Pasti rodinného nihilismu v románech Petry Dvořákové

Rodina, nejhorší místo na světě

Pasti rodinného nihilismu v románech Petry Dvořákové
Rodina, nejhorší místo na světě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Při četbě řady literárních výtvorů současných úspěšných českých spisovatelek (jmenujme Alenu Mornštajnovou, Veroniku Hanišovou, Petru Soukupovou, Petru Dvořákovou…) lze dojít k závěru, že rodina už dávno není „základem státu“, nýbrž je to patologická jednotka nemocné společnosti. Rodinné vztahy, především mezi dětmi a rodiči, jsou v ní až na výjimky nepěkné, někdy přímo kruté, plné bolesti, traumat, nepochopení. Zhusta se mezi nimi projevují sklony sexuálně deviantní, takže se může zdát, že podstatou rodičovství je nyní především forma legalizovaného zneužívání, ba znásilňování. Běžná podoba rodinných vztahů je stavem permanentní nelásky, zraňování, citového sadismu. Rodina, samozřejmě heterosexuální, je v těchto knihách nebezpečné a riskantní místo, do něhož by bylo lepší vůbec se nenarodit.

Je otázka, proč tomu tak je a zda opravdu vlna temných rodinných próz něco signalizuje a něčemu odpovídá. Nepochybně ano, rodina, již bychom mohli definovat jako koncentrovaný výskyt příbuzných lidí na malé ploše, zajisté už ze své podstaty představuje citlivé místo a mohou se tam dít různé věci, včetně nehezkých. Zároveň je fakt, že naprostá většina lidí po rodině touží a vnímá ji jako své nejpřirozenější útočiště. V současné české literatuře je to naopak: je to místo deprivace a zraňování, „nehezký“ stav rodinného soužití zcela v dílech oněch dam převládá, ba je normou a závaznou konvencí. V jejich knihách to mokvá různými úchylkami, nenávistmi, zlobami, temnými vášněmi, byť skrytými pod povrchem takzvané normálnosti a spořádanosti, což je vlastně ještě horší, neboť každá „normalita“ je jen pokrytectvím, které se kompletuje do soustavy útlaku a moci. A rodina, to je v těchto knihách především mocenský nástroj útlaku.

Čím to je? Opravdu to tak pisatelky vidí a zažívají, nebo spíše jde o určitou formu společenské poptávky, kterou ony svými drásavými popisy rodinných pekel naplňují? Nejspíš jedno s druhým. Atmosféra jakési hyperkritičnosti vůči „tradiční rodině“ se setkává s jistou literární šablonou vycházející z prostého faktu, že drama je přitažlivější než idyla, že líčení založené na realismu banálního, obyčejného a stereotypního se brzy vyčerpá a přímo si jaksi řekne o nějaký temný prvek. A tím je nějaká forma sadismu, zneužívání, deviace. Uvědomělejší část kritiky považuje tyhle tematické projevy přímo za žádoucí. Čtenářstvo, tedy především čtenářky, v těch knihách pravděpodobně nachází to, co dřívější generace hledaly v červené knihovně. Tedy city oblažující a zasahující děje, ovšem nyní jaksi s opačným znaménkem. Místo láskyplných, sentimentálních či prostě jen „hezkých“ příběhů se konzumují ponuré historie rodinných rozkladů a tragédií. Něco to zajisté o stavu společnosti vypovídá, něčím ji taková literatura ale i poněkud falšuje a zkresluje. Ale to není nic nového.

Oscar Isaac a Jessica Chastainová v seriálu Scény z manželského života (USA 2021), natočeném podle švédské filmové klasiky Ingmara Bergmana z roku 1973. - Foto: Profimedia

Mezi oněmi úspěšnými spisovatelkami „rodinného nihilismu“ patří přední místo Petře Dvořákové. Je to mimořádně plodná a výkonná autorka, vydala dvanáct knih, v poslední době jí vychází rok co rok nový titul, dvě třetiny z nich tvoří delší prózy, jsou mezi nimi i knihy pro děti, ty autor článku nezná. Ale většinu těch próz četl a rád přizná, že se k tomu nemusel nutit, ba naopak, neboť Dvořáková píše oním nebezpečně přitažlivým způsobem, jenž vyvolává stav, který se, abychom byli in, popisuje jako guilty pleasure, provinilá rozkoš. Její prózy Dědina, Zahrada, Vrány, Chirurg Sítě jsou dobře zvládnutým konzumním čtivem, což takto řečeno zní pohrdavě, ale není to tak opravdu myšleno. Jsou to velmi přehledně a velmi disciplinovaně sestavené literární osnovy, do kterých jsou vpleteny příběhy takzvaně ze života, jenž je zachycován v co nejprůměrnějších polohách.

Půdorysem líčení je většinou obyčejná rodina v obyčejných poměrech, ve skutečnosti ona nebezpečná jednotka, která se v průběhu času ukazuje jako velmi problematická a nefunkční. Obvyklým stylistickým prostředkem je ich-forma, vyprávění několika aktérů téže skutečnosti, kteří ji vidí svým pohledem, jenž je v jistém rozporu s pohledem toho druhého. Klasickým příkladem je novela Vrány, kde střídavě promlouvá matkou trápené dítě a ona matka, což zaručuje napětí, přičemž je jasné, že nejde o rovnocenné hlasy: matka je krutá megera, zatímco děvčátko nevinná oběť: což nepochybně je. Střídání promluv vede často k stereotypnímu líčení banálních činností a opakování, v nichž lze také spatřovat jakýsi záměr, navození stavu neměnnosti a nehybnosti, jež onu patologii provázejí. Literárně jde o klišé, které je ale zároveň funkční a udržuje čtenáře v jisté pozornosti, i když se toho moc neděje. Časem to může unavit, ale i to lze brát jako předpoklad čtenářské úspěšnosti: knihy, kde se pořád něco děje a kde je čtenář příliš překvapován, tak netáhnou.

Nová kniha Petry Dvořákové Pláňata je zhuštěním a zároveň rozředěním předchozích postupů. Zhuštěním proto, že v ní máme snad všechna předchozí témata pěkně na talíři, rozředěním proto, jak s těmi tématy nakládá: bohužel stereotypně a předvídatelně. Kniha má podtitul Román o dozrávání v přelomové době, čímž je míněno období let 1985 až 1995. Rodina, jež je onomu dozrávání podrobena, žije na venkově, tedy v typickém prostředí autorčiných románů. Je skrznaskrz obyčejná a také sociálně deprimovaná, i když jaksi nevybočuje z normálu konce socialismu. Matka je kuchařka ve školce, otec má též nějaké nekvalifikované zaměstnání, dvě nezletilé dcery. Nemajetnost je hned v úvodu demonstrována poněkud drastickým sdělením, že na jídelníčku se vyskytuje „nejčastěji chleba nadrobený v hrnku, posypaný cukrem a zalitý mlékem“. Není divu, že ten nejvíce senzitivní člen rodiny, dcera Pavlína, s tím má poněkud potíž. Ale tak to holt je, i ona se musí podřídit. Kdyby aspoň byl místo chleba rozmočený rohlík, přeje si chuděra.

Tato rodina tedy žije nuzně, ale obyčejně. Až nadmíru obyčejně. Tráví obyčejné dny v obyčejném domě, který je obyčejně ošklivý. Obyčejné jsou její starosti a ještě obyčejnější radosti, které vlastně ani neexistují. Matka čili mamka je upjatá, rigidní a citově vyprahlá, soustředěná na monotónní obstarávání denního chodu domácnosti. Otec čili taťka je uťápnutý chudák, který frustrace řeší alkoholem a sklonem k násilným výbuchům. Nic moc neumí, chodí stále v montérkách a vede jalové řeči. Matka mu upírá manželské povinnosti, což ho ještě víc frustruje. Zlost si vylévá na dcerách, především na předpubertální Pavlíně, která ho zároveň sexuálně přitahuje, což se realizuje až na jeden pokus naštěstí platonicky. Nicméně vztah k ní je bezesporu odpudivý, jednou ji v opilosti bezdůvodně před chlapcem, který jí právě vysvětluje princip fungování zvonku, nazve čubkou, což s mladou duší udělá své. Jindy ji zase zahrnuje dary, koupí jí například kytaru, což nemile zaskočí matku, neboť s takovým výdajem nesouhlasí.

Spisovatelka Petra Dvořáková. - Foto: Profimedia

Celkově vypadá život venkovské rodiny na sklonku osmdesátých let neutěšeně, neradostně a monotónně. Materiální nouze je provázena chudobou duchovní, jež není ani uvědomována. Matka se řídí zásadou, že všechno, co nějak přesahuje nízký práh jejího sobeckého živoření, je škodlivé a nebezpečné, takže jakýkoli pokus dcer vymanit se z ubíjejícího stereotypu venkovského života je okamžitě potlačen. Je podezíravá, mstivá, ba až nenávistná. Opakuje se tu motiv podezíravé, ba zlé matky z novely Vrány, která přivede svou dceru k sebevraždě. Zde je k čemusi podobnému blízko také, avšak vyústění je opačné.

Na pochmurné rodinné atmosféře příliš nezmění ani převrat roku 1989, rodiče na něj reagují s jakousi směsí údivu a pasivity. Matka sice zkusí číst do té doby nedostupnou literaturu, odnese to Ivan Klíma, ale zdá se jí příliš erotická, což má vykreslit její upjatý a bigotně zpuchřelý vztah k životu. Brzy začne být nedůvěřivá i k novým poměrům, když na zájezdu do Vídně, kde čas stráví v nákupním středisku, uvidí válejícího se bezdomovce. Vztahem k nové svobodě je to pro ni otřes. Otec je zprvu okouzlen konzumním nadbytkem, koupí si vrtačku, ale pak je rozčarován i on. Žádné zázračné zlepšení života nepřichází, stále stejná nouze, jen o trochu chaotičtější a zmatenější. Nadějnější je postoj dcer, které se v různé míře snaží ze sevření rodiny uniknout. Pavlína sice studuje na zdrávce, ale touží se stát programátorkou, v čemž vidí znamení nových časů. Musí jen najít sílu přetnout okovy, které ji spoutávají se starým, ošklivým a nízkým světem rodičů.

Znovu čtenáře napadá, co asi nutí autorku k vytváření takových ponurých obrazů. Zda je to skutečně potřeba vyjádřit svůj vnitřní bol, nebo vědomí, že si v tom se svými čtenářkami rozumí a ony by byly zmatené, kdyby z toho stereotypu chtěla vyklouznout. Psaní se tak možná stává pastí podobnou té, když se člověk musí narodit do něčeho tak strašného, jako je rodina.

Petra Dvořáková: Pláňata. Host, Brno 2023, 336 str.

16. prosince 2023