Zrod ukrajinského národa pozorovaný na nádraží

Strašlivé odhodlání nedat se

Zrod ukrajinského národa pozorovaný na nádraží
Strašlivé odhodlání nedat se

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vlastně až v minulých dnech mi jasně vytanulo na mysli to, co jsem viděl v červnu roku 2015 na nádraží ve Lvově. Byl jsem tam několik dní na literárním festivalu (MAČ – Měsíc autorského čtení) a bydlel jsem kousek od nádraží, přes které jsem každý den chodil do centra. A protože mám rád nádraží, a to lvovské je zajímavé tím, že je vystavené v našem středoevropském (rakouském) stylu, tak jsem se tam vždy zastavil a okouněl. Kromě té typické východoevropské tlačenice se tam stále proplétaly desítky, možná stovky mužů ve vojenských uniformách, s batohy, myslím, že někteří i se samopaly. Postávali nebo posedávali pak na peronech, pokuřovali a čekali na svoje vlaky, které je odvážely tisíc kilometrů na východ. Nebyli to často žádní mladíci, ale muži už dost životem omletí, v očích a tvářích měli tu východní fatalitu a možná i trochu strach z toho, co je čeká. „Odjíždějí na frontu, to víš, Ukrajina je ve válce…,“ řekla mi pak znalkyně místních poměrů. Moc jsem toho ale nevěděl, a možná že ani nechtěl vědět.

Pochopitelně že vím, že to bylo ve zprávách a že se něco dělo, ale bylo to také daleko a šlo o nějaké zapadlé a nevýznamné regiony, které se vzbouřily a bylo nutné je, z hlediska Ukrajiny, pacifikovat. Největším problémem bylo Rusko, kdyby se do toho nemíchalo, tak by to bylo rychle vyřešené. Tak to viděli i moji známí, co se trochu vyznali a Ukrajina je zajímala – nikdy jich nebylo moc. Víceméně jsem souhlasil, jen mě asi trochu zaráželo, že to pořád trvá, že se to tak vleče. Moc jsem raději ale nemyslel na to, jak se takové vzbouřené regiony s Ruskem za zády pacifikují.

Neznámá válka

Rok nato jsem byl v Kyjevě, chodil jsem po tom podivuhodném městě (Kyjev je opravdu krásné město – ne sice všude, ale na některých místech naprosto) a došel k budově ministerstva obrany, kde byla dlouhá zeď s nekonečnou řadou fotografií „hrdinů války“ na Donbase: stovky, možná tisíce tváří mužů, u všech datum smrti z minulého nebo předminulého roku. Možná, napadlo mě, že některé ty muže jsem viděl rok předtím na lvovském nádraží, byli tam mladíci i starší muži, možná záložníci, možná profesionální vojáci. Fascinovaně jsem na to tehdy hleděl, zčásti udiven a zčásti zahanben, že toho o té válce pořád vlastně moc nevím. V Kyjevě bylo tehdy krásně, meteorologicky, ale i jinak, zdálo se, že Ukrajina se pomalu zvedá a že po Majdanu nabrala země nadějný směr – to mi tam říkalo hodně lidí, Kyjevanů z „kyjevské kavárny“. I ta válka tam daleko na východě se nakonec nějak vyřešila, zdálo se pak několik let.

No, nevyřešilo se nakonec nic. Válka na Donbase byla skutečnou válkou, měla své kořeny, svou prehistorii, svůj prolog, eskalaci a vyvrcholení a pak jakousi stagnaci… Horká fáze trvala „jen“ od jara 2014 do podzimu 2015: tehdy tam probíhaly bitvy, které mohly připomínat scény z druhé světové války. Takový mohl být masakr ukrajinských jednotek u města Ilovajska v srpnu 2014, kdy separatisté obklíčili jednotky pravidelné ukrajinské armády, který byly při pokusu o probití doslova sežehnuty: připouští se až tisíc zabitých. Nebo existuje termín „debalcevský kotel“, což je bojiště u železničního uzlu mezi Doněckem a Luhanskem, kde se ostře bojovalo několik měsíců, opět se stovkami zabitých a zraněných. Fotografie rozstřílených sídlišť a obytných domů nejsou bohužel jen produktem ruských dezinformátorů, kteří se ovšem jinak činili: proslulosti se dosud v Rusku těší fake o údajně Ukrajinci z Pravého sektoru ukřižované holčičce ve Slavjansku. Poněkud složitější to je s legendárním uhořením asi padesáti proruských „aktivistů“ (hodně jich bylo fotbalových fanoušků) v Oděse 2. května 2014. To je událost, bez které se neobejde žádný „zdůvodňovač“ současné Putinovy kruciáty: fakt je, že ti lidé tam tehdy opravdu uhořeli. Známé jsou obrazy z úplně zdevastovaného mezinárodního letiště Sergeje Prokofjeva (!) v Doněcku, kde se bojovalo ve dvou fázích a v lednu 2015, kdy se dostalo definitivně do rukou proruských separatistů, zbyla z krásné haly postavené pro mistrovství Evropy v roce 2012 jen hromada sutin. A tak dále.

Válka v Donbase nebyla tedy nějaká maličkost, nějaký vřed, který se dá lehce vyoperovat. Byla to nešťastná válka, která byla udržována a rozdmýchávána nepochybně ruskými silami za hranicemi, ale Ukrajinci se do ní chytili a nevěděli, jak z ní. Myšlenka na to, nechat je, ty své marné Rusy, jít, byla tabu a zřejmě jí bude dál. Člověk ví o důvodech, proč to asi nelze, ale zároveň by chtěl říct, kéž byste na takovou věc našli sílu.

Jako v jedenačtyřicátém

Každá občanská válka má mimořádný počet civilních obětí. Ti civilisté žili ve městech, o která se tehdy bojovalo a která byla a jsou na územích, jež se, za pomoci Rusů, odtrhla od Ukrajiny. Každý už nyní ta jména zná, Doněck a Luhansk, ale před těmi sedmi lety by se většina lidí musela podívat do mapy, aby zjistila, kde přesně leží. Viděli by, že je to úplně na východě Ukrajiny, při hranici s Ruskem, a kdyby se zajímali víc, pak by se dověděli, že jsou to oblasti s naprostou převahou rusky mluvícího obyvatelstva, které tradičně tíhne víc k Moskvě než ke Kyjevu, respektive k Rusku než Ukrajině. I když ani to není úplně přesné, protože nejtypičtějším postojem k identitě tamějších obyvatel byla nejistota, kam vlastně patří a kdo jsou. U nemalé části z nich byl nejsilnější cit nostalgie – nostalgie po Sovětském svazu, který ani nemuseli oni osobně už v dospělém věku zažít. Byl to přesně ten druh člověka, o kterém píše Světlana Alexijevičová v knize Doba z druhé ruky: homo sovieticus, kterému vzali smysl života. Byli to sice občané Ukrajiny, ale s tím státem se nikdy neidentifikovali, když tak jen pasivně: stačilo to však, aby ve volbách vyhrál jejich, tedy proruský kandidát Janukovyč, proti kterému se zase vzbouřili „proevropští“ Ukrajinci. Majdan na začátku roku 2014 ty „východní“ vyděsil a po svržení jejich prezidenta je postavil proti jejich státu.

To není nikdy hezké a podobný odpor se holt trestá, jenomže problém je v tom, že ten stát k tomu vzdoru v nemalé míře přispěl. Nikoli genocidou a nikoli útlakem, jak to lživě dramatizuje Putin a ruská propaganda (a od ní to přebírají jejich páté kolony i u nás), ale hrubou a někdy i stupidní arogancí, která nebyla genocidní (to je krutá lež), ale své krvavé plody přinesla. Bezprostředně po Majdanu zavládl i na ukrajinské straně pocit triumfalismu a euforie z jednotné Ukrajiny, která nastoupila cestu do Evropy. Na to měli zajisté právo a je vždy iritující, když jim někdo vytýká, že tím porušili nějaké geopolitické danosti, které holt musí respektovat. Jiná věc byla, že představa o jednotné Ukrajině byla iluze – nebo ještě víc slepota. Východ byl všechno možné, jen ne nadšený z toho, že se teď půjde evropskou cestou. To si ti lidé na Donbase vůbec nedovedli představit. Rusové na druhé straně toho okamžitě využili: bleskovou akcí zabrali Krym a v Donbase rozpoutali to, čemu se pak říká mnohoznačným slovem hybridní válka. Ukrajincům na Krym síly nestačily, ale na Donbase odpověděli potlačovací válkou, kterou nazvali „protiteroristická operace“ (eufemismy používali bohužel i oni). V prvních měsících války do ní nasadili to, co měli tehdy k dispozici: těmi nejoddanějšími bojovníky byly polooficiální oddíly nacionalistů Pravý sektor a Azov. Ti druzí jsou ti, kteří používají ve znaku runové písmo. Není nic jednoduššího než ukrajinské nacionalisty nazvat nacisty, i když je to vše mnohem složitější, a hlavně: strany hlásící se k extrémnímu nacionalismu představují v současné Ukrajině marginální část spektra. Nástup „ukrajinizace“ byl však evidentní. To jsem viděl i na vlastní oči: záplavy vyšívaných košil, všude trojzuby, nápisy Slava Ukrajini, pomníky Banderovi, problematickému „otci“ a „mučedníkovi“ ukrajinského národa: naopak v tom Lvově už nebyl jediný pomník sovětského typu, což mne z esteticko-perverzních důvodů mrzelo. Byla to trochu hra s ohněm, ale ti, kteří měli pochopení, mohli s dojetím sledovat vznik národa, jenž byl dlouho potlačovaný a odsuzovaný do role nějakého „nedovyvinutého Rusa“. Byly to roky etnogeneze v přímém přenosu a v turborychlosti. Proces vzniku ukrajinského národa byl dovršen.

U meňa versus ja maju

K tomu osobní poznámku. Měl jsem koncem 90. let ukrajinskou známou, byla z Kyjeva, z tzv. lepších kruhů, otec měl první kyjevskou soukromou veterinární praxi. Říkala, že je Kyjevanka a samozřejmě že jejím přirozeným jazykem je ruština, neboť to je přece jazyk Puškina a Tolstého, i Kyjevan Bulgakov psal rusky, a ne nějakým folklorním jazykem, za nějž považovala tehdy ukrajinštinu. Když jsem s ní o tom mluvil před pár lety, už z ní byla stoprocentní Ukrajinka a ukrajinština byla krásným jazykem, se kterým se toho dá říct víc než v ruštině, navíc jazyk západní, kde není žádné orientální „u meňa“, ale civilizované „ja maju“. Takže na Ukrajině se má prostě mluvit ukrajinsky. Jenže sedmnáct procent ukrajinských občanů ruské národnosti to mohlo vidět poněkud jinak. Čistě ukrajinská Ukrajina z nich dělala občany druhé kategorie. Ale nejhorší bylo, že za sebou měli toho mocného a zlověstného rodného obra, medvěda s jejich krví. Člověk poučen naší sudetskou historií v tom musel cítit neblahé konsekvence.

Píše o tom zajímavě slovenský novinář Tomáš Forró v knize Donbas. Reportáž z ukrajinského konfliktu, která před dvěma lety vyšla v českém překladu v Pasece, tedy v solidním nakladatelství. Bez většího ohlasu. Také já jsem si ji přečetl až teď. Je to samozřejmě truchlivá reportáž psaná v předtuše ještě horších dějů, které tam hrozily nastat, i když realita posledních týdnů daleko přesáhla pesimistický pohled z roku 2020, kdy Forró knihu dopsal. Tehdy byla válka zaseklá do stavu vyhnívání, vznikla dvě separatistická území, dvě „lidové republiky“, Doněcká a Luhanská, které nikdo, až na pár českých komunistů (jezdil tam poslanec Ondráček), neuznával, dokonce ani Rusko, i když evidentně byly jeho zplozencem. Byla to území už desetiletí postsovětsky rozvrácená, převálcovaná válkou, rozstřílená a vydrancovaná, ale v té době už ani ne Ukrajinci, kteří je de facto ztratili před lety, ale místními mafiemi, zločineckými gangy, polokriminálními strukturami, které si obě části rozebraly a udržovaly v nich jakousi formu policejního polototalitního režimu. V něm se kombinoval gangsterismus a nostalgie po Sovětském svazu s totální oddaností Putinově vládě v Kremlu. Ruský prezident obě území udržoval ve stavu permanentního použití pro burcování ruského obyvatelstva – a užitečných idiotů v zahraničí. Zoufalé poměry na obou odtrženeckých územích sloužily Rusům (a těm idiotům) k mobilizaci děsu a hrůzy z údajného útlaku ruského obyvatelstva ze strany ukrajinských nacistů, ba genocidy, která se chystá na všechny Rusy na území Ukrajiny. V této propagandistické masáži se spojovaly evidentní bludy a lži, které v Rusku však měly slušnou naději na úspěch (Rusům není těžké namluvit, že je ostatní nenávidí, neboť vědí, že k tomu mají důvod), s něčím, co přece jenom mělo jistou reálnou podobu. Tou byl právě průběh a podoba války na Donbase, která sice už vyhasínala, ale vzpomínky na ni byly živé.

A ta válka byla skutečností a vedla se z obou stran nevybíravými prostředky a nedá se říct, že by Ukrajinci byli jen dobráky s holubičí povahou. Jak říká jeden můj známý, který na Ukrajinu léta jezdí jako vojenský diplomat: největší problém Ukrajinců je, že se často chovají jako Rusové. – Možná ale z tohohle lze nyní čerpat i naději, prostě budou se bránit a rvát, jako když se společně bránili v jedenačtyřicátém. Rusové udělali v tomhle obrovskou chybu. Ve strašlivém odhodlání nedat se jsou Ukrajinci jako oni – tím hůř pro ně, pro agresory.