Mladoboleslavská životopisná inscenace o Adině Mandlové

Frank furt nad Adinou

Mladoboleslavská životopisná inscenace o Adině Mandlové
Frank furt nad Adinou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zase se projevila ta protivná nátura a podivuhodný smysl pro teorii relativity obyvatel této země: a sice zjištění, že při cestách napříč republikou je jedním směrem odkudkoli, dokonce i z jejích nejvzdálenějších koutů, blíž do hlavního města, než jak daleko leží výchozí bod směrem opačným. Aby bylo jasné, o čem je řeč: zkraje října zajelo ostravské Divadla Petra Bezruče do Prahy hostovat v Divadle pod Palmovkou s inscenací podle populárního románu Karin Lednické Šikmý kostel, jež měla v Ostravě premiéru v dubnu a jež dle anotací stejně jako román pojednává o dějinách Karvinska, ačkoli spíše než v posledku populární zdejší žánr krajového místopisu je to standardní vztahovka – a bylo narváno a pražských repríz se výstižnými slovy jedné dramaturgyně „poprděný už předem zúčastnil skoro každý, kdo v divadelním rybníku něco znamená“. Přitom jde o normální, nijak vybočující divadelní produkci, mimořádně přesnou recenzí jiné spoludivačky o „popinu bez ambicí – dnes pozřeš, večer zapláčeš, zítra nevíš, hlava nebolí“. V Ostravě bychom ale k týmž zjištěním nedošli, do Ostravy zajedou z Prahy jenom dobrodružné, ba výstřední povahy.

Druhý příklad úlohy o pohybu jedním směrem: uvádět se zářijová premiéra inscenace 1000 tváří Adiny scenáristky Daniely Sodomové a režisérky Adély Stodolové v Praze, a ne v Mladé Boleslavi v tamějším Městském divadle (kam se lze ze severních částí hlavního města dostat autem rychleji než veřejnou dopravou do divadel v pražském centru), jsou o ní zmínky avizující a následně po prvních provedeních též hodnotící ve všech kulturních rubrikách, kde je ještě pamatováno na divadlo (mnoho takových nezůstalo). Vznikla by událost, počin, jejž v určitých společenských patrech je slušnost znát. Titul k tomu tematicky totiž vybízí, protože jde o životopis jedné z největších filmových hvězd, jaké česká kultura poznala: herečky Adiny Mandlové. Čili je to vděčný dramatický materiál, jelikož Mandlová se na svém vrcholu střetla s vypjatými okamžiky místního komplikovaného 20. století, které vynálezem a rozvitím psychoanalýzy objevilo výlučnost jedince a dvěma paralelně vyrostlými masovými totalitními systémy ji zase zpochybnilo.

Jiným dokladem, že o Mandlové a součtu jejích tváří by se víc vědělo, kdyby se hrála na patřičném místě, je rovněž další společné dílo dua Sodomová & Stodolová, které spolu – bez výjimky pro svou domovskou Letní scénu Musea Kampa a patrně s cílem vytvořit jí dostatečně bohatý repertoár na míru – doposud připravilo sérii inscenací podle zjevně prověřeného a funkčního mustru vyprávěnek o populárních uměleckých osobnostech, jejichž život se výrazně zapletl s dějinami: první byla Meda (uvedená roku 2019 k stému výročí narození mecenášky Medy Mládkové podle knihy novináře Ondřeje Kundry zřejmě ještě jako vděčný nápad, o čem hrát divadlo na nové scéně, navíc stojící v místech uvedenou ženou vzkříšených a dotovaných), potom Werich (2021, datum premiéry se osvěživě vyhnulo výročím, protože bezpečně vsadilo na popularitu zvoleného jména a blízkost Werichovy vily, stojící kampskému muzeu na dohled) a prozatím naposled Marta (2022, k osmdesátinám zpěvačky Marty Kubišové).

Symfonie čtyř partů

1000 tváří Adiny, třebaže patří do téže řady, se jí zároveň vymyká nejen odlišným místem uvedení, ale taky názvem, jenž na rozdíl od osamocených jmen přináší už nějakou interpretaci a návod, jak zachycovanou osobnost vnímat, respektive jak ji vnímali inscenátoři. Tady se sluší podotknout, že Adina není čtvrtá v řadě, nýbrž že měla být druhá a následovat k 110. výročí hereččina narození hned po Medě ve výše uvedeném výčtu v chybějícím roce 2020 – jenže plány překazila pandemie covidu, koronakaranténa a uzavřená divadla. Odložená premiéra loni odpadla kvůli tomu, že některé herečky otěhotněly, jiné prodělaly těžký covid, zkrátka jako by Adinu pronásledovala jakási chandra, takže na řádnou premiéru místo v listopadu předloni (kdy se sice stihla odehrát, leč v neveřejném provedení) došlo až letos na podzim. Už za to se patří inscenátorům poděkovat: že vydrželi, dokola dílo přezkušovali (snad i vylaďovali) a že svou poctu slavné mladoboleslavské rodačce přenesli vůlí a vírou přes proměnu světa.

Výsledek jejich snažení zobrazuje ženu čtyř jmen, čtyř podob, čtyř tváří a čtvera stáří: 1. Mandlová se nejmenovala Adina, šlo o přezdívku, kterou jí dal otec podle hrdinky z Donizettiho opery Nápoj lásky, ve skutečnosti nesla právě čtyři obyčejná křestní jména Jarmila Anna Františka Marie (otec ji protežoval, od narození v ní viděl ženu předurčenou k úspěchu, rozmazloval ji a nutil ostatní, aby jí vykali, v tom šel příkladem – přestože zemřel, když dívce bylo sedm let, návyků z raného dětství se zjevně nezbavila, nýbrž je v sobě utvrzovala a rozvíjela matce navzdory); 2. inscenace ji zachycuje jako osobu, v níž se neustále dralo o pozornost malé dítě, které ztratilo milovaného rodiče, slavná herečka, jíž svět leží u nohou a nemá žádné potíže, do třetice žena sužovaná problémy své epochy, v níž je nucena potácet se od jednoho milostného krachu k druhému, a začtvrté opuštěná stařena vzpomínající na svět, jenž zmizel a nevrátí se; 3. žena přežívající slávu první republiky, obvinění ze zabití z nedbalosti při dopravní nehodě, nacismus, obvinění z kolaborace a věznění, emigraci a plahočení se životem až do blahobytu po boku posledního manžela jen díky své vypočítavosti, vtipu, pohotovosti, pýše, hrdosti a přezíravosti k mužským; 4. pro to všechno hrají Mandlovou v Boleslavi čtyři herečky, ovšem nikoli chronologicky po sobě v jejím různém stáří, nýbrž neustále paralelně – nikdy nemizejí ze scény, ale otírají se o sebe, chvílemi spolu hovoří, ale většinou jsou si stínem, občas nasvíceným, vystoupivším z pozadí a přebírajícím vládu nad zbylou osobností Adiny Mandlové (mladou ztvárňuje rozverně, nejistě a posmutněle jako vzpomínku Tereza Blažková, slavnou étericky a jaksi odosobněně coby pouhý odraz Malvína Pachlová, reálnou rozverně, skotačivě, roztančeně i panovačně souběžně po sousedsku i po pansku Svatava Hanzl Miklová a zralou expresivně, ale překvapivě odevzdaně Ivana Nováčková).

Hledání jedinečné scény

Děj listuje životem Mandlové od dětství až ke skonu, autorky poctivě procházejí hereččino zázemí (a naznačují, že její život byl výrazně ovlivněn rodinnými poměry – vždyť po otcově smrti se matka snažila udržet úroveň navazováním výhodných známostí, což po ní dcera převzala), nevynechávají skandály, ukazují strasti kolem potratů, zklamání z lásek, lesbické vztahy, úspěchy u filmu, nároky, které na herečku kladly rozmary Huga Haase, vztahy s nacisty (třebaže je dokázala využít ve prospěch české kultury a českého národa) i pomluvy ohledně údajného vztahu s říšským státním ministrem K. H. Frankem (odtud dobová anekdota v titulku), psychické propady, jež měla v zahraničí z neschopnosti udržet se u filmu (kvůli českému přízvuku) i z neschopnosti vrátit se v šedesátých letech na česká jeviště (nezřídka zazní sebehodnocení Mandlové, sympaticky střídmé, pokud jde o odhad vlastních schopností na jevišti).

Scéna je pojata jako filmové výjevy, život Mandlové ustavičně někdo sleduje a komentuje, vzadu visí plátno projektující tváře slavných filmových partnerů, na jevišti takřka pořád pobývá desítka hereckých kolegů a něco stěhuje, přenáší, o něčem štěbetá (všichni hrají věcně, klidně, pouze Pavel Mikeska přepaluje své party do pitvořivé exprese – patrně ve snaze se odlišit, dodat věci šmrnc, jenže z celku trčí jinam). Všechno dohromady to působí jako výjevy z kina nebo odraz pozadí filmové práce, jako přípravy na natočení té konečně jedinečné scény, která plnohodnotně zachytí život a celou jeho pravdu. Což je úkol jistěže nedostižný, protože život – obzvlášť v historicky tak vypjaté epoše, jakou prožila Mandlová – se vytasí s nečekanou gradací a ironickou pointou, takže síla posbíraného materiálu je předbíhána silou materiálu čerstvého.

Přesto se nelze ubránit otázkám, oč inscenace usiluje? Má být katalogem výjimečného života? Darem Mladoboleslavským, aby si uvědomili, že žijí ve městě, odkud pochází někdo slavný? Má vzdělávací ambice? (To asi ne, vždyť ani slavní nejsou představeni jednotně: Haas a Nový jsou promítáni na plátno a známé dialogy za ně odříkávají boleslavští herci; takový Šmeral není vizuálně představen nijak; ze Škvoreckého – scházejícího se s Mandlovou, aby pořídil její paměti – zbyl hlas z originální nahrávky…) Ale především: jaký názor mají na Mandlovou sami inscenátoři? Jsou k ní vstřícní, jistěže, ale když režisérka Stodolová prozradila, „nedělali jsme líbivý pomníček“, zatajila, co dělali. Nelíbivý pomníček to není, tak co je to?

28. října 2022