Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.
V novém britském filmovém zpracování klasické předlohy Alexandra Dumase Tři mušketýři hraje roli D’Artagnana černošský herec. Film ještě neměl premiéru, takže nikdo neví, jak ho onen herec hrál a jestli se na něj, tedy na ten film, dá dívat. Ale už se o tom filmu ví to hlavní, tedy že tam černoch hraje Gaskoňce ze 17. století.Někdo se diví, někdo kroutí hlavou, někdo možná i zuří: což by ale neměl. Někdo to naopak vítá a chválí to jako projev pokroku a jakési všelidské emancipace, možná si dokonce i upřímně myslí, že to tak má být.
Nakladatelství Puffin, které patří pod vydavatelského obra Penguin Random, vydává mimo jiné dětské knihy britského autora Roalda Dahla (zemřel roku 1990). Nové vydání mělo ovšem projít zásadními úpravami: knihy si přečetli „odborníci na citlivost“ z kolektivu Inclusive Minds a provedli v nich několik set změn. Tak se – simsalabim! – stal z tlustého chlapce „ohromný“ a vytratily se všechny zmínky o tom, že nějaké dámy jsou plešaté. Snaha o záchranu citlivých duší před zlými slovy se neomezuje jen na lidské bytosti, dokonce ani slepice už v budoucím vydání nemají být „hloupé“
Česko má od konce minulého roku novou nejvyšší dřevostavbu – v porovnání se zahraniční produkcí to sice vůbec žádný čahoun není, pro nás s naší zastaralou legislativou, brzdící rozvoj moderních staveb ze dřeva, je to však i tak důležitý impulz a příslib nové éry stavebnictví.
Uprostřed února jedu tramvají a myslím na jaro. Nejspíš hodně předčasně, ale letos se mi zima nějak nepozdává, nějak mi studeně zalézá pod svetr. Zaklekla si na mě, jak by možná řekl jistý politik. Slunce mi připadá dál než jindy a já nějak přehnaně dlouho rozsvěcím nejsilnější žárovku v kuchyni, abych si aspoň trochu užil vytouženého světla. V jednom islandském filmu mě zaujala lampa, která prý Seveřanům dokáže simulovat slunnou atmosféru, aby nepropadali depresím. Deprese naštěstí nemám, ale taková lampa by se mi občas hodila.
Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.
S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace.
Spor mezi bývalými členy legendární kapely Pink Floyd je stále ostřejší a David Gilmour s Rogerem Watersem mezi sebou vykopávají čím dál hlubší příkopy. Nevraživé vztahy opět ožily po mimořádně ostrém útoku Gilmourovy partnerky a textařky Pink Floydů Polly Samsonové. "Jsi antisemita až do morku kostí a obhájce Putina. Prolhaný, zlodějský, pokrytecký, daně neplatící a závistivý megaloman," prohlásila Samsonová na sociálních sítích. Gilmour k tomu neřekl nic jiného, než že souhlasí do posledního slova.
Deníkové zápisky Františka Schildbergra (70), brněnského básníka, publicisty a vysokoškolského pedagoga, jsou souborem glos a postřehů zapisovaných během roku 2021, počínaje 6. lednem, kdy „dav vyhecovaný prezidentem Donaldem Trumpem vnikl do budovy Kapitolu“, a konče 31. prosincem („Další rok, čas Božího milosrdenství“).
Současná filmová a televizní produkce je zahlcena fantasy, neboť s rozvojem digitálních triků lze jednoduše pořídit prostředí úchvatných přírodních scenerií, bájné fauny i realisticky vizualizovat podobu smyšlených bytostí a kouzel mágů různé úrovně a pověsti. A tak není problém pravidelně hovět touze diváků po příbězích s čarovnými zápletkami, tedy po žánru, jenž v naší éře bývá jako pohrobek či následník mýtu vzýván coby nejoblíbenější. Snadnost dosažitelnosti však znamená, že kdysi pracně pořizované příběhy aktuálně trpí nadprodukcí a zaměnitelným vizuálem.
Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k obrovským soukromým i veřejným investicím do rozvoje cestovního ruchu v horských oblastech. Jedním z těch nejambicióznějších (a esteticky nejradikálnějších) projektů byla výstavba odlehlého střediska, kde se mělo sportovat v architektonicky a umělecky velkolepém areálu.
Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Pojednává o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž umřelo devět set lidí, přitom se vymyká všemu, co u nás lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům. Jeho režisér Jan Bušta, který mě právě zamkl ve střižně na Žižkově, kde mě nechal samotného s vystavenými filmovými plakáty s originálními podpisy Quentina Tarantina, neboť rozesmátý odešel kamsi do noční Prahy koupit čokoládové tyčinky, aby se nám lépe povídalo, je přitom náš nejoceňovanější tvůrce trailerů.
Představitelé Jamese Bonda jsou do role pravidelně vybíráni tak, aby sice šlo o schopné tvůrce, ale zároveň o jména nanejvýš prostřední svítivosti, jelikož postava nejslavnějšího tajného agenta nemá být zastíněna dosavadní hvězdnou kariérou zvoleného herce, nýbrž naopak ji sama svou blyštivostí má pomoci rozvinout. Skutečností však je, že s výjimkou Seana Conneryho se žádný bondovský herec filmovou superstar nestal (a i Connery ztvárňoval, byť nepřehlédnutelně, především vedlejší party).
Expozice ve Veletržním paláci se zaměřuje na architekturu a životní styl mezi lety 1956 a 1989. Životní styl je fenoménem, ve kterém se protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jako tvůrčími disciplínami. Výstava prezentuje významná díla Václava Aulického, Věry a Vladimíra Machoninových, Františka Cubra, Karla Pragera a dalších.
Géniové potřebují k zmírňování následků své geniality lázně. Goethe měl Karlovy Vary, kde byl celkem patnáctkrát, a Beethoven měl Baden, kde byl sedmnáctkrát. Goethe to měl ale z Výmaru do Varů přece jenom o kus dál než Beethoven z Vídně, odkud to bylo tři hodiny dostavníkem, dnes to trvá hodinu tramvají, která jede z centra Badenu až k vídeňské opeře – a naopak.
V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.
Na prvního ledna Je ve mně rozhledna A se svým nadhledem Vyčnívám nad ledem… Napsal jsem báseň Předsevzetí. A jako snad každý rok si vytvořil v hlavě seznam toho, co musím na svém životě změnit. První leden je dobrá startovní čára. Když jsem to řekl kamarádce do telefonu, pravila, že rok je něco jako běžecký ovál a že si tu startovní čáru můžu nakreslit kamkoli, tak proč zrovna teď? Já se ale rád držím tradic. První leden je pro mě asi nejvhodnější. Především se mění letopočet a pak, když se člověk rozhodne o předsevzetích na příští rok už třeba začátkem prosince.
S dílem režiséra Jamese Camerona je potíž: fascinuje svou disciplinovaností, oddaností vyprávění i schopností vynalézat nová technická řešení, a tak posouvat filmové médium o kus dál. Jde o tvůrce s darem či touhou sdělovat prosté příběhy košatě, jelikož důraz obvykle neklade na syžet, jenž bývá banální, nýbrž na ztvárňovaný svět, který je do detailu promyšlen a na plátně funguje do hloubky, takže věci se v něm dějí nejen v popředí a v pozadí, ale všude kolem. Platí to pro Vetřelce, oba Terminátory, platí to pro Propast a vlastně i pro Titanic.
Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.
Včera to bylo sto let, co vynášeli Haškovo tělo z umrlčího pokoje v lipnickém domku. Rakev museli spouštět oknem. Spisovatelovo ještě ani ne čtyřicetileté tělo, jemuž kolabovaly orgány jeden za druhým, bylo opuchlé, vážilo přes sto kilo, takže truhlář musel vyrobit nezvykle širokou rakev.
Druhé dekádě dvacátého století se říká „řvoucí dvacátá“. Jednalo se o krátkou dobu zhruba deseti let, kdy byl svět v pořádku, pomalu se vzpamatovával z první světové války a ekonomická krize třicátých let byla ještě v nedohlednu, stejně jako druhá světová válka. Byla to doba hospodářského boomu, večírků, jazzu a zhýralosti. Rok 2022 měl být začátkem nových řvoucích dvacátých. Po odeznění pandemie covidu lidé měli vyjít ve velkém do ulic a radost z konce lockdownů vyjádřit nastartováním ekonomiky, divokými párty a všeobecným veselím. Nic se z toho nestalo
O tom, jak autorské psaní souvisí s prací nakladatelského redaktora, podává přesvědčivý důkaz chystaná kniha Jana Šulce O lidech a knihách. Žánrově pestrý titul zahrnuje vzpomínky, sloupky, předmluvy, doslovy, přednášky, články a rozhovory. Všechny ve svazku otištěné texty autor zasvětil tomu, co má rád, tedy literatuře.
Kultura nečekaně rozdmýchala prezidentskou kampaň v předvánočním čase, když partička dětí nachytala bývalého premiéra Andreje Babiše. Otázky mimo jiné na díla Karla Čapka či Jaroslava Haška mu způsobily možná více vrásek, než dotazy na kauzu Čapí hnízdo. Babiš se tak v reakci na posměch pustil raději do čtení Osudů dobrého vojáka Švejka. V souvislosti se tak nabízí otázka, jaká literární či filmová díla preferují prezidentští kandidáti.
Od filmového průmyslu se dnes často žádá, aby produkoval víc „relevantních“ děl. Přesto se opakovaně proderou k úspěchu filmy elitářské, i z tak exkluzivního a se západní tradicí spjatého prostředí, jako je svět špičkové vážné hudby. I toho, kdo říká, že chce vidět příběhy obyčejných lidí, ve skutečnosti tak jako odjakživa přitahují příběhy lidí výjimečných.
Netflix uvedl snímek Trol (sic) režiséra Roara Uthanga (mimo jiné autora prozatím posledního filmového zpracování osudů archeoložky Lary Croft podle hry Tomb Raider). Ve svém novém počinu norský tvůrce stvrzuje, co bylo patrné z jeho předešlých snímků: že jeho láska k braku a přímočarému vyprávění se opírá o dokonalou znalost žánrových šablon, s nimiž se v Trolovi nesnaží polemizovat ani je rozvíjet či je zpochybňovat, nýbrž naopak – usiluje je důsledně naplnit.
Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“
„Umění sice nemá sílu zbraně ani nedosahuje bezprostředně výrazných dopadů, ale ovlivňuje myšlení, vzpomínky, přístupy a názory v dlouhodobém horizontu.“ (Jevgenij Gorman, ředitel murmanského divadla, t. č. žijící v norském exilu) Protestovat a vyjadřovat svůj názor proti ruské totalitní ideologii a na obranu Ukrajiny je i přes nyní již dlouhodobý konflikt stále stejně důležité, jako bylo na začátku, ne-li důležitější.
Na jeho chalupě v nejkrásnějším koutě Vysočiny, nedaleko od Poličky, je útulno: příjemně teplo, kolem stavení se potuluje obrovský bílý kocour a všude je naprosté ticho, které přetne zvuk varné konvice, jíž bude zalit gruzínský čaj. Máme v plánu hovořit o nových dvou deskách Druhé trávy, které vznikly za pandemie, ale dohadujeme se o jiných podstatných věcech: zprvu jak se místnosti, v níž spolu vysedáváme, v tomto kraji říká. Je to spíš světnice? Nebo sednice? „Taky by to mohla být seknice,“ trumfuje Robert Křesťan, muž mnohem vyšší, než jak se jeví na pódiu. „To víte, hrbím se, takže působím menší,“ svěřuje se a už je čas seriózně čutnout do meruny.
Ten, kdo jednou přišel na chuť literární a ovšem i výtvarné osobitosti Josefa Váchala (1884–1969), to má dobré. Dílo, zveřejňované teď už bez ponižujících kompromisů, stále ještě nebylo zpřístupněno v úplnosti, a že je těch knih už pěkná hromádka. Konaly se velké výstavy, Litomyšl se pyšní jedinečným Portmoneem, Váchalovi se dostalo i samostatné expozice v novém Muzeu literatury v Praze-Bubenči.
Výstava v zámeckém areálu Ctěnice představí tradiční betlémářské oblasti v Čechách a na Moravě a materiály používané pro výrobu betlémů. K vidění budou betlémy (historické i současné) vyřezávané ze dřeva, ale také vyráběné z vosku, papíru nebo ze skla, z chlebového těsta či perníku, kašírované i deskové betlémy.
