Eugenius, kterého by čtenář jen rušil

Suma sumárum Leopoldiana

Eugenius, kterého by čtenář jen rušil
Suma sumárum Leopoldiana

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce…

Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše, ale je to jiný druh rozkoše, než přináší běžné a „čitelné“ čtení. V něm v ideálním případě nic nikoho neruší, děj ubíhá, vyprávění má spád, příběh se odvíjí… Prostě čteme knihu, až ji přečteme, jako jíme polévku, až ji sníme. Četba GUW je úplně něco jiného: přirovnat by se dala ke zkoušce vlastních sil (intelektuálních i fyzických). Čtenář na sobě provádí experiment, zda čtení zvládne, zda textu stačí, zda je ho hoden. Číst se to sice takzvaně nedá, neboť všechno to, co obvykle „čitelné“ čtení poskytuje, se tady mění v pravý opak, ale skutečný čtenář se o to i tak pokouší. Může to být masochista nebo snob, většinou obojí, ale může to být taky třeba průzkumník nebo vychutnávač zvláštních zážitků. Čte, protože ho to něčím láká, provokuje, ba baví: nebo si to aspoň namlouvá. Začne, chvíli to jde, pak se ale něco stane, čtenář je vykolejen, zas se pokusí, opět to chvíli jde, pak opět ztroskotá. Ale zkouší to dál, četba se podobá luštění šifer, balancování na hraně smyslu a nesmyslu, masochistické seanci pro starší a pokročilé. Utrpení, které se stává slastí.

To je zhruba imprese z pokusu o četbu Brikciusovy prózy Leopoldiana, jež je jakýmsi sumářem tohoto živého klasika středoevropského prostoru. Nejdřív se může jevit jako relativně schůdný materiál, aspoň to tak začíná. Kdesi mezi Vídní a Prahou se zjevil básník Leopold, který je reinkarnací dolnorakouského světce Leopolda, aniž by to bylo víc vysvětleno, ale k vysvětlování se GUW nikdy nesnižuje. Tento Leopold se nápadně podobá básníku Brikciusovi, jehož jméno tu často též padne. Leopold prochází v textu obrovským množstvím víceméně biografických situací, především z prostředí umělecké bohémy, které čtenáři stále něco připomínají. Vždy to vypadá, že půjde o nějakou formu vzpomínkového líčení, ale to je vzápětí zrušeno a nahrazeno jiným líčením, které vzápětí je zrušeno také. Principem je nezadržitelný proud neustále se měnícího řečového projevu, jehož autora pořád něco nového napadá, takže nikdy nedokončí to, co před chvílí začal, čímž se řeč podobá aporii, paradoxu, tedy cestě necestě, slepé uličce, ze které nelze nikdy vyjít, protože každá ústí do další slepé uličky.

Taky by se dalo říct, že jde o vzpomínky čili memoáry, jejichž autor nikdy neklesne tak nízko, aby se v nich na něco vzpomínalo. Objevují se tu mnohá témata s Brikciusem spojená, třeba jeho zaujetí nepředmětnou filozofií, jeho tomistické bádání ve věci existence Boží, jeho společensko-estrádní aktivity na poli happeningu a mystifikace. Figurují tu desítky jmen známých i méně známých, jež Leopold vtahuje do víru slovní alchymie, v níž se neustále provádí jakýsi významový rozbor, jehož smyslem je význam okamžitě znejistit a zpochybnit. Každý segment vyprávění je okamžitě přerušen a zrušen, asociativně nahrazen něčím jiným, zase dalším segmentem vyprávění. Vše se děje velmi plynule a spontánně, takže se nedá říct, že by šlo o nesouvislou záhadu, nebo dokonce blábol. To právě naopak! Nejnápadnějším znakem je vysoká intelektuální dovednost a protřelost, která udržuje permanentně vysokou úroveň duchaplnosti a náročné ironie. Ano, ironie je ten vládnoucí princip, který všechno drží pohromadě, přičemž se stále všechno zároveň rozpadá. A ironie je mnohovrstevnatá a nevyčerpatelná, jako je nevyčerpatelný její zdroj, tedy Brikcius. Jediný, kdo se může vyčerpat, je čtenář. Ale ten je v téhle kauze tím nejméně důležitým elementem. Protože by jen kazil hru. A ta hra je prostě eugeniální.

Eugen Brikcius: Leopoldiana. Vydalo nakladatelství Aula, 300 str.

5. dubna 2023