Tag: kniha

Články k tagu

Ještě čteš, nebo už jen posloucháš?

Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.

Vyměšování, vměšování, směšování

Básnířka Alžběta Stančáková zaujala hned svou první sbírkou Co s tím – obdržela za ni Cenu Jiřího Ortena. Následný (mediální) zájem a neskrývaná očekávání, co přijde dál, ji vyděsily, a tak se na léta stáhla do ústraní a tvořila pro sebe, ne pro ostatní (ochota vzít zpátečku pouze proto, že mi v něčem není dobře, jeví se v posledku jako vzácná komodita). Vracet se do veřejného prostoru autorka začala nedávno, nejprve časopisecky jako básnířka a publicistka, od loňska zase i knižně, a dokonce dramaticky: vyšla jí druhá sbírka Čačak

Quentin Tarantino o filmu, románová historie Vietnamu, krása hedvábí a rostlin

Quentin Tarantino v rozhovorech mluvil o tom, že se jednou vrhne na psaní knih o filmech. Konečně nastal ten správný čas a výsledkem je kniha uspořádaná podle klíčových filmů ze sedmdesátých let. Je to zároveň filmová kritika, filmová teorie, reportážní počin i osobní historie. Quentin Tarantino: Filmové spekulace, přeložili Iva Hejlíčková a Michael Málek, Universum, 320 str.

Svět žádnou pravdu nemá

Petra Hůlová vydala Nejvyšší kartu, svou dvanáctou knihu. Její alter ego, hlavní vypravěčka románu Sylvie Novak, v ní slovně osahává jemné hranice mezi autobiografií a fikcí. A provokuje, jak je u Hůlové už zvykem, když pojednává o feminismu z trochu jiných vypravěčských perspektiv, než jsme v současné próze zvyklí. Asi i proto se próza stala předmětem literárních diskusí, v nichž kritici namísto analýzy popisovali své ideální představy o literatuře.

Nulová daň na knihy – co to znamená?

Návštěvník letošního veletrhu Svět knihy Praha setkal se (alespoň v pátek odpoledne) se zajímavým řešením vstupu: jelikož se veletrh rok co rok mění blíž k literárnímu festivalu, což je příjemný trend, byly letos zřetelněji než dřív odděleny živý umělecký program a autorská čtení od prodejních stánků jednotlivých nakladatelů. A tak bylo lze jít se zdarma podívat na vystoupení neznámých i oblíbených autorů, ale chtěl-li si zájemce pořídit nějaké knihy ve slevě, musel si zakoupit vstupenku. Čili chceš za něco zaplatit, zaplať ještě jednou.

Nechci po autorech omalovánky, chci jim dát svobodu

Umělecký tiskař Petr Korbelář pracuje ve své litografické dílně na kraji Prahy ve Zdibech. Je to prostor opojný, ještě než do něj člověk vstoupí: kolem louky, kostel, obrovský rozpadající se statek. A pak samotná dílna, v níž se odehrávají kouzla kamenotisku neboli víc než dvě stě let známé metody tisku ze solnhofenského vápence: všude vůně barev a kamenů, jakou odjinud neznáme. Kolem kmitá drobný muž, nakažlivý ve své ustavičné radosti z práce a ve své víře v krásu svého umění…

Cestopis v básních

Za svou loňskou sbírku Spatřil jsem svou tvář obdržel její autor Petra Hruška (nar. 1964) letos cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Jde o autorovu v pořadí osmou sbírku a pojednává o cestě portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese kolem světa roku 1522, respektive vychází ze zápisků Antonia Pigafetta, jednoho z osmnácti přeživších výpravu, jenž je po návratu předložil jako zprávu z cesty. Hruška vychází z tohoto textu, připomíná ho a obrábí po svém – jeho sbírka tedy spadá to kategorie uměleckého komentáře předchozího významného díla, přesněji: je to umělecký zápas s ním.

Vášnivá uměřenost Pavla Švandy

Pavel Švanda (nar. 1936) je profesorem brněnské JAMU, kulturní a lidská autorita, spisovatel z generace tzv. šestatřicátníků (patřil tam mj. Václav Havel), ale především esejista. Eseje jsou žánr, pod který lze schovat kterýkoli delší text, Švandovy eseje jsou ale esejemi v původním smyslu essai, tedy „pokusu“ či „zkoušky“ prostřednictvím myšlení osvětlit nějakou otázku, která se nedá rozlousknout lusknutím prstů. Nebo nějakým bonmotem.

Utrpení mladého Friedricha

„Já, Bedřich Smetana, narozený v Litomyšli 1840 1824 2. března v úterý v 10 hodin ráno, měl jsem otce Františka Smetanu pivovarským sládkem a moje matka byla Barbora Smetanová, rozená Lynková.“ Tato slova stojí na začátku deníku Bedřicha Smetany z roku 1840, avšak takto je šestnáctiletý student nenapsal. Jeho rukopis musel být pro české čtenáře přeložen z němčiny. Also: „Ich, Friedrich Smetana geboren zu Leutomischl 1840 1824 den 2 März Dienstag um 10 Uhr früh hatte meinen Vatter, Franz Smetana zum Bräuermeister, und meine Mutter /war\ Barbara Smetana geborene Lynek.“

Incestní zrůda Josef Fritzl napsala knihu. „Ve skutečnosti jsem dobrý člověk,“ tvrdí

Odsouzený násilník Josef Fritzl napsal ve vězení knihu Propasti Josefa F., na jejímž vzniku se podílela jeho právnička Astrid Wagnerová. V knize má například uvádět, že je „ve skutečnosti dobrý člověk“ nebo že nechodí na procházky, protože „je tam pár vězňů, kteří čekají, až mě budou moct zmlátit“. Informuje o tom německý deník Bild s tím, že knihu má mít k dispozici rakouský bulvární list Kronen Zeitung.

Za lepším životem, po smyslu mýtů, o orgiích, spáse a davu

Snímek Emigranti na motivy literární předlohy divákovi předkládá příběh odehrávající se v 19. století, kdy masa obyvatel Skandinávie utíkala před hladomorem a s vidinou lepší budoucnosti do Ameriky. Jejich pocity a obavy o vlastní životy sledujeme skrze cestu mladé rodiny, která se potýká s historickými okolnostmi, ale i sama se sebou. Emigranti, režie: Erik Poppe, premiéra: 9. 2. 2023.

Ukrajina vyřadila z knihoven 19 milionů ruských či sovětských knih

Do listopadu loňského roku bylo z ukrajinských knihoven vyřazeno přibližně 19 milionů výtisků knih, které vyšly v dobách Sovětského svazu nebo byly v ruštině. Informovala o tom dnes agentura Reuters s odvoláním na ukrajinskou poslankyni Jevheniji Kravčukovou. Co se s vyřazenými knihami stalo, není jasné. „Vyřazeny byly také některé knihy ze sovětské éry v ukrajinštině,“ uvedla Kravčuková, která je místopředsedkyní parlamentního výboru pro humanitární a informační politiku.

Překonávání děsů děsem

Martin Komárek, známý politický komentátor a krátký čas i poslanec, je rovněž autorem již dost rozsáhlého prozaického díla. Stálo dosud spíš stranou zájmu literární kritiky, neboť si s ním asi nevěděla moc rady. Přitom už o jeho prvním románu, apokalyptické vizi Dřevěná panenka (1990) psal tehdy například M. C. Putna jako o prvním postmoderním českém románu a srovnával ho s Topolovou Sestrou, což se poněkud nabízelo: oba jsou stejně staří, oba mají podobně vznícenou obraznost a sklon hrát vše na temnou strunu.

Zaplaťte, nebo nebudou hvězdy. Michelin chce po Česku 10 milionů za hodnocení restaurací

Česká republika má nově platit francouzské firmě Michelin za to, že vyšle do země své inspektory, aby zhodnotili české restaurace a přidělili jim případně „svaté grály“ gastronomie, michelinské hvězdy. Ministerstvo pro místní rozvoj by mělo zaplatit 10 milionů korun za to, že bude Česko v průvodci Michelin zahrnuto. Michelin dříve za svá hodnocení žádné peníze nevyžadoval, to se ale od loňského roku změnilo. Nový poplatek se týká několika zemí střední a východní Evropy.

Zapal radši cigaretu než zeměkouli

Nový román Ondřeje Štindla Tolik popela hned od začátku čtenáře konfrontuje s nečekaně apokalyptickou až morbidní obrazností. Hlavní hrdina knihy Kryštof Mráz sleduje na displeji mobilního telefonu výjev z ulice v íránském městě Kom, kde umírá neznámý muž, chrchlající tak, že si obličej dře o beton. Už čekáme jen na to, až pro umírajícího přijede záchranka v ochranných oblecích a odveze ho do jednoho z masových hrobů za městem. Když muž naposledy vydechne, Mráz odvrátí svůj zrak od monitoru.

Hašek byl jako rocková hvězda, a taky tak vyhořel

V úterý 3. ledna uplynulo sto let od smrti spisovatele, jenž stvořil údajně nejslavnější knihu české literatury, knihu, kterou zná celý svět a prý si ji pojí s českým humorem a viděním světa. Knihu o osudech jednoho dobrého vojáka za světové války, hrdiny, který se dokonce snad zařadil k základním literárním archetypům – třeba po bok dona Quijota. V Salonu Echa se sešli tři zahraniční bohemisté a překladatelé Švejka do své mateřštiny: Fin Eero Balk, jenž svůj převod vydal v roce 1991, Francouz Benoît Meunier, který svůj uveřejnil v roce 2018, a Angličan Gerald Turner, jenž na tom svém zrovna pracuje.

Předat zprávu a na konci padnout, toť vše

O tom, jak autorské psaní souvisí s prací nakladatelského redaktora, podává přesvědčivý důkaz chystaná kniha Jana Šulce O lidech a knihách. Žánrově pestrý titul zahrnuje vzpomínky, sloupky, předmluvy, doslovy, přednášky, články a rozhovory. Všechny ve svazku otištěné texty autor zasvětil tomu, co má rád, tedy literatuře.

Zmoudření dona Rejžka

O Janu Rejžkovi existuje povrchní mínění, že jde o člověka postiženého různými nesnášenlivostmi, povahou téměř vzteklouna, vkusem elitáře a naladěním prchlivce, který ze všeho nejraději uráží spořádané občany a občanky. Trochu bližší pohled na tohoto veterána českých společenských rubrik odhalí, že to ve skutečnosti je poněkud jinak a že za maskou zlého muže (s „provařenou fyziognomií“, jak píše) se skrývá tvář úplně odlišná. Jaká, to vysvitne při trochu pozornějším čtení jeho pamětí Jste to vy?.

Co nazýváme počátkem, je často konec

Pustá země od anglického básníka a kritika Thomase Stearnse Eliota, vydaná v roce 1922, je jedna z nejobdivovanějších, ale i nejsložitějších básnických sbírek 20. století. „Eliotem skončila poezie pro dámy,“ poznamenal si tehdy do svého zápisníku James Joyce, jenž vizionářsky odhadl, že jde o přelomovou událost ve světové poezii. A jak už to u slavného díla bývá, leckdo z něj cituje, aniž je celé přečte. Pustá země má přitom jen něco okolo padesáti stran. Ale třeba Bohumil Hrabal ji prý miloval, po dlouhá léta ji nosil v kapse svého saka.

Na pavlači

Paní Karolína Zoe Meixnerová, dočítáme se v její knížce Průvodce literární hysterií 19. století, „vystudovala bohemistiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě (...) a dnes se popularizací české literatury úspěšně živí“. Rozumí se na sociálních sítích, kam ji prý „osud zavál“. Hm! Paní Meixnerová nenapsala soustavné dějiny českého písemnictví 19. století, takové ambice ani neměla, protože jí snad včas došlo, že na to jsou její znalosti předmětu příliš povrchní.

Bílá voda přinesla Kateřině Tučkové Státní cenu za literaturu

Státní cenu za literaturu letos získala jedenačtyřicetiletá spisovatelka Kateřina Tučková. Porota ji ocenila za román Bílá Voda a přihlédla i k její dosavadní literární tvorbě, která otvírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti. Laureátem Státní ceny za překladatelské dílo se stal romanista Jiří Našinec zejména za překlady Charlese Nodiera a Mircey Eliada a za všestranný přínos k popularizaci rumunské literatury.

Bylo jich pět

Po pečlivě připraveném knižním souboru Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera, vydaném na jaře 2021, přichází Albatros s druhým, komplementárním svazkem Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko (sic) Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Jsou zde, jak titul napovídá, shromážděny komiksové příběhy, jež výtvarně zpracovali jiní kreslíři než původní spoluautor. Jeho osobnosti je v loňské antologii věnována obsažná a objevná studie Tomáše Prokůpka.

Ranní sekt v dávném létě 1972

Bylo to v létě 1972. Spisovatel psal svůj další román a práce mu šla od ruky. Za dva měsíce napsal celý text, poslední tečku udělal o půl šesté ráno za letního dne. Pak si prý otevřel lahev sektu, celou ji vypil a svým novým autem odjel na jedno z dějišť románu, na lesní oprám, kde pak zažil nejkrásnější plavání svého života. Tak na to vzpomíná v sebeoslavné, místy i příšerné, ale jinak docela zajímavé knize Profesionální muž (1995).

Problémy české vesnice, zpověď kacíře Scrutona, příběhy z dětských domovů

Obyvatelé vesnice se chystají na Velikonoce, probíhá jarmark, když oslavu na návsi naruší náraz dodávky do kašny. Řidiči se podaří zmizet a nikdo si nemůže být jist, co se vlastně stalo. Lidé jsou nicméně přesvědčeni, že šlo o teroristický čin, a zdá se, že bezpečí vesnice teď závisí na odhodlanosti hasičů. Kdyby radši hořelo, režie: Adam Koloman Rybanský, premiéra: 16. 6. 2022.

Orfeus z Vysočiny a jeho Eurydike

„Teď tu byla / a už není / probuzení…“ Tak začíná jedna z krátkých básní sbírky básníka a historika Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Ta, která tu není, je ona Jana, manželka pětapadesátiletého autora. Na konci té krátké básně „vrtulník odnáší / tělo s duší / nachovou“. Jana Franková Doležalová, herečka a vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru, zemřela náhle loni 18. června po krátké srdeční atace ve věku čtyřiapadesáti let. Její manželjen bezmocně přihlížel, jak jeho milovaná žena mizí ze světa a z jeho života.

Škrtiči na brněnském hvězdném nebi

Už v předchozí knize Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (2020) se Jiří Kratochvil v autorské poznámce zmínil, že je to jeho „jakési rozloučení s literaturou“. Nyní, v právě vydané knize Škrtiči bohyně Kálí to opakuje a píše o ní v závěru přímo jako o svém „rozloučení s příběhy“. Knížku nazývá svou „poslední povídkovou knihou“, což ovšem také může znamenat, že chystá ještě delší prózu, v což jako jeho oddaný čtenář věřím a doufám. Nejvýznamnějšímu současnému českému spisovateli je osmdesát dva let.

„Nejprve jsem mu sdělil, že se bude jmenovat Pátek...“

Po celé devatenácté století se objevovaly nové a nové české verze populární četby, „počet dalších edic vzrostl tou měrou, že by bylo nesnadno pořídit jejich úplnou bibliografii. Zdá se však, že by nám tento soupis nebyl valně ke cti. Teď je tu konečně překlad nový, jemuž budou dnešní čtenáři asi dávat přednost před poctivým pokusem Vyskočilovým. A řekněme rovnou, že Robinson má štěstí, protože nyní se ho ujal Martin Pokorný (1973), erudovaný překladatel, jehož jméno je příslibem kvality.

Skutečné básně jsou obrazy

Bojovat s průměrností, všedností nebo lidskou malostí lze mnoha způsoby, často jsou to bohužel boje s větrnými mlýny a výhry bývají jen krátkodobé. O to víc si ceníme lidí, kteří na ně vydávají svou celoživotní energii a jejichž stopa, přestože třeba ne pro masovou část populace, zůstane výrazná a nepřehlédnutelná. František Štorm v sobě spojuje několik osobností, které by svým dopadem hrály výraznou roli každá sama za sebe. Typograf, který od roku 1993 vede vlastní písmolijnu Storm Type Foundry.

Tak jsem zrovna k té slavnosti přijel

„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“

Restart vesnice

Statenice jsou obec asi s šestnácti sty obyvateli severozápadně od Prahy, kam se pohodlně dostanete veřejnou dopravou i z centra hlavního města. Jde proto o žádanou adresu zejména mezi Pražany hledajícími poklidné bydlení. Obec se stále rozrůstá a soudě podle zamýšlených developerských projektů tomu tak bude i do budoucna. Statenicím však stále chybí mateřská i základní škola – jejich vzdělávací i sociální funkci tady však už pár let supluje obecní knihovna, která sbírá úspěch za úspěchem a inspiruje ostatní. A to hned v několika směrech.