Druhá sbírka básnířky Alžběty Stančákové

Vyměšování, vměšování, směšování

Druhá sbírka básnířky Alžběty Stančákové
Vyměšování, vměšování, směšování

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Básnířka Alžběta Stančáková zaujala hned svou první sbírkou Co s tím – obdržela za ni Cenu Jiřího Ortena. Následný (mediální) zájem a neskrývaná očekávání, co přijde dál, ji vyděsily, a tak se na léta stáhla do ústraní a tvořila pro sebe, ne pro ostatní (ochota vzít zpátečku pouze proto, že mi v něčem není dobře, jeví se v posledku jako vzácná komodita). Vracet se do veřejného prostoru autorka začala nedávno, nejprve časopisecky jako básnířka a publicistka, od loňska zase i knižně, a dokonce dramaticky: vyšla jí druhá sbírka Čačak (následně nominovaná na Magnesii Literu), v revidované úpravě znovu debut a premiéry došla její první divadelní hra Těžba snů, kterou napsala spolu s principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou. Dílo pojednává o hnědouhelné těžbě v Lužici, nekonečné marnosti dobrovolnictví či o limitech lidské práce – manuální, tvůrčí nebo redakční.

Sbírka Čačak je vybavena úsporným a nepřehlédnutelným designem: jednak černobílými ilustracemi Antonína Handla, kresbami městských zákoutí vyvedenými silnými linkami tak, že v nejsložitějších verzích se město rozkládá za geometrickými obrazci, z nichž zároveň vystupuje. A jednak minimalistickou sytě černou obálkou, na níž je titul knihy napsán bíle cyrilicí a je protnut svislým bílým pruhem, v němž je drobným písmem, tak aby šlo snadno přehlédnout jako něco nepodstatného, vepsáno jméno autorky sbírky. Takové balení znovu podtrhuje, že osobní věhlas pro Stančákovou podstatný není, zato tvorbu má za důležitou. Celek titulní stránky působí jako smuteční oznámení v inverzním provedení – je to první nápověda, že svět představený ve sbírce je sice všeobecně známý, ale je mírně posunutý jinam, čímž rozkrývá přehlížené kombinace: stačí totiž změnit abecedu, a už se na mysl derou jiné konotace, než kdyby zůstalo u latinky.

Většina dosavadních reakcí uvažuje nad sbírkou o jejím ironickém charakteru, vnímá knížku jako grotesku. Takové rysy těžko rozporovat, přesto stojí za to dodat, že groteska a ironie především překrývají smutek, bolest, vztek a vášeň, s nimiž Stančáková pracuje a které schovává do pozadí. Je to suverénní češtinářka, má cit pro zapojování přehlížených slov, pro spojování nečekaných celků, pro předestření jazyka v podobě, která ponouká k otázce, zda jej nepoužíváme příliš automaticky a ploše. Mnohé z básní vypadají jako reklamní slogany, často nesmyslné, ale zřetelně postavené – melodie a zvuk tvoří podstatný rys všech čísel.

Jiným jejich společným rysem je převrácení stavby: pointa nestojí, jak bývá obvyklé, na konci textu, nýbrž na začátku. Nejsilnější totiž bývají první verše či dvojverší, samozřejmě podané věty, které na sebe nenechají zapomenout v průběhu četby celé básně. Dál po nich se může odvíjet cokoli, ale úvodní razance a významový úhel celku stojí na nich a vyrůstá z nich. Příklady: „24. listopadu 199x mě znásilnil pes“, „Každý měsíc mě trápí falešná březost / a co týden se propotím“, „Během nucených oslav / típnu žváro do omáčníku“, „Jako každou neděli / i tentokrát třídíme paměť“. Současně asi půl knihy tvoří svým titulkem recenze na okamžik či obraz; ty předvádějí, v jakých konturách jsme si navykli vyhodnocovat realitu: „8. 10. 2019, 14:49, 44 %“ (ačkoli procentuální údaj by mohl být zaznamenáním stavu nabití baterie mobilu, to je taky pravda).

Celkově jde o promyšlenou kompozici – tedy nikoli pouhý sběr textů za čtyřleté období, nýbrž o album s melodií a konceptem. Střídají se polohy existenciální, milostné, publicistické (čili má sbírka také své propady, ale to je v životě normální), a rozhodně se autorka nebrání popisům tělesnosti, před níž společnost obvykle ráda zavírá oči: „Probudím se ve chvíli / kdy mi plodný hlen / dočista zalepil stehna“, „vyliž mi kostel a nesuď mě“ – vyměšování, menstruace, to vše podáno nikoli prvoplánově. Čačak je záznam křehkého mladého života, který se potácí složitým světem a který na všeobecnou nejistotu reaguje povzneseným gestem: básní obrazů, melodie, zvukomalby, zřetelně rozpoznatelným českým veršem.

Alžběta Stančáková: Čačak. Nakladatelství Viriditas – Matěj Senft, 72 str.

28. července 2023