KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Status umělce není kvůli hladu

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Status umělce není kvůli hladu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před ministerstvem kultury se v pondělí sešlo několik desítek žen a mužů, aby si zkusili demonstraci. Požadavkem bylo zřízení tzv. statusu umělce. Hned je nutné říct, že taková věc okamžitě vyvolává tzv. silné názory.

Co to ti lidé zase chtějí? Vždyť ani nevypadají nějak hladově, otrhaní nejsou, a navíc jsou většinou z Prahy (a asi z Brna). To, že jsou umělci, jak o sobě tvrdí, přece není důvodem pro nějaké privilegované postavení. Jednak by to mohl o sobě říct každý a jednak – copak to neplyne z podstaty umělce, že trochu hladoví? Když navíc tihle ani nehladoví – a ještě je ani nikdo nezná… Pokud se chtějí svým často podivným zálibám věnovat, je to jejich věc, nikdo by jim neměl bránit, ale proč pro ně dělat nějaké extrabuřty, abychom se vyjádřili odborně…

Dříve než obecné mínění těmto hlasům přitaká, mohlo by věnovat té hrstce lidí aspoň trochu empatie. Status umělce není žádné privilegium, ale prostředek, jak alespoň trochu zcivilizovat poměry u profesí, které se jaksi vymykají z běžného vztahu zaměstnance a zaměstnavatele. Jde především o nějakou formu svobodného zaměstnání, které by mohlo ulevit některým nákladům, především zdravotnímu a sociálnímu pojištění, které pro člověka na tzv. volné noze představuje značnou zátěž. Lze samozřejmě namítnout, že je-li to skutečný umělec, pak ten přece tvoří bez ohledu na to, jestli se tím uživí, nebo ne: ten přece tvoří z vnitřního přetlaku, neboť musí. To jsou ale dosti jalové řeči, které mají s realitou málo společného. Podobají se představám, že umělec je nějaký citron, který se chce mermomocí vymáčknout. Možná chce, ale kromě toho potřebuje nějak žít. Umělecká tvorba je z větší části namáhavá práce, která zabere mnoho času, bere strašnou energii, ba člověka stravuje a vyčerpává. Náročnější a odpovědnější psaní jen po večerech provozovat nelze, tedy pokud člověk není grafoman či odhodlán se duševně i fyzicky brzy zničit. Nikdo, pokud aspoň vím, nepožaduje, aby byl státem placen jen tak, z titulu, že se prohlásí za umělce. Pokud nějací takoví jsou, je důvod se jim vysmát. Ale předpokladem trochu civilizovaného státu by mělo být, že nadanému člověku nebude tvořivá práce a priori znemožněna prostě tím, že si ji nebude moci dovolit uskutečnit.

Třeba autorka dětské literatury: knihu píše třeba rok, píše po večerech nebo o víkendech. Pak vyjde, má slušný ohlas, třeba i nějakou cenu dostane, prodá se jí dva tisíce, což není v Čechách špatné, honorář je dvacet pět tisíc... Samozřejmě jí může někdo poradit, ať tedy nepíše – nebo ať si sežene sponzora. To jsou vhodné rady v zemi, která si myslí, nevím, zda to ještě platí, že je kulturní. Autorka přitom nechce, aby ji stát platil, ale chce dělat to nejlepší, co umí. A ona ví, že to umí. Frustrace plyne z toho, že jí to je a priori znemožněno. Přitom dobrá dětská literatura není experimentální poezie ani atonální hudba, v jistém smyslu jde o obecně prospěšnou činnost, u níž je kladný efekt pro společnost jednoznačný. A stát tím, že těm pár stovkám lidí uleví, také nezkrachuje. Pokud se mu daří blbě, tak ty příčiny jsou úplně jinde.

(Jiná stránka věci je, v jakém skutečném stavu současná kultura je a jak si rozumí se společností, po které tedy její aktéři něco chtějí. Ale to je jiná kapitula, tu tady řešit nebudeme. Kultura, ať už jsme k ní jakkoli skeptičtí, se nějak projevit musí.)

 

7. června 2023