Z pohledově exponovaného místa na úpatí kopce Monte Urpinu shlíží od šedesátých let výrazná modernistická stavba, kterou mezi okolní zástavbou nepřehlédnete. V době vzniku vyvolávala u obyvatel největšího města Sardinie pobouření, je však nejen jednou z nejlepších poválečných realizací v Cagliari, ale také dokladem historického vývoje tohoto přístavního města.

Ne rekonstrukci

Při návštěvě stopadesátitisícového Cagliari na jihu Sardinie obvykle míří první kroky návštěvníků do historické části vymezené vysokými hradbami. Díky vyvýšené poloze se odtud nabízejí ty nejlepší výhledy na celé město s přístavem i horizont Středozemního moře. Při pohledu východním směrem váš zrak jako magnet přitáhne především jedna stavba nezvyklého tvaru. Kostel svatých mučedníků Jiřího a Kateřiny z Janova právě z těchto míst může připomínat postavu Ježíše či přímo sochu Krista Spasitele v Riu de Janeiro, kdy otevřenou náruč suplují betonové klenby a hlavu malá kopule umístěná přímo nad středem centrálně řešeného svatostánku.

Jak už název napovídá, zrod nejvýraznější stavby Cagliari z poválečné éry souvisí s velmi vlivnou janovskou komunitou, která zde v průběhu staletí působila, třebaže pod nadvládou Janovské republiky byla pouze severní část ostrova. Dnešní kostel je vlastně náhradou za historický chrám stejnojmenného arcibratrstva z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Původní kostel ve staré obchodní části města však vzal za své během spojeneckého bombardování v květnu 1943. Stejně jako v dalších městech po celé Evropě se následně řešilo, jak se vypořádat se zničenou památkou. Prvotním plánem bylo postavit repliku na původním místě, janovské arcibratrstvo však nakonec tento pozemek prodalo starému italskému řetězci módních domů La Rinascente – na místě zbořeného kostela dnes stojí obchod Zara.

Z toho důvodu bylo rozhodnuto o výstavbě nového kostela, pro který bylo zvoleno místo pod velkým městským parkem na kopci Monte Urpinu. V padesátých letech šlo o rozvojovou periferii, dnes už je tato lokalita hustě zastavěnou obytnou čtvrtí, jejímž symbolem se stal právě tento moderní chrám. Jeho návrhem byli roku 1957 pověřeni dva Italové, inženýr Marco Piloni a architekt Francesco Giachetti, ti přišli se sebevědomě pojatou stavbou, která však nezapomíná ani na původní stavbu díky uplatnění několika dochovaných prvků – už při příchodu vás přivítá janovský erb s heslem Libertas, který byl zachráněn z trosek původního kostela.

Odteď centrálně

Pro konstrukci stavby využili autoři parabolické betonové skořepiny ladných tvarů, které vymezují centrálně pojatý vnitřní prostor, jenž se v sakrální architektuře začal tehdy stále více uplatňovat vzhledem k závěrům druhého vatikánského koncilu. Čtyři paraboly jsou vyplněny rozměrnými vitrážemi (každá má plochu sto dvaceti metrů čtverečních) s motivy Kristova umučení, jimiž dovnitř prostupuje zbarvené denní světlo propůjčující kostelu specifickou atmosféru. Díky elegantním skořepinám i bohatým vitrážím stavba připomíná například kostely brazilského architekta Oscara Niemeyera.

Uvnitř kostela najdeme bohatou uměleckou výzdobu, z níž část pochází rovněž z původního kostela. Jde třeba o dřevěný krucifix či velmi významnou relikvii – korálovou sošku Madony, kterou v sedmnáctém století našel mezi mušlemi janovský kapitán a za kterou podnikali poutě věřící z celé Sardinie. Stěny pokrývají rozměrné malby, z nichž zaujme hlavně ta nad hlavním vchodem zobrazující arcibratrstvo prohlížející si architektonický návrh tohoto kostela.