Tag: kniha

Články k tagu

Anarchofeministický manifest, krásy i běsy, smrt jako blahodárný efekt

Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.

Pivní paměti

Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.

Ten starý dobrý Danny Škvorecký

Dnes, 27. září, je to sto let, co se narodil Josef Škvorecký. Kdybych měl rychle popsat jeho význam pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století. Ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém, který navíc druhou půlku života prožil v emigraci, nikdy říci nedalo! Ale pokud jde o lidský a umělecký typ a působení mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztah k nim, v tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní.

Všude samé knihy

Je to smělý plán. Ještě než bude první nebožák poslán do skladu v Bille pro výzdobu, budeme na Vánoce lákat my. Na nadcházející měsíce se v nakladatelstvích totiž těší snad ještě o něco víc než v těch supermarketech, brzy přijde říjnový Knižní čtvrtek, knihkupectví se postupně zavalí desítkami novinek, znenadání se vynoří i všemožné ankety o knihu roku, do toho ten pověstný shon, co si budeme povídat, potřebujete průvodce.

Umění direktů a háků

O tom, že malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946) chová lásku k boxu, a to nikoli platonickou, obdivovatelé jeho umělecké tvorby snad vědět nepotřebují (mimochodem, možnost spatřit nové dílo pražského rodáka se naskytla 21. srpna t. r., kdy byla na Kampě poblíž galerie založené Medou Mládkovou slavnostně odhalena působivá dvojplastika připomínající oběti sovětské agrese v roce 1968 i tuzemské policejní brutality o rok později).

Miluju tuhle Dannyho trapnost

Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen… O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.

Milý pane Josefe!

Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.

Rozlámaná realita

Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.

Rodina je temná věc

Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.

Vítězem 29. ročníku Literární ceny Knižního klubu je Jiří Benjamín Mayer s románem Závojnatky

Laureátem 29. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stal Jiří B. Mayer s knihou Závojnatky. Jeho rukopis se prosadil v konkurenci 127 zaslaných prací. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a originální skleněná plastika ve tvaru otevřené knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno ve čtvrtek 5. září 2024 v Kaiserštejnském paláci v Praze. Slavnostní večer uváděl Čestmír Strakatý.

Tak už konečně umři

Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.

Urputný kazatel

Posledních několik let už nové desky Nicka Cavea neočekávám s takovou netrpělivostí jako kdysi. Před lety jsem si navíc ještě musel dávat pozor na jazyk, nazvat hudbu ubrečenou a k uzoufání patetickou je přece jen trochu nepatřičné, obzvlášť když se skrze ni autor vyrovnává s traumatem, které mu způsobila tragická smrt jeho syna. Ale nemohu si pomoct, od desky Push the Sky Away (2013) Cave skutečně nemá desku, kterou bych poslouchal s vášní, jinak než z pouhé úcty k němu.

Sekáč na vlastním lánu

Při sledování současné české literatury si lze zahrát takovou hru: představte si spisovatele (spisovatelku) při jiné profesi. Stále víc jich připomíná někoho při práci v zemědělství, třeba při obracení sena, trhání plevele, dojení krav, rozvážení a rozstřikování hnojiva. Těžkopádné lopocení na poli, z něhož se úmorně dobývá nějaká neduživá sklizeň. A pak je tu pár zbylých sekáčů. Ohánějí se ostře nabroušenou kosou, kterou mají přirostlou k paži, šmikají to virtuózně, stonky se kácejí, za každým švihem zůstává ležet úhledná řada. Takovým sekáčem, skoro už posledním, je… Pavel Kohout.

Více si naslouchat, méně soudit druhé

Když se o nějaké knize řekne, že je to ideální „čtení k vodě“, působí to až pejorativně. Jako něco oddechového, banálního a rozhodně velmi zapomenutelného. Iva Hadj Moussa nemá problémy s tím, když se její knihy označují za „střední proud“. Letos vydala svůj nový, zatím nejlepší román Těžké duše, a kdyby takhle byla napsána každá česká kniha, která se dobře prodává, budeme žít v literárním ráji. Pokud jste ji ještě nečetli, udělejte to klidně i u té vody. Zábavnější (a zároveň nikterak povrchní či banální) knihu jsem od českého spisovatele roky nečetl.

Nejočekávanější deska roku

Julian Casablancas z kapely The Strokes si před lety založil boční projekt The Voidz, kde pořádně upustil uzdu svým hudebním fantaziím. Jestli nějaké desky z poslední dekády mohou posloužit jako protiargument k tomu, že žánr indie rocku je už mrtvý, vyprázdněný pojem, jsou to právě první dvě desky The Voidz, Tyranny (2014) a Virtue (2018). Žánrová roztříštěnost, existenciální úzkost, nezařaditelnost přítomnosti, strach z budoucnosti, satira na popkulturu a ironizování nostalgie.

Smutek Kundery a unavených mušketýrů

Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.

Cena války v obrázcích

Komiksové nakladatelství Crew letos vydalo titul Komiks pro Ukrajinu s podtitulem Věnováno statečnému lidu Ukrajiny. Je to patnáct krátkých povídek plus plakáty, obálky a politické kresby zámořských kreslířů, které vyšly ve Spojených státech jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu. České vydání je převod amerického, jež vyšlo ovšem před dvěma lety, tedy v době nejvíc zjitřené světové reakce na ruské barbarství, kdy kreslíři zastoupení v této knize měli pochopitelnou zvýšenou potřebu na převratné události reagovat a případně nějak pomoci jejich obětem.

Pozoruji, tedy jsem. To je ženská!

Pokud se letos v české poezii knihou roku stala sbírka Červený obr od Terezy Bínové, tak debut roku v téže žánrové kategorii bude patřit jistojistě mladému básníkovi Lubomíru Tichému. Konkrétně za jeho lyrickou prvotinu nazvanou Místní. Vsadit si na to v Tipsportu tentokrát nemůžete, ale věřit byste nám mohli. Tento pomyslný vavřín ostatně stvrzuje i nakladatelství Fra, kde kniha vyšla. Nestává se moc často, aby začínající autor vydal debut u jedné z našich nejprestižnějších literárních značek. Vybíravý Petr Borkovec má čich nejen na brouky, ale i na dobré básníky.

Náprstkovci sobě

Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol, jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace).

Co už není umění?, ztracené místo na mapě, stará škola

Co je jedním z největších českých národních zlozvyků? Nemohla by to být třeba touha vymezovat se vůči všemu, co neznáme? Tuzemská kulturní scéna má za sebou další výživnou kauzu. Petice proti směřování AVU se dotýká mnoha ožehavých témat, nejzajímavější je asi stesk nad tím, kam vůbec současné umění směřuje. Paradoxní je, že generace, která má největší úzkost z cancel culture, se ji teď vlastně snaží sama vyvolat.

Po stopách Franze Kafky ještě jednou

V nabídce knih Kafkových i kafkovských, poměrně bohaté v roce 100. výročí spisovatelovy smrti, mediálně nepřehlédnuté, se objevil i průvodce S Kafkou na cestách, nabízený už na květnovém orientálním bazaru zvaném Svět knihy. V nedůstojném náhradním prostředí na pražském Výstavišti (kde za cappuccino, ne, v tomto případě raději kapučíno, podávané jako na nějakém koupališti v papírovém pohárku, chtěli vykutálení „baristé“ 90 korun) vyložili čeští nakladatelé na pulty nikoli jen to, co vydali od loňského jara (taková prezentace by měla smysl), v roli trhovců se snažili prodat spolu s novinkami též rozmanité ležáky, někdy za „veletržní cenu“, zhusta však za původní, svazky často deset, patnáct, ba i víc let staré, marně nabízené návštěvníkům už loni, předloni atd. Bedekr Na cestách s Franzem Kafkou (2009) však mezi nimi nebyl.

Koho zajímá poezie? letos do Louvru nemusíte, fotograf Koudelka

Když v minulém roce zvítězila v Magnesii Liteře básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ od Miloše Doležala, mnozí literární publicisté zmiňovali, že z poezie se znovu stává živé médium, které jako jediné dokáže to, co nezvládnou ani nejmodernější technologie. Na chvíli v literárním prostoru zavládla zvláštní potřeba mluvit o poezii, jako by něco znamenala, jako by v sobě měla nějakou zásadní hodnotu k porozumění světu. Byla to jen kratičká chvíle. Celý rok si pak média na tento žánr skoro ani nevzpomněla.

Temný mýtus o zrození dneška

Stará dobrá jaderná apokalypsa. Pro člověka určité generace může strach z ní mít ten trochu retro nádech, vidí v ní a ve strachu z ní taky atribut časů dětství a dospívání, vzpomínku na ni má uloženou v paměti někde vedle znělek Dietlových seriálů a chuti šumáku v puse. Tak moc byla tenkrát probíraná a trénovaná (nohama k výbuchu!), stala se součástí kolektivní imaginace, živou perspektivou budoucnosti. Tedy – živou. Jak se to vezme. A pak se nějak vytratila, spolu se světem rozděleným do sfér vlivu dvou nukleárních supervelmocí, její možnost jako kdyby zmizela spolu s železnou oponou.

Metalová vesta pro tonoucí duše

Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.

Poslední Vernon Subutex, z řecko-perských válek, osobnostní typologie

Vernon Subutex je padesátník odepsaný dobou, jejímuž tempu nechce stačit. Sálá z něj energie vonící přátelstvím, která k němu stahuje frustrované vrstevníky ohýbané tlakem práce, rodiny, politiky, společenských očekávání. Tahle parta opustí Paříž a založí kočovnou komunitu. Dá se ale uniknout?

Literatura jako hobby

Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.

Matějčková, Peňás, Štindl. Přijďte si poslechnout autory Echa na Svět knihy

Ve čtvrtek startuje tradiční knižní veletrh Svět knihy, který kromě jiného nabídne i bohatý program za účasti hned trojice autorů Echa. Návštěvníci se mohou během čtyřdenního veletrhu těšit na debaty Terezy Matějčkové, autogramiádu Jiřího Peňáse či setkání s Ondřejem Štindlem. A také na připomenutí stého výročí úmrtí Franze Kafky. Veletrh se koná od 23. do 26. května.

Řídký originál

Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.

Čím víc toho člověk ví, tím je to horší

Celý profesní život se zabývá ruskou kulturou a překlady ruské literatury. Několik let žila v Moskvě a po návratu si připadá jako v exilu. Loni vydala svou první prózu, román Hella. Popisuje autorčinu snahu rekonstruovat životní příběh Heleny Frischerové, předobrazu jedné z postav románu Moskva-hranice Jiřího Weila, československé komunistky, která s manželem odjela do SSSR, byla uvězněna v gulagu a po propuštění žila sama na různých místech sovětského Ruska. Text, v němž se spojuje ruská historie i současnost, osudy hrdinky i vypravěčky, potřeba poznávat a rekonstruovat a vědomí jejích limitů získal cenu Magnesia Litera Kniha roku.

Nepatřit nikomu a ničemu. Mít svobodu myslet

Představme si situaci, ve které jsou lidé, kteří nechtějí nikam patřit. Nechtějí se podřídit diktátu doby, diskurzu. Zařadit se a být zařazen. Chtějí svobodně myslet, klást si různě těžké otázky a hledat na ně odpovědi. Bývá to obtížné, nejtěžší v přelomových, krizových dobách, které vyžadují jednoznačné odpovědi a jasné postoje. Tlak na jednoznačnost zvyšuje rychlost šíření informací umocněné existencí sociálních sítí, pro něž je požadavek jednoznačnosti charakteristickým rysem. Rezistence vůči jednoznačnosti ale nemusí být projevem slabosti, alibismu, absencí hodnot, ale projevem myšlení.