákeřném „takzvaná“ nezřídkakdy spatřujeme výbavu člověka, pro něhož se našlo ohavné slovo dezolát. Nevěří institucím, médiím, jede si konspirační teorie. Francouzský filozof a politolog Olivier Roy, profesor na European University Institute sídlícím poblíž Florencie, přichází v knize Zploštění světa s novým pohledem na zmíněný atribut – a tou interpretací činí „dezoláty“ z nás všech, obyvatel západního světa. Hranice mezi šarlatánem a vědcem se stírá,“ poznamenává Roy a ilustruje to na debatě o vědecké hodnotě argumentů proti očkování.
Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha. Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd.
V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.
Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.
Jan Vytiska představuje malířské dílo za předešlé tři roky. Jakkoli jsou jeho obrazy na první pohled rozpoznatelné a typické, prochází i jejich forma jistým vývojem – Vytiska stále experimentuje. Návštěvníci expozice zhlédnou třicet dva velkoformátových obrazů, které autor vytvořil poté, co akrylové barvy vyměnil za olejové.
Posledního rozloučení s jednou z nejvýraznějších osob českého disentu, publicistkou a překladatelkou Petruškou Šustrovou se ve středu odpoledne účastnily stovky lidí. Pozůstalí přátelé a blízcí, ale i truchlící zástupci veřejnosti tak zcela zaplnili kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze. Jedna z prvních signatářek a mluvčí Charty 77 zemřela 6. května ve věku 75 let. K poslednímu odpočinku bude česká publicistika uložena na Vinohradském hřbitově.
Keře z příbuzenstva oliv a ptačích zobů rostly přirozeně tak nějak od západní Ukrajiny po Řecko až do Malé Asie. Staly se součástí dvorních zahrad v Istanbulu a odtud je přivezl do Vídně Ogier Ghiselin Busbecq, v jehož cestovních zavazadlech kromě proslavených tulipánů cestovaly právě i šeříky. Legenda říká, že v roce 1570 s ním jely i do Paříže, když doprovázel arcivévodkyni Alžbětu. Tak začal jejich francouzský příběh. Je-li to pravda, či nikoli, není podstatné, protože ve skutečnou vášeň tyto vcelku prosté keře proměnilo až devatenácté století a rodina Lemoine.
Vzpomínáte na tu scénu z filmu Forrest Gump, kde se hlavní hrdina filmu rozběhl napříč Amerikou a pak, po čase, když už spolu s ním běžela spousta lidí, se najednou zastavil a řekl: „Jsem už unavenej, tak jdu, lidi, domů“? Začal jsem se učit psát fejetony v roce 1991. Byla to rušná porevoluční doba a já jsem se potřeboval nějak vypsat ze svých pocitů a nálad. Fejeton je žánr, který to umožňuje. Můžete do něj namixovat postřehy ze světa kolem a zároveň nešetřit vlastními zážitky. Může to být příběh, vzpomínka, věštba – cokoli.
Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov. Něco na tom bude, avšak náš případ to naštěstí není. Zaprvé Karel Šiktanc (1928–2021), o němž tu je řeč, není zapomenutý autor, jakkoli se o to minulý režim velmi snažil; zapomenuti jsou naopak normalizační ministři kultury, kteří měli na svědomí básníkovo umlčení v letech sovětské okupace, jmenovali se Brůžek, Klusák a Kymlička.
Výstava Strach, smích a smrt se zabývá námětem, který prostupuje celými dějinami umění. Nyní je toto téma opět aktuální, ale platforma Nova Forma je sleduje z jiného úhlu pohledu – jak lze se strachem pracovat skrze smích. Vystavující umělci se zmíněnou tematikou zabývají a jejich díla spojují strach, úzkost, smích a humor.
V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček.
Herečka Selena Gomezová se letos nezúčastnila charitativní akce Met Gala. To nezabránilo jednomu fanouškovi, aby pomocí nástrojů umělé inteligence vytvořil falešný snímek Gomezové v šatech, které zde rok předtím vynesla jiná umělkyně. Fotografie se na twitteru stala virální a získala více lajků než jakýkoli reálný model, který se letos objevil na červeném koberci před newyorským Metropolitním muzeem, uvedl v pátek módní časopis Elle.
Z pohledově exponovaného místa na úpatí kopce Monte Urpinu shlíží od šedesátých let výrazná modernistická stavba, kterou mezi okolní zástavbou nepřehlédnete. V době vzniku vyvolávala u obyvatel největšího města Sardinie pobouření, je však nejen jednou z nejlepších poválečných realizací v Cagliari, ale také dokladem historického vývoje tohoto přístavního města.
V kinech je k vidění nové ztvárnění románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, respektive jeho první část nazvaná D’Artagnan. Druhý díl, pojmenovaný Milady, bude ke zhlédnutí až v prosinci. Tentokrát jde o produkci takřka výhradně francouzskou, francouzského režiséra Martina Bourboulona s francouzskými hereckými hvězdami, z nichž nejzářivější jsou Eva Greenová, ztvárňující právě Milady de Winter, a Vincent Cassel v roli Athose. Toto zpracování, alespoň se zdá podle prozatím převažující míry nadšených ohlasů, nadchlo novou generaci diváků (a zřejmě nejen ji).
Eliáš Dolejší (instalace Očistec, Čekání, Promluva, Obyčejné myšlenky) svými pracemi navozuje vjem niternosti prostoru, kdy mizí pomyslné rozhraní vnitřního a vnějšího. Aktuální velkoformátovou instalaci Mizení v libeňské synagoze autor pojímá jako vlastní intimní výpověď k vyhrocenému charakteru současné doby.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary představil nový vizuál letošního 57. ročníku, který je založený na barevných čarách a vyzývá k experimentální hře. Za grafickou stránkou festivalu opět stojí grafické Studio Najbrt a autorem je tvůrčí dvojice Jakub Spurný a Aleš Najbrt, informuje festival na svém webu. „Po loňském ilustrovaném plakátu se vizuál 57. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary skládá ze čtyř barevných čar rozehrávajících experimentální hru s čitelností a pohybem číslice 57,“ řekli autoři vizuálu.
V takzvaném eráru má nyní stát téměř půl milionu zaměstnanců. Těm ze státního rozpočtu plynou nejen platy, ale také různé benefity. Mezi ty patří například odměny při životních a služebních výročích. Jen výdaje z takzvaného Fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) činí napříč služebními úřady zhruba 2,2 miliardy korun ročně. Deníku Echo24 to řeklo ministerstvo financí.
Redaktor časopisu Jiří Peňás se tento týden objeví ve dvou moravských městech. Říká, že to jsou města, ke kterým má zvláštní a protichůdný vztah. Ve Vyškově vlastně doposud nikdy pořádně nebyl, takže si ho zatím nemohl vytvořit, zatímco v Prostějově se narodil a prožil rané dětství: říká, že tam jako dvouletý zažil příjezd ruských tanků v srpnu 1968. A že to je jeho první životní vzpomínka.
Neumím se modlit. Ale i tak dnes chápu Vánoce i Velikonoce spíš jako svátky duchovní. Líbí se mi a mám k nim úctu. O letošním velikonočním pondělku mě ovšem pozvali přátelé z Velvar na tradiční pomlázku. Jel jsem a myslel na to, jak jsem byl vychováván nekřesťansky. V šedesátých letech minulého století, v době hippies a nové české filmové vlny, jsme o Vánocích, které se tehdy psaly s malým „v“, nemívali ve škole vánoční večírek. Mívali jsme „jolku“.
Sejdou-li se v kinech dvě vyprávění vyjadřující se k enormně vychýleným okamžikům nedávné minulosti v Česku a na Slovensku, nadto vyprávění objektivizovaná, jelikož jde o dokumenty, byl by hřích nepokusit se o nich přemýšlet souběžně a nesnažit se nahlédnout, co formulují k současnému česko-slovenskému životu – tedy ke kondici střední Evropy, na niž dohlédneme a které rozumíme.
Dvě desítky bruselských kulturních podniků začaly v těchto dnech upozorňovat návštěvníky na nevhodný obsah představení, chystat jim v sálech pitnou vodu či vyhrazovat zvláštní prostory pro přestávky na jídlo při západu slunce. Vstřícné kroky divadel a dalších institucí vůči muslimům dodržujícím pravidla ramadánu vyvolaly diskusi mezi belgickými veřejnými činiteli. Vlámský premiér Jan Jambon kritizuje zdůrazňování sexuálního či násilného obsahu, které podle něho může vést umělce k autocenzuře.
Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.
Kdysi v pravěku českého písničkářství existovalo volné sdružení Šafrán. Bylo to v době nesvobody a sdružení tehdy spojovalo v sobě i kolem sebe lidi, kteří se s tím nějak nechtěli smířit. Pár dochovaných nahrávek svědčí o oné „atmosféře spiklenectví“, o níž později v roce 1988 mluvil Václav Havel, když ho Jan Rejžek vytáhl na pódium na festivalu v Lipnici. Sdružení Šafrán nemohlo fungovat dlouho, ale vyrylo hlubokou stopu.
Výstava Bohemia propojí sedmatřicet umělců, z nichž někteří se na společné výstavě objeví vůbec poprvé a pro většinu platí, že jejich díla byla v České republice k vidění zřídka. Výstava pokrývá období od padesátých let minulého století do počátku tohoto milénia a zahrnuje převážně fotografii, video a malbu.
Podle směrnice Evropského parlamentu mají být nejpozději do roku 2050 téměř všechny stavby, co v Evropě stojí, v bezemisním standardu. Tedy proměnou mají projít miliony a miliony domů, užitkových stejně jako obytných, krásných a zachovalých, stejně jako obyčejných a prostých, ve městech i na vesnicích. Ty všechny mají změnit svou podobu, ty všechny se mají připodobnit dutým krabicím, což je proces, kterým naše města a vesnice už masivně procházejí.
Nic vám to neříká? Možná letní a zimní fialy? Pořád nic? Zkuste babičku nebo pratetu. Případně nejstaršího člověka, kterého znáte. Tyhle kytky už jsou přece jen z módy opravdu dlouho a dobu jejich obliby už nikdo nepamatuje. Leží přede mnou ceník turnovské firmy Václava Maška, přeslavného zahradnictví, z roku 1901. Máme tu fialy anglické letní stále kvetoucí, velkokvěté, kyticové Victoria, drážďanské letní, častěji kvetoucí, fialy Sněženka, obrovské neb stromovité, fialy podzimní raně kvetoucí, fialy velkokvěté císařské, fialy zimní císařovna Alběta, zimní koulovité zákrslé, jednoduché pařížské, kermezínově červené a další.
