Výstava v zámeckém areálu Ctěnice představí tradiční betlémářské oblasti v Čechách a na Moravě a materiály používané pro výrobu betlémů. K vidění budou betlémy (historické i současné) vyřezávané ze dřeva, ale také vyráběné z vosku, papíru nebo ze skla, z chlebového těsta či perníku, kašírované i deskové betlémy.
Nedělní zápas mezi domácím Katarem a Ekvádorem zahájil dvaadvacátý fotbalový šampionát – historicky nejdražší mistrovství světa, ve kterém jde víc o demonstraci moci a zdrojů pořadatelské země než o samotný sport. A architektura stadionů tomu jasně odpovídá.
Humpolecká zóna pro umění s názvem 8smička, dříve tovární budova na vlněné tkané látky s číslem 8 a nepřehlédnutelným cihlovým komínem, otevřela svou jedenáctou výstavu symbolicky na svatého Martina. Bývalý soukenický areál získal svou dnešní podobu v letech 2016–2018 na základě návrhu místních architektů Luďka Rýznera a Františka Čekala (OK Plan Architects) a iniciativy Nadačního fondu manželů Báry a Zdeňka Rýznerových. Jejich záměr na založení kulturního centra a zároveň spravování početné sbírky brzy oslaví pět let své existence.
Utíkám se schovat sám před sebou do břevnovské kavárničky, kam se chodí hlavně na zmrzlinu. Dám si kopeček slaného karamelu, veganské pistáciové a rýžové a uvelebím se v nejzapadlejším rohu místnosti, abych měl klid. Měl bych psát pravidelný fejeton, a přitom mě napadají jen samé nové písničky. Na nic jiného teď nedokážu myslet. A vzhledem k tomu, že fejetony se mi nejlíp píšou, když se mi přihodí něco zvláštního či výjimečného, když někoho zajímavého potkám nebo dělám něco neobvyklého, budu tentokrát asi muset psát o těch nových písních.
Existuje taková zvláštní věc, říká se jí divadlo. Někdo tam chodí rád, jiný se těm místům vyhýbá, jeden u toho trpí, další se směje, i když třeba není moc čemu, někdo se dojímá. Nejzajímavější na tom je, že divadlo musí provozovat živí lidé, kteří přitom předstírají, že jsou někým jiným, postavami, které někdo vymyslel, a jiný jim zase řekl, co si mají obléct, jakým hlasem mluvit a jak se tvářit. A oni to kupodivu respektují.
K náročným, přitom neuvědomovaným úkolům setkávání s jakýmkoli uměleckým dílem patří schopnost odhadnout vhodné načasování takového shledání. Odrazujeme-li děti od sledování některých filmů či četby některých knih, činíme tak v upřímném přesvědčení, že jim ještě nemohou porozumět, ba že jim „konzumace“ takové produkce může způsobit dokonce bolení – zkrátka věříme, že je potřeba nejprve dozrát, poučit se či něco prožít, než bude možné takové dílo přijmout a řádně jej procítit.
Koreanistka Nina Špitálníková se rozhodla poznat jednu z nejtužších diktatur na světě zblízka. Podala si přihlášku na univerzitu v Pchjongjangu, kam byla přijata. První ze dvou studijních pobytů absolvovala za vlády Kim Čong-ila, podruhé do Severní Koreje jela v době, kdy už otěže režimu svíral v rukou jeho syn Kim Čong-un.
Když byly na konci října předány umělecké Ceny ministerstva kultury a Stání ceny za překlad a za literaturu, následoval nezvyklý rozruch. Poslední zmíněné ocenění totiž obdržela spisovatelka Kateřina Tučková za román Bílá Voda a za to, „že otevírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti“, což vyvolalo pochyby u odborné literární veřejnosti. Zarazil nízký věk oceněné, dílo, za něž cenu dostala a jež nebylo kriticky přijato jednoznačně, a hlavně porota, která cenu udělila a která podle leckoho nemá k něčemu takovému dostatečné renomé ani kvalifikaci.
Pokud se dnes projdete Honěticemi, poklidnou vesničkou jihozápadně od Kroměříže, na první pohled vás tady asi nic nepřekvapí. Jednu „specialitu“ ale možná sami po chvíli rozluštíte. Ocitáte se totiž prakticky výhradně mezi původními obyčejnými venkovskými domy a hospodářskými objekty – některé už dlouho chátrají, jiné mají za sebou více či méně zdařilou rekonstrukci. Dokazují to i údaje Českého statistického úřadu – v roce 1869 v Honěticích stávalo třiasedmdesát domů, roku 2011 osmašedesát.
Kytarista a zakládající člen britské punkové skupiny The Clash Keith Levene zemřel v pátek ve svém domě v Norfolku ve věku 65 let, oznámila britská média s odvoláním na hudebníkovy přátele. Levene, který měl rakovinu jater, zanechal po sobě dědictví v podobě trvajícího vlivu na britskou rockovou hudbu.
Krajinářské umění může být v současnosti považováno za něco konzervativního, možná přežitého či vyčerpaného, o to víc překvapí, když se ho někdo chopí novým způsobem. Dalo by se říci, pokud se dnes umělec krajinomalbě věnuje, patří mezi odvážnější autory, mezi běžným publikem však bývá jeho dílo vzhledem ke snadnější srozumitelnosti obecně vždy dobře přijímáno.
Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají.
Kniha Patrika Bangy je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989
Nezkrácená verze románu Nevědění (knižně Atlantis 2021), který autor žijící od poloviny 70. let ve Francii nenapsal česky a ani sám do češtiny nepřeložil (tuto službu vykonala překladatelka Anna Kareninová). Čte herec Radúz Mácha, kuriózní na nahrávce je obálka s kresbou vytvořenou Milanem Kunderou.
Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…
Když zkraje letošního září proběhlo tuzemskými médii a sociálními sítěmi výsměšné rozčilení nad seriálem Jana Hřebejka a jeho kolegů Pozadí událostí, zavrhující toto dílko jako nemravné, protože místo odsudku milostných poměrů mezi študáky a kantory je de facto normalizuje, asi málokdo čekal, že uměleckou odpovědí na tyto rychle zašlé diskuse by snad mohl být svéhlavý, umanutý, nepříjemný, tíživý a artistní snímek scenáristy a režiséra Petra Václava nazvaný Il Boemo. Tento film zachycuje nejen výseč osudů českého skladatele Josefa Myslivečka, slavně působícího v druhé polovině 18. století v Itálii.
Nemocniční prostředí má pro většinu z nás obvykle spíš odosobněný charakter. Atmosféra místa, kam jdeme poněkud nesví, ať už kvůli sobě, nebo v starostech o druhé, je umocněna sterilitou, odtažitostí, vážností a zároveň složitostí prostředí. Pro lékaře, další zaměstnance a dlouhodobé pacienty je to však prostor, který je částečně jejich domovem, tedy i místem, kde se chtějí cítit dobře. Pro všechny zmíněné skupiny je důležité vytvořit z nemocnic důstojné a harmonické místo, kde se zachraňují lidské životy, kde se vrací naděje a které zároveň napomáhá duševní očistě.
Zkraje října zajelo ostravské Divadla Petra Bezruče do Prahy hostovat v Divadle pod Palmovkou s inscenací podle populárního románu Karin Lednické Šikmý kostel, jež měla v Ostravě premiéru v dubnu a jež dle anotací stejně jako román pojednává o dějinách Karvinska, ačkoli spíše než v posledku populární zdejší žánr krajového místopisu je to standardní vztahovka – a bylo narváno a pražských repríz se výstižnými slovy jedné dramaturgyně „poprděný už předem zúčastnil skoro každý, kdo v divadelním rybníku něco znamená“.
V 87 letech v pátek zemřela jedna z legend amerického rokenrolu Jerry Lee Lewis. Informují o tom zahraniční tiskové agentury s odkazem na hudebníkova agenta. Lewis byl posledním z generace slavných amerických rokenrolových hudebníků, mezi které patřil například Elvis Presley či Chuck Berry. Známý byl i kvůli svému bouřlivému soukromému životu.
Kniha Století nového dítěte obsahuje texty zabývající se úvahami o výchově dětí. Pozoruhodná je jejich nadčasovost, čtenář v nich rozpozná věčná výchovná témata, která jsou i po více než sto letech stále předmětem pedagogického diskurzu. Autorka se jimi zabývá s velkou dávkou temperamentního humoru. Ellen Key: Století nového dítěte, přeložila Viola Somogyi, Portál, 208 str.
Státní cenu za literaturu letos získala jedenačtyřicetiletá spisovatelka Kateřina Tučková. Porota ji ocenila za román Bílá Voda a přihlédla i k její dosavadní literární tvorbě, která otvírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti. Laureátem Státní ceny za překladatelské dílo se stal romanista Jiří Našinec zejména za překlady Charlese Nodiera a Mircey Eliada a za všestranný přínos k popularizaci rumunské literatury.
V neděli zemřel oblíbený divadelní a filmový herec Josef Somr, bylo mu 88 let. Své poslední dny trávil v sanatoriu Na Pleši, ČTK to řekla jeho manželka Alena Somrová. Somr ve filmech ztvárnil více než 170 postav, jeho zřejmě nejznámější rolí je výpravčí Hubička, lišácký svůdník z oscarových Ostře sledovaných vlaků Jiřího Menzela. Proslavila ho i role Ludvíka Jahna z filmového zpracování Kunderova Žertu.
Spojení „devět křížů“ je známé snad každému, kdo někdy projížděl naši nejrušnější dálnici D1 a za Velkou Bíteší (nebo před ní, pokud jel ve směru od Brna) na jejím 166. kilometru míjel největší tamní motorest, pojmenovaný právě podle počtu krucifixů stojících nedaleko. O dva kilometry dál (či blíž) je dálniční sjezd, jenž byl otevřen zkraje listopadu 1973 a jenž mimo jiné vede k nedaleké obci Lesní Hluboké (kam se údajně po porážce stavovského povstání v roce 1621 uchýlil v počátcích své pouti Evropou Jan Amos Komenský).
Těžko říct, jak je živý takzvaný literární odkaz Zdeňka Rotrekla (1920–2013), muže těžce zkoušeného osudem. Ale ne, nebudeme se ptát knihovníků, jak často jsou příslušné svazky žádány „v ústředí“ či „na pobočkách“. Jako si nebudeme klást otázku, kolik asi lidí na světě si dnes (míněno doslova, v den vydání tohoto čísla Týdeníku Echo) přečetlo nějaké verše takového Otokara Březiny nebo Jana Zahradníčka. Možná nikdo. Na tom nesejde. Jisté je, že jejich dílo, podobně jako dílo Rotreklovo, je tu jednou provždy, stále k dispozici, a spoluvytváří nabídku toho lepšího, co kdy bylo v češtině napsáno básnickým perem.
Za dobu bez dekády stoleté existence, zahájené benátským svátkem kinematografie v roce 1932, nepoznaly filmové festivaly výzvu podobnou té, jež od března 2020 ochromila veškeré, nejen kulturní podniky založené na shromažďování lidí. A právě přehlídka, jíž vdechl život jeden z předních fašistických politiků Giuseppe Volpi, nebyla jako jediná – na rozdíl od svých prvoligových konkurentů Berlinale a Cannes – koronavirem donucena posledních několik ročníků neuskutečnit či dočasně přejít do nenáviděné on-line verze.
V poslední době už nelze pochybovat, že probíhá válka – zuřivá válka proti západní civilizaci. Není tomu ale tak jako kdysi, když se střetávaly armády a vyhlašoval vítěz. Dnes čelíme neúprosnému ideologickému útoku na samotné základy západní tradice, na všechno pozitivní, co kdy Evropa objevila a vykonala. Ta válka byla zpočátku skrytá, ačkoli mnozí z nás tušili, že něco není v pořádku. Divili jsme se, proč se najednou ozývají tak jednostranné, agresivní názory a tak nesplnitelné požadavky, léta jsme si neuvědomovali skutečný záměr nepřítele, protože útok se vedl podivným jazykem a slova ztratila svůj smysl.
Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje.
V zaplněné pražské O2 areně se ve středu s fanoušky, kterých se podle pořadatelů sešlo přibližně 15.000, loučila legenda světového glam rocku Kiss. Muzikanti proslulí pomalovanými obličeji, divokými kostýmy a dalšími výstřelky zahráli během svého údajně posledního turné End of the Road (Konec cesty). Čtveřice převlečená za démona, hvězdného chlapce, mimozemšťana a kočku na závěr vystoupení nabídla hit Rock and Roll All Nite a návštěvníci koncertu se rozcházeli za tónů reprodukované písně God Gave Rock ‚n‘ Roll to You II
Harald Welzer se médií nikdy nebál. Ale rozhořčená reakce na podpis Otevřeného dopisu, v němž spolu se sedmadvaceti intelektuály a umělci vyzval kancléře Scholze k přehodnocení dodávek zbraní na Ukrajinu, jej zaskočila. Uplynuly dva měsíce a útoky na signatáře neustaly. Až Haraldu Welzerovi přišlo na mysl, jestli se nebojíme si přiznat, že jsme se dopustili obrovské chyby.
„Nevypínejte kulturu v Praze,“ volají pořadatelé a umělci. Reagují tak na vyhlášku, kterou chce vedení Prahy omezit pořádání koncertů kvůli hluku, na který si Pražané stěžují. Vyhláška se zatím má týkat pouze Braníku, mohla by se ale rozšířit i na další oblasti jako Letňany nebo Výstaviště. V případě schválení by začala platit už 1. července. Proti jejímu schválení bojuje petice.
