Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…

Symbolem toho procesu zániku jsou nádraží. Přitom na vlaky, kterými jsem se dopravoval, si nemohu stěžovat. Koleje Dolnośląskie jezdí často, spolehlivě, vlakové soupravy jsou moderní a pohodlné, řekl bych, že lepší i hezčí než u nás. Ale je to železnice bez nádraží. Tedy nádraží tam jsou, a velkolepá, ale mrtvá a pustá, protože pro účel, tedy pro to, aby se lidé dostali z jednoho místa na druhé, už zbytečná. Skelety veleještěrů, které tam zůstaly trčet z jiných časů.

Za Pruska, tedy koncem 19. století, mělo snad každé slezské město, kam vedla železnice, mohutné a krásné nádraží. Ty stavby se podobaly divadlům, operním domům, muzeím, měly velkolepý sál, samozřejmostí byly restaurace, různé obchody, oficíny, byly tam byty pro zaměstnance, před nádražím park a fontány a takové zbytečné, ale krásné věci: naše rakouská c. a k. nádraží byla také pěkná, ale skromnější. Tohle byly opravdu paláce, nebo aspoň zámečky či vily, patřily k městu, byl to jejich reprezentativní portál a také nádražní čtvrti byly nejluxusnější, byly tam nejdražší pozemky a domy honorace. Teď je to přesně naopak.

Miluju ta místa i tak, a i proto jezdím do Dolního Slezska je obdivovat, kochat se jejich dekadentní krásou. Ty dávné bánhófy většinou zůstaly stát, ale jsou to až na výjimky monumentální ruiny, někdy přímo famózní, třeba v takové malé Lubawce u českých hranic (Liebau, Libava), kde udiveně zíráte na obrovskou nádražní ruinu, nebo v Kamenné Hoře (Landshut in Schlesien), v Jelení Hoře (Hirschberg) nebo v Kamienci Ząbkowickém, u chátrajícího monumentu zašlé slávy, kde jsem nějakou dobu čekal na spoj do Ząbkowic Śląských, o nichž jsem psal v minulém čísle. V Ząbkowicích je samozřejmě také jedno takové nádraží, ponurý dworzec kolejowy, na kterém jsem večer vystoupil a šel temnou nádražní ulicí do města, které mě přitahovalo svým utajeným jménem Frankenstein.

Ale do Kamenice ve Slezsku, jak se jmenuje ten uzel česky, jsem se vrátil druhý den. Kamenz in Schlesien je fantastické místo, mohlo by se mu říkat Slezské Pompeje nebo Slezský Escorial, možná se tomu tak i na nějakých propagačních letáčcích říká. Věděl jsem o něm z knihy o Karlu Fridrichu Schinkelovi, z takové té, co vydává nakladatelství Taschen, tam na mapce, kde jsou díla tohoto nejvýznamnějšího architekta pruského klasicismu, tedy hlavně v Berlíně a okolí, je také tenhle Kamieniec, místo, které se těsně dotýká růžku toho asi nejodlehlejšího a nejpustšího místa České republiky, severní části Rychlebských hor. Na ně je fantastický výhled z terasy paláce, který se tam podle Schinkelova návrhu začal stavět v roce 1838 a který tam zůstal jako nepochopitelný plod nějaké výstřední pošetilosti, která vůbec nepočítala s tím, co mohou dějiny způsobit. Ale od toho dějiny nejspíš jsou.

Teď je to největší, nebo snad druhý největší palác v Polsku, dočtete se, že i nejpiękniejszy, což je možná pravda. Je to ovšem palác také vyrabovaný, vyplundrovaný a prazvláštně zapomenutý v čase, stojí na návrší jako nějaká obrovská želva s čtverhranným krunýřem, jemuž po stranách vyrostly rohy. Styl je to velkolepě eklektický, přitom ušlechtilý, něco mezi hradem středověkého Skotska, orientálním palácem marockého velkovezíra a románským klášterem v Kastilii. Zřejmou inspirací je slavný křižácký hrad v Malborgu (Marienburg) v Pomořanech, v kontextu Schinkelova díla se nejvíc podobá novogotické budově Stavební akademie (Bauakademie) na Werderscher Markt v centru Berlína, jen je asi pětkrát větší. Když se k němu pěšky blížíte, vystupují nejprve mohutné kulaté věže s cimbuřími, pak dlouho nic, nakonec stanete pod mohutnými zdmi z červených cihel, jež plápolaly v paprscích zapadajícího slunce.

Kde se tenhle kolos v té odstrčené krajině vzal? Především ta krajina nebyla vždycky odstrčená. První zmínka o Kamenci je z roku 1096 u Kosmy v souvislosti s tažením Břetislava II. do Polska. Od začátku 13. století tu byl klášter s augustiniánskými mnichy, ty pak vystřídali cisterciáci, kteří tu byli až do sekularizace v roce 1810. Také tady to zplundrovali husité, klášter se z toho padesát let vzpamatovával, rozkvět přišel za baroka. V roce 1817 klášter vyhořel, zbyl tu vrcholně gotický kostel a část barokního konventu. Stojí opuštěně na louce u silnice, kousek dál je několik polských paneláků.

Příběh toho paláce opodál začíná roku 1812, kdy princezna Vilemína Pruská, choť nizozemského krále Viléma I., kupuje kamenické panství, po její smrti je dědí její dcera Marianna Oranžská. A tahle zajímavá žena vtiskne Kamenci, ale nejen jemu, svůj osobitý ráz a charakter, který ho vysune na přední místo evropských aristokratických sídel, takže kdybyste někdy v letech 1860 až 1940 řekli Kamenz in Schlesien, tak většina trochu vzdělanějších lidí ve střední Evropě nebo v Holandsku by nejspíš věděla: no samozřejmě, letní sídlo Hohenzollernů (panujícího rodu v Německu); a nejspíš by věděla i o skandálu, který krásná a inteligentní Marianna způsobila. Byla totiž provdána za prince Albrechta Pruského, syna pruského krále, měli spolu čtyři děti, ale pravděpodobně ji nudil, on ji zas na oplátku podváděl, nejspíš ho intelektuálně převyšovala a moc s ním nechtěla být. Plodem toho odcizení byl právě palác v Kamenci, jehož návrh si objednala u velkého Schinkela, byť již to byl starý pán: zemřel v roce 1841, česky by se jmenoval Šunka…

Manželství mezi Mariannou a Albrechtem skončilo v roce 1845 rozvodem, skandál způsobilo, když rok nato Marianna otěhotněla se svým kočím či snad koňským trenérem, prostě koňákem, ti mívají sex-appeal a testosteron, Holanďanen Johannem van Rossum. A to už u dvora v Berlíně a Postupimi nevydýchali, Prusko málem vyhlásilo Holandsku válku, Marianna se nesměla stýkat s dětmi a královský tchán Fridrich Vilém IV. zakázal Marianně pobývat v Prusku déle než jeden den. Marianna to vyřešila tím, že zakoupila statek asi ve dvacet kilometrů vzdálené Bílé Vodě (Weisswasser) v Rychlebských horách, tedy už v Rakousku, a odtamtud jezdila sem do Kamence za dětmi (přísný zákaz trochu povolil), ovšem pro skandalistku Mariannu zřídili v paláci postranní vchod. Mimochodem, v Bílé Vodě byly po roce 1948 internovány a jeptišky, Kateřina Tučková o tom napsala tlustý román.

Ona Marianna umřela v roce 1883 a nakonec se jí dostalo nějaké normalizace, děti jí odpustily, dvůr se smířil. Ona sama měla nejspíš velmi podnikavou a filantropicky založenou povahu, zakládala sociální ústavy, financovala školy, nechávala zřizovat cesty a opravovat aleje a vůbec byl to takový dobrý duch kraje, takže se tady a v okolí kdeco jmenuje po Marianně, což kupodivu vydrželo i po změně obyvatelstva. Taky se tak jmenuje jedna kawiarnia v gmině (v obci), která ovšem byla zavřená.

Poslední hohenzollernský majitel paláce, princ Waldemar Pruský, prchá před Rusy na jaře 1945, ale protože je podobně jako jeho romanovští příbuzní hemofilní, umírá na nedostatek krve v Bavorsku. Do Kamence přitáhne Rudá armáda a celý ho vyplundruje: na východ je vypraveno šestnáct vagonů s kompletním mobiliářem, se vším nábytkem, obrazy, koberci etc., sundali i kliky od dveří a tapety ze stěn. Mramorové schody a obložení se použilo pro stavbu Paláce kultury ve Varšavě. Nakonec někdy v roce 1946 zámek Rusové úmyslně zapálili. Na šedesát let se jeden z nejkrásnějších evropských paláců proměnil v ruinu, podoben gigantickému kravínu. V roce 2012 se začal opravovat, dva roky nato se tam začalo pouštět na prohlídky, v roce 2024 má být hotovo. Třeba bude otevřená i ta kavárna U Marianny.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)