Zimní olympiáda v Číně není tou globální událostí, kterou se dle plánů organizátorů asi stát měla – z mnoha důvodů. Časový posun sledování přenosů zrovna nepřeje, turnaj v ledním hokeji není kvůli neúčasti hráčů NHL moc atraktivní a především je světové publikum po dvou letech pandemie dost znavené, aby se vybičovalo k zájmu o to, jak zrovna kdo válí v curlingu v atmosféře, jež ani v televizi nepůsobí moc olympijsky – tedy radostně a družně.
Odmyslíme-li si občasné citáty a parafráze slov Vladimira Putina nebo jeho ministra zahraničí Sergeje Lavrova, ruský pohled v diskusích o současné krizi na rusko-ukrajinské hranici naprosto chybí. Proto jsme pořídili rozhovor se Sergejem Karaganovem, profesorem pro mezinárodní politiku v Moskvě. Karaganov sice nikdy nebyl zaměstnán ve vládní nebo politické funkci, přesto je díky svému propojení a vlivu na zahraničněpolitický establishment někdy nazýván „ruským Kissingerem“.
Před padesáti lety, 30. ledna 1972, zahájili parašutisté ve městě, které se nemůže shodnout ani na svém vlastním jméně – podle loajalistů je to odjakživa Londonderry, ale irští nacionalisté odmítají ten „London“ byť jen vyslovit, natož napsat – palbu do davu civilistů, který po nich házel kamením, ale žádné nebezpečnější zbraně podle všeho neměl. Bylo z toho třináct mrtvých na místě a jeden o pár měsíců později v nemocnici.
Ruské vyhrožování Ukrajině je neblahé bohužel o to víc, že přichází v době, kdy je Evropa zvlášť neschopná mu čelit. Můžeme si opakovat, že je neoprávněné, ať už ho Putin zdůvodňuje jakkoli. Někdy mu jde o Ukrajinu samotnou, jak o tom svědčí jeho loňský esej O historické jednotě Rusů a Ukrajinců (řada českých politiků byla v roce 1992 ochotna psát eseje o historické jednotě Čechů a Slováků). Jindy mu nejde o Ukrajinu, ale o NATO a USA v Evropě.
V roce 1998 vyšla v pražském nakladatelství Baronet monografie Kauza Karel Havlíček Borovský. Její autor Michael Borovička v ní vylíčil životní příběh proslulého žurnalisty a básníka. Po 23 letech předložil pan Borovička svazek podobné velikosti i podobného rozsahu nazvaný 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času. Prodává autor jedno dílo pod různými názvy? Vypadá to tak.
Holandská královská rodina přestane používat historický pozlacený kočár, protože „oslavuje otroctví a koloniální minulost země“. Vozidlo bylo kritizováno za to, že zobrazuje a symbolizuje Nizozemsko jako koloniální velmoc, která využívala otroky. Nizozemský král Willem-Alexander tento krok oznámil uprostřed „vášnivých debat“ o holandských vazbách na otroctví a kolonialismus. Kritici tvrdí, že na jedné straně koňského povozu nazvaného „De Gouden Koets“ je obraz, který „oslavuje“ koloniální historii země.
V Rusku se žádné podstatnější oslavy výročí definitivního konce SSSR, který nastal dne 26. 12. 1991, nekonaly. Důvodem ale není, že by sovětskou dobu nikdo nechtěl připomínat. Naopak: znak SSSR se srpem a kladivem, rudé hvězdy, zkratka CCCP i přídavné jméno „sovětský“ nejenom že nejsou tabu, ale jejich obliba stoupá, stejně jako zdůrazňování pozitivních aspektů stalinismu a zásluh samotného Stalina. Sovětská symbolika je v Rusku v módě stejně jako sovětská státní bezpečnost.
Před sto lety, v roce 1922, se zdálo, že konečně nastal toužebně očekávaný zlom a svět nastoupil lepší cestu. Toho roku se poprvé mohlo o tom dát vědět prostřednictvím rádiových vln: v listopadu se bude možná připomínat, že se ze střechy Marconiho budovy v londýnském Strandu začalo poprvé vysílat pravidelné rozhlasové zpravodajství. Vysílalo se zprvu jen večer, pak se vysílala taneční hudba. Za deset let už poslouchal rozhlas v Evropě a Americe skoro každý a nástup takového Hitlera by bez něj nebyl možný.
Je to deset let, co odešel Josef Škvorecký: zemřel 3. ledna 2011 v Torontu, bylo mu 87 let, v září 2024 se snad bude připomínat jeho stovka. „Snad“, protože čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě bude cenit. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat.
Před třiceti lety zanikl Sovětský svaz. Vyrůstal jsem v jeho stínu a nedokázal bych si tehdy představit, že takovou větu jednou napíšu. SSSR působil tak věčně a neotřesitelně, obrovsky – taky to byla největší země na světě, ježící se jadernými hlavicemi. Neustále se připomínající obyvatelům svých satelitů jako hrozba i vzor, černá díra, do níž jsou vtahováni, pán, jemuž při různých příležitostech musejí rituálně stvrzovat svoje vazalství.
Nastal poslední den roku. Čas hodnocení a rozjímání. Přemýšlení nad našimi úspěchy a pády, následované pokusem zahnat chmury silvestrovským veselením. Období předsevzetí, slibů sobě samým, jak se příští rok zlepšíme, aby to nakonec dopadlo jako vždycky. Jestli něco éra pandemie ukázala, tak to, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Ale to jsou příliš černé myšlenky. Někdy se může poštěstit a svět se opravdu ze dne na den, z roku na rok změní.
Včerejší zpráva, že ruský nejvyšší soud rozpustil nevládní organizaci Memorial, připomněla, co je současné Rusko ve skutečnosti za stát. Připomněla to snad především těm, kteří občas mají sklon hledět oním směrem snad s jakousi nadějí, že by Rusko, to impérium, ten pravoslavný Třetí Řím, mohlo představovat alternativu poblázněnému Západu. Putin občas pronese nějaký truismus třeba o tom, že muž je muž a žena je žena, a člověka pomalu dojme, že ještě někde mají rozum.
Po třídenním oslavování, hodování a setkávání se s rodinou nastal čas vrátit se do práce. Nemusíte zoufat. Vánoce neskončily, tradičně se jejich oslavy táhly až do 5. ledna. Tedy zbývá ještě mnoho času si je užít. Každý rok se však objeví nejrůznější kazisvěti, moderní pohané, ateisté a „racionalisté“, kteří chtějí tyto svátky klidu a míru narušit. Opírají se o tvrzení, že ve skutečnosti nejde o křesťanské svátky,
Vánoce nemají hospodářskou imunitu a na vlnách recese, expanze, konjunktury a deprese to s nimi houpe úplně stejně jako s hrubým domácím produktem, státním rozpočtem a našimi výplatami i úsporami. Po letech hojných přichází roky horší a i s takovými se musí Ježíšek nějak vypořádat. Zkusil si to například při hospodářské krizi v prvorepublikových třicátých letech a lehké to nebude mít ani letos. Už podruhé nadílka v roušce a k tomu navíc s krachujícími energetickými firmami a rekordní inflací.
Je všude, naráželi jsme na její fotografii neustále posledních šestnáct let, a přesto o Angele Merkelové, o jejích skutečných názorech a o vlivech, které ji utvářely, mnoho nevíme. Může nás utěšovat, že to nevědí ani Němci, ač si ji čtyřikrát zvolili. První hutnější životopis se objevil až letos, tedy těsně před odchodem Merkelové z politiky. Je od redaktora Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung Ralpha Bollmanna, povahou je spíš novinářský než historický.
„Ra Ra Rasputin / Lover of the Russian Queen“ (Ra Ra Rasputin / Milenec ruské královny), zpívají ti nejvýznamnější historici carského Ruska, tedy popová skupina Boney M. Podivínovi, svatému muži a příteli carské rodiny Grigoriji Rasputinovi se tak dostalo té nejvyšší pocty, jeho životní příběh byl zvěčněn za tónů svižného eurodiska. V tomto měsíci, 30. prosince podle gregoriánského kalendáře, 17. prosince podle juliánského, uplyne 105 let od jeho zavraždění.
Polsko je dobře známé jako země neobvyklých politických experimentů. Je tomu tak už od 17.–18. století, kdy si tvrdošíjně bránilo svobodné republikánské zřízení, a to povestfálské Evropě – jež se přetvářela na dominium absolutistů – navzdory. Koncem 20. století takovým experimentem byla Solidaritu, která byla jedinečným, protože úspěšným pokusem o nenásilnou vzpouru proti sovětskému impériu. To, co se v Polsku odehrálo přesně před čtyřiceti lety – 13. prosince 1981 –, mělo za cíl tento „solidaritní“ experiment potlačit.
Potom se vysílal projev generála Jaruzelského. Prkenný generál v černých brýlích čte bez jakékoli emoce cosi o tom, že Polsko se ocitlo na okraji katastrofy, a o nutnosti zachránit zemi. To znamená vést válku proti vlastním občanům. Válečný stav v Polsku trval oficiálně do roku 1983 – důvod jeho oficiálního ukončení bylo i to, že rok 1984 byl rokem orwellovským, což se málo hodilo. Jeho rezidua však vydržela až do konce let osmdesátých.
Legendární představitel někdejší Solidarity, zakladatel a dlouhodobý šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik udivil nyní polskou veřejnost svým vřelým obdivem a deklarovaným blízkým vztahem s generálem Wojciechem Jaruzelským, který stál v čele vojenského převratu, namířeného proti masovému hnutí Solidarita na počátku 80. let. 20. století. Informují o tom polská média, například server Do Rzeczy.
Je vždy osvěžující, nastolí-li se jiné téma, než je očkování, prezident Zeman nebo třeba úroková míra, takže komentátoři zajásali, když se objevila zpráva, že jedno pražské divadlo (Činoherní klub) musí stáhnout své představení z toho důvodu, že v něm nemá svého černocha. Dodatečně se zjistilo, že autor hry Ujetá ruka Martin MacDonagh (to je významný dramatik, možná nejlepší současný) chce, aby roli černocha hrál černoch.
V Americe se slavil Den díkůvzdání, připomíná se jím událost z dob počátku osídlování území dnešních USA osadníky z Evropy. Hladovějícím obyvatelům Jamestownu, první trvalé anglické osady na americkém kontinentě, přinesli místní indiáni v čele s princeznou Pocahontas zásoby – také krocany. Proto se americké rodiny večer na Den díkůvzdání scházejí na večeři, k níž se podává tradičním způsobem připravený krocan. Je to velký rodinný svátek všech vyznání.
Seznámili jsme se v kavárně, když jsme zjistili, že nás zajímají podobné věci. Především historie a architektura a Praha a pak hlavně to, co už Palacký nazval stýkání a potýkání Čechů s Němci. Josef je zajímavým příkladem člověka Němce, který si kousek svého češství přinesl od Rýna, aby pak své němectví přesadil do Prahy. Ta je vedle Bonnu jeho životním městem, už proto, že jako voják bundeswehru byl kdysi svědkem toho, jak ji zase někdo obsazuje. Tehdy to nebyli Němci.
Letos zaznělo zase o něco zřetelněji, že pro část lidí se z výročí 17. listopadu stalo cosi únavného. To, co mnohým může znít bezmála svatokrádežně, je myslím docela pochopitelné. Je to tím, že čas nestojí na místě. Pro část veřejnosti je to součást našich životů. Jenže pro rostoucí část populace už ne. Řekněme – zkusmo a neodborně –, že člověk začne vnímat společenské dění kolem sebe od patnácti let.
Internetovými vodami především v Británii se šíří nový popkulturní fenomén zvaný Temná akademie (Dark academia). Trend se promítl jak do stylu oblékání a četby knih, tak do filozofie mnohých mladých lidí. Saka, dlouhé kabáty, vysokoškolské prostředí, nostalgie a znovuobjevený zájem o literaturu, humanitní obory a mystiku jsou hlavními prvky ojedinělé estetiky. Fenomén romantizování minulosti nebo nostalgického vzhlížení ke gotice a řeckému umění vznikl kvůli pandemii,
Jsme uprostřed další covidové vlny. Znovu se mluví o zpřísňování opatření, lockdownech, počítají se nakažení. Proud lékařů varuje, že covid nikdy nezmizí, pokud nemá napáchat škody, bude se potřeba proti němu pravidelně očkovat. Neurotici se již připravují na „nový normál“, kdy nošení roušek v zimě bude samozřejmostí a nemocnice se budou na podzim připravovat na přehlcení. Zbytek našich životů se bude dělit na šťastné krátké léto, kdy si budeme moci užívat posezení s kamarády.
Před šedesáti lety, 30. října 1961, se zmrzlá tundra na dálném severu Sovětského svazu rozsvítila oslepující září, jako by samotné slunce sestoupilo na zem. Do vzduchu se zvedl gigantický atomový hřib, jehož vrchol dosáhl výšky skoro sedmdesáti kilometrů, až tam, kde se řídnoucí vzduch začíná měnit ve vakuum vesmíru.
Český patriotismus, či dokonce nacionalismus se poslední roky pozvolna probouzí, ale mnoho lidí se za něj trochu stydí, protože jediná skupina, která se k němu veřejně hlásí, je údernější křídlo české pravice. Přesto téměř neviditelně, „zespodu“ se obnovují poutní tradice, jakou je například propojení Blaníku s Řípem. Pokud se na těchto místech roky stavujete, neunikne vám zástup tichých a nenápadných poutníků, často rodin s malými dětmi, kteří téměř v obrozenském duchu 19. století vyrážejí na svá malá setkání s přírodou, mýtem i národním duchem.
Nový bezpečnostní pakt, namířený hlavně proti Číně, nazývaný AUKUS, je důkazem, že v případě nebezpečí je hlavní instinkt anglickojazyčných zemí i ve 21. století spojit se dohromady. O tom, kde se tyto instinkty berou a jak moc je anglosféra silná, debatují americký byznysmen a publicista James Bennett a profesor historie na univerzitě v Cambridgi Robert Tombs.
Z výsledků německých parlamentních voleb si každý může vybrat, co chce. Nostalgik po starém dobrém Německu, což byla pro mnoho lidí tzv. bonnská republika, může mít snad trochu radost z vítězství, byť těsného, SPD, tedy sociální demokracie. Chápu, že ta strana nemusí být každému po chuti, ale je to strana, která se ve vývoji, který vede už přes tři století (založena byla roku 1863!), nejméně měnila, vždy to byla strana spíše předvídatelná a umírněná, trochu třeba i nudná a unavená.
Koronavirová epidemie ukázala, že jen málo evropských i světových politiků, ale i profesionálních institucí a ministerstev zvládalo obor, jenž se roky přednáší na vysokých školách a kterému se říká pravidla krizové komunikace. Při různých přírodních a sociálních katastrofách totiž lidé mají strach, který potlačuje rozumové hodnocení a naopak zesiluje emoce. Potřebují častý kontakt, jednoduchou, průběžnou informaci a upřímnost. Za těchto podmínek spíš odpustí, že se někdo může mýlit, než když mlčí, lže nebo hraje politické hry.
