Podle směrnice Evropského parlamentu mají být nejpozději do roku 2050 téměř všechny stavby, co v Evropě stojí, v bezemisním standardu. Tedy proměnou mají projít miliony a miliony domů, užitkových stejně jako obytných, krásných a zachovalých, stejně jako obyčejných a prostých, ve městech i na vesnicích. Ty všechny mají změnit svou podobu, ty všechny se mají připodobnit dutým krabicím, což je proces, kterým naše města a vesnice už masivně procházejí.

Bezemisního standardu se dociluje zateplováním a výměnou oken: samozřejmě že odborník na „chytré domy“ vám vysvětlí, jak je to po všech stránkách výhodné, ekonomické a moderní, ale v podstatě jde o amputaci ducha domu. Dům ztratí svéráz, charakter, jiskru, všechny vypadají jak krabice od bot. Oba úkony navíc představují masivní investici, která sama o sobě je velmi energeticky náročná, ale zároveň naprosto brutálně a nevratně mění podobu „rekonstruované“ budovy. Zateplování vede nutně ke zničení původní fasády a výměna dřevěných oken za plastová zanechává pocit, že dům prodělal cosi jako mozkovou mrtvici. Obojí výrazně likviduje architektonický svéráz různých stylů, které jsou právě v Evropě nesmírně pestré, rozmanité a založené na detailech a rázovitosti. Téměř každá fasáda i průměrného evropského domu v sobě nese pečeť doby a je jedinečným znakem místa a charakteru obyvatel, kteří v něm žijí.

Zateplovací a plastové vlny, které se Evropou valí a jejichž příval se má vystupňovat do maxima, likviduje svéráz a pestrost evropského prostoru, mění ho v soustavu unifikovaných krabic bez paměti, minulosti a charakteru. Takto postižené domy se promění v barevné krabice, v duté makety, na které když člověk zaklepe, ozve se dunivý zvuk prázdnoty. Jestli je něco útok na evropské hodnoty, tak právě tohle.