Co dělalo radost kdysi, je dnes běžná věc. Vánoce v nás vyvolávají nostalgickou náladu a toužíme je mít jako tenkrát. Svíčka s knotem je vždycky víc než elektrická, nejlepší recepty na cukroví a vánočky jsou ty po babičkách, ale s dárky by se návrat do minulosti nemusel vyplatit. Někdejší luxus se s roky proměnil v každodenní samozřejmost a některé dárky dnes působí už úsměvně.
Twitter je jako heroin. Možná dokáže nabídnout chvilkové upokojení, ale vzniká na něm závislost a dlouhodobě člověku spíš škodí. Twitter je ale zároveň debatní prostor. Střetávají se zde novináři, aktivisté, profesoři, politici a další opinionmakeři. Není těžké získat pocit, že názory na Twitteru jsou i názory většinové populace. To připisuje sociální síti mnohem větší vliv, než by odpovídalo počtu uživatelů či finanční situaci. Je proto důležité, aby diskuse na platformě byla víceméně vyvážená a vedení firmy nenadržovalo ani jedné straně. Přesto není žádným velkým tajemstvím, že firma stranila liberální levici.
Kolegové architekti jsou často plísněni za nekonečné lány dlažeb a zpevněných povrchů v centrech měst. Obyvatelka přilehlé ulice nám doslova píše: „Já bych chtěla parčík, jako byly dřív, trávník, stromy, záhonky a cestičky s lavičkou.“ Přesně tak máme představu parku v hlavě uvězněnou leckdo a není divu, parky i parčíky tak posledních sto padesát let vypadaly. Tisíce čtverečních metrů sklízí nevděk a architekti i krajináři to schytávají na jednom veřejném projednání za druhým.
Vystoupit veřejně před třiceti lety s přiznáním, že jste alkoholik, gambler, narkoman či vrah, bylo hodně odvážné. Když o svém problému s alkoholem promluvil v 90. letech herec Tomáš Hanák, byl to pro leckoho šok, nicméně otevřel téma, o kterém se doposud nemluvilo. Dnes se mluví o všem. Před dvěma lety Michaela Duffková vydala knihu Zápisník alkoholičky, získala za ni cenu Magnesia Litera, Blog roku 2019. Psalo se o ní, zvali ji před mikrofon, před kameru, její hvězda vyletěla vzhůru. Přiznání vlastních slabostí se nosí. Do televizních pořadů jsou vedle politiků, umělců a různých expertů zváni ti, kdo se proslavili jen tím, že šli s pravdou ven.
Poslední interní průzkum ruské vlády podle nezávislého webu Meduza ukázal, že válku s Ukrajinou nadále podporuje jen asi 25 procent obyvatel. Celých 55 procent naopak dává přednost mírovým jednáním s Ukrajinou. Vláda údajně plánuje na základě těchto dat omezit průzkumy, které bude zveřejňovat. Od 1. prosince také ruské úřady zakázaly veřejné diskuse o široké škále vojenských témat, což podle aktivistů brání veřejnosti dozvědět se zásadní informace o ozbrojených silách.
Současnost je zabydlena bájnými tvory – sněhovými vločkami, starými bílými muži nebo zhroucenými mileniály. Tváří v tvář této mytické tvořivosti se člověku může vybavit pokřik Niklase Luhmanna, německého giganta sociologie. Když mu kdosi vyprávěl o tom, co si lidé myslí, přerušil jej výkřikem: „Jména! Adresy! Ať si to můžu osobně ověřit.“ Výzvu ke konkrétnosti je dobré mít na paměti v době, v níž lidé prý vědí, co si myslí ženy, studenti nebo ti „privilegovaní“ a v níž někoho každou chvíli prohlašujeme za mluvčího generace. K mytickému myšlení svádí zvlášť rétorika generací, v níž se vyžívají politici, veřejní intelektuálové a uživatelé sociálních sítí.
Třetí přímá prezidentská volba je jiná než dvě předchozí. Jedním z favoritů prvního kola je poprvé v historii ČR kandidát, který vyvolává nepřekonatelný odpor u více než poloviny lidí. Jak mezi těmi, kdo jsou rozhodnuti, že volit půjdou, tak ve společnosti celkově, voliči i tradičními nevoliči. Do veřejného Salonu Týdeníku Echo a Knihovny Václava Havla o tom přišli debatovat ředitel agentury STEM Martin Buchtík, expert na politický marketing, jeden ze strůjců úspěchů Andreje Babiše Marek Hanč (dnes už pro Babiše nepracuje) a analytik agentury IPSOS Michal Kormaňák.
Stan v ložnici, nejteplejší turistické zimní oblečení a horká voda v termoskách, tak se rektor Kyjevské ekonomické univerzity a bývalý ukrajinský ministr hospodářství Tymofij Mylovanov připravuje na další ruský raketový útok. O tom, jak to u něj doma vypadá a jak takové přípravy probíhají, se podělil na svém twitterovém účtu. Mylovanov se do Kyjeva vrátil čtyři dny před začátkem války. Přijel zpátky ze Spojených států, kde vyučuje na Pittsburské univerzitě, která mu po dobu války poskytla volno.
Velcí filozofové si přirozeně nekladou tytéž otázky jako děti. Jako dospělí museli projít drezurou netečnosti a zvyku, jak ji mistrně obstarává náš vzdělávací systém. Navzdory tomu se ale snaží udržet jistý konkrétní přístup ke skutečnosti. Věřím, že je to právě ten, který Petr Rezek nazýval postojem věcným či věcností a učinil jej i jedním z hlavních témat své filozofie, ve veřejnosti známé především nelítostnou kritikou Václava Havla a myšlení disentu, jehož byl ovšem sám aktivní součástí. Tato stať je produktem zaskočení a ztráty, které vyvolala zpráva o Rezkově náhlém úmrtí začátkem listopadu. Čelí jim tím, že se snaží věnovat méně Rezkovi, v žánru společné fotografie s celebritou, a více jeho věci, která je právě věc filozofická.
Mužské kruhy, mužské spolky, mužské ligy. Desetitisíce mužů u nás vyhledávají organizace, které se jim snaží najít zpět identitu, naučit se zacházet s „chlapáckou“ silou a pochopit současný svět, ve kterém začíná dominovat ženský princip. Muži neváhají místo dovolené jet na několik dní do ryze mužského světa a hledat své místo. Jako Daniel Krejčí, který se cítil nešťastný a v manželství nepochopený, svůj život změnil po Srazu hustých mužů, na kterém zhruba sto mužů sdílelo své příběhy na jednom statku u Pelhřimova. Pořádá je Richard Vojík, který také zorganizoval Vision quest na Šumavě, několikadenní pobyt pro muže plný rituálů a konstelací. Daniel se na základě toho vydal v životě jiným směrem. Například se rozvedl.
Výpravný filmu režiséra Petra Václava Il Boemo o životě (a hudbě) Josefa Myslivečka je vhodnou příležitostí k obdivnému hovoru o době, ve které vznikala a provozovala se tak krásná hudba jako Myslivečkova. Nejdřív bychom si měli udělat jasno v terminologii. Kam Josef Mysliveček patří? Je to ještě baroko? Je to už klasicismus? A patří do české hudby, nebo se to takhle nedá brát a Mysliveček, který od šestadvaceti let žil v Itálii a do Prahy se vracel sporadicky, patří do kultury z podstaty kosmopolitní, kde původ nehrál roli?
Ve Spojených státech jsou v podstatě dva způsoby, jak předpovídat volby. První stojí na průzkumech veřejného mínění, druhý se opírá o „fundamenty“, ekonomická a politická fakta, která na základě historické zkušenosti ukazují výsledek. Před letošními „midterms“, jak se přezdívá volbám uprostřed prezidentského funkčního období, se předpoklady vycházející z průzkumů a fundamentů zásadně rozcházely. Což je hlavní důvod překvapení, neboť se nedostavilo očekávané republikánské tsunami, maximálně šlo o malou vlnku. Průzkumy od začátku ukazovaly na zápas víceméně vyrovnaný.
Pravděpodobně celosvětovou pozornost vzbudila fotografie, na níž byla představena nová americká miss. Nutno ovšem říci, že to nebyla miss celoamerická, nýbrž miss provinční, z jakési díry srovnatelné s naším okresním městem, navíc miss univerzitní čili něco, co se nedá brát moc vážně, ale i tak to dojem zanechalo silný. Přitom asi nejpodstatnější je, že se tomu výběru vlastně už nikdo nedivil, ať již se mu to líbilo a považoval to za správné a pokrokové, nebo naopak se nad tím šklebil, či přímo si myslel něco o šílenství naší doby.
Když zkraje letošního září proběhlo tuzemskými médii a sociálními sítěmi výsměšné rozčilení nad seriálem Jana Hřebejka a jeho kolegů Pozadí událostí, zavrhující toto dílko jako nemravné, protože místo odsudku milostných poměrů mezi študáky a kantory je de facto normalizuje, asi málokdo čekal, že uměleckou odpovědí na tyto rychle zašlé diskuse by snad mohl být svéhlavý, umanutý, nepříjemný, tíživý a artistní snímek scenáristy a režiséra Petra Václava nazvaný Il Boemo. Tento film zachycuje nejen výseč osudů českého skladatele Josefa Myslivečka, slavně působícího v druhé polovině 18. století v Itálii.
V úterý prvního listopadu se dožila osmdesátých narozenin zpěvačka Marta Kubišová. Je sice už pět let na penzi a nabídky ke zpívání až na naprosté výjimky odmítá, ale své kulatiny koncertem jistěže oslavila – vždyť čím jiným. Její písně na něm zpívali kolegové, ale dvě přece jen zvládla sama, přičemž jejich výběr patrně nepřekvapí: Hey, Jude a Modlitba. Přednést víc kousků by zpěvačka patrně nesvedla, ostatně své nynější hlasové možnosti sama hodnotí střízlivě. Kdyby však někdo jejímu úsudku nevěřil, může si na YouTube dohledat třeba živé provedení první zmíněné písně před třemi roky v pražské Lucerně.
Minulou neděli vystoupila v Londýně na knižním festivalu Greta Thunbergová. Po propagaci své knihy, což je sborník příspěvků stovky autorů od Naomi Kleinové po Thomase Pikettyho, odpovídala na otázky z publika. Gretě už není šestnáct, ale devatenáct let, a chtělo by se napsat, že s věkem roste i její tematický záběr, respektive témata, o nichž se nezdráhá mluvit. Slova, která pronesla v Londýně a která rezonují napříč západním světem, se rovnají politickému manifestu. Je to manifest krajní levice: „Nikdy se nevrátíme k normálu, protože normál už předtím byla krize (...)."
Na miliony lidí má už v lednu dopadnout zásadní změna, která s sebou nenese jen výhody. V rámci tažení za dosud nepříliš úspěšnou digitalizací české státní správy se řadě podnikatelů i dalších automaticky zřídí datové schránky. Podle nevládních organizací i opozice však vláda hází část lidí napospas systému, k němuž chybí osvěta a na některé klade narychlo příliš velké nároky. Včetně povinnosti být „on-line“.
„Kdo povolil Lise přestat si barvit vlasy?“ pronesl prý Michael Melling, místopředseda mediální skupiny Bell Media na redakční schůzi. Řeč je o Lise LaFlammeové, kanadské moderátorské hvězdě, která se v osmapadesáti letech rozhodla zešedivět. Následovala výpověď – nikoli pro Mellinga, nýbrž pro LaFlammeovou. Zatímco se média po celém světě pohoršovala nad potupou stárnoucí ženy, mediální skupina popírala, že by výpověď souvisela s kadeřnickými úkony. Ať už to bylo jakkoli, poprask vyjevil, jak citlivé je to téma. Vyhazov jako by dokonale kopíroval známý předsudek. Stárnoucí žena na viditelném místě? Tady něco nehraje.
Prvního listopadu, tedy včera, vyšla zpráva, že už teď, tedy za deset měsíců, bylo v České republice zavražděno víc lidí než loni. Vzhledem k tomu, že jsme stále naštěstí ve stavu míru, jde výlučně o vraždy individuální, prostě kdy jeden zabije druhého, nejčastější jsou pak vraždy mezi lidmi, kteří se znají navzájem. V rodinách, při vyřizování účtů, v bitce a v opilosti. Odborníci pak říkají, že je to tím, že je ve společnosti více agrese.
Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově.
Ekonom Nouriel Roubini je známý díky svým prognózám jako „věštec krizí“ a nyní tvrdí, že stále nevidí na obzoru žádné ekonomické dobré zprávy. Ve skutečnosti bude ještě mnohem hůř, říká autor nové knihy MegaThreats. (MegaHrozby: Deset nebezpečných trendů, které ohrožují naši budoucnost, a jak je přežít). Je přesvědčen, že v důsledku série šoků, z nichž některé se stále ještě odehrávají, čeká svět silný pokles, než se státům uleví od inflace.
Nejvýraznějšími hlasy, které v Německu vyzývaly k diskusi nad dodáváním zbraní na Ukrajinu, byly ty patřící Jürgenu Habermasovi, Richardu D. Prechtovi a Haraldu Welzerovi. Všichni tři se dočkali kritiky, což je legitimní. Jestli bylo nutné i mediální zostuzování, je jiná otázka. Všichni jmenovaní v posledních týdnech také vydali knihu o médiích, přičemž Precht a Welzer napsali společně publikaci Čtvrtá moc. Jak vzniká většinový názor, který není většinový. Případ Precht–Welzer je pozoruhodný. Třeba novinář Joachim Huber uveřejnil zdrcující recenzi měsíc před vydáním knihy. Obsah si prý lze domyslet.
Ruský prezident Vladimir Putin navštívil jihovýchodně od Moskvy středisko, kde se cvičí zmobilizovaní vojáci před vysláním na Ukrajinu. Informovaly o tom ruské tiskové agentury Interfax a RIA Novosti, podle nichž si prezident vyslechl hlášení ministra obrany Sergeje Šojgua o vojenské přípravě povolaných vojáků. „Putin zkontroloval průběh výcviku zmobilizovaných vojáků ve vojenském prostoru v Rjazanské oblasti,“ uvedla agentura Interfax.
V jaké fázi hospodářského cyklu je česká ekonomika, to je otázka, na niž slýcháme dvě základní odpovědi. Jedni tvrdí, že vinou násobně zvýšených cen za energie nás do čtvrt či půl roku čeká masivní vlna krachů a následně rekordní nezaměstnanost. Jiní (vláda a s ní tzv. progresivisté) připomínají, že vláda slíbila nenechat padnout ani jednu domácnost, že vzhledem k Putinově válce se toho moc dramatického neděje. Miroslav Singer je ekonom s více než třicetiletou zkušeností z české ekonomiky i z centrální banky. Dnes pracuje jako hlavní ekonom Generali pro středovýchodní Evropu.
V posledních letech vytrvale klesá důvěra v systémová média, někdy jsou to také ta tradiční, zavedená nebo média establishmentu. Nástup k jejich pádu odstartoval příchod a rozvoj různých sociálních sítí, které pomocí algoritmů postupně veřejnost rozdělily a izolovaly do skupin, často se říká také bublin. Aby to nebylo tak jednoduché, jednotlivé sociální sítě jsou zaměřeny na různé věkové skupiny a zájmy. Porcování společnosti přitom probíhá vertikálně i horizontálně. Pro elementární společenskou jednotu je však nutné ctít základní hodnoty, důležitou součást společenské smlouvy. Ty jsou ale postupně narušovány.
„Kdo tu mluvil o vítězství? Vydržet – toť vše.“ Těmito verši končí rekviem básníka Rainera Maria Rilka. Wolf von Kalckreuth, jemuž je báseň věnována, spáchal sebevraždu v pouhých devatenácti letech. Byl to básník a překladatel Květů zla do němčiny a také byl od narození tělesně postižený. Navzdory tomu se rozhodl splnit vojenskou službu. Stres z výcviku nevydržel a ze života se rozhodl odejít. Tváří v tvář tíži mladého života vyznívají pasáže Rilkovy básně nepřístojně a mentorsky: „Kéž bys nyní nenes příliš dlouho klam za svým omylem, tak chlapeckým,“ překládá Bohuslav Reynek.
V zářijových italských parlamentních volbách celkem jasně zvítězila středopravicová koalice. Její nejvýraznější součástí, a nyní největší stranou v italském parlamentu, jsou Bratři Itálie (Fratelli d’Italia), vedení pětačtyřicetiletou Giorgiou Meloniovou. Ti mají svůj původ v postfašistickém Italském sociálním hnutí. Jejich vítězství tudíž provázelo zděšení, varování před návratem fašismu a titulky o nástupu extrémní pravice. Jak to tedy strana s fašismem má, proč uspěla ve volbách a co lze očekávat od nové italské vlády, vysvětluje poslanec Evropského parlamentu za Bratry Itálie Pietro Fiocchi.
Vstupuje-li do kin takřka vzápětí po utichnutí debaty o (ne)zakazování dalšího knižního vydávání a televizního uvádění Vinnetoua – která kromě jiného přinesla ujištění známých firem, že původním obyvatelům Ameriky je nadále neudržitelné říkat tak, jak jsme v tuzemsku po desítky let zvyklí – český snímek nazvaný Indián, působí to, třebaže jde o rozvernou časovou shodu, jako přímá provokace, vydařený vtip, ale i jako výzva účastníkům dosavadní rozpravy dát si druhé kolo, v němž buď vystoupí s něčím novým, nebo se ještě víc utvrdí v přesvědčeních, jež zastávali dosud.
„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.
Řady ruských ozbrojených sil od vyhlášení částečné mobilizace rozšířilo už 200.000 lidí, sdělil podle agentury RIA Novosti ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Ministr také řekl, že mobilizovaní vojáci nyní absolvují výcvik. Částečnou mobilizaci v Rusku vyhlásil před necelými dvěma týdny prezident Vladimir Putin. Po vyhlášení mobilizace ale odcestoval ze země mnohem větší počet Rusů, než kolik se jich nechalo povolat do armády, upozorňují ruská média s odvoláním na vyjádření úřadů v okolních zemích.
