Výstava Strach, smích a smrt se zabývá námětem, který prostupuje celými dějinami umění. Nyní je toto téma opět aktuální, ale platforma Nova Forma je sleduje z jiného úhlu pohledu – jak lze se strachem pracovat skrze smích. Vystavující umělci se zmíněnou tematikou zabývají a jejich díla spojují strach, úzkost, smích a humor.
V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček.
Herečka Selena Gomezová se letos nezúčastnila charitativní akce Met Gala. To nezabránilo jednomu fanouškovi, aby pomocí nástrojů umělé inteligence vytvořil falešný snímek Gomezové v šatech, které zde rok předtím vynesla jiná umělkyně. Fotografie se na twitteru stala virální a získala více lajků než jakýkoli reálný model, který se letos objevil na červeném koberci před newyorským Metropolitním muzeem, uvedl v pátek módní časopis Elle.
Z pohledově exponovaného místa na úpatí kopce Monte Urpinu shlíží od šedesátých let výrazná modernistická stavba, kterou mezi okolní zástavbou nepřehlédnete. V době vzniku vyvolávala u obyvatel největšího města Sardinie pobouření, je však nejen jednou z nejlepších poválečných realizací v Cagliari, ale také dokladem historického vývoje tohoto přístavního města.
V kinech je k vidění nové ztvárnění románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, respektive jeho první část nazvaná D’Artagnan. Druhý díl, pojmenovaný Milady, bude ke zhlédnutí až v prosinci. Tentokrát jde o produkci takřka výhradně francouzskou, francouzského režiséra Martina Bourboulona s francouzskými hereckými hvězdami, z nichž nejzářivější jsou Eva Greenová, ztvárňující právě Milady de Winter, a Vincent Cassel v roli Athose. Toto zpracování, alespoň se zdá podle prozatím převažující míry nadšených ohlasů, nadchlo novou generaci diváků (a zřejmě nejen ji).
Eliáš Dolejší (instalace Očistec, Čekání, Promluva, Obyčejné myšlenky) svými pracemi navozuje vjem niternosti prostoru, kdy mizí pomyslné rozhraní vnitřního a vnějšího. Aktuální velkoformátovou instalaci Mizení v libeňské synagoze autor pojímá jako vlastní intimní výpověď k vyhrocenému charakteru současné doby.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary představil nový vizuál letošního 57. ročníku, který je založený na barevných čarách a vyzývá k experimentální hře. Za grafickou stránkou festivalu opět stojí grafické Studio Najbrt a autorem je tvůrčí dvojice Jakub Spurný a Aleš Najbrt, informuje festival na svém webu. „Po loňském ilustrovaném plakátu se vizuál 57. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary skládá ze čtyř barevných čar rozehrávajících experimentální hru s čitelností a pohybem číslice 57,“ řekli autoři vizuálu.
V takzvaném eráru má nyní stát téměř půl milionu zaměstnanců. Těm ze státního rozpočtu plynou nejen platy, ale také různé benefity. Mezi ty patří například odměny při životních a služebních výročích. Jen výdaje z takzvaného Fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) činí napříč služebními úřady zhruba 2,2 miliardy korun ročně. Deníku Echo24 to řeklo ministerstvo financí.
Redaktor časopisu Jiří Peňás se tento týden objeví ve dvou moravských městech. Říká, že to jsou města, ke kterým má zvláštní a protichůdný vztah. Ve Vyškově vlastně doposud nikdy pořádně nebyl, takže si ho zatím nemohl vytvořit, zatímco v Prostějově se narodil a prožil rané dětství: říká, že tam jako dvouletý zažil příjezd ruských tanků v srpnu 1968. A že to je jeho první životní vzpomínka.
Neumím se modlit. Ale i tak dnes chápu Vánoce i Velikonoce spíš jako svátky duchovní. Líbí se mi a mám k nim úctu. O letošním velikonočním pondělku mě ovšem pozvali přátelé z Velvar na tradiční pomlázku. Jel jsem a myslel na to, jak jsem byl vychováván nekřesťansky. V šedesátých letech minulého století, v době hippies a nové české filmové vlny, jsme o Vánocích, které se tehdy psaly s malým „v“, nemívali ve škole vánoční večírek. Mívali jsme „jolku“.
Sejdou-li se v kinech dvě vyprávění vyjadřující se k enormně vychýleným okamžikům nedávné minulosti v Česku a na Slovensku, nadto vyprávění objektivizovaná, jelikož jde o dokumenty, byl by hřích nepokusit se o nich přemýšlet souběžně a nesnažit se nahlédnout, co formulují k současnému česko-slovenskému životu – tedy ke kondici střední Evropy, na niž dohlédneme a které rozumíme.
Dvě desítky bruselských kulturních podniků začaly v těchto dnech upozorňovat návštěvníky na nevhodný obsah představení, chystat jim v sálech pitnou vodu či vyhrazovat zvláštní prostory pro přestávky na jídlo při západu slunce. Vstřícné kroky divadel a dalších institucí vůči muslimům dodržujícím pravidla ramadánu vyvolaly diskusi mezi belgickými veřejnými činiteli. Vlámský premiér Jan Jambon kritizuje zdůrazňování sexuálního či násilného obsahu, které podle něho může vést umělce k autocenzuře.
Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.
Kdysi v pravěku českého písničkářství existovalo volné sdružení Šafrán. Bylo to v době nesvobody a sdružení tehdy spojovalo v sobě i kolem sebe lidi, kteří se s tím nějak nechtěli smířit. Pár dochovaných nahrávek svědčí o oné „atmosféře spiklenectví“, o níž později v roce 1988 mluvil Václav Havel, když ho Jan Rejžek vytáhl na pódium na festivalu v Lipnici. Sdružení Šafrán nemohlo fungovat dlouho, ale vyrylo hlubokou stopu.
Výstava Bohemia propojí sedmatřicet umělců, z nichž někteří se na společné výstavě objeví vůbec poprvé a pro většinu platí, že jejich díla byla v České republice k vidění zřídka. Výstava pokrývá období od padesátých let minulého století do počátku tohoto milénia a zahrnuje převážně fotografii, video a malbu.
Podle směrnice Evropského parlamentu mají být nejpozději do roku 2050 téměř všechny stavby, co v Evropě stojí, v bezemisním standardu. Tedy proměnou mají projít miliony a miliony domů, užitkových stejně jako obytných, krásných a zachovalých, stejně jako obyčejných a prostých, ve městech i na vesnicích. Ty všechny mají změnit svou podobu, ty všechny se mají připodobnit dutým krabicím, což je proces, kterým naše města a vesnice už masivně procházejí.
Nic vám to neříká? Možná letní a zimní fialy? Pořád nic? Zkuste babičku nebo pratetu. Případně nejstaršího člověka, kterého znáte. Tyhle kytky už jsou přece jen z módy opravdu dlouho a dobu jejich obliby už nikdo nepamatuje. Leží přede mnou ceník turnovské firmy Václava Maška, přeslavného zahradnictví, z roku 1901. Máme tu fialy anglické letní stále kvetoucí, velkokvěté, kyticové Victoria, drážďanské letní, častěji kvetoucí, fialy Sněženka, obrovské neb stromovité, fialy podzimní raně kvetoucí, fialy velkokvěté císařské, fialy zimní císařovna Alběta, zimní koulovité zákrslé, jednoduché pařížské, kermezínově červené a další.
Tak konečně, chtělo by se zvolat při oznámení výsledků největšího ocenění na poli architektury. Zatímco posledních několik ročníků Pritzkerovy ceny upozorňovalo na tvůrce, kteří stojí mimo hlavní reflektory a věnují se práci na menších projektech v odlehlejších částech světa, letos ocenění putovalo do rukou architekta, který nemá potřebu navrhovat nepřehlédnutelné stavby.
Beatrice Landovská vydala v roce 2019 autobiografický titul Nikdy není pozdě na šťastné dětství. S notnou dávkou humoru se ohlédla za svým dětstvím s bohémskými rodiči, hercem Pavlem Landovským a scénografkou a dramatičkou Helenou Albertovou. Na knihu nyní naváže. V rozepsaných memoárech s pracovním názvem Všechno bylo jinak vylíčí další dekádu svého života.
Anglická muzikoložka a profesorka dějin hudby 19. a 20. století na oxfordské univerzitě Laura Tunbridge se na počátku pandemie covidu rozhodla napsat novou, moderní a čtivou monografii o Ludwigu van Beethovenovi. A udělala dobře, neboť se jí to povedlo. Nenechala se odradit ani četnými akademicky militantními a populistickými diskusemi o konci nadvlády evropocentrické interpretace dějin a významu evropské kultury, které v době vzniku knihy zaplňovaly kyberprostor, a soustředila se na přínos jednoho skladatele, který po generace tvoří základ evroamerické dramaturgie koncertního života.
Na amerických televizních obrazovkách září od roku 2018 nová velká hvězda – scenárista, režisér, producent a herec Taylor Sheridan (52). V posledních pěti letech chrlí, zdánlivě bez přešlapů, jeden seriál za druhým. Všem těmto počinům se daří, mají dobrou sledovanost, jsou oceňované, úspěšné, i když vlastně na jedno brdo: porůznu, ale s totožným zaujetím obrábějí v žánrovém rámci westernu vztahy vrcholů tematického pětiúhelníku člověk–svoboda–majetek–právo–země.
Umělci, kteří bojují proti umělé inteligenci (AI) generující obsah s využitím jejich děl, se začali bránit podáním prvních žalob. Bitva to bude těžká, píše agentura AFP. Legislativa v Evropě a Severní Americe je sice teď nakloněna ve prospěch umělé inteligence, podle právních expertů ale může přijít obrat. Tři umělci v lednu ve Spojených státech podali žalobu na platformu pro sdílení umění DeviantArt a na nástroje pro vytváření umění DALL-E a Midjourney a Stable Diffusion.
Je dobře známo, že čarodějnice se poznají podle nechutných pařátů a plešaté hlavy. Proto se na veřejnosti skrývají tak, že nosí rukavice a paruky. To je ponaučení, které si odnesly miliony dětí z knihy Roalda Dahla Čarodějnice. Má to však háček. „Nemůžeš přece obcházet všechny paní a tahat je za vlasy, i kdyby nakrásně měly rukavice. Jen to zkus a uvidíš, co se bude dít,“ poučovala svého vnuka-vypravěče v díle babička. Jenže už nepoučuje. Tato čistě praktická žena se v nejnovějším vydání proměnila v moderní progresivistku.
Českého lva za nejlepší celovečerní film roku 2022 získal snímek režiséra Petra Václava Il Boemo o osudech skladatele Josefa Myslivečka. Cenu převzal producent Jan Macola. Postavu Myslivečka ztvárnil Vojtěch Dyk. Na dnešním předávání 30. ročníku Českých lvů v pražském Rudolfinu proměnil film šest z 11 nominací. Uspěl také v kategoriích režie, masky, zvuk, kostýmy a scénografie.
Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.
„Jsi duch, la la la la la la la la la...“, to se tak krásně zpívá! Je to vlastně zároveň to jediné, čemu člověk může opravdu porozumět v surrealistickém textu Paris 1919 od Johna Calea, mého nejoblíbenějšího Welšana. Byl teď znovu v Praze a měl jsem to štěstí ho po letech slyšet naživo. Je mu o deset let víc, než mně, a já už nemám moc takových starších přátel, kteří by mi ukazovali cestu a dávali vědět, na co se mám připravit. John Cale, aniž by o tom mohl vědět, to tak dělal odedávna.
Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.
Doktor Prentic a jeho kancelář, v ní nahá slečna Barcleyová. Následuje sled neúspěšných pokusů, jak situaci zachránit. Dramatik Joe Orton využívá principy klasické situační a konverzační komedie. Hra postupně ztrácí jakékoli realistické kontury a ubírá se do světa absurdity a nonsensu.
V minulém čísle vzpomínal v rozhovoru filmový střihač Alois Fišárek na svou spolupráci s Jurajem Jakubiskem a líčil, jak slovenský režisér a scenárista neměl problém připravit si desítky hrubých sestřihů denních prací, aby si mohl hrát s výtvarným pojetím chystaného filmu a hledat jeho nejlepší vizuální podobu. Bylo to vyznání režisérově posedlosti detaily a současně připomenutí, proč tak dlouho čekáme na pokračování Perinbaby, která se měla v kinech objevit už v listopadu 2021. Jenže kdy pohádku uvidíme, a zda vůbec, náhle není jasné: v pátek 24. února Juraj Jakubisko zemřel.
Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.
